OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » 23. 12. 2010

Tak moc jsem se těšil! Neměl jsem nejmenší ponětí, že by se to mohlo stát. Dal bych cokoliv za to, abych mohl vrátit čas zpět a zabránit mu v tom.
Jednodílný příběh napsaný podle skutečné události.

23.12.2011 (11:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 50× • zobrazeno 2248×

Byl den před Vánocemi. Nesněžilo, jen mrzlo a foukal studený vítr. Chodil jsem po obchodech, prohraboval se kupami oblečení, prohlížel si různé maličkosti, když mě upoutal roztomilý přívěšek na klíče ve tvaru srdce. Ihned mi to připomnělo Toma. Samovolně jsem se usmál a koupil ho. Věděl jsem, že bude mít radost.

Všude byly spousty lidí, dokonce i na místech, kde bych je nečekal. Tak například v jedné zapadlé pizzerii, kde dělali tu nejlepší pizzu na světě – když nepočítám Itálii. Objednal jsem si šunkovou s ananasem, rajčaty a bez hub, posadil se na vyvýšenou stoličku u barového pultu a sledoval, jak milá malá paní připravuje Tomovo nejoblíbenější jídlo. Trvalo to asi půl hodiny, ale já jsem si rád počkal, načež jsem zaplatil, vzal si velkou krabici a radostně odcházel.

Těšil jsem se. Už jenom pár minut a budu se svým klukem. Dáme si dárky, sníme pizzu, připijeme si colou a... no, kdo ví, co bude potom, skousl jsem si rozpačitě a natěšeně spodní ret. Fantazii jsem nedokázal umlčet ani vypnout, a proto jsem, když jsem stanul před vchodovými dveřmi a jal se lovit klíče z batohu, měl pocit, že až ho uvidím, okamžitě ho svalím na postel a minimálně do dalšího dne ho z ní prostě nepustím.

Ruce se mi trochu chvěly potlačovaným vzrušením, ale přesto jsem zvládl odemknout. Čekal mě už jen výstup po schodech do čtvrtého patra. Zasténal jsem. Občas jsem svou... hm... potřebu fyzické lásky nedokázal  příliš krotit.

Přede dveřmi do jeho bytu jsem se zastavil, abych se vydýchal, protože přijít dovnitř schvácený a lapající po dechu jsem nechtěl, přestože jemu by to nevadilo. Mně ovšem ano.

Zhluboka jsem se nadechl, vytáhl mobil a zkontroloval, jestli nemám rozmazanou tužku kolem očí. Pak jsem si prohrábl vlasy, pečlivě je všechny narovnal na své místo a vešel dovnitř.

S úsměvem plným očekávání jsem si zul boty a nakoukl do obývacího pokoje – nikdo. Zmateně jsem povytáhl obočí. V jeho pokoji svítila lampička, notebook na stole byl zapnutý. Koupelna byla prázdná. Ložnice rodičů taky. Ani na záchodě nebyl. Zamračil jsem se. Radost mě pomalu opouštěla. Tohle se mi nelíbilo. Vždyť věděl, že přijdu! A říkal, že se moc těší!

Znovu jsem proběhl celý byt. Nenašel jsem ho. Ani ve skříních, ani v šatně. Díval jsem se všude.

A pak mě začala zaplavovat panika. Zkontroloval jsem nože – bylo jich sedm, takže tu žádný nechyběl. Částečně se mi ulevilo, ale co když... zavrtěl jsem hlavou. Vešel jsem do jeho pokoje a sedl si na židli. Třeba jen šel ven něco... koupit? napadlo mě. Zadíval jsem se  na monitor a zalapal po dechu. Uprostřed naprosto prázdné černé plochy byl soubor s názvem Pro Nata.

Ne. Ne, ne, ne! Okamžitě mě napadlo snad tisíc variant toho, co mohlo být v poznámkovém bloku napsáno. Ale na to, co jsem tam našel, jsem připravený nebyl.

Už to... nevydržím. Nedokážu to dál snášet. Prostě to nejde. Je toho moc. Příliš. Promiň mi to, Nate. Miluju tě a pořád budu. Přes to všechno, co se stane, jsem tě vždycky miloval. Když už ale nemůžu žít já, žij alespoň ty. Prosím, Nate... Veřím, že si najdeš někoho, kdo tě bude milovat víc než já, někoho lepšího, kdo ti dá všechno, co k životu potřebuješ, kdo ti pomůže zvládat problémy s rodinou.

Vytřeštěně jsem zíral na malá písmenka. Po tvářích mi tekly proudy slz. Ne, ne, ty pitomče, Tome, prosím! Tohle... nemůže být pravda, prolétlo mi hlavou. Ale dopis pokračoval.

Chtěl bych ti toho tolik říct – jak moc pro mě znamenáš –, ale nedokážu to. Jsi pro mě mnohem víc než kamarád nebo můj kluk, mnohem, mnohem víc.

Netrap se kvůli mě už, prosím tě. Doufám, že ti to tímhle alespoň trochu ulehčím. Už delší dobu si všímám, že zvládáš hůř a  hůř, a vím, že je to kvůli mně a mým problémům, které tě trápí. A to už taky nedokážu dál snášet. Nechtěl jsem ti ublížit Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, lásko moje.

Já vím, že to zvládneš. Jsi mnohem silnější a vytrvalejší než já jsem kdy byl. Najdi si kamarády, nového kluka. Pomůže ti zapomenout.

Miluju tě.

Tom.

Plopukl jsem v hysterický pláč, svezl se na zem, nedokázal vnímat nic jiného než tu bolest – bolest, která mě sžírala zevnitř, to vědomí, že Tom je pryč a já jsem sám.

A pak jsem to uslyšel. K mým uším dolehly sirény. Policie? Sanitka?

Mátožně jsem vstal a doklopýtal k oknu. Až teď jsem si všiml, že bylo celou tu dobu otevřené. Vyklonil jsem se. A znovu se mi podlomila kolena. Ležel přímo pode mnou, na chodníku, obklopen lidmi, v kaluži krve. Bezpochyby mrtvý.

Zachytil jsem se parapetu. Dokázal jsem vnímat jen jeho nehybné tělo. Vyklonil jsem se víc. Začal jsem přepadávat. Bylo mi to jedno. Byl mrtvý. Neměl jsem už pro co žít.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné



Sdílet

Diskuse pro článek 23. 12. 2010:

jenny: Neboj, opravdu jsi mě tím neurazila. :) No existuje, nevěřila bys, kolik barev od zelené se dá najít. :D Vypadl, ale nějaký policista mě prý chytil.
On byl stejně starý jako já. Abych byl přesnější, byl o dva dny mladší, ale už v patnácti mu většina lidí typovala osmnáct nebo i víc.
Jestli máš jakékoliv jiné otázky, můžeš se zeptat. Nevadí mi to. Možná jsem spíš rád, že se o tom můžu s někým podělit. Ještě jednou děkuju, za všechno.

Ronnie: Rozhodně neblábolíš. Chápu, jak jsi to všechno myslela a děkuju ti. Upřímně, také nevím, co ti na to odepsat. Vím, je to trošku klišé, ale opravdu mě nenapadají slova. Myslím, že bych prostě jen opětoval tvoje objetí, a tím se ti pokusil alespoň z části vyjádřit, jak jsem ti za tenhle komentář vděčný. Děkuju.

Nathe, já... promiň, nevím co říct. Nejradši bych napsala, že to bylo nádherné, ale nemůžu už jen kvůli skutečnosti, že se to opravdu stalo. Vím jaké to je někoho ztratit. Bolí to. A moc. Nevím jestli ještě stojíš o to slyšet to znova, ale je mi to strašně líto. Že se to stalo, že se to stalo tobě, že jsi to musel zažít...
Já... nejradši bych tě měla vedle sebe a pořádně tě objala. Neber si to špatně, ale já se u toho rozbrečela a skoro jsem u konce nemohla dýchat. Neumím si představit, co jsi musel zažít. Perfektně si to popsal, ale mám z toho pocit, že to bylo horší. Ani ta nejvýstižnější slova nemohou vystihnout realitu takovou jaká doopravy je natož city.
Určitě si říkáš, co to tu ta holka blábolí, za což se omlouvám, jelikož vím, jak moc zmatený tenhle komentář musel být, ale snad jsem napsala všechno co jsem napsat chtěla. Kdybych si na něco vzpoměla, ještě se ozvu.

To jsem ráda, že jsem tě nijak neurazila, měla jsem celkem obavy :).
Tak doteď jsem neměla ani ponětí, že zelená tužka na oči existuje :D.
A úplně jsem to přehlédla, nebo nepochopila, ale když jsem si přečetla znovu těch posledních pár vět... Ty jsi z toho okna vypadl?
Jinak, fakt už promiň za ty moje všetečné otázky, ale jestli tě neurazily ty předchozí, ještě bych měla jednu, jen takovou, abych si Toma mohla lépe představit. Smím se zeptat, jak starý byl on?

Lucienne: Děkuju za komentář. Nějak nevím, co víc ti na to napsat, promiň. Prostě ti moc a moc děkuju. :)

jenny: Rozhodně jsem se neurazil, naopak, já kritiku vítám. Nespoléhal jsem se na to, ve mně to ty pocity vyvolává. Nemyslím si, že jsi bezcitná a chápu, pokud to v tobě nic nevyvolalo.
Tak teď mám pocit, že bych si měl malinko obhájit proč jsem to zveřejnil. :D Což nemyslím nijak zle. Já se taky vypisuju často a nikdo to po mně nečte, nezveřejňuju to, ale u tohohle jsem prostě tu potřebu měl.
Problémy už předtím byly. Ne vyloženě mezi námi, ale spíš s jeho psychikou, na níž se podepsalo pár věcí. Takže... jo, to bylo to první, co mě napadlo, zkontrolovat nože...
Už nenosím. :D Vyrostl jsem z toho, ale ano, nosil jsem tužku na oči. Černou, zelenou a hnědou. :D
Abych se upřímně přiznal, nevím jistě. Krev tam byla. Ale ty vzpomínky jsou... vyloženě kaluž asi ne. Nejsem si jistý, promiň.
A ano, stalo se to, když mi bylo patnáct.
Děkuju za komentář, vážím si tvých názorů i kritiky. Nijak ses mě nedotkla. Děkuju.

Hm, no, k ději se ti budu asi těžko vyjadřovat, když je to podle skutečné události - těžko budu někomu kritizovat, že v jeho povídce nechal Hitler vyhladit skoro všechny Židy.
A neuraz se, ale že ti umřel blízký, není důvod, proč ti nenapsat upřímnou kritiku. Na světě je plno lidí, co ztratilo své blízké a nikdo je nerozděluje na ty chudáky a na ty, co si zaslouží špatný zacházení. Tudíž bych ti ráda napsala k tomu pár slov. A kritika vlastně špatné zacházení není ;).

Nějak ve mně tvůj způsob psaní nevyvolal pocity, které asi měl. Jakože, neměl by ses spoléhat, že smutná událost automaticky vyvolá v lidech smutný pocit. Ale aby sis nemyslel, že jsem bezcitná. Dokázala mě párkrát rozbrečet i kvalitní fikce, ale tady... nějak jsem nic nepocítila.
Jistě, je mi to líto atd., ale je mi taky líto, že to nebylo lépe napsané. Já nevím, taky mi to trochu přijde jako fikce. Bez urážky :).

Plus mě rušilo pár smysl nedávajících výrazů, ale nevadí, stane se. Taky jsem si vypsávání z pocitů představovala trochu jinak. Já se párkrát musela z pocitů vypsat též (ale samozřejmě jsem to nezveřejňovala, přijde mi to dost osobní), a zcela se to lišilo. Například tě třeba obdivuju, že jsi to dokázal sepsat ve vcelku čitelné podobě a že jsi to zveřejnil, tudíž ti to tady ta diskuze pod článkem neustále připomínala.

Promiň, že tě tak trápím, ale mám na závěr ještě pár nepříjemných otázek. Neuraž se kdyžtak .

Proč jsi kontroloval nože, vy jste měli problémy už předtím, že tě napadlo, že si chce ublížit?
A ty nosíš tužku na oči?
Opravdu ležel v kaluži krve?
To se stalo, když ti bylo patnáct?

Promiň, jestli jsem se tě nějak dotkla, nemínila jsem .

No, přeji příjemné žití.

Tak to jsem vůbec nečekala... příběhy podle skutečné události mám ráda a vím, že bývají smutné a tragické, ale stejně... Úplně mě to dostalo, vážně, musela jsem si to přečíst dvakrát, než jsem se dostatečně vzpamatovala.
K těm hádkám, které se tu kvůli tvému výtvoru strhly se nebudu vyjadřovat, vůbec nechápu, jak nkdo může něco takového napsatpat pod TAKOVÝHLE článek.
Napsal jsi to velice hezky. Styl tvého psaní je velice jednoduchý, přesto velice potavý a myslím, že k příběhu tohoto typu se to i hodí. Myslím, že můžu dodat jen jedno a to:
A teď si jdu pro kapesníky

Eris: děkuju. Jsem rád, že to na tebe nějak působilo. A sice si nemyslím, že jsem talent, ale budu to akceptovat xD a ještě jednou ti poděkuju. Děkuju.

Až teraz som se k tomu dostala a... a jednoduše mě to dostalo... TOhle sem vážně, vážně nečekala... Oči se mi zaplavily slzami a jedna po druhé stékaly dolů po tváři... TOhle... ... nemám slov... a vím, jaký to je, ztratit člověk,a kterýho miluješ... ale tohle se prostě někdy stane... a nikdo to už nevrátí... ........
Krásně sepsané, četlo se to úplně samo. Nate piš dál, jsi další talent, na těchto stránkách :)

leelee: Děkuju moc. :)

uh tak koukám že jsem minula jeden talent
tuhle situaci si z pohledu partnera představit nedokážu, ale střet všemožných problémů které obnáší "jiný" pohled na svět, ze strany kamaráda už ano a bylo to docela drsný

Přidat komentář:

Nick:

Text: