OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » 23. 12. 2010

23.12.2011 (11:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 50× • zobrazeno 2245×

Byl den před Vánocemi. Nesněžilo, jen mrzlo a foukal studený vítr. Chodil jsem po obchodech, prohraboval se kupami oblečení, prohlížel si různé maličkosti, když mě upoutal roztomilý přívěšek na klíče ve tvaru srdce. Ihned mi to připomnělo Toma. Samovolně jsem se usmál a koupil ho. Věděl jsem, že bude mít radost.

Všude byly spousty lidí, dokonce i na místech, kde bych je nečekal. Tak například v jedné zapadlé pizzerii, kde dělali tu nejlepší pizzu na světě – když nepočítám Itálii. Objednal jsem si šunkovou s ananasem, rajčaty a bez hub, posadil se na vyvýšenou stoličku u barového pultu a sledoval, jak milá malá paní připravuje Tomovo nejoblíbenější jídlo. Trvalo to asi půl hodiny, ale já jsem si rád počkal, načež jsem zaplatil, vzal si velkou krabici a radostně odcházel.

Těšil jsem se. Už jenom pár minut a budu se svým klukem. Dáme si dárky, sníme pizzu, připijeme si colou a... no, kdo ví, co bude potom, skousl jsem si rozpačitě a natěšeně spodní ret. Fantazii jsem nedokázal umlčet ani vypnout, a proto jsem, když jsem stanul před vchodovými dveřmi a jal se lovit klíče z batohu, měl pocit, že až ho uvidím, okamžitě ho svalím na postel a minimálně do dalšího dne ho z ní prostě nepustím.

Ruce se mi trochu chvěly potlačovaným vzrušením, ale přesto jsem zvládl odemknout. Čekal mě už jen výstup po schodech do čtvrtého patra. Zasténal jsem. Občas jsem svou... hm... potřebu fyzické lásky nedokázal  příliš krotit.

Přede dveřmi do jeho bytu jsem se zastavil, abych se vydýchal, protože přijít dovnitř schvácený a lapající po dechu jsem nechtěl, přestože jemu by to nevadilo. Mně ovšem ano.

Zhluboka jsem se nadechl, vytáhl mobil a zkontroloval, jestli nemám rozmazanou tužku kolem očí. Pak jsem si prohrábl vlasy, pečlivě je všechny narovnal na své místo a vešel dovnitř.

S úsměvem plným očekávání jsem si zul boty a nakoukl do obývacího pokoje – nikdo. Zmateně jsem povytáhl obočí. V jeho pokoji svítila lampička, notebook na stole byl zapnutý. Koupelna byla prázdná. Ložnice rodičů taky. Ani na záchodě nebyl. Zamračil jsem se. Radost mě pomalu opouštěla. Tohle se mi nelíbilo. Vždyť věděl, že přijdu! A říkal, že se moc těší!

Znovu jsem proběhl celý byt. Nenašel jsem ho. Ani ve skříních, ani v šatně. Díval jsem se všude.

A pak mě začala zaplavovat panika. Zkontroloval jsem nože – bylo jich sedm, takže tu žádný nechyběl. Částečně se mi ulevilo, ale co když... zavrtěl jsem hlavou. Vešel jsem do jeho pokoje a sedl si na židli. Třeba jen šel ven něco... koupit? napadlo mě. Zadíval jsem se  na monitor a zalapal po dechu. Uprostřed naprosto prázdné černé plochy byl soubor s názvem Pro Nata.

Ne. Ne, ne, ne! Okamžitě mě napadlo snad tisíc variant toho, co mohlo být v poznámkovém bloku napsáno. Ale na to, co jsem tam našel, jsem připravený nebyl.

Už to... nevydržím. Nedokážu to dál snášet. Prostě to nejde. Je toho moc. Příliš. Promiň mi to, Nate. Miluju tě a pořád budu. Přes to všechno, co se stane, jsem tě vždycky miloval. Když už ale nemůžu žít já, žij alespoň ty. Prosím, Nate... Veřím, že si najdeš někoho, kdo tě bude milovat víc než já, někoho lepšího, kdo ti dá všechno, co k životu potřebuješ, kdo ti pomůže zvládat problémy s rodinou.

Vytřeštěně jsem zíral na malá písmenka. Po tvářích mi tekly proudy slz. Ne, ne, ty pitomče, Tome, prosím! Tohle... nemůže být pravda, prolétlo mi hlavou. Ale dopis pokračoval.

Chtěl bych ti toho tolik říct – jak moc pro mě znamenáš –, ale nedokážu to. Jsi pro mě mnohem víc než kamarád nebo můj kluk, mnohem, mnohem víc.

Netrap se kvůli mě už, prosím tě. Doufám, že ti to tímhle alespoň trochu ulehčím. Už delší dobu si všímám, že zvládáš hůř a  hůř, a vím, že je to kvůli mně a mým problémům, které tě trápí. A to už taky nedokážu dál snášet. Nechtěl jsem ti ublížit Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, lásko moje.

Já vím, že to zvládneš. Jsi mnohem silnější a vytrvalejší než já jsem kdy byl. Najdi si kamarády, nového kluka. Pomůže ti zapomenout.

Miluju tě.

Tom.

Plopukl jsem v hysterický pláč, svezl se na zem, nedokázal vnímat nic jiného než tu bolest – bolest, která mě sžírala zevnitř, to vědomí, že Tom je pryč a já jsem sám.

A pak jsem to uslyšel. K mým uším dolehly sirény. Policie? Sanitka?

Mátožně jsem vstal a doklopýtal k oknu. Až teď jsem si všiml, že bylo celou tu dobu otevřené. Vyklonil jsem se. A znovu se mi podlomila kolena. Ležel přímo pode mnou, na chodníku, obklopen lidmi, v kaluži krve. Bezpochyby mrtvý.

Zachytil jsem se parapetu. Dokázal jsem vnímat jen jeho nehybné tělo. Vyklonil jsem se víc. Začal jsem přepadávat. Bylo mi to jedno. Byl mrtvý. Neměl jsem už pro co žít.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek 23. 12. 2010: