OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter » Dárek

17.08.2016 (12:00) • Mamorin • Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 2808×

Vánoce na Grimmauldově náměstí byly pro Remuse příjemnou změnou. Nejenže byl v teplém, příjemném prostředí, ale Molly uvařila výtečnou večeři, a hlavně byl rád, že může být se svými přáteli.

Po večeři zůstali všichni sedět u stolu. Remus mluvil s Arturem o odboru záhad a o tom, co se tu noc, kdy ho málem zabil had, stalo.

„Nechápu, kde se tam vzal,“ vrtěl Artur hlavou. „Neslyšel jsem žádný zvuk, všude bylo ticho a já procházel mezi regály. Najednou něco zasyčelo, a když jsem se otočil, uštknul mě.“

Remusovi to dělalo velké starosti. Ale nehodlal se s ním o tom bavit celý večer – probírali to už tolikrát, že z toho všem šla akorát hlava kolem.

Rozhlédl se po místnosti (Artur mu začal vysvětlovat, jak funguje „mudlovský toustovač“, což Remuse zrovna nijak nezaujalo). Harry byl nakloněný k Hermioně a ukazoval jí knížku, kterou mu Remus dal k Vánocům. Nejspíš Harry věděl, že nejvíc tento dárek ocení právě ona. Molly rozzlobeně promlouvala k dvojčatům Fredovi a Georgovi, hrozila jim zdviženým ukazováčkem, ale dvojčata se jen křenila a vůbec ji nebrala vážně. Ron zkoumal jakousi věc na jedné z polic, kterou tam nejspíš dal Krátura, Ginny si hrála s Křivonožkou a po chvilce odešla si lehnout.

Byla tu ale jedna věc, která ho znepokojovala, ačkoli se to snažil v sobě potlačit.

Ohlédl se za sebe ke dveřím. Stála tam Tonksová, opřená o futra, paže založené na prsou a hlasitě se smála něčemu, co jí Sirius říkal. I Siriusovi hrál na rtech úsměv – vypadalo to, jako kdyby spolu flirtovali. Nebo si to jen nalhávám? pomyslel si Remus. Oči mu zamířily nad jejich hlavy. Přímo nad nimi na dveřích bylo jmelí, které tam pověsila Molly. Ona a Artur byli dosud jediní, kteří se pod ním políbili. Nebo ne? Co když se to právě Sirius chystá udělat také? Co když tam Tonksovou navedl nenápadně, aby ji pak mohl políbit?

„… a pak tam zmáčkneš takové tlačítko a ono to vyskočí. Když jsem to zkusil poprvé, lekl jsem se. Ale nevěřil bys, jak užitečná to je věc,“ povídal Artur, když se Remus otočil zpátky k němu.

„Měl bych už jít,“ zamumlal Remus. Arturovi nedal jedinou odpověď na to, co teď říkal.

„Jít? Kam? To je nesmysl, Remusi,“ zavrtěl rázně hlavou. „Přespíš tady, jako všichni ostatní.“

„Všichni tu taky nespí,“ pokrčil rameny. Například Tonksová, teda pokud nespí u Siriuse v pokoji. Takové myšlenky se Remus snažil okamžitě zahnat – ale stejně přišly chvilky, kdy vyplavaly na povrch a nemohl v sobě potlačit pocit zklamání, smutku, dokonce ani pocit žárlivosti, což pro něj bylo snad nejhorší.

„Ale ano, snad kromě Tonksové,“ odporoval mu Artur. „No tak, Remusi, kam bys teď šel? Buď tu s námi.“

„Dobře,“ připustil Remus po chvilce. „Omluv mě, jdu si popovídat s Hermionou, potřebuju se jí na něco zeptat.“

Harry právě odcházel za Ronem, a tak se Remus posadil na místo, kde před chvíli Harry seděl.

„Ahoj,“ pozdravil Hermionu.

„Dobrý večer, profesore,“ ušklíbla se.

„S tím profesorem bych to nepřeháněl. Bejvávalo, kdy jsem byl profesor.“

„To sice ano, ale byl jste nejlepší. Co bychom za vás dali – obzvlášť teď, když je tam ta babizna.“

Remus se uchechtl. „Snaží se vás poštvat proti všem vlkodlakům?“

Remus po očku koukl Hermioně přes rameno. Ačkoli si to sám možná neuvědomil, šel za Hermionou nejen kvůli tomu, aby si s ní popovídal. Bylo to hlavně kvůli tomu, aby lépe viděl. Nechtěl si to přiznat – ale měl pocit, že když bude po očku koukat na Siriuse s Tonksovou, nechají toho. Tonksová si ho třeba všimne a přijde za ním. Moc rád by ji viděl sedět před sebou místo Hermiony a mluvil s ní.

„Ale ano, už nám stihla říct pár věcí o tom, proč jsou vlkodlaci tak ‚příšerná, nebezpečná stvoření‘,“ odpověděla Hermiona, čímž Remuse vytrhla z transu.

„No, v tom, že jsme nebezpeční, má pravdu,“ přikývl Remus a smutně se na ni usmál. A znovu (proti své vůli) upřel oči ke dveřím, ačkoli teď viděl jen Siriusova záda. Stále se něčemu s Tonksovou smáli.

„Pokud jde o vás, není to tak. Vy se tomu bráníte,“ řekla povzbudivě Hermiona a také se pokusila o úsměv, o něco veselejší, než ten Remusův.

Hodiny plynuly, Remus si popovídal se všemi přítomnými – kromě dvou, kteří se od sebe za celou dobu prakticky neodtrhli. Před půlnocí se všichni rozhodli jít spát. Remus jim popřál dobrou noc a usadil se do křesla u krbu. Svou podrážděnost dál nedokázal skrýt a potřeboval být chvíli sám.

Zřejmě se dobře bavili celý večer, pomyslel si.

Nemůžeš na ni myslet. Prostě nemůžeš! Nemáš na ni žádný nárok, našeptával mu další hlas v hlavě.

Ale ona je tak krásná. Chytrá. Odvážná.

Jenže chce Siriuse, a ne chudého vlkodlaka.

Dost!

Zjistil, že ani když je sám, není mu líp. Chvíli zíral do ohně v krbu a snažil se ignorovat oba hlasy v jeho hlavě. Nakonec to vzdal. Zvedl se z křesla a chtěl jít do pokoje. Jakmile se ohlédl po místnosti, zjistil, že tam už nikdo není, až na jednoho. Lépe řečeno… jednu.

Tonksová seděla na židli u dlouhého stolu, sama. Remus se na ni jen krátce podíval. Když však k němu zvedla oči i ona, rychle se svými uhnul a zíral do podlahy, s rukama v kapsách. Beze slova prošel kolem ní a vycházel z místnosti.

„Remusi, počkej,“ řekla náhle. Slyšel, jak se židle s vrznutím odsunula, když vstala. Nedokázal sám sobě poručit – chtěl ji prostě odbýt s tím, že je unavený a jde si lehnout. Ale nešlo to, a tak se zastavil a otočil k ní. Pohlédl do jejích modrých očí, které se tvářily trochu utrápeně.

„Ano?“

Tonksová přišla blíž k němu.

„Chtěla jsem ti dát něco k Vánocům, ale nemohla jsem na nic přijít. Promiň,“ řekla. V ruce žmoulala svůj hábit, hlavu měla skloněnou k podlaze a očima uhýbala. Bylo to snad poprvé, co ji Remus viděl nervózní – ji, Tonksovou, co se ničeho nebojí, a už vůbec ne otevřít si pusu, ať se jedná o cokoli.

„Z toho si nic nedělej, já pro tebe taky nic neměl, což mě dost mrzí,“ povzdechl si Remus, věnoval jí úsměv a užuž se chtěl otočit a jít po schodech nahoru.

„Počkej ještě!“ zastavila ho znovu a chytla za předloktí. Byla jako magnet. Nedokázal jí říct ne, a už vůbec nedokázal uhnout před jejím dotykem. Tonksová ale hned svěsila ruku zpátky podél těla. „Já bych… já bych ti ale chtěla něco dát.“

Remus se díval do její tváře – tvořily se na nich ruměnce, její oči těkaly mezi jeho očima a podlahou. Udělala ještě jeden krok k němu, až byla u něj tak blízko, že se skoro jeden druhého dotýkali. Zvedla hlavu a podívala se nad sebe. Remus udělal totéž a uvědomil si, že oba stojí pod jmelím. Když se podíval zpátky na Tonksovou, nervózně se usmála. V další okamžik se pro Remuse všechno zastavilo.

Tonksová nejistě položila jednu svou ruku na jeho hruď. Stoupla si na špičky a druhou ruku mu ovinula kolem krku. Automaticky se pod jejím dotykem sehnul. Znovu tomu nedokázal zabránit – uvědomil si, jak málo se umí ovládat – a položil své ruce na její boky. Byli si tak blízko. Tonksová se nejistě podívala na jeho rty – a pak je spojila s těmi svými.

Remus ji uchopil pevněji kolem pasu a přitiskl k sobě. Musel to udělat. Tak moc toužil po tomto momentu – bylo to splněný sen. Všechno, co se událo v poslední době, jako by bylo najednou tak dávno. Zapomněl, kde je, proč tam je, vnímal jen, s kým tam je. City, které se snažil celý večer pohřbít, ho najednou tlačily všude po tělě. Touha, radost, štěstí, možná snad i láska. Tak moc toužil po Tonksové – a najednou se tiskla k němu a dala mu ten nejkrásnější dárek ze všech. Dárek, v který nikdy nedoufal.

Dlouze ho políbila – a pak to všechno skončilo.

Pustila ho a Remus dal také ruce pryč.

„Veselé Vánoce,“ usmála se. Poté se prosmýkla kolem něj a odešla pryč.

Remus tam šokovaně (a zároveň nesmírně šťastný) stál a díval se do prázdna. Znovu a znovu si přehrával v hlavě ten okamžik. Těch pár vteřin, které mu připadaly jako celá věčnost. Jeden prst si položil na svá ústa, tam, kde před chvíli cítil ústa Tonksové.

„Veselé Vánoce,“ šeptl si už jen pro sebe.

Autor: Mamorin (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Dárek: