OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter » Za všechno mohl cínový talíř

10.10.2014 (13:00) • Alexis • Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter • komentováno 7× • zobrazeno 2406×

Hermiona Grangerová

Neměla to ráda… Přímo nesnášela, když musela porušovat školní řád - i když to bylo kvůli jejím přátelům. Nemohla nijak setřást ten pocit, že je to strašně špatné.

A tak ji, když ve dvě hodiny ráno kráčela tichou chodbou ke kuchyni, trápily výčitky svědomí. „Nemám tady co dělat. Vůbec nechápu, proč jsem se k tomu nechala ukecat,“ opakovala si stále. Zastavila se před starým gobelínem a zhluboka se nadechla ve snaze se uklidnit. Harry ji ujišťoval, že v kuchyni touto dobou nikdo nebude, ale člověk nikdy neví. Jak to říkal Moody? Neustálá ostražitost? Při vzpomínce na jeho slova se zašklebila. S připravenou hůlkou opatrně vstoupila do kuchyně. Do očí ji okamžitě udeřilo jasné světlo, které po plížení temnými chodbami hradu absolutně nečekala. Mhouřila oči a snažila se najít příčinu rozsvícených světel. Jediné, na co však narazila, byla černě oděná osoba v podobě rozmazaného fleku. Než stačila poznat, o koho jde, tajemná osoba promluvila. No, promluvila, spíš na ni zavrčela.

„Grangerová, co tady, sakra, děláš?“

„Mohla bych se zeptat na totéž, Malfoyi!“ štěkla na něj zpátky. Už tak byla naštvaná, že musela tuto cestu podniknout, neměla ještě zájem o svědky. Zvlášť o tak otravné svědky.

„To tě nemusí zajímat, Grangerová! Já tu byl první, tak laskavě vypadni,“ řekl a gestem naznačil pohyb ze dveří.

„Nejsme v první třídě, abychom se hádali, kdo byl první a kdo ne. Přišla jsem si něco zařídit a bez toho neodejdu.“ I přes svůj vztek se snažila znít klidně a ztišit hlas. Nevěděla, do jaké míry byla kuchyň zvukotěsná. Odvrátila se od něj a přešla ke skříním. Snažila se působit klidně, ale ve skutečnosti byla nervózní. Bylo to zvláštní, ale během posledních týdnů se Malfoy docela uklidnil. No, uklidnil… Přestal mít kousavé poznámky na všechny kolem a omezil se na pouhé vraždící pohledy. Riskovala ale útok zezadu, a přestože doufala, že se o nic nepokusí, nemohla si tím být jistá.

„Grangerová,“ zavrčel tónem, kvůli kterému jí přeběhl mráz po zádech. Pomalu se otočila. Stále seděl u stolu, ale už se nedíval do prázdna. Díval se přímo na ni. Jeho nenávistný pohled byl tak intenzivní, že měla chuť odvrátit zrak. „Grangerová,“ zopakoval ještě chladněji, ačkoliv si myslela, že už to ani nejde. „Vypadni,“ zavrčel bez jakéhokoliv prostoru k diskuzi. Rychle popadla cínový talíř, pro který přišla, a bez ohlédnutí utekla ven. Běžela až ke schodišti, protože jí strach nedovolil zpomalit. Až teď, když se trochu uklidnila a znovu mohla popadnout dech, si přehrála tu podivnou situaci, co se zrovna odehrála.

„Co se to, sakra, stalo?“ ptala se sama sebe stále dokola, když kráčela prázdnou chodbou k nebelvírské koleji. Snažila se na něco přijít, ale nedostatek spánku si na ní vybíral svou daň. Nakonec se to rozhodla přestat řešit, stejně to nemělo smysl. Vzbudila Buclatou dámu, která rozmrzele přijala její heslo, a vešla do Společenské místnosti.

„Hermiono!“ zakřičeli oba její nejlepší přátelé, když ji spatřili. Zpražila je pohledem.

„Já myslela, že jsme se snažili být diskrétní!“ zavrčela na ně. Poslali jí omluvný pohled a hned se jí začali vyptávat, zda uspěla. Ze školní brašny vytáhla jídelní talíř a hrdě ho postavila na stůl.

„My věděli, že to zvládneš, Herm,“ řekl Harry poněkud rozpačitě.

„Já taky věděla, že to zvládnu,“ odsekla. „Jen mě nebaví porušovat školní řády. Zvlášť kvůli takovým blbostem!“ Nechtěla na ně křičet, ale neschvalovala tohle jejich chování a chtěla jim to dát pořádně najevo.

„No tak… Chceme se jen trochu pobavit,“ snažil se ji uklidnit Ron.

„A zkusit, jestli to funguje…“ přidal se Harry. Čekala, že alespoň jeden z nich bude mít rozum, ale dva na jednu? To už na ni bylo moc.

„Víte co? Dělejte si, co chcete, ale já se na tý vaší stupidní mstě Snapovi podílet nebudu! Je to blbej nápad, a pokud se vám na tom něco pokazí, nedopadne to s vámi dobře! Ale já vás znovu z průšvihu tahat nehodlám…“ křikla na ně a nasupeně odkráčela. Věděla, že kdyby se něco stalo, jako první by jim podala pomocnou ruku - a oni to věděli taky. Jenže v této situaci to musela takhle říct. Musela se je pokusit odradit od těch šíleností, co vyváděli, i kdyby to mělo znamenat pořádnou hádku. Tiše, aby nevzbudila ostatní, zalezla do postele a doufala v bezesnou noc.

*                   *                   *                  *                   *                   *

Ráno si Hermiona přivstala, aby nemusela potkat své přátele. Ve Velké síni takhle brzy mnoho lidí nikdy nebylo a ona se tak mohla v klidu nasnídat. Po chvilce ji z myšlenek vytrhlo tiché: „Ahoj“.

„Dobré ráno, Neville,“ usmála se na něj. Nevila měla vždycky ráda. Ke všem se choval přátelsky a nikdy nikoho neodsuzoval. „Co tak brzy?“ zeptala se.

Opatrně se rozhlédl kolem. „Dnes začínáme s dvouhodinovkou lektvarů,“ řekl a trochu ztišil hlas. „Chtěl jsem si to trochu nacvičit, aby na mě pak Snape neřval,“ dodal sklíčeně.

„To bude dobrý,“ usmála se na něj a hledala další slova. „Třeba… třeba dneska na nikoho řvát nebude.“ Trošku naivní představa, Hermiono, řekla si pro sebe. Podívala se na Nevila. Jeho pohled dával jasně najevo, co si o tom myslí. „Dobrá. Bude řvát a nadávat jako vždycky, ale třeba si najde někoho jiného,“ snažila se ho uklidnit. Trochu to pomohlo, a tak mohli zbytek snídaně vést normální přátelský rozhovor, aniž by nadále rozebírali nadcházející vyučování. Po snídani se Neville s Hermionou prozatím rozloučil a šel si zpátky na kolej pro pomůcky. Hermiona s úsměvem sledovala, jak odchází, a pak se vydala do učebny lektvarů. Dřív se bála chodit do sklepení kvůli jeho tajemné atmosféře, a protože to bylo území zmijozelských. Pak, když začala trávit čas s Harrym a Ronem, už jí to nepřišlo tak strašidelné jako kdysi. Cítila se s nimi v bezpečí. Když scházela dolů po příkrých schodech, všechny tyhle vzpomínky se jí vybavily. Bodlo ji z toho u srdce. Ale musela to vydržet. Snad to kluci konečně pochopí. Podívala se před učebnu a zarazila se. Dorazila tam hodně brzy a tak myslela, že tam bude ještě sama. Spletla se.

„Malfoy,“ vydechla frustrovaně. Po tom včerejšku už ho nechtěla vidět. Ten se na ni při zvuku svého jména otočil a podíval se po ní svýma šedomodrýma očima jako předtím v kuchyni. Ale tentokrát v nich nebyla nenávist.

„Grangerová,“ řekl poněkud mírněji, než bylo jeho zvykem. Dlouhou na sebe beze slov zírali. Vpíjela se pohledem do jeho bouřkových očí a najednou měla zvláštní pocit. Ze zamyšlení je vytrhl až hlahol a zvuk kroků nesoucí se k nim. Malfoy přešel ke dveřím učebny a galantně je Hermioně otevřel. Překvapeně se na něj podívala. Nedařilo se jí z jeho tváře přečíst, zda je to žert, nebo to myslí vážně. Zvuk kroků sílil a ona se kolem sebe nervózně rozhlédla. Nechtěla tu být viděna spolu s Malfoyem. Podívala se zpátky na něj. Jeho arogantní maska spadla a ona v jeho očích na chvíli spatřila upřímnost. Povytáhl obočí a znovu poukázal na jím držené dveře. Nevěděla, co jiného dělat, a tak s patrnou nervozitou vešla do třídy. Zamířila přímo ke své lavici a ztěžka dosedla na židli. Až teď jí to pomalu začalo docházet.

„Malfoy se choval mile!“ zděsila se. „Vždyť mi právě přidržel dveře a nebyl to žádnej podraz! Co to, sakra?“ Pokračovala by, ale z jejího vnitřního monologu ji vytrhl až příliš známý hlas.

„Zíráš s otevřenou pusou, Grangerová,“ prohlásil tiše Malfoy, když kolem ní procházel, a bez dalších zastávek přešel ke své lavici. Hermiona vytřeštila oči a zaklapla pusu. Překvapeně se podívala na šklebícího se Malfoye, z kterého čišela škodolibost. Sám se sebou spokojený vytáhl učebnice lektvarů a začal ji číst, ignorujíc tak Hermionin udivený pohled. Když se místnost začala plnit ostatními žáky, ona stále nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Nechtěla na to myslet, a tak se snažila soustředit na něco jiného. Chvíli se bezcílně přehrabovala v tašce, ale stále na sobě cítila Malfoyův zkoumavý pohled. Snažila se potlačit své rozpaky. Zapředla proto rozhovor s Nevillem, který se k ní s radostí posadil. Ron s Harrym se její lavici vyhnuli obloukem a šli se posadit na druhý konec třídy, tak měla aspoň někoho, s kým si mohla povídat. Navíc, takhle mohla na Nevila trochu dohlížet. Nechtěla, aby jeho lektvar dopadl jako minule, kdy museli evakuovat celou třídu a pět žáků - včetně Nevilla - museli odvést na ošetřovnu. Rozhlédla se kolem sebe. Třída byla jako vždy rozdělena podle kolejí. Nebylo to tak předepsané, ale stejně si tak vždy sedali. Zatímco byla zmijozelská část připravena na hodinu a všichni byli usazení na místech, Nebelvíři byli roztroušeni všude kolem a nerušeně si špitali a klábosili s širokými úsměvy. V centru toho dění byl Harry s Ronem a všechny kolem sebe o něčem přesvědčovali.

„Nevíš, o co se jedná?“ zeptal se Nevil tiše.

„Ron s Harrym se včera chystali něco provést Snapeovi. Asi to rozhlašují dál…“ řekla zkroušeně. Udělat něco takového je jedna věc, ale roztrubovat to dál a chlubit se tím… to je něco úplně jiného.

„A co to bylo?“ vyptával se dychtivě.

„Říká se tomu Nebeská růžová. Je to kombinace složitějšího kouzla a lektvaru, při které můžeš určité osobě obarvit všechno oblečení, která ta osoba vlastní, na růžovo. Potřebuješ cínový talíř nebo misku, nějakou osobní věc toho člověka, žíni z jednorožce, výluh z pelyňku a další… Z toho uvaříš lektvar, ke kterému přidáš kouzlo. Jak jsem říkala, je to poněkud složitější.“

„A povedlo se jim to?“ ptal se nadšeně. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy měl informace z první ruky.

„Nevím… Budeme si muset počkat, až Snape přijde.“ Jako by čekal na tento okamžik, profesor Snape vkráčel do místnosti. Studenty zaznělo několik zklamaných povzdechnutí, když pozorovali záda svého profesora, jak rázně kráčí třídou ke své katedře. Dean a Seamus provrtali Harryho zlostným pohledem. Doufali, že Snapea konečně někdo nachytal. Jediný schod dělil Severuse Snapea od svého stolu, když udělal svou osudovou chybu. Ve snaze dostat se ke katedře co nejrychleji udělal delší krok než obvykle, a tak dal celé třídě možnost na malý okamžik spatřit jeho kotník, oblečený v dokonale růžové ponožce. V tom okamžiku se hrobové ticho, které ve třídě doposud panovalo, změnila na neuvěřitelný řev. Všichni Nebelvíři s výjimkou Hermiony se dali do hurónského smíchu. Seamus s Deanem se váleli po lavici a smíchy až chrochtali a Levanduli z toho dokonce tekly slzy. V okamžiku, kdy se Snape pozastavil a zrudnul, rozesmáli se ještě víc. Jen zmijozelská část třídy nevěděla, o co jde, a tak pouze napjatě vyčkávala. O malý okamžik později Snape zrudnul ještě víc. A ani tentokrát to neznamenalo nic dobrého.

„Nevím, co vás dovedlo k tomuto pošetilému chování, ale na svých hodinách to nestrpím,“ zakřičel, až sebou několik lidí v prvních řadách cuklo. „Strhávám každému Nebelvírovi dvacet bodů a vřele doporučuji toho chování napříště neopakovat, pokud ještě někdy chcete vidět plusové body,“ zavrčel a rázně se otočil. Švihnul hůlkou a na tabuli se objevilo zadání pro dnešní hodinu. Studenti si sborově povzdechli a pustili se do práce. Jen Harry s Ronem se ve své lavici spokojeně křenili. Hermiona tomu nemohla uvěřit. Ten jejich stupidní kousek právě připravil Nebelvír o dvě stě čtyřicet kolejních bodů a oni se zajímali pouze o to, že se jim to povedlo. Rychle tak začala připravovat lektvar, snažíc se tak zahnat všechny myšlenky. Jako vždy precizně přidávala ingredience a správně dodržovala postupy. Až ke konci, když už lektvar pouze za stálého míchání chladnul, se rozhlédla po třídě. Všichni se skláněli nad svými lektvary a nevšímali si tak svého okolí. Jen Neville vycítil její pohled a zářivě se na ní usmál. Jeho ranní nácvik byl docela znát, zatím totiž nevyhodil svůj lektvar do povětří. Už chtěla Nevila pochválit, ale zaslechla Harryho hlas a okamžitě se na něj otočila. S Ronem stále zápolili se svým lektvarem a hlučně se při tom dohadovali. Bolelo ji dívat se na ně, když byli rozhádaní, ale s tím se teď nedalo nic dělat. Promluví si s nimi později. Pohledem přelétla zmijozelskou část třídy. Jediný Malfoy už měl lektvar hotový a teď, stejně jako Hermiona, pouze domíchával. Přitom si něco zapisoval do staře vyhlížejícího sešitu a krásně se u toho uculoval.

„Počkat!“ zarazila se. „Vážně jsem o Malfoyovi řekla, že má krásný úsměv?“ zhrozila se. „Asi bych si měla dojít za madam Pomfreyovou pro nějaký lektvar na hlavu… Nebo rovnou zajet k Mungovi.“ Několikrát zamrkala a pokusila se myslet na něco jiného než na Malfoye. Když to nevyšlo, vstala a šla si k policím pro lahvičky. Chtěla dokončit ten lektvar a aspoň trochu se u toho rozptýlit. Cestou se opatrně ohlédla přes rameno. Nikdo si naštěstí nevšiml jejího zvláštního chování. Tedy, skoro nikdo.

„Grangerová…“ zašeptal sladce hlas až příliš blízko jejího ucha. Překvapeně sebou cukla, až málem převrhla zkumavky s přísadami.

„Co si, sakra, myslíš, že děláš?“ sykla na něj. Rychle se rozhlédla kolem. Ostatní studenti byli naštěstí stále příliš zaneprázdněni výrobou lektvaru a Snape opravoval písemky. Nikdo si jich nevšímal.

„A co děláš ty?“ odvětil pobaveně. „Celou dobu mě sleduješ.“ Očividně se tímto rozhovorem nesmírně bavil. „Ne že by mě to překvapilo. Má krásná tvář vždy přitahovala zvídavé pohledy,“ dodal a smyslně si přejel prsty po tváři.

„Grrh! Jdi se vycpat, Malfoyi!“ zavrčela. Rychle popadla lahvičku a odešla zpátky ke své lavici. Až tam si uvědomila ironii celé té situace. Už podruhé se sami dva potkali a ona už podruhé utekla. Ale tentokrát to nebyla náhoda. Spíš to vypadalo, že si ji Malfoy našel. Byla myšlenkami natolik soustředěná na věci, jež se v posledních minutách udály, že si ani nevšimla hlasu svého profesora, který ji vyzýval k odpovědi.

„Slečno Grangerová,“ zopakoval. „Odpovězte!“ zakřičel hlasem, ze kterého jí naběhla husí kůže. Zděšeně se rozhlédla po třídě, doufajíc alespoň v malou nápovědu, ale všichni se příliš báli svého profesora.

„Ehm… Já nevím, pane,“ odpověděla roztřeseným hlasem a sklopila pohled dolů na lavici. Přesně věděla, co bude následovat.

„Ale, ale, ale… Vševědka Grangerová nezná správnou odpověď? Jaká to vzácnost,“ řekl a svá slova podpořil úšklebkem. „Nevědět něco takového bych čekal od vašich vrstevníků, ale vy?“ věnoval jí pohrdavý pohled. „Strhávám Nebelvíru dvacet bodů za vaši absolutní debilitu a dalších deset, protože můžu.“ Krutě se usmál. „Hodina skončila, můžete jít.“ Zavířil pláštěm a odešel. Hermionu stále štípaly slzy v očích, když si uklízela své učebnice do tašky, ale ruce jejích dvou přátel, které ji objaly kolem ramen, jí pomohly.

„A to byla teprve první hodina,“ nadhodil Harry, když vycházeli ze sklepení.

Hermiona nechtěla jejich znovunabyté přátelství výčitkami “Já vám to říkala“, a tak se pouze zeptala: „Něco se pokazilo, nebo si to prostě přebarvil zpátky?“

Harry, který si všiml změny jejího postoje, odpověděl jako první. „Ne, jsme si jistí, že se nám to povedlo, ale měla jsi pravdu - nebylo to nic lehkého. Jen ten lektvar jsme vařili do půl šestý ráno!“ prohlásil a poslední slovo protáhl do zívnutí.

„Jo, ale stálo to za to,“ přitakal Ron a zašklebil se. „Viděli jste ten jeho výraz, když mu došlo, že jsme to viděli?“ řekl a znovu se rozesmál. Chtě nechtě se Hermiona taky usmála, jejich dobrá nálada byla nakažlivá.

Konečně skončilo přeměňování, jejich poslední hodina, a tak pokračovali rovnou do nebelvírské věže. Když zašli za poslední roh, uviděli před Buclatou dámou nervózně přešlapovat Nevilla.

„No konečně,“ povzdechl si. „Už jsem myslel, že jste mi někudy utekli…“

„Co se stalo, Neville?“ zeptal se ho Ron.

Smutně se na něj podíval. „Všechno. Ostatní jsou na vás strašně naštvaní, že jste připravili Nebelvír o dvě stě sedmdesát bodů. Snažil jsem se je přesvědčit, že jste v tom nevinně, ale neposlouchali. Viděli pouze to, že ten vtípek na Snapea byl váš nápad a že všechno vzešlo od toho. Já… jen jsem vám to chtěl říct předem.“

„Děkujem, Neville. Žes nám to řekl, a tak...“ vykoktal Harry.

„A co teď budete dělat?“ zeptal se Neville tiše.

„Nevím, jak ostatní, ale já si asi půjdu do Zapovězeného lesa hodit mašli,“ řekla tragicky Ron a obrátil se k odchodu.

„Ale no tak, Rone,“ povzdechla si Hermiona a zastavila ho v pohybu. „Vezmi to logicky - tohle není nic, za co bychom mohli, tedy, alespoň ne úplně. Nikdo je přece nenutil smát se a vyvádět jako malé děti. Takže si za to můžou i oni sami, ne? Nemáme tudíž žádný důvod, proč tam teď nejít,“ zakončila. Kluci se na ní překvapeně podívali. „No, a kdyby to nevyšlo, v Mrzimoru berou každého,“ dodala a s úlevou sledovala, jak se jejím přátelům po tvářích rozlévá úsměv. Povzbudivě se na sebe usmáli a pak všichni tři společně s Nevillem vyšli vstříc rozzuřenému davu.

*** * *** * *** * *** * *** * *** * *** * *** * *** * *** *

Draco Malfoy

Draco Malfoy tu noc spal velmi špatně. Jeho noční setkání s Grangerovou ho překvapilo a od té doby ji nemohl dostat z hlavy. Jeho chování v hodině lektvarů bylo naprosto nepřípustné, ale v tu chvíli si prostě nemohl pomoct. Chtěl s ní mluvit. Měl trochu výčitky svědomí. Kdyby ji takhle nerozhodil, Snape by na ni tolik neřval a ona by pak nebrečela. Sakra! Vždyť mu jí bylo dokonce líto. Páni… Měl by se sebou něco dělat, takhle to dál nejde. Vztekle trhnul hlavou a pokračoval v chůzi na zmijozelskou kolej. Za rohem na něj čekal Zabini.

„Chce s tebou mluvit Snape,“ řekl, když Draco došel na jeho úroveň.

„A nevíš, co chce?“

„Ne, ale zdál se pěkně naštvanej… Asi bys tam měl zajít co nejdřív.“ S těmito slovy odešel a nechal tam tak stát zmateného Draca samotného. Draco to nechápal. Jeho kmotr ho takto nikdy nevolal. Vždy za ním chodil osobně. Ne že by se za svého kmotřence styděl, ale nesnášel dávat najevo ostatním jakékoliv city nebo emoce. Co nejrychleji došel k osobním komnatám Severuse Snapea a rázně zaklepal. Pak zaujal společenské postavení, a ačkoliv byl silně nervózní, s hrdě vztyčenou hlavou čekal na pozvání vejít.

„Vstupte“ zavrčel hlas a Draco se při tom tónu nervózně ošil. Zhluboka se nadechnul a vstoupil do jámy lvové.

„Chtěl jste mě vidět, pane?“ začal formálně Draco.

„Oh, Draco… Tak rád tě vidím,“ prohlásil sarkasticky. „Jsem tak potěšen, že sis na mě udělal čas. Vím, že poslední dobou nemáš moc času kvůli nahánění Grangerové, a tak jsem strášně rád, že jsi vůbec našel čas přijít,“ prohlásil naštvaně a zlostně ho probodl pohledem. Draco na něj překvapeně vyvalil oči. Neměl tušení, o čem jeho kmotr mluví.

„Ale no tak, Draco. Čistokrevný kouzelník by se neměl paktovat s lůzou, jako je Grangerová. Je to jen spodina naší společnosti,“ odfrkl si. Draco se na svého kmotra rozzlobeně podíval. Nevěděl proč, ale příčilo se mu, když o ní takhle mluvil. Vzedmula se v něm vlna vzteku, ale jeho aristokratický původ mu nedovoloval projevit své emoce.

„Chápu,“ prohlásil chladně. „Jestli je to vše, tak už půjdu.“ Aniž by čekal na cokoliv, odešel.

Kráčel tichými chodbami hradu a jeho vztek se konečně začínal projevovat. „Kruci!“ zařval a praštil pěstí do nejbližší zdi. Když ruku odtáhl, byla na zdi patrná prasklina a z kloubků mu chrčela krev. „Au…!“ ozvalo se jeho podvědomí. Na chvíli měl chuť obdivovat Grangerovou. „Ta rána ve třetím ročníku…“ Rychle to ale zahnal z hlavy. Potřeboval dořešit aktuální situaci. Snape si musel všimnout jeho chování na hodině a rozhodl se učinit preventivní opatření… Znovu se zastavil. „Vždyť o lektvarech Snape Grangerovou málem rozbrečel, a jen kvůli němu! To jeho chtěl přece napomenout a přitom si to vybil na ní.“ Jeho vztek pomalu přecházel do lítosti. Stál sám na chodbě a přemýšlel, jak se dál zachovat. V tomhle rozpoložení nemohl jít na svou kolej. Otráveně si odfrknul a udělal obrat o sto osmdesát stupňů.  Vystoupal schody ze sklepení a rozešel se ke knihovně. S lehkým zamračením vešel dovnitř. Pohlédl ke stolům a spatřil povědomou osobu s typicky nezkrotnými kudrnami, hrbící se nad hromadou knih. Draco se zašklebil a okamžitě zamířil k ní.

„Co tu děláš, Grangerová? Neměla by ses někde se svými svatými kamarádíčky užírat pocitem viny?“ zeptal se a jeho výraz se stal ještě protivnější než předtím. „Mimochodem, vážně díky, vaše bodová ztráta nám pomůže. Ne že bychom to potřebovali, samozřejmě…“ opravil se rychle. Chystala se mu něco odseknout, ale nakonec si jen rezignovaně povzdechla.

„Ostatní Nebelvíři nebyli moc nadšení, když se dozvěděli o naší ztrátě bodů. Vlastně, byli vzteky bez sebe. Nastala dlouhá hádka, při které každý na každého křičel. Bylo to vážně hrozné. S Nevillem jsme museli vynaložit veškerou svou energii a řečnickou dovednost k tomu, abychom ty blázny alespoň trochu usměrnili. Nakonec se usnesli, že se to jednoho dne muselo stát, a vyrazili na oslavu znovunabytého přátelství hrát famfrpál…“

„Nebelvíři,“ odfrknul. Hermiona jen protočila oči.

„Jestli to je vše, co jsi měl na srdci, mohl by sis dát odchod. Mám ještě spoustu práce…“

„Tak to je milé, Grangerová, že si myslíš, že jsem tu kvůli tobě,“ prohlásil pohrdavě. „Potřebuju jen Historii Bradavic a ty ji tady blokuješ,“ řekl a natáhl se pro ni přes stůl.

„No, jestli pak dáš pokoj…“ Chtěla mít klid na učení a jednu učebnici by pro to klidně obětovala. Chtěla se vrátit k učení, když si všimla něčeho zvláštního. „Proboha, Malfoyi! Co se ti stalo s rukou?“ vykřikla zděšeně.

Draco se nervózně ošil. „Do toho ti nic není, Grangerová,“ ucedil mezi zuby a rychle odtáhl ruku z jejího dosahu. Ale vzhledem k malému prostoru mezi nimi to nebylo dostatečně daleko.

„To určitě, Malfoyi,“ zavrčela na něj zpátky a chytla poraněnou ruku. Vytáhla svou hůlku ze záhybu v hábitu a zašeptala potřebné kouzlo. Zaujatě sledovala, jak se ranky na jeho ruce hojí, a pak s ruměncem ve tváři jeho ruku pustila.

„Proč mě nepřekvapuje, že znáš kouzlo i na tohle?“ zamračil se.

„Osobní zkušenosti. Třetí ročník, víš?“ odpověděla mu s úšklebkem.

Trochu sebou při jejích slovech cuknul. Jeho ego se stále nestihlo vzpamatovat z jejího náhlého útoku tenkrát.

„Díky,“ přiznal neochotně. Křivě se na ni usmál a odešel z knihovny. Aniž by si to Hermiona uvědomila, dlouho po tom, co Draco odešel, se stále usmívala.

*** * *** * *** * *** * *** * *** * *** * *** * *** * *** *

Hermiona Grangerová

Zbytek odpoledne Hermioně příjemně utíkal. Trávila čas s Harrym a Ronem, a tak všechny věci týkající se Malfoye pustila z hlavy. Prostě jen seděla se svými přáteli ve společenské místnosti, užívala si teplo sálající z kamenného krbu a popíjela při tom horkou čokoládu, kterou jim přinesli skřítci. Pomalu přicházel podzim a začínalo být chladno.

„… takže půjdu s Katie,“ zakončil vyprávění Harry.

„Cože?“ vyrazila ze sebe Hermiona.

„Ale no tak! Vždyť mě vůbec neposloucháš, Hermiono!“ rozčiloval se Harry. Sama musela uznat, že byla myšlenkami stále v knihovně.

„Tak promiň, Harry… Co jsi říkal?“ zeptala se.

Harry si povzdechl. „Řešili jsme, s kým půjdeme na Halloweenský ples.“

„Halloweenský ples?“ zděsila se Hermiona. „Přes to všechno učení jsem na něj úplně zapomněla...“

„Vždyť je už za týden! Jak jsi mohla zapomenout?“ vykřikl Harry. Chtěla mu odpovědět, ale Ron ji přerušil.

„Takže ještě nemáš partnera?“ zeptal se rychle. Zářivě se usmál, když Hermiona zavrtěla hlavou. „A nešla bys se mnou?“

„Ehm... Tak jo,“ usmála se na něj zpátky.

Chtěla s kluky probrat ještě spousty věcí, ale byla odtažena Ginny, která potřebovala pomoct s šaty na ples. Hermioně připadaly všechny krásné, ale Ginny se na nich pokaždé něco nelíbilo. Jejich výběrem strávily celý zbytek odpoledne. Večer si pak, jako vždy, sedla se svými přáteli do společenské místnosti a naslouchala jejich veselému vyprávění.

Druhý den se již obešel bez jakéhokoliv problému či ztráty bodů. Výuka jim rychle utekla a volné odpoledne se rozhodli zpříjemnit famfrpálem. Hemionu hrát naštěstí nenutila a ona byla ráda, že je můžu pouze z povzdálí pozorovat.

„Ahoj, Hermi,“ zaslechla vedle sebe hlas. Přes své zanícené pozorování famfrpálu si nevšimla nově příchozí.

„Jé, ahoj, Ginny,“ usmála se na svou kamarádku. „Proč nehraješ s nimi?“

Pokrčila rameny. „Dneska se mi nechtělo,“ odpověděla. „A navíc - aspoň můžeme pokecat,“ dodala s mrknutím. Hermiona se rozesmála. Nikdy nebyla na takové to holčičí povídaní, ale s Ginny se ohromně rozuměla. Než se nadály, přiřítil se k nim Harry s Ronem.

„To byla vážně skvělá hra!“ pochvaloval si Ron. „Viděli jste ten můj poslední zákrok?“ zeptal se nadšeně.

„Jo, jasně, Rone, byl jsi senzační,“ pochválila ho Hermiona, ignorujíc úšklebek Ginny. Ve skutečnosti ani jedna z nich neměla tušení, o čem to Ron mluví.

„Že jo?“ přitakal si se rozzářeným úsměvem. Ginny na něj protočila oči a táhla je do tepla hradu. Celý večer si pak vyprávěli u hrnku horké čokolády veselé zážitky a užívali si jeden z mála volných večerů, který nemuseli trávit psaním esejí.

Zbytek týdne proběhl v podobném duchu. Ranní vyučování protrpěli a zbytek dne trávili v pohodlí společenské místnosti nebo procházkami po školních pozemcích. Dobrá nálada je neopouštěla a neustále bylo o čem mluvit. Tyto podzimní dny si Nebelvíři velmi užívali a vypadalo to, že není nic, co by jim je mohlo pokazit.                                                                                         

Zlom však nastal v sobotu kolem jedné odpoledne.

„Kde mám, ksakru, manžetové knoflíčky?“ vykřikl Ron na celou společenskou místnost, vyhodil Harryho z pohovky a začal zuřivě hledat mezi polštáři.

„Pomůžu ti, když mi řekneš, kde mám druhou náušnici,“ křikla na něj Ginny a přitom se nevěřícně držela za prázdné ucho.

Hermioně Ronova situace přišla směšná, ale Ginny na ni byla už moc. S Harrym se na sebe podívali a rozesmáli se z plných plic. To ale neměli dělat.

„Něco vám přijde vtipný?“ zavrčela na ně Ginny. Tvář měla rudou vztekem a splývaly s ní její rudé, momentálně velice rozčepýřené vlasy.

„Jo! Co kdybyste zvedli zadky a pomohli nám?!“ přidal se ještě vzteklejší Ron.

Harry po Hermioně hodil zoufalý pohled. „Já utíkám vpravo, ty vlevo. Sejdeme se v Mexiku,“ zašeptal a dal se na ústup. Hermiona se rozesmála a chytila ho za rukáv.

„Počkej,“ řekla stále s úsměvem. Vytáhla hůlku a zašeptala vyhledávací kouzlo. Během vteřiny se jí u hůlky zhmotnila bílé světelné cosi, které se okamžitě rozletělo směrem k chlapeckým ložnicím.

„Sleduj to, Rone,“ rozkázala mu a začala vytvářet druhé pro Ginny. Za chvíli se oba sourozenci vrátili se svou hledanou věcí.

„Tos nemohla udělat dřív?“ rozčiloval se Ron.

„Prosté děkuju by stačilo,“ odsekla mu.

„Nechte toho, vy dva,“ okřikla je oba Ginny. „Děkujeme, Hermiono, ale teď bychom se už vážně měly jít chystat... Tak zatím, kluci,“ usmála se na ně a táhla Hermionu do schodů. Tam už měly všechno připraveno. Ginny si vybrala nádherné tyrkysové šaty s dlouhou vlečkou a vlasy si nechala rozpuštěné v jemných vlnách. Hermiona si z Ginnina donucení vzala pouzdrové červené. Vlasy si pak vyčesala do jemného drdolu a u make-upu nechala Ginny volnou ruku. Ginny střídavě používala mudlovské šminky a kouzelné formule. Když byla se svou prací konečně spokojená, nechala Hermionu podívat do zrcadla.

„Páni...“ vydechla okouzleně Hermiona. „Jak jsi to dokázala?“ zeptala se nevěřícně.

„Hermiono! Na tom nebylo nic těžkého. Ty jsi přirozeně krásná, stačí to jen ukázat,“ usmála se na ni. „Půjdeme?“

Vyšly z dívčích komnat a sešly dolů do společenské místnosti. Tam už čekala většina Nebelvírů na své partnerky. Dean okamžitě vstal a galantně nabídnul Ginny rámě, zatímco Ron stále seděl na jednom z křesel a spolu s ostatními nevěřícně zíral na Hermionu. Harry ho musel několikrát kopnout pod stolem, aby se vzpamatoval a šel konečně za ní. Ginny s Deanem na ně počkali a pak společně odcházeli.

„Nemáme tu s tebou počkat, Harry?“ obrátila se Hermiona na svého nejlepšího přítele.

„Běžte napřed, někde si vás pak najdu,“ usmál se na ně a pak dál pohledem rentgenoval schodiště. Hermiona pokrčila rameny a spolu s ostatními se vydala do Velké síně.

*** * *** * *** * *** * *** * *** * *** * *** * *** * *** *

Draco Malfoy

Draco vztekle přecházel po zmijozelské společenské místnosti. Už byl připravený více než hodinu a Pansy pořád nikde. Jeho rodina si vždy zakládala na dochvilnosti a on teď jen kvůli tý nafintěný káče přijde pozdě. Na ten ples se mu sice vůbec nechtělo, ale to neznamená, že by měl přijít pozdě.         

Celý týden byl mrzutý. Nejdřív mu Grangerová spraví ruku a pak ho ignoruje. Ona ignoruje jeho! To on je tady ten, co ignoruje ostatní. A když se k ní zkoušel nenápadně přitočit, aby jí připomněl svoji maličkost, odešla! Prostě se otočila na patě a odešla. Měl jí už vážně plný zuby a nějakej ples ho absolutně nezajímal. Chtěl se tam jen ukázat, splnit si svou společenskou povinnost a urychleně se vypařit. Ale to by tam musel být...

„PANSY PARKINSONOVÁ! Pokud nebudeš do tří minut tady a připravená, přísahám, že si pro tebe dojdu...!“ zakřičel, až se to rozléhalo po celém sklepení. O sto třicet dva vteřin později se nahoře na schodišti objevila velmi mrzutá Pansy.

„Mohl jsi mě nechat dodělat alespoň make-up,“ zavrčela na něj, když vycházeli ze sklepení. Protočil oči a nabídl jí rámě. Došli do Velké síně, kde už byl ples v plném proudu. V místnosti panovalo pološero osvětlené pochodněmi a svíčkami rozestavěnými na stolech se skvěle vypadajícím občerstvením. Uprostřed síně se tancovalo a všude kolem postávaly hloučky dobře bavících se lidí. S Pansy prošli sálem a přidali se ke skupině zmijozelských, kteří zrovna nadávali na nějakou mudlorozenou Havraspárku. Dříve by se k nim s horlivým přikyvování přidal, ale dnes na to neměl ani pomyšlení.

„Nedala by sis něco k pití?“ zašeptal k Pansy.

„Ráda, děkuji,“ řekla a sladce při tom zamrkala řasami. Draco potlačil zhnusené odfrknutí a lehce přikývl. Pak se s úsměvem vydal kolem stolu s nápoji pryč z Velké sině.

Nechtěl se vracet zpátky na kolej, a tak si v kuchyni vyzvedl láhev Ohnivé whisky a vydal se rovnou ke Komnatě nejvyšší potřeby. Před ní se zastavil, aby si vyjasnil myšlenky. „Potřebuju se skrýt,“ pomyslel si a s úsměvem sledoval, jak se před ním začínají rýsovat dveře.

* *** * *** * *** * *** * *** * *** * *** * *** * *** * *** *

Hermiona Grangerová

První věc, na kterou ráno přišla, byla příšerná bolest hlavy. Chtěla se převalit na druhý bok a někde nahmatat hůlku, ale překážel jí v tom nějaký předmět polštářovitého tvaru. Pomalu otevřela oči a vyděšeně s sebou škubla. To ale neměla dělat.

„Au, sakra!“ zakřičela a rychle se chytila za hlavu.

„Musíš tak ječet? Bolí to...“ ozval se chraplavý hlas z místa po jejím boku.

„Tak promiň, Malfoyi,“ odsekla mu zpátky.

„Grangerová?“ zděsil se a pomaloučku se převalil, aby na ni viděl.

„Znamená to, že taky nemáš tušení, co tu děláme?“ zeptala se se známkou pobavení v hlasu.

„A tobě to přijde vtipný?“ zavrčel nenávistně.

„A tobě ne?“ ušklíbla se zoufale. „Já, mudlovská šmejdka, ležím v posteli s čistokrevným Malfoyem, mám parádní kocovinu a nemám tušení, jak jsem se sem dostala a co se včera dělo,“ hystericky se rozesmála.

„Jestli si myslíš, že já jsem z toho nějak nadšenej, tak se fakt mýlíš...“ odsekl. „Radši bych měl roční trest s Filchem, než se tady probudil s tebou!“ křikl na ni zhnuseně. Rychle se vykopal z postele a snažil se dostat co nejdál.

„Malfoyi,“ vykřikla za ním. Automaticky se otočil. Hermiona se mezitím vysoukala z postele. Vzala si ze stolu kabelku a došla až k Malfoyovi. „Na,“ zavrčela na něj a vrazila mu do ruky lektvar proti kocovině. „Sbohem, Malfoyi,“ řekla a bez jediného ohlédnutí odešla z Komnaty nejvyšší potřeby.

Nechtěla, aby ji viděl brečet. Nechápala, proč na ni takhle vyjel. Za vzniklou situaci přece nemohla... Nebo v to alespoň doufala. Tak co se tam stalo? Vůbec nic nechápala. „Musím si vzpomenout...“ říkala si. Rychle z kabelky vytáhla druhou lahvičku lektvaru a ex ji vypila. S úlevou vydechla, když ucítila, jak jí bolest hlavy polevuje. V duchu poděkovala dvojčatům, která je těmito lektvary zásobovala. O tomto lektvaru věděla hodně. Nejenže ulevoval bolestem hlavy po nepřiměřeném požití alkoholu, ale také měl příznivé účinky na takto ztracenou paměť. Teď už jenom stačilo počkat. S rozklepanýma nohama a stále v plesových šatech se vydala na kolej. Naštěstí bylo brzy ráno, a tak ve společenské místnosti nikdo nebyl. Potichu proklouzla do svého prefektského pokoje, kde si dala dlouhou sprchu a šla spát...

Draco Malfoy

Už to udělal zase. Zachoval se jako blbec. Neustále si to vyčítal, když spěchal dolů do sklepení. Proč na ni takhle vyjel? Vždyť se mi i snažila pomoct... Rychle seskočil z posledního schodu a okamžitě zaklel. „Sakra!“ Automaticky se chytil za hlavu a třel si spánky. Stále měl v ruce tu lahvičku od Grangerový. Nedůvěřivě se na ni podíval. „No co... Vejdi a neubliž,“ zašeptal a vypil její celý obsah. Byla to pro něj nesmírná úleva, když pocítil jeho účinky. Teď už jen mohl doufat, že se mu navrátí i paměť. Došel do svého pokoje a okamžitě si skopl boty. Pak si pouze povolil kravatu a ve svém skvěle padnoucím obleku padl na postel. Aniž by se tomu snažil nějak zabránit, během chvíle usnul.

* *** * *** * *** * *** * *** * *** * *** * *** * **** * *** *

O několik hodin později ho vzbudilo zuřivé bušení na dveře.

„Draco! Draco Malfoyi, okamžitě otevři ty zatracený dveře, nebo je odstřelím!“ křičel na něj hlas Pansy Parkinsové zpoza dveří. Draco s námahou vstal a mátožně došel ke dveřím. Ani si nepamatoval, že je zamykal.

„Co chceš, Pansy?“ zeptal se okamžitě, nedbaje na její rozzuřený výraz.

„Co chci? Co chci?!“ vypískla. „Ty jeden arogantní sebestřednej...! Jak jsi mě tam mohl jen tak nechat?“ vytkla mu rozzlobeně. Chtěla ještě něco dodat, ale Draco ji gestem přerušil. Snažil se přemýšlet. Něco z toho, co právě řekla, mu připomnělo včerejší noc. Pomalu si začal vzpomínat. „No?“ pokračovala Pansy.

„Promiň, ale už musím jít. Zatím, Pansy...“ nečekal na její odpověď a rychle přibouchl dveře. Potřeboval si rychle vzpomenout a přítomnost další osoby by mu to neulehčovala. Když se z druhé strany dveří začaly ozývat nadávky a křik, pouze tím směrem vrhnul pár tišících kouzel. Vysvlékl se z pomačkaného oblečení a zamířil do koupelny. Sprchu potřeboval a navíc o lepším místu na přemýšlení nevěděl.

* *** * *** * *** * *** * *** * *** * *** * *** * *** * *** *

Hermiona Grangerová

Hermiona se probudila naprosto svěží a odpočatá. Sáhla po hůlce a vykouzlila rychlé Tempus. Právě se oblékala, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře.

„Dále,“ zavolala. Do dveří vykoukla zrzavá hlava.

„Můžu dál, Herm?“ zeptala se Ginny opatrně.

„Ehm... jasně, proč by ne?“ ukázala Ginny na pohovku a sama si sedla do jednoho z křesel.

„No, já nevím, včera jsi vypadala, jako bys zavrhla celou naši rodinu,“ nadhodila tiše. Hermiona se na ni překvapeně podívala. Snažila se vzpomenout na včerejší události, ale stále jí to nešlo.

„Ginny... Víš, já si toho ze včerejška moc nepamatuju,“ přiznala neochotně. Ginny se na ni překvapeně podívala.

„Kterou poslední věc si pamatuješ?“

„No, byla jsem s tebou ve Velké síni a pily jsme punč...“

„Víc nic?“ zeptala se a mírně se zamračila, když Hermiona zavrtěla hlavou. „Já asi nejsem ta, která by ti to měla vyprávět,“ podotkla posmutněle.

„Ginny, prosím... Jsi má nejlepší kamarádka.“ Udělala na ni psí oči. Ginny si dramaticky povzdechla.

„No dobrá, ale já tě varovala... Dobře jsme se bavili a všechno bylo perfektní. Jenže pak přišel Ron a chtěl s tebou tancovat. Tys mu řekla ne, protože jsi mi slíbila chvíli na povídání. Ron... začal se strašně rozčilovat a křičet na tebe. Pak odešel. O půl hodiny později jsme ho našli v, ehm... choulostivé situaci s Levandulí. Od té doby jsem tě neviděla,“ zakončila.

„Aha...“ Pomalu si začínala vzpomínat.

„No nic, já už půjdu. Tak zatím, Herm.“

„Ahoj, Ginny.“ Za malou rudovláskou se zavřely dveře a Hermiona si oddychla. Začala si zuřivě třít spánky. Vzpomínky jí pomalu vyplouvaly na povrch.                                                  

Potřebovala zmizet, někam se schovat. S touto myšlenkou probíhala hradem, když se před ní najednou zhmotnily dveře. Tajemná komnata nikdy nebyla lákavější. S několika láhvemi máslového ležáku od skřítků se tam uvelebila na pohovce. U čtvrté lahve se dveře otevřely. Vešel Draco Malfoy. Pohádali se, ale ani jeden nehodlal odejít. Oba tiše seděli a beze slov popíjeli. Po nějakém čase jí nabídl svou whisky. Po vypití whisky si povídali. Příjemně si povídali... Snažila se své myšlenky nějak vstřebat, ale nešlo to. Ona a Malfoy si povídali. Tohle musela zpracovat... Sebrala si pár věcí a vyrazila do knihovny.

* *** * *** * *** * *** * *** * *** * *** * *** * *** * *** *

Draco Malfoy

Všechno se mu vybavilo. Teď už si připadal jako naprostý kretén. Večer ji opije a ráno jí pak vynadá. Bylo mu to strašně líto, ale nevěděl, co s tím. Potřeboval si to promyslet... Oblékl si hábit a vyrazil z pokoje. Procházel zmijozelskou společenskou místností, když kolem něj prolétla kletba.

„Já ti dám, Malfoyi!“ zařvala z plných plic Pansy a vrhla po něm další kletbu. Vteřinu zvažoval možnosti, ale pak se rozhodl pro rychlý ústup.

„Pá, Pansy,“ zavolal za ní a rychle zavřel dveře od koleje. S Pansy to bude muset vyřídit potom. Povzdychnul si a zamířil ke knihovně.

V knihovně bylo prázdno, jako vždy touhle dobou. Stará knihovnice si něco tiše přerovnávala a on tak mohl nepozorovaně proklouznout z jejího zorného pole. Vzal z police první knížku, kterou našel, a rozešel se ke svému oblíbenému místu. Byl to malý čalouněný parapet pro jednu osobu s nejkrásnějším výhledem na Černé jezero. Nikdy nebyl romantik, ale ten pohled ho dokázal uchvátit v jakoukoliv roční dobu. Se šťastným úsměvem pokračoval v chůzi. Ten mu však zamrzl na rtech, když zahnul za poslední roh a na svém oblíbeném místě spatřil něčí postavu. Povzdechl si a jal se nezvaného hosta vypudit. Rázným krokem se rozešel k místu u okna. Až pár kroků od něj rozeznal onu nezaměnitelnou osobu se svými nezkrotnými vlasy.

„Grangerová,“ vydechl tiše. Hermiona odtrhla svůj pohled od okna a obrátila se na něj.

„Malfoyi,“ odpověděla mu s mírným úsměvem. Chvíli na sebe prostě jen koukali. Pak Hermiona sebrala všechnu svou nebelvírskou odvahu a zeptala se: „Neposadíš se?“

„Trochu ironie, nabízet někomu jeho vlastní věci,“ zamumlal, ale přesto se k ní posadil. Kvůli malému prostoru onoho místa to bylo složité, nicméně vcelku příjemné. Ignorovala vlnu horka, která jí projela celým tělem, když se jejich ruce dotkly, a dál soustředěně zkoumala

Hermiona na něj vyvalila oči. „Tvoje? Já tu byla první,“ rozčilovala se. Draco se zašklebil a udělal si větší pohodlí.

„Nejsme v první třídě, abychom se hádali, kdo byl první a kdo ne,“ řekl a znova se ušklíbl, když Hermiona zalapala po dechu. Takhle proti ní použít její vlastní slova…! Už se mu chystala pořádně vyčinit, když najednou změnil téma. „Víš, já… Chtěl bych se ti omluvit.“ Nechápavě se na něj podívala. „Však víš, za dnešní ráno v komnatě a za všechno...“ Neuměl se omlouvat a ona mu to rozhodně neulehčovala.

„Co všechno?“ zašklebila se a nadzvedla obočí.

„Grrh! Jsi nesnesitelná, víš o tom?!“ Hermiona se proti své vůli zahihňala. „Prostě se omlouvám,“ zakončil. I on už se musel smát. Chvíli jen tak seděli a culili se na sebe. Pak Draco vytáhl z kapsy balení čokolády z Medového ráje. „Dáš si?“ zeptal se s plamínky v očích.

„Jasně, děkuju.“ Usmála se a vložila si kostičku lahodné čokolády do úst. Slastně vydechla, když se jí začala rozpouštět na jazyku. Draco ji přitom mlčky pozoroval a ona se nechtěně začervenala. „Vždycky s sebou nosíš čokoládu?“ zeptala se ve snaze skrýt své rozpaky.

„Většinou ano. Ty snad ne?“ podotkl překvapeně.

„Ne. Mám takový pocit, že mi to takhle vyhovuje víc,“ zasmála se a vzala si další kousek čokolády.

Draco se upřímně zasmál a Hermiona si uvědomila, že ho takto vlastně vidí poprvé. Když neměl na tváři ten svůj arogantní výraz, tak byl vlastně docela pohledný.

Bylo pro ně zvláštní uvědomit si, jak snadno si dokážou povídat. Ani jednou nenastala chvilka trapného ticha, kdy by jeden z nich nevěděl, co říct. Povídali si o knížkách, řešili ekonomickou situaci kouzelnického světa a dokonce si měli co říct i ohledně nejznámějších mudlovských osobností. Během dlouhého povídání se osobní prostor mezi nimi postupně zmenšoval, ale ani jeden z nich neměl chuť na to upozorňovat. Byla to pro ně velmi příjemná chvíle.                                                                

A o to víc Draca vyděsilo, když Hermiona najednou vyskočila.

„Proboha, kolik je hodin?“ zeptala se vyděšeně.

Draco vykouzlil rychlé Tempus. „Jedenáct. Přeměňování začalo před více jak půl hodinou,“ poznamenal klidně.

„McGonagallová nás zabije…“ zašeptala zoufale Hermiona.

„To bude dobrý,“ řekl utěšujícím tónem a nabídl jí poslední kousek čokolády. Ona jej vděčně přijala.

„Asi bychom už měli jít,“ podotkla. Počkala, až Draco vstane, a pak společně vyrazili k učebně přeměňování. Celou cestu kráčeli těsně vedle sebe. Hermiona jako o závod brebentila o následcích jejich zpoždění a Draco se ji pokoušel uklidnit. Připadala mu docela roztomilá, když byla takhle vykolejená. Zastavili se před dveřmi třídy. Hermiona nervózně pošlápla.

„Co teď?“ zeptala se nejistě.

„Půjdeme dovnitř,“ odvětil klidně.

Autor: Alexis, v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Za všechno mohl cínový talíř: