OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter » Lektvary po francouzsku - 1.

25.05.2017 (10:00) • AndysekAndysek • Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter • komentováno 8× • zobrazeno 2299×

Isabeau Dubois-De Gres probudilo klepání na okno. Sakra, kdo to zase otravuje takhle brzy po ránu, pomyslela si. Byl víkend a Isabeau se chtěla konečně vyspat po namáhavém týdnu. Zaklepání se ozvalo znovu. Líně vstala, přehodila přes sebe župan a vydala se směrem k oknu. Otevřela ho a dovnitř vletěla hnědá sova. Na stůl upustila dopis a oknem vylétla ven. Isabeau překvapeně pohlédla na svitek pergamenu, ale vzala ho do ruky a sedla si na postel. Tu pečeť znala moc dobře - patřila jejímu nadřízenému Phillipovi Du Coteau. Rozlomila ji a pozorně si přečetla dopis, ve kterém stálo:

Milá Isabeau,

vím, že jsi měla namáhavý týden, ale stalo se něco, co nemohu sdělit v dopise. Kdyby se náhodou dostal do nepovolaných rukou… Prosím tě, abys co nejdříve navštívila hlavní sídlo. 

S pozdravem 
Phillip Du Coteau

Isabeau nevěděla, co by po ní mohl Phillip chtít, ale určitě to bylo důležité, jinak by ji nevolal. Neváhala a rychle se oblékla. Vstoupila do svého krbu a za pár vteřin už byla v hlavním sídle Coteau volontiers. Vystoupala po schodech a zastavila se před dveřmi kanceláře svého nadřízeného. Zaklepala a vstoupila dovnitř. Za stolem seděl starý muž s bílými vlasy a vousy.

„Dobrý den, Phillipe, co se děje?“ Nečekala, až jí Phillip pokyne, a sedla si do křesla před jeho stolem. Ten se na ni jen podíval a ona uviděla v jeho očích smutek.

„Isabeau,“ začal pomalu, „Annette La Fontaineová je mrtvá.“ Isabeau jako by to nedošlo. Upřeně se na něj dívala a jen párkrát zamrkala. 

„Pane bože, Annette… jak se to stalo?“ zeptala se po chvíli a do očí jí začaly stoupat slzy. 

„Odhalili ji. Zjistili, že pracuje pro Coteau volontiers. Ale ještě předtím mi stačila poslat sovu. Chtěla mi říct něco velmi důležitého, ale nechtěla do dopisu napsat co, kdyby se dostal do nepovolaných rukou. A než se stačila vrátit, zabili ji. Je mi to líto, Isabeau, vím, že to byla tvoje nejlepší přítelkyně. Já osobně ji měl také velice rád. Kdybychom ji tak mohli oživit, abychom se dozvěděli, co nám chtěla říct, aby její smrt nebyla tak zbytečná.“ 

Isabeau se zadívala do prázdna a Phillip poznal, že přemýšlí. Vždycky se tvářila takhle, když nad něčím přemítala. Za chvilku lehce pokývala hlavou a smutně se usmála.

„Možná by to šlo.“ Podívala se na Phillipa a uviděla v jeho tváři překvapení.

„Ono snad jde oživit mrtvého člověka?“

„Za určitých okolností to jde. Je na to jeden lektvar. Jmenuje se Kapka života, ale pro jeho přípravu je potřeba jedna velmi vzácná květina, která vykvétá pouze za úplňku a roste jen v Pyrenejích. Navíc, aby lektvar působil, musí být úplné zatmění slunce a je to jen na krátkou chvíli. Jakmile vyjde slunce ze stínu měsíce, bude Annette opět mrtvá a už ji nedokáže probudit nic. A pokud si vybavuji, tak úplněk bude za pět dní a zatmění slunce za dva týdny. Vychází to opravdu skvěle, jenomže ten lektvar asi nezvládnu sama. Potřebuji k tomu dalšího odborníka, velmi schopného. Ten lektvar je opravdu těžký, jedna chyba a všechno snažení přijde nazmar.“

„Ale Isabeau, největší odborník přes lektvary v celé Francii jsi ty. Kde chceš sehnat někoho dalšího?“ Phillip se na chvilku zamyslel. „Možná bych měl jeden nápad. Slyšela jsi někdy o Albusi Brumbálovi?“

„Něco mi to říká, ale nemůžu si vzpomenout…“

„Albus Brumbál je zakladatel Fénixova řádu v Anglii.“

„Ach ano, máte pravdu, už si vzpomínám, to on byl úplně první, kdo založil řád bojující proti Voldemortovi.“

„Ano, a pak jsem já založil Coteau volontiers, francouzskou obdobu Fénixova řádu. A v dalších státech se zakládaly další řády. S Albusem se znám osobně, určitě nám rád pomůže. K dispozici má ty nejlepší lidi.“

„Dobře, Phillipe. Prosím vás, pošlete mu ihned sovu, nemáme času nazbyt.“ 

Severus Snape vyjel po točitých schodech před Brumbálovu pracovnu. Vůbec netušil, co by po něm mohl ředitel chtít. Zaklepal a vešel dovnitř. Brumbál seděl za svým stolem a díval se do jednoho pergamenu na stole.

„Pane řediteli,“ pozdravil Severus Brumbála, stoupl si ke krbu a s očekáváním se na svého nadřízeného podíval. 

„Severusi, mám na tebe jednu prosbu,“ pronesl ředitel. Snape vytáhl jedno obočí a upřeně se na něj zahleděl. To znám, prosba, když jde o prosbu, tak se z toho vyklube příkaz. 

„Slyšel jsi někdy o Coteau volontiers?“

„Jistě, to je francouzská obdoba Fénixova řádu, pokud se nepletu.“

„Ne, nepleteš se. Jeho zakladatel, Phillip Du Coteau, mne požádal o pomoc. Nesdělil mi, čeho se to týká, ale chce po mně, abych mu na dva týdny, do zatmění slunce, „vypůjčil“ jednoho ze svých podřízených, který je mistr v lektvarech.“ Tázavě se na Severuse podíval, ale z jeho tváře nemohl nic vyčíst.

„Mám to chápat tak, že se mám prostě sbalit a odjet do Francie?“

„Ano, i tak by se to dalo říct. Francouzsky přece umíš, nemusíš se bát, že by ses nedomluvil.“

„A je to opravdu nutné, pane řediteli? Sám dobře víte, kolik mám práce.“

„Ale no tak, Severusi, je to jen na dva týdny, zatím za tebe najdeme náhradu.“

„To se v celé Francii nenajde nikdo, kdo by uměl připravit lektvar?“

„Určitě najde, ale Phillip požádal o opravdového odborníka. Jsi nejlepší ve svém oboru a já nechci Phillipa zklamat tím, že bych mu poslal nějakého břídila, takže se jdi, prosím, připravit na cestu.“ 

Snape jen přimhouřil oči, pevně sevřel rty a odcházel. 

„A netřískej dveřmi!“ zavolal za ním ještě Brumbál, když viděl, že se chystá k pořádně ráznému odchodu. 

Isabeau posbírala všechny podklady pro Kapku života a vydala se do Phillipovy kanceláře. Když vkročila dovnitř, seděl Phillip za stolem a Isabeau se na okamžik zdálo, jako by byl jejím příchodem trošku překvapen. Že by čekal někoho jiného? napadlo ji, ale hned tu myšlenku zavrhla. V tuhle dobu byli nejspíš v celé budově sami. Zavřela za sebou dveře, když zjistila, že jí jeden papír v podkladech chybí. Položila dokumenty na Phillipův stůl, omluvila se mu a otočila se ke dveřím, že pro něj dojde. Sáhla po klice, když v tu chvíli někdo zvenku prudce otevřel dveře. Isabeau se nestačila kliky pustit a následkem prudkého tahu vylétla ven. Zastavila se až o vysokého muže v černém, který ji chytil do náruče. Setrvačností však spadli na zem a Isabeau se k němu přitiskla.

„Do háje!“ ujelo mu. Isabeau se mu podívala do obličeje. „Budete tak laskava a slezete ze mě?“ zeptal se jí francouzsky. Isabeau to mírně zmátlo. Zanadával přece anglicky, že by to byl ten Brumbálův člověk? Vstala a chvilku po ní se zvedl i ten muž. 

„Jste takové nemehlo vždycky, nebo jen dnes?“ položil další milou otázku.

„Promiňte, ale nemohla jsem vědět, že stojíte za dveřmi. Nemám rentgenové vidění. A navíc, máte nejdřív zaklepat.“

„Šel jsem si pouze pro kávu.“ Kývl směrem k rozlité kávě a rozbitému hrníčku. „Pan Du Coteau neříkal, že bych musel klepat znovu. A vy mě nemáte co učit dobrému chování.“

„Myslím, že byste takovou výuku potřeboval. Pokud vím, tak jste to zavinil vy a ani jste se mi neomluvil.“

Muž jako by najednou nevěděl jak zareagovat. Oba si povýšeně hleděli do očí a výhružně mlčeli. Phillip se vnitřně bavil jejich hádkou, ale najednou vstal a rázoval si to k nim. Ve dveřích se zastavil a naposledy se pro sebe usmál.

„Isabeau,“ protrhl Phillip ticho, „tohle je Severus Snape. To jeho nám poslal Brumbál z Anglie. Chtěla jsi odborníka, tak tady ho máš. Podle Brumbála je nejlepší v oboru.“ 

Severus se samolibě usmál a bavil se tím, jak to v Isabeau vře.

„To ne, Phillipe! S tímhle člověkem nikdy spolupracovat nebudu!“ 

„Věřte, slečno…“

„Dubois-De Gres. Isabeau Dubois-De Gres,“ prozradila mu své jméno.

„… Dubois-De Gres, že já také nejsem dvakrát nadšený z toho, že s vámi budu muset spolupracovat. Ale pokud jsem pochopil správně Brumbála a pana Du Coteau, tak potřebujete opravdového odborníka přes lektvary, kterým rozhodně jsem. A opravdu jsem sem nepřijel proto, abych se hned otočil a letěl zpět, když jsme si my dva nepadli do oka, ale rovnou do náruče. Také bych byl moc rád, kdybyste mi konečně sdělili, o co konkrétně půjde.“ Severus tázavě zvedl jedno obočí a s očekáváním se na Isabeau zahleděl. Ta si jen povzdechla a pokynula oběma mužům, aby ji následovali do Phillipovy pracovny. Předala Snapeovi všechny papíry, které přinesla. Severus je mlčky začal prohlížet. Zamyšleně si sedl do křesla a bylo slyšet pouze šustění papíru. 

„Pokud mne omluvíte,“ promluvila po malé chvilce Isabeau, „na chvilku se vzdálím. Jeden papír jsem zapomněla ve své kanceláři.“ Mlčky se otočila a odešla. Snape se ohlédl po jejím plášti mizícím za rohem. Jo, vzdal se, ale co nejdál a už tam zůstaň, pomyslel si. Potichu si pročítal dokumenty a ani nezpozoroval, že se Isabeau mezitím vrátila. Podala mu chybějící papír a zašklebila se na něj. Za chvilku Snape dočetl poslední stránku.

„Takže vy chcete udělat Kapku života? To si tedy troufáte.“ 

Isabeau jen rozzlobeně našpulila rty a chystala se mu od plic říct, co si o něm myslí, ale Phillip ji zarazil.

„Isabeau je nejlepší v celé Francii, ale nikdy ten lektvar nedělala, a tak si přizvala vás, abyste jí pomohl. Vy jste ho někdy připravoval?“

„Ano, jednou. A nemám na něj nejlepší vzpomínky, ale pomohu vám. Počítám, že máte všechny přísady?“ 

Isabeau jen pokývala hlavou, ale neřekla nic. 

„I Ohnivou orchidej?“ nedalo mu. Na to Isabeau reagovala záporně. 

„Samozřejmě, jak byste mohla mít Ohnivou orchidej, když ta se dá utrhnout pouze za úplňku a použít do hodiny po tom. Takže budeme ještě muset do Pyrenejí?“ 

Opět kývla. Severus si povzdechl. „Tak dobře. Úplněk je zítra, měli bychom si pospíšit.“ 

Severus stál v hale Isabeauina domu. Byl nádherný a obrovský. Vzpomněl si na dům svých rodičů, kde bydlel, když byl malý – tenhle mu byl podobný. Isabeau zaplula do dveří po jeho levé ruce a už tam byla nejméně deset minut. Nedalo mu to a šel se tam podívat. Zaklepal a pomalu otevřel dveře. Isabeau stála u police a všechny přísady do Kapky života si urovnávala na stole a odškrtávala si je v seznamu. Ani nezaznamenala, že jí Severus stojí za zády. 

„Máte to tu docela hezké,“ ocenil její sbírku. „Připomíná mi to můj kabinet.“ Isabeau sebou trhla, nečekala, že by Snape mohl stát za ní. 

„Proboha, Snape! Strašně jsem se lekla, tohle už nikdy nedělejte!“ 

Severus se jen škodolibě usmál. 

Isabeau se na chvilku zamyslela. „Vy učíte?“ 

„Ano. Jsem profesor na střední škole v Bradavicích.“

„Nevypadáte na to.“ 

Severus se ušklíbl.

„Vy taky nevypadáte na to, že jste členka řádu. Co vůbec děláte? Neříkejte, že pracujete jen pro Coteau volontiers.“ 

„Ne, nedělám jen pro Volontiers. V Paracelsově nemocnici pracuji v oblasti výzkumu nových lektvarů.“

Severus překvapeně zvedl obočí, ale neřekl nic. Vydal se zpět ke dveřím. Isabeau zmenšila kouzlem kotlík s přísadami a následovala ho.

Severus zamířil ke krbu, ze kterého vystoupili, když se sem přesunuli, ale ona popadla svůj kufřík a šla ke dveřím. 

„My nepoužijeme letaxovou síť?“ zeptal se podezřívavě.

„Ne. Ve Francii moc krbů nenajdete a tam, kam jedeme, opravdu krb není. Původně jsem myslela, že použijeme krb jednoho mého známého, který je ředitelem hotelu ve Foix - to je město, do kterého pojedeme. Ale bohužel, zrovna dneska tam Francoise není. Pojedeme vlakem.“

„Vlakem? To si děláte legraci? To nestačilo, že jsem musel letět letadlem? Ještě pojedu vlakem?“

„Ano, pojedete vlakem. Nebo chcete snad jít pěšky? Jsem zvědavá, za jak dlouho dojdete do Pyrenejí.“ 

Severus si opět jen povzdechl.

„A kde to město vůbec je?“

„Je to v podhůří Pyrenejí. O pár kilometrů dál je naše oblíbené prázdninové místo, kam jezdíme na dovolenou. Je to uprostřed lesa a nikdy se nemusíme bát, že nás tam někdo vyslídí. Budeme tam v bezpečí a v klidu můžeme připravovat ten lektvar.“

Do Foix dorazili s velkým zpožděním. Bylo po desáté večer, když vystoupili z vlaku, a tak Isabeau rozhodla, že se do jejich obydlí vydají až druhý den a na dnešní noc se ubytují v hotelu. Isabeau k němu tedy zamířila a Snape ji mlčky následoval. Vešli dovnitř a zastavili se u recepce. Recepční se na ně podíval.

„Dobrý večer, chcete se ubytovat?“ zeptal se jich.

„Ano. Chtěli bychom ubytování na dnešní noc,“ sdělila mu Isabeau.

„Jistě, apartmá devatenáct ve druhém patře je volné.“ 

„My bychom ale chtěli dva pokoje,“ vložil se do hovoru Severus.

„Bohužel, dnes máme obsazeno. Ve městě je festival, a tak je tohle jediný volný pokoj.“

„Dobře, bereme ho.“ Snape vzal klíčky a chystal se k odchodu. Isabeau vytřeštila oči a otočila se k němu. 

„Já s vámi v jednom pokoji spát nebudu!“

„Jestli máte stan, můžete se vyspat před hotelem, já vám nebráním.“ Věnoval jí jeden ze svých posměšných pohledů a vydal se směrem k výtahu.

„Vy jste tak arogantní, tvrdohlavý a… a…“ 

Severus mezitím otevřel dveře výtahu a nastoupil dovnitř.

„Tak jdete? Nebudu na vás čekat celou noc.“ 

Isabeau nastoupila a už nepromluvila. 

Apartmá bylo prostorné. Isabeau spala v ložnici, kterou jí Snape laskavě přenechal, a sám si ustlal ve vedlejším pokoji na gauči. Bylo kolem druhé hodiny ranní, když se probudila a přes skleněné dveře, vedoucích do vedlejšího pokoje, kde spal Snape, viděla světlo. Že by byl tak dlouho vzhůru? zeptala se sama sebe. Po pár minutách vstala a potichu zaklepala na dveře. Nic se neozývalo, a tak vešla dovnitř. Severus spal s knihou na nahé hrudi, přikrytý dekou. Isabeau se usmála a chtěla mu knihu sebrat a položit ji na stůl. Už k ní natahovala ruku, když se Snape ze spánku zavrtěl a pohnul levou rukou. Isabeau spočinula zrakem na jeho levém nadloktí, kde měl vypálené Znamení zla. Zamračila se a rychle stáhla ruku zpět. I když francouzští Smrtijedi měli znamení trochu odlišná, Isabeau bezpečně poznala, odkud vane vítr. Snape byl Smrtijed. Nechtělo se jí však věřit, že by byl Brumbál… Brumbál by přece nebyl tak hloupý… Zatím jí Snape neublížil a zdálo se jí, že ani nechtěl. Počkám do rána, a pak uvidím co dál. A kdyby přece jen byl Smrtijed… teď mám proti němu výhodu a v případě nutnosti si s ním určitě poradím, pomyslela si. Pohrdavě se na Severuse podívala, zhasla světlo a odešla zpátky do ložnice.

Ráno se probudila velmi brzy a už se jí nechtělo spát. Z vedlejšího pokoje nic neslyšela. Řekla si, že se zajde vykoupat. Přešla přes chodbu, otevřela dveře koupelny, svlékla si svou saténovou noční košili a odhrnula závěs sprchového koutu.

„Ježíši!“ vykřikla a zase závěs zatáhla. Severus Snape si zrovna utíral záda. Isabeau rychle popadla osušku, celá se do ní zabalila a vyběhla z koupelny. Zašla do ložnice a sedla si na postel. Nechtěla ani pomyslet na to, jak se Snape bude tvářit, až vyjde ven. Po pár minutách se opravdu objevil s ručníkem omotaným kolem boků, stoupl si před ni, založil si ruce na prsou, zvedl jedno obočí a pronikavě se na ni podíval.

„Vaše počínání bylo záměrné, nebo to byla jen nešťastná náhoda?“ zeptal se jí ledově.

„Myslíte, že bych vás šmírovala při koupání? Zvláště když jste…“ Ale nedopověděla to, co chtěla říct. Neměla odvahu vypustit to slovo z úst.

„Když jsem kdo?“ zeptal se netrpělivě. Isabeau vstala z postele a došla k němu. Mlčky ukázala na jeho levou ruku. Severus pochopil.

„Když víte, že jsem…“ odmlčel se najednou. Nevěděl, jak se řekne francouzsky Smrtijed. Isabeau s očekáváním zvedla jedno obočí. 

„Myslíte Mortvenin?“ zeptala se ho chladně. Snape pokrčil rameny.

„Nevím, jak se to řekne francouzsky,“ zavrčel. Byl pyšný na svou francouzštinu a málokdy se mu stalo, aby nějaké slovíčko nevěděl. A teď ho nejen nevěděl, ale ještě to musel přiznat. „Prostě stoupenec Voldemorta,“ dodal.

„Mortvenin,“ odpověděla mu suše.

„Dobře. Když tedy víte, že jsem Mortvenin, proč jste mě nezabila?“ 

Isabeau si hlasitě povzdechla.

„Víte, že sama si tu otázku pokládám? Ale pokud vím, tak jste přivezl dopis napsaný Brumbálem a Phillip zná jeho písmo i to, jak mluví. Pochybuji, že by sem Brumbál poslal Mortvenina.“

„Tak proč ty scény?“

„Protože mi stačí, že jste jím v minulosti byl!“ 

Severus pevně stiskl rty a přimhouřil oči.

„Vůbec nic o mně nevíte!“ otočil se a odkráčel do pokoje se obléknout.

Za hodinu oba sešli za svorného mlčení dolů do haly hotelu. Severus odevzdal klíče a následoval Isabeau k lesu.

„Tady nás nikdo nevidí. Teď se přemístíme,“ řekla mu stručně.

„Fajn,“ odpověděl jí a natáhl k ní ruku. Isabeau na ni pohlédla a pak se podívala Severusovi do očí.

„Co to děláte?“ zeptala se ho.

„Co asi? Nikdy jsem tady nebyl. Neznám to tu. Nebudu riskovat, že se přemístím někam doprostřed lesa a nikdy vás nenajdu. I když to by se vám asi líbilo, že?“
Isabeau se zlostí zúžily oči.

„Já na vás sahat nebudu!“

Snape se hlasitě nadechl a vydechl, aby se uklidnil.

„Věřte, slečno Dubois-De Gres, že pro mě to také není nic příjemného, ale…“

„Dobře, dobře!“ vyštěkla. 

Chňapla po Severusově ruce a oba se během pár vteřin přemístili k chatě. Okamžitě jeho ruku pustila a zašla dovnitř. Chata byla patrová, prostorná a velice útulná. Isabeau neomylně zamířila do ložnice, kterou používala nejčastěji a Snapea zanechala v hale. Za chvíli uslyšel bouchnutí dveří, a tak se přesunul do vedlejší místnosti, která vypadala jako obývák. Sedl si do pohodlného křesla a jeho zrak upoutala kuše, pověšená na stěně. Pomalu vstal a došel k ní. Lehce ji pohladil a sundal ji z držáku. Byla neobyčejně lehká. Nedalo mu moc práce zjistit, jaké je to dřevo. Rozhlédl se po pokoji, jestli tu nenajde i nějaké šípy. Otočil se kolem své osy a zastavil se proti dveřím, ve kterých stála Isabeau. 

„Vidím, že vás zaujala moje kuše. Byl byste tak laskav a vrátil ji zpět do držáku?“ 

Severus ji beze slova vrátil zpět. Sedl si opět do křesla a zavřel oči. Byl zvyklý, že se k němu lidé chovají odměřeně, když se dozví, kým byl. Nedivil se tedy chování Isabeau. Nijak ho to nemrzelo, ale byl by radši, kdyby to nevěděla. Před tím s ním komunikovala skoro normálně. Sice se téměř v jednom kuse uráželi, ale teď s ním nemluvila vůbec, a pokud ano, tak velmi upjatě a opovržlivě. Mám já tohle vůbec za potřebí? Příště mě Brumbál nikam nedostane, pomyslel si. 

„Proč nejdete do svého pokoje?“ vytrhla ho Isabeau z myšlenek. 

Snape se na ni jen podíval svým ledovým pohledem.

„Copak vím, kde je? Já sem nejezdím jako vy.“ 

Isabeau nehnula brvou. Pokynula mu, aby ji následoval. Severus vzal svůj kufr a vydal se za ní. Zastavili se přede dveřmi pokoje, který byl na opačném konci chodby než její ložnice. Zanechala ho přede dveřmi a opět sešla po schodech dolů. Snape jen pokrčil rameny a otevřel. Ložnice byla temná a připomínala mu jeho vlastní v Bradavicích. Položil kufr na postel a vytáhl z něj svůj oblíbený hábit. To mudlovské oblečení už ho pomalu dohánělo k šílenství. Rychle se převlékl a sáhl po knize, kterou si četl včera večer. Chtěl si o Kapce života zopakovat úplně všechno, aby nic nezanedbal. Věděl, jak se připravuje, jaké jsou přísady, ale přece jen chtěl mít jistotu, že na nic nezapomene.

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Lektvary po francouzsku - 1.: