OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola čtrnáctá

27.12.2019 (12:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter • komentováno 1× • zobrazeno 1494×

Půl roku písemností a iracionalita 

Po hovoru se sestrou vystoupala do prvního patra a kráčela chodbou. Nervózně, jako by měla vystoupit s harfou nebo jiným, obdobně komplikovaným hudebním nástrojem, přinejmenším v Carnegie Hall. Strčila klíč do zámku dveří bývalého pokoje své sestry a odemkla. Ještě musela zrušit matoucí kouzlo, které by nic netušícího návštěvníka zasáhlo ihned poté, co by překročil práh, než vstoupila.

Parkety pod její váhou tiše zapraskaly. Zdálo se, že ji pokoj vítá, ale nebyla si jistá proč. Možná bylo důvodem, že MacDougalovic nemovitosti tíhly k masochismu stejně jako samotní členové klanu. Anebo proto, že pokoj vycítil, že se k tomu, co se chystala udělat, odvažovala už od léta.

Sevřela v dlani svou hůlku a namířila ji na zdánlivě prázdný prostor před sebou. Pak čistě a jasně pronesla odhalovací formuli: „Nechť krví odkryto jest, co krví skryto bylo!“

Nemusela zaklínadlo opakovat. Z podlahy všude kolem ní se začal zvedat růžový prach, který se v důsledku kouzla seskupoval před ní. Postupně se jí před očima vyrýsovaly nejprve obrysy skříně z růžového prachu, jež s každou další sekundou nabíraly strukturu podobnější skutečné hmotné skříni.

Nakonec se před ní objevila stará, oprýskaná skříň, snad z ořechového dřeva, v celé své obstarožní kráse.

Morag sklonila hůlku a vydechla z plic přebytečný vzduch. Vydala se blíže, než mávla ke dveřím v neverbálním Finite Incantatem. Koneckonců, nikdo nemohl tušit, čím vším její poněkud přehnaně opatrná sestra tu almaru zabezpečila. Totéž provedla i poté, co se dostala k balíčku písemností, aby zrušila Žihadlovou kletbu. Až když si byla jistá, že balík nechrání žádné další kouzlo, dotkla se ho a rozvázala šňůrku.

„Tak jo… ničeho se neboj, Morg. Nemůže tam být nic, co ještě nevíš. Pracuješ s ním už skoro celý týden,“ snažila uklidnit samu sebe samomluvou. „Merline, je to Barty Skrk! Na co si to tu kruci hraju? Jasně že tam najdu něco, co ještě nevím!“

Rozevřela první poctivě složený list a začetla se do prvních řádků. Jednalo se o novinový článek ze září 1993. Byl na ní rozmazaný, temně oděný muž, který mířil hůlkou na nebe, na němž se skvělo znamení zla. Tentýž obrázek se přehrával stále dokola, proto si Morag noviny přiblížila k očím a pokusila se – s očima řádně přimhouřenýma – rozpoznat, o koho šlo. Nepodařilo se jí to, a tak se zaměřila na samotný článek. V nadpisu stálo: „Znamení zla na letošním mistrovství světa ve famfrpálu“. Rychle text přeletěla očima a pochopila z něj, že se nejprve nevědělo, kdo to udělal.

Isa jí ale říkala, že Bartyho krasojízda v devadesátém třetím začala právě znamením zla na obloze, takže se k tomu nejspíš přiznal, než si šel sednout do Azkabanu.

Rychle chmátla po dalším papíru v pořadí. Tentokrát šlo o fotku. Byla na ní čtyřčlenná rodinka – Skrkovi. Bývalý ministr Skrk, kterého Barty zabil, paní Skrková – tmavovlasá, tmavooká, plaše se usmívající, baculatá žena – a jejich dvě děti. Vysoký, štíhlý, hrdě napřímený, zhruba patnáctiletý Barty a podstatně menší, culíkatá, culící se Thea. Barty se, na tom obrázku, neskutečně podobal svému otci a Thea zas paní Skrkové. Vidět je takhle pohromadě, ještě v relativně šťastném stavu, bylo přinejmenším dost divné.

Kromě toho, nemohla si pomoct, ale… když se podívala do tváře paní Skrkové a They, viděla v nich něco podivně povědomého. Nedokázala rozlišit, jestli se jednalo o kombinaci rysů, či o záblesk dobrosrdečnosti v jejich očích. Každopádně, bylo na nich něco podivně utěšujícího a hravého, co už odněkud znala.

Moc dlouho se fotkou nezabývala, akorát ji otočila, aby zjistila, kdy byla vydaná. Zjistila, že v roce 1975. Tedy šest let před koncem První kouzelnické války.

Další papír, na který natrefila, byl článek v novinách – vytrhnutá dvojstrana z Denního věštce, tentokrát z léta 1994. Byla to časová linie událostí, které se měly odehrát na hřbitově, když zemřel Cedric Diggory a Voldemort (díky Bartymu) vstal z popela. Vše bylo doplněno fotkami hrobů, aktérů a autorky článku, Rity Holoubkové. Cedric se ze svého školního obrázku usmíval bezstarostným úsměvem, Holoubková špulila rty, jako by čtenářům posílala pusu, Pettigrew se podivně šťuřil, dávaje na odiv své výrazné, přední zuby, a Barty… měl před sebou ceduli s azkabanským číslem, jinak měl kratší vousy a na tváři poker face.

Další papír byl o mučení Longbottomových – ten odhodila rovnou. Neměla sílu číst o tom, jak dvacetiletý Barty přinejmenším přihlížel mučení rodičů malého chlapečka. To po ní opravdu nemohl nikdo chtít, ani její sestra.

Po několika minutách se dostala ke svému zakletí. Padaly na ni fotky Herrera, řvoucího, že nic neudělal, a ty s pozdějším datem, na kterých byl zničený, pohublý, smířený. Článek o baskické teroristické skupině a o Herrerových možných mentálních poruchách. Holoubková se vyřádila na jeho životopisu. Měl dítě… holčičku. Když se to stalo, neměla ani rok.

Morag se začala prohrabovat papíry o dost důrazněji. Hledala její fotku, avšak marně. Jediné, co o té nebohé bytosti zjistila, bylo, že bydlí se svou matkou, kdesi u Bilbaa.

Narazila na stručné parte s azkabanskou hlavičkou. Oznamujeme, že Iker Castillo Herrero zemřel v noci z 27. na 28. října 1992. Nic víc, nic míň.

„No to si snad dělají srandu…“ vydechla nevěřícně bruneta.

Začala si prohlížet zbylé papíry. Nic dalšího k Herrerovi však nenašla. Jako by to všechno jeho smrtí skončilo. Nikdo se tím nezabýval. Martha se nikdy nepřiznala k tomu, že Bartyho před bystrozory kryla, tudíž nikdo neměl důvod se v tom šťourat. Otázkou ale zůstávalo, PROČ to udělala. Musela z toho mít nějaký prospěch, jinak by přece muže, který proklel její dceru, nechránila!

Morag ukryla půlroční dílo své sestry zpět. Vzala z něj jen jeden list – Herrerovo parte. Přeložila ho a schovala do kapsy kabátu. Vše schovala tak, jak si Isa přála, než vyšla z pokoje. Ještě se podívala z okna v prvním patře na oblohu plnou ranních červánků. Rozednívalo se, a tak si uvědomila, že celou noc strávila bez zamhouření oka.

Kupodivu se teď ale cítila nabuzená více, než kdyby se – v tuhle hodinu – probouzela po šestihodinovém spánku. Čehož náležitě chtěla využít.

Vyšla z místnosti a pak i z domu. Zamkla a zabezpečila hlavní dveře základními kouzly proti nezvaným návštěvám. Vyšla na ulici a dále do zapadlé uličky, z níž bylo možné se přemístit.

Doma se stavila jenom na moment, za účelem vyčistit si zuby, dát si sprchu a převléknout se. Jen co vstoupila do obýváku, oči jí padly na Arethu, která očividně včera večer usnula u televize. Povzdechla si a přešla blíže. Opatrně Aretě zpod ruky vytáhla ovladač, načež vypnula tiše vykládající televizi. Chtěla ji přikrýt dekou, již si přivolala Acciem, ovšem to už se její spolubydlící začala probouzet.

„Morg? Jsi to ty?“ zahučela rozespale plavovláska. „Kolik je hodin?“

„Jo, jsem to já, buď v klidu. Jsou,“ ohlédla se na velké, stylové hodiny ve tvaru slunce, které sem umístila nyní polospící blondýnka, „čtyři ráno.“

„Čtyři ráno?“ zopakovala a roztomile si protřela jedno oko. „A tys přišla až teď? Kde jsi vůbec byla? Čekala jsem na tebe asi do půlnoci, pak jsem se rozhodla, že tě dlabu.“

Bývalá Zmijozelka se uchechtla. „Tos dobře udělala. Byla jsem… páni, je toho hodně. V archivu, pak s Bartym v márnici, pak v domě našich a teď jsem tady. Samozřejmě jenom na skok.“

Plavovláska nakrčila obočí, u čehož se zdvihla tak, že si hlavu opřela o pokrčenou ruku. Pak se ovšem zatvářila zaskočeně, a ne zrovna v pozitivním slova smyslu. „Tak s Bartym, jo? Tak vy už si neříkáte příjmeními?“

Morag Aretina reakce přišla do jisté míry podivná, ovšem neměla čas se jí zabývat. „Ne. Kapitulovala jsem, jsme teď něco jako kámoši. Teda, aspoň podle mého názoru. Bůh ví, co se honí hlavou jemu.“

„Aha, takže otázkou není, jak hluboké pouto vás pojí, ale jak dlouho vám to vydrží,“ ušklíbla se víla, u čehož zatřepotala křídly. 

MacDougalová popadla polštář a hodila ho po kamarádce. Ta se rozhihňala.

„Stejně je to pravda! Popíráním skutečnosti skutečnost nezměníš!“ hulákala dále Aretha, a tak se Morag zvedla a dala se na odchod. „Ale není divu, ten chlap je zatraceně sexy. Být mým parťákem, tak-“

„Kristepane, zalez radši do pelechu, Aretho. Když jsi ospalá, kecáš nesmysly!“ Zavřela za sebou dveře svého pokoje a s výdechem zaplula do koupelny. 

Ve sprše málem usnula. Teplá voda ji dokázala uvolnit tak dobře, že několik minut jen stála pod proudem vody a hleděla před sebe. V hlavě měla vymeteno, oči se jí klížily. A tak se natáhla po kohoutku a otočila z teplé na studenou. Nejprve to sice nebylo nic příjemného, ale postupně si zvykla. Akce se vydařila – sprcha měla přesně takový efekt, jaký Morag potřebovala k tomu, aby se začala cítit nabuzená.

Převlékla se do riflí a trika, ovšem do tašky si vzala silonky, lodičky a šaty, neboť počítala s tím, že před party Blythe Yaxleyové už se domů vracet nebude.

Opatrně se proplížila ven, aby ji Aretha neslyšela a ona tak nemusela odpovídat na spršku dotazů typu: kam jdeš, s kým jdeš a kdy se vrátíš. Předpokládala, že se se spolubydlící stejně uvidí na party, a tak nemá smysl se zbytečně zdržovat řečí.

***

Barty seděl v křesle u gauče, na němž pravidelně oddechovala Thea. U toho si četl objemnou bichli o  léčbě intoxikace jedy a popíjel letitou whisky z otcova sklepního arzenálu. Konečně měl klid. Jeho sestra usnula po hodině vyšilování, a tak se mohl věnovat svým vlastním zájmům. Nemohl si ovšem dovolit usnout, třebaže se mu už – v pět ráno – začaly zavírat oči. Vstal a začal se protahovat. Když byl hotov, přešel ke knihovně a začal zkoumat názvy knih, snad aby zjistil, kolik nových tu od jeho poslední návštěvy (asi před patnácti lety) přibylo.

Byl potěšen. Faktografie byla jednou z mnoha věcí, na které si jeho otec zakládal, proto tu bylo nezanedbatelné množství literatury faktu. A jemu to rozhodně nebylo proti srsti.  

Projel celou poličku až do konce a než přejel na další, nadechnul se, očima bezděčně těknul do jednoho z oken vedle dveří.

Och, jak ho překvapilo, když v něm spatřil MacDougalovou…

Sklenka i knížka mu málem vypadly z rukou, bradu musel seškrabávat z podlahy. Rychle odložil vše nepotřebné a přesunul se několika rychlými kroky ke dveřím. Stihnul otevřít, ještě než zaklepala. Vlastně ji nachytal s rukou zdviženou a pěstí připravenou k akci.

„Merline!“ lekla se, to bylo jasné jak z její tváře, tak z jejího odskočení.

„Jak se ti, u všech svatých, podařilo najít můj dům?“ vypálil místo pozdravu. MacDougalová naprázdno polkla.

„Ehm… krásné dobré ráno i tobě, parťáku.“ Rychle ji ovšem ta nejistota přešla a ona se dostala zpět ke svým obvyklým způsobům. Vtiskla mu jakousi papírovou tašku a protáhla se kolem něj do interiéru. Bez pozvání i vyzvání.

„Jak se tobě podařilo najít ten můj?“ odpověděla mu toutéž otázkou, v narážce na včerejší ráno.

„Adresu mi dal Yaxley,“ zahučel popravdě.  

„Vidíš, já tu tvoji zjistila na oddělení evidence kouzelníků.“

Přimhouřil oči, ale nic dalšího k tomu tématu nedodal. „Co tady děláš? Řekl jsem ti, že jim Theu nevydám.“

„Vím,“ vydechla, přičemž očima sklouzla z kouzelníka na ženu na gauči. Kupodivu i prozřetelně ztišila hlas. „A respektuju to. Neříkám, že s tím souhlasím, ale chápu, proč to děláš. Chovala bych se stejně iracionálně, kdyby šlo o moji sestru.“

„Ale, to se podívejme,“ ušklíbnul se, přičemž očima zabrouzdal k Thee. „Jestli tohle není náhlá změna názoru!“

MacDougalová pokrčila rameny. „No, řekněme, že mě jedna moudrá žena přiměla podívat se na problém tvýma očima.“

Barty pozdvihnul jedno obočí a už už se nadechoval k řeči. Bruneta ho ovšem předběhla.

„Poslyš, co kdybychom si pro začátek snědli ty koblihy, který jsem přinesla?“ skočila mu do projevu. „Celou cestu mi voní přímo pod nosem a já už umírám hlady!“

Barty očima doputoval k tašce ve svých rukách. Zdálo se, že si MacDougalová vzala příklad z jeho vlastní akce včera ráno. Tehdy ji sice neocenila tak, jak by si představoval, a tak se neubránil myšlence, že by se dnes mohlo opakovat totéž. Ovšem tentokrát přišla s nabídkou ona a jediné, co se hlavou honilo jemu, bylo, proč tak učinila.

„Proč ne,“ snažil se o co nejnetečnější tón. „Jenom doufám, že jsi do toho pro mě nepřidala žádný jed.“

Natáhnul ruku směrem, kde se vyskytovala kuchyně, čímž jí v podstatě dal přednost v chůzi.

Morag ho zpražila vražedným pohledem a ostentativně se k němu otočila zády. Vyšla směrem, kterým pán domu ukazoval.

„Ne, lektvary mi nikdy nešly. Ještě bych tě místo zabití tím jedem třeba omladila a co pak?“

„Zažila bys mě v nejlepších letech,“ prohodil sebevědomě, u čehož si dlaní teatrálně, travoltovsky prohrábnul vlasy. MacDougalová protočila očima, avšak zacukalo jí v koutcích.

Trochu zrychlil tak, že se ocitnul přímo za její osobou. Lehce se rukama dotknul jejího pasu a něžně ji nasměroval do místnosti na levoboku. Zpomalila, patrně překvapená jeho blízkostí. Získal tedy možnost se k ní zezadu naklonit a zašeptat jí zastřeně do ucha: „Tehdy bys mi nebyla s to odolat, to mi věř.“

Zachvěla se, ovšem on její slabosti nehodlal využít. Pustil ji, obešel a zapadnul do kuchyně, jako by se nic nestalo. Nechal za sebou bývalou Zmijozelku, přimrzlou k podlaze a hloupě civící před sebe.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola čtrnáctá: