OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 52 1/2

16.07.2025 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 2× • zobrazeno 40×

Čtvrtek byl mým nejméně oblíbeným dnem celého týdne, nejenže jsme v rozvrhu měli osm vyučovacích hodin, ještě se nám sešly dost náročné předměty, které vyžadovaly pozornost a obvykle i hromadu poznámek. Samo o sobě to byl opruz, natož když se kvůli celkem vyčerpávající brigádě nemáte čas dostatečně připravit, a v noci nemůžete kloudně spát.

Sice se mi díky svařeným bylinkám nic nezdálo, zato jsem byla snad šestkrát vzhůru. Brzy k ránu jsem to nekonečné převalování vzdala, převlékla se do sportovního a za panující tmy si šla opět zaběhat.

Ač to nebylo tak úmorné jako včera, kýžený pocit úlevy mi to nepřineslo; nevím, kolik bych musela zdolat kilometrů, aby se uvolnilo potřebné množství endorfinů navozujících lepší náladu, snížila se hladina stresu a celkově mě to hodilo do pohody. Asi víc než osm. Možná osmdesát? Osm tisíc? Nejspíš bych po vzoru fretky mohla běhat od svítání do soumraku a stejně by mi bylo pod psa. Štvalo mě, že své emoce nedokážu pořádně kontrolovat, navzdory vynakládanému úsilí jsem jim bezradně propadala, bylo to únavné.

„Eleno? Eleno!“ vyrušil mě Alaric z tupého zírání do prázdna již trochu naštvaně. To bylo totiž podruhé, co mě během hodiny musel napomenout.

„Byla bys tak laskavá, otevřela si učebnici a zkusila alespoň předstírat, že tě zajímají fakta o antické civilizaci?“ Dokonce mi u toho plísnění zapomněl vykat, jak se většinou snažil.

„Em, jo… jistě. Promiň-te,“ opravila jsem se rychle, přitáhla si knihu a roztěkaně nalistovala příslušnou stránku.

Těsně předtím, než jsem sklonila hlavu k textu, zachytila jsem jeho tázavý pohled, mírně vypoulenýma očima mi naznačil, ať neblbnu a dávám pozor. Omluvně jsem pokrčila rameny, načež jsem se přiměla plně soustředit na probíranou látku.

Poslední, co jsem chtěla, bylo mu přidělávat starosti, či jakkoli znevažovat jeho učitelskou autoritu. Odváděl dobrou práci, jeho výklady byly poutavé, tedy převážně, dělal vše pro to, aby žáky neunudil k smrti.

Třebaže se to zdálo téměř nemožné, dožila jsem se posledního dnešního zvonění, spěšně jsem si ve skříňce vyměnila učebnice a pospíchala na autobus.

Jakmile jsem vyšla ven, udeřil mě do tváře poryv studeného prosincového větru, zimomřivě jsem se oklepala a roztaženými prsty si prohrábla rozlítané vlasy.

Rty se mi samovolně zvlnily do jakéhosi posmutnělého nostalgického úsměvu, když jsem lehce přimhouřenýma očima zaregistrovala známou postavu.

Na kapotě našeho, u obrubníku zaparkovaného auta seděl Stefan, s jednou nohou přepadající přes boční nárazník a druhou, přední stranou stehna přitaženou k hrudníku, se na ní neomaleně rozvaloval. Na ukazováčku levé ruku, kterou měl ležérně opřenou o koleno pokrčené končetiny, si pohupoval klíčky přidělanými na kroužku společně s přívěskem pro štěstí, a s nezvykle šibalským úsměvem čekal, až přijdu blíž.

Měl na sobě tmavé rifle a tmavě modré tričko s kapucí, jež mu vzadu překrývala límec rozepnuté kožené bundy. I jemu to moc slušelo.

Maličko pokřiveně jsem se ušklíbla, za tenhle luxus v podání bratrů Salvatorů mi pod samým dnem očistce dozajista budují ještě sklípek, speciální úroveň pro ženy, které jim oběma zlomily srdce, a přesto je nebyly schopné nechat jít.

Opatrně, aby sponou nebo nizoučkým podpatkem kožené boty nepoškrábal lak, energicky seskočil a mlčky mi hodil klíčky, které jsem vzápětí překvapivě pohotově chytila.

„Říkal jsem si, že bys možná ocenila pohodlnější cestování,“ pronesl přátelsky poté, co si zasunul ruce do kapes, jimiž následně mírně odklopil cípy švihácké bundy.

„To ses trefil, jsem trochu v presu,“ odpověděla jsem po pravdě.

„Vyměnil jsem alternátor, brzdové destičky, ty byly fakt v děsným stavu, taky olej, vyčistil filtr a dolil chladící kapalinu,“ vyjmenoval provedené úkony na našem zděděném mini vozítku.

Nechápala jsem, jak to mohl tak rychle stihnout, musel na tom strávit hodiny.

„Páni,“ vydechla jsem užasle, „nevím, jak ti mám poděkovat, Stefane. Vážně jsi mě zachránil.“ Zase. „Co jsem dlužná?“

V přemýšlivém gestu našpulil pusu ke straně.

„Ještě jsem to všechno nespočítal,“ oznámil mi neurčitě.

„Oh, aha. Tak mi dej hned vědět, až budeš znát konečnou část-ku,“ nechala jsem poslední slovo zmateně vyplynout do ovzduší, neboť zhruba uprostřed věty začal rezignovaně, zároveň drobátko pobaveně, kroutit hlavou.

„Dělám si srandu, Eleno. Samozřejmě že za to nic nechci, rád jsem pomohl,“ ujistil mě dobrosrdečně, během čehož na mě shlížel vřelýma očima.

Tentokrát jsem já nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„To ne, nemůže tě takhle-“

„Eleno,“ přerušil mě pevným nicméně milým hlasem, „trvám na tom. Jeden večer a část dopoledne strávené hrabáním v motoru na můj nekonečný život nebude mít nijak valný drtivý dopad,“ utvrdil mě v žertu. Hraně jsem protočila panenky vzhůru, současně jsem však nedokázala zabránit odlehčujícímu úsměvu, jež se mi samovolně usadil na rtech.

„Dobře,“ souhlasila jsem s tím milodarem nakonec, „kdybych pro tebe ale mohla na oplátku něco udělat, stačí říct.“

Nepatrným kývnutím mou nabídku přijal, vroucně se pousmál a jakýmsi nejistým přešlápnutím přikročil blíž. Zaraženě jsem sledovala, jak extrémně pomalu zvedá ruku, jako by mě zamýšlel pohladit po tváři. V břišní dutině jsem zaznamenala letmý záchvěv paniky, už už jsem se chystala couvnout, když si to rozmyslel, nejspíš ho cosi v mém výrazu odradilo.

„Možná bych se mohl někdy stavit na menýčko,“ velmi kulantně tu ožehavou situaci zamluvil. Malinko odpudivě jsem se zapitvořila.

„Ne, věř mi, to opravdu jíst nechceš.“ Bohužel jsem byla tamními hygienickými návyky i celkovým přístupem personálu značně zklamaná.

„Tak třeba jen na kafe, hnusný lungo zadarmo jednoduše neodmítnu,“ dobíral si mě dál. Na kratičký okamžik jsem k sobě semkla rty, abych je záhy lenivě nechala opětovně nabýt svých plných tvarů, pročež jsem se decentně, odevzdaně usmála.

„Budeš mým čestným hostem,“ přihřála jsem si trochu vlastní polívčičky, nato jsem se natáhla a bodře mu zatnutou pěstí uštědřila herdu do bicepsu.

„Ou, dávej bacha, jsem křehká bytost,“ pronesl s potlačovaným smíchem, zatímco si přehnaně afektovaně promnul nadloktí. „Vlastně tu je něco, co by se mi šiklo. Mohla bys mě hodit domů.“

„Jasný, to je maličkost.“

Nasedli jsme tedy do auta a za nenucené konverzace o ničem důležitém zamířili přímou cestou do penzionu, před nímž jsem ho po dalším poděkování a prostém ahoj vysadila. Pokud si od celé téhle dobročinné akce sliboval něco víc, nedal na sobě znát ani sebemenší roztrpčení. Stefan byl vždycky gentleman.

Nevýslovně se mi ulevilo, když jsem nikde neviděla Damonovo auto, asi nebyl doma. Zároveň na mě okamžitě zaútočily dotěrné myšlenky a spekulace, kde by v tuhle dobu mohl být. V baru? S nějakou holkou? Se Simone? Annellou? Nebo oběma?

Prudkým pohozením hlavou jsem se snažila sklepat tyhle nepodložené dedukce a doprovodné výjevy, které čeřily logické uvažování mé na plné obrátky šrotující mysli.

Po paměti jsem dojela domů, kde jsem se poněkud roztržitě převlékla do pracovního, stáhla si vlasy do gumičky a zakousnutá do jablka, jenž mi vtipně trčelo z pusy, kmitala do auta. Měla jsem zpoždění.
Dvě minuty.

Přišla jsem dýl o blbý dvě minuty a zrovna si začerstva vyslechla přednášku o nedochvilnosti, kterou zde netolerují, jak mi bylo oním mladým manažerem několikrát zdůrazněno. Připadala jsem si jako malá holka, jež provedla něco moc neslušného, za co musela být potrestána. Ano, vyfásla jsem trest. Po šichtě, kterou jsem měla napsanou do osmi, jsem dostala za úkol umýt ten nejhnusnější a nejšpinavější friťák, co jsem kdy viděla. Byl odstavený v jedné z přilehlých místností, kde se povalovalo všechno možné, co tam kdo kdy odložil a už neuklidil, na dně byla zaschlá asi tuna omastku a knoflíky byly povážlivě rezaté, což, vzhledem k faktu, že by měl být z nerezu, vyvolávalo značné pochybnosti o zdravé marketingové politice tohohle řetězce.

Co vám budu vykládat, nebyla to příjemná práce, tím urputným drhnutím jsem prodřela rukavici a ošoupala si nehet na ukazováčku. V duchu jsem sprostě klela, i tak jsem to však odmítala vzdát a dát Ricovi za pravdu, že je to podřadná práce.

Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem bojovala proti celému světu. Kdesi hodně hluboko uvnitř jsem si ale byla vědoma, že to tak není, tady nešlo o mínění ostatních, patrně jsem to primárně nedělala ani pro peníze, ne, trestala jsem se tím.

Trestala jsem se za to, že nejsem dost silná, abych to s Damonem definitivně skončila a neohlížela se. Aby mi bylo jedno, co kde s kým dělá, a neužíralo mě to zaživa. Abych udělala tlustou čáru a šla dál. Za daných okolností jsem nemohla být s ním, leč být bez něho mě ničilo. Bylo mi, jako by mi někdo do hrudníku tupou lžící vydloubal obří díru a nenamáhal se jí po té bolestivé invazi nijak zadělat. Cítila jsem podivnou parazitující prázdnotu, která se neustále rozrůstala a postupně mě pohlcovala.

Z těchto depresivních úvah mě doslova vytrhla čísi dlaň, jež mi důvěrně dopadla pod bedra, těsně nad zadek. Úlekem jsem nadskočila a prudce se otočila. Byl to Spencer, onen mladý manažer, který mě sem poslal.

„Pravidla platí pro všechny, i pro hezký holky,“ prohlásil zhrublým hlasem. Těžce jsem polkla, nějak jsem tušila, že to není ten pravý důvod, proč sem přišel. Pevně jsem sevřela rukojeť kartáčku.

„Můžu zařídit, abys už tohle dělat nemusela, a přesunout tě na kasu,“ informoval mě podbízivě, přikročil do mého osobního prostoru a troufale mi umístil ty chlípné pracky na boky. Nevraživě jsem se zamračila a obezřetně, leč nanejvýš kategoricky, mu ze sebe obě ruce sundala.

„Ne, díky. Mně tohle vyhovuje,“ odtušila jsem odhodlaně. Chvíli na mě vypočítavě koukal, jako by se snažil odhadnout, jak moc vážně to myslím. Očividně nejsem první, na koho takhle nastoupil.

„No, jak chceš. Uvidíme, jak dlouho to vydržíš,“ řekl s krutým úšklebkem nakonec, sebevědomě mě sjel hladovým pohledem a bez dalších slov odešel.

Táhle jsem vydechla zadržovaný vzduch a prsty třesoucí se ruky si promnula zpocené čelo.

Vypadá to, že vánoční prázdniny budou jedno velké utrpení.

Když jsem konečně opustila pronajatou budovu fast foodu, v uličce, kam jsem zadním vchodem vyšla, panovala hustá tma. Měsíc byl za mraky a z lampy na hlavní sem dopadalo jen minimum světla.

„Ahoj, kopretinko,“ ozvalo se za mnou ze stínu vábivě. Nanovo jsem sebou škubla a vystřihla zbrklou otočku.

„A to jsem si myslela, že tenhle den už horší být nemůže,“ řekla jsem po opadnutí úleku mdle.

„Naopak, teď už to bude jenom lepší,“ zaševelila svůdně, načež vystoupila z tmavého úhlu, v němž jsem byla předtím schopná rozeznat akorát dámskou siluetu.

Nepotřebovala jsem ji vidět, okamžitě jsem věděla, s kým mám tu čest. Simone. Nyní byla nasoukaná do upnuté kožené sukně a krátkého lilkového svetru s velkým výstřihem, navrchu měla neomylně drahý kabátek s krátkým chlupem na límci a nohy jí zdobily vzorované punčochy. Díky vysokým podpatkům byla skoro stejně velká jako já. Ze svršku, na jehož výrobě prokazatelně šetřili látkou, jí vykukoval pupík i pruh alabastrové kůže. Na svůj věk měla přímo výstavní figuru.

„Co zase chceš?“ zaúpěla jsem zbědovaně.

„To přece víš. Opravdu mě zajímáš, Eleno,“ přiznala, přitom mě nepřestávala propalovat plamenným pohledem. „Co to s tebou bylo dnes před školou za kluka?“

„To mě sleduješ?“ zeptala jsem se s nádechem pohrdání, pomaloučku ve mně začal pobublávat vztek.

„Jsem kočka a ty jsi malá vystrašená myška, chci si s tebou pohrát, než ti zlomím vaz,“ seznámila mě se svými mlsnými plány, během toho mě sledovala okem predátora. „I když přiznávám, velmi činorodá myška. Takže kdo to byl?“

„Stefan, Damonův bratr.“ Na tuhle nenadšeně poskytnutou informaci zareagovala překvapeně povytaženým obočím, otevřela pusu, z níž jí uniklo němé ´ááá´, přitom se jí v očích zablesklo nefalšované nadšení.

„Taky kus. Popletla jsi jim hlavu oběma, co?“ Po jejím bezprostředním nařčení jsem se nezadržitelně ošila. Nešlo mi na rozum, jak to takhle z fleku pořídila tak správně odhadnout.

„Do toho ti nic není, nemusím se ti zpovídat.“ Zapnula jsem si zip až ke krku a nepřístupně si na prsou překřížila paže, zatímco jsem snažně přemýšlela, jak efektivně se jí zbavit. Naneštěstí jsem u sebe neměla žádnou zbraň. Příště se musím líp připravit.

„A já mám zrovna náladu na přátelský pokec, znáš to, sdělit si pár tajemství, aby se prolomily ledy.“ Vytáhla krabičku cigaret, jednu si vložila do úst, zapálila si vkusným stříbrným zapalovačem s jakousi rytinou, pak se levým ramenem ležérně opřela o cihlovou zeď a mocně si potáhla. Zhnuseně jsem nakrčila nos, když mě v něm zaštípal tou courou vypuštěný kouř.

„Bejt upír je fajn, můžu kouřit a nemusím se bát rakoviny,“ spustila konverzačním tónem, přitom se zadumaně zahleděla na doutnající část ve svislé pozici drženého retka, „nestárnu, můžu se cpát čímkoli a neztloustnu. Můžu mít cokoli chci, věci, lidi… Ne, že bych se předtím měla zle, vydělávala jsem si dost, měla jsem spoustu stálých bohatých klientů, někteří mě vyloženě zbožňovali. Jenže potom náš podnik zavřeli, prý kazil dobrou pověst města.“ Chraplavě se zasmála. „A já najednou nevěděla, co dělat dál, v bordelu jsem makala od čtrnácti, neuměla jsem žít normálně.“

„No, tomu říkám pech,“ okomentovala jsem to nezaujatě, její životní příběh kterak k nesmrtelnosti přišla mi byl naprosto ukradený.

Absolutně jsem se nepoznávala, obvykle jsem s lidmi vycházela skvěle, uměla se vcítit do jejich situace, na téhle ženské mě ale od začátku něco neskutečně iritovalo. Nesvedla jsem přesně určit co, jestli ten otravný způsob řeči, vyzývavé vystupování nebo fakt, že za ní Damon chodil a dělal s ní všechny ty perverznosti. Pravděpodobně kombinace všeho. Měla jsem nepopsatelnou chuť po Simone skočit a vyškrábat jí ty umělými řasami orámované oči.

„Další plus, nikdy ničeho nemáš dost,“ pokračovala nepohnutě dál, zdálo se, že čím podrážděnější jsem byla, tím víc si to užívala, „a to jsem byla na sexu prakticky závislá již před přeměnou.“

„Gratuluju,“ odsekla jsem ironicky.

„Máme toho s Damonem hodně společného. Zjevně i vkus na čerstvé masíčko,“ konstatovala s nucenou ledabylostí, přitom se mě evidentně snažila vyprovokovat, odhodila nedopalek a špičkou kozačky ho ladně uhasila, nato ke mně super tempem přiskočila, nečekala jsem to a polekaně do sebe přerývavě nasála studený vzduch.

„Co mezi vámi je?“ zeptala se s nepřeslechnutelnou zvědavostí.

„Nic, spali jsme spolu,“ prozradila jsem jí zdánlivě nevzrušeně, doufajíc, že jsem tím ukojila její lačnost po informacích. Potěšeně se usmála, asi byla ráda, že se její domněnky potvrdily, leč potom nahnula hlavu ke straně, mírně přimhouřenýma očima mi po obličeji sjela zkoumavým pohledem a afektovaně mlaskla jazykem o patro.

„Ccc, nějak ti tu strohost nevěřím. Je v tom víc.“ Naklonila se ke mně blíž a bez jediného mrknutí se mi zahleděla do očí. Pokoušela se mě ovlivnit!

„Pověz mi pravdu,“ přikázala panovačně.

„Vyliž si!“ vypálila jsem zlostně. Vědoucně se ušklíbla, nicméně z mé osobní zóny neustoupila.

„To si schovávám pro tebe, nebudeš litovat,“ zapředla mi kousek od ucha. S divokým výrazem jsem ji od sebe hrubě odstrčila.

„Nebudu s tebou spát. A ocenila bych, kdybys za mnou přestala dolejzat,“ řekla jsem nebezpečně zbarveným hlasem, už jsem toho měla dost. V tu chvíli mi bylo jedno, že čelím mnohonásobně silnější upírce, viděla jsem rudě.

Jen co se má drobná ruka dotkla jejího hrudníku, chytila mě za zápěstí, nadpřirozenou rychlostí se přemístila za mě a zády si mě přimáčkla na prsa. Nemohla jsem se hýbat.

„Netušíš, jak mě ta tvá nedostupnost rajcuje,“ zašvitořila mi několik milimetrů od ušního lalůčku. „Ale chápu, dneska nemáš náladu, musím tě ale upozornit, že moc dlouho už čekat nevydržím. Chci tě, Eleno.“

Vyjeveně jsem vykulila oči, když jsem na tváři ucítila cosi teplého a vlhkého. Okamžitě mi došlo, že mě ta mrcha olízla! Pokusila jsem se vysmeknout, z rázu jsem však byla volná a Simone zmizela. Ještě chvíli jsem tam stála a zrychleně dýchala, přitom jsem se třásla strachy a hněvem, hlavně hněvem. Za to zaplatí!

Bezhlavě jsem řezala do boxovacího pytle, tvrdé údery rukama jsem kombinovala s výpady nohama a bylo mi totálně buřt, jestli budu mít zítra odřené kloubky nebo naraženou holení kost. Představovala jsem si, že to není sportovní náčiní, kdo dostává všechny ty rány.

„Když jsem tě naposledy viděl takhle v ráži, chystala ses na velmi nebezpečnou sólo misi k Lockwoodům,“ přerušil kvílivé vrzání pytle Alaricův zúčastněný hlas. Nebyl daleko od pravdy.

„Potřebuju se trochu odreagovat,“ odpověděla jsem zadýchaně, aniž bych se na něho otočila, následně jsem vystřihla dva silné kopance zakončené poctivým pravým hákem.

„Valná většina tvých vrstevnic si k tomuhle účelu pouští nějakou hudbu. Je skoro půl jedenáctý večer, Eleno,“ připomněl mi tónem, z něhož jsem vydedukovala, že mé počínání dvakrát neschvaluje. Dělal si starosti.

„Bábovky,“ pronesla jsem nadneseně, nicméně jsem toho nechala, otřela jsem si zpocené čelo o holé předloktí a poté si zuby rozepnula suchý zip na pravé rukavici. Přišel blíž a naznačil mi, ať natáhnu ruku, aby mi ji mohl sundat.

„Nechceš mi přece jen říct, co tě trápí? Třeba by se ti ulevilo.“ Pochybovačně jsem se ušklíbla a němě, omluvně zavrtěla hlavou.

„Jen horší období, to přejde,“ zobecnila jsem to. Chápavě přikývl, nenaléhal. Sejmutou boxerku odhodil na stůl a zaměřil se na druhou.

„Co tady vlastně děláš tak pozdě?“ zeptala jsem se ve snaze odvést řeč jinam.

„Zapomněl jsem si tu nějaké opravené práce na zítra. A… taky jsem ti chtěl sdělit jednu dobrou zprávu.“ Inu, těch nebylo nikdy dost.

Tázavě jsem na bývalého lovce pohlédla.

„Odpoledne mi volala právnička, tu naši žádost o opatrovnictví schválili. Už nebude žádné další prošetřování.“

„Vážně?“ otázala jsem se nevěřícně. Ještě nedávno to vypadalo dost bledě. „Jak to? Ta ženská mi nepřišla jako někdo, kdo ze dne na den mění názor,“ nadhodila jsem polemizujícím tónem, živě si vybavujíc arogantní obličej té staré brécy s povážlivě zanedbaným obočím.

„Myslím, že ji někdo ovlivnil,“ podělil se se mnou přemýšlivě o své spekulace. Jistěže, Damon. Hlasitě jsem vydechla nosem a stočila zrak jinam. Na hodnou minutu v místnosti zavládlo ticho.

„Nechci se do toho plést, ale řekl bych, že se docela snaží.“

„Oba dobře víme, proč to dělá,“ podotkla jsem stroze, zatímco jsem si prsty levé ruky mnula bolavé kloubky její kolegyně. Chce si to vyžehlit. Stejně jako tehdy, když zabil Jeremyho.

„Jestli s ním už nechceš bejt, budeš mu to muset říct přímo,“ oznámil mi věcně. To jsem samozřejmě věděla, problém byl v tom, že jsem momentálně neměla nejmenší zdání, co vlastně chci.

Nebo jo?

Jasně že jo, do hajzlu, chtěla jsem ho tak zoufale, až mi to působilo fyzickou bolest. Ale nešlo to. Ne teď, když jsem měla plnou hlavu výjevů těch jeho zvrhlých praktik. Bezvýchodně jsem si povzdechla.

„Tady nejde o to, co chci, ale…. Je to složitý,“ nakonec jsem od nějakého detailnějšího rozboru té zapeklitosti upustila, nejspíš bych se styděla cokoli z toho byť jen naznačit. A to ovlivnění jsem nechtěla vytahovat vůbec. Bylo to stále velmi citlivé téma.

Empaticky protáhl koutek a chápavě přitakal.

„Netuším, co všechno ti řekl, a popravdě to ani vědět nechci, ale neudělal to proto, aby tě od sebe odehnal, jsem si téměř jistý, že doufal v opačný efekt. Záleží mu na tobě a má tě rád, a to jsem použil setsakramentsky mírný výraz.“

„Počkej, poslal tě, abys za něj orodoval?“ zeptala jsem se po náhlém vnuknutí podezřívavě. Zamítavě zavrtěl hlavou.

„Ne. Přísahám, že ne,“ dodal, když jsem se nadále tvářila nedůvěřivě. „Jen jsem myslel, že by ti to třeba pomohlo, pokud máš nějaké pochybnosti.“ Jo, pochybností mám dost, doslova se mnou prohánějí jako splašené stádo gazel po zavětření hladové lvice.

„Dovol mi, abych ti připomněla, že jsi to byl ty, kdo mi přesně na tomhle místě promlouval do duše a tvrdil, že bys po mém boku radši viděl někoho, komu v pokročilejším věku bude hrozit prořídnutí vlasů a zkornatění cév,“ odvolala jsem se na rozhovor, který jsme vedli v době, kdy byli oba bratři nezvěstní poté, co se nevraceli z té od začátku průšvihem zavánějící výpravy na ostrov. Přes ramena jsem si přehodila do dlouhé nudle stočený ručník, sáhla po lahvi s vodou, odšpuntovala ji a táhle se napila.

„To pořád platí, důležitější pro mě ale je, abys byla šťastná. Nerad vidím, když je ti mizerně,“ řekl upřímně. Chvíli jsem na dějepisáře jenom bezhlesně zírala, pak jsem dojatě přikývla.

„Budu v pořádku, slibuju. Nedělej si starosti.“ Vděčně jsem ho poplácala po předloktí. „Musím se ještě učit.“

Dala jsem si rozevřenou dlaň před pusu a mocně si zívla, za tu krátkou chvíli minimálně počtvrté. Což samozřejmě neuniklo naproti sedící Caroline.

„Spala jsi vůbec? Promiň, ale vypadáš příšerně, začínají se ti dělat ohyzdný kruhy pod očima,“ zhodnotila nezaobaleně můj ne právě čerstvý vzhled.

„Asi do půl jedné jsem se šprtala a od čtyř už jsem nezabrala,“ odpověděla jsem, zatímco jsem se vidličkou laxně vrtala v těstovinovém salátu. Připadala jsem si totálně vyšťaveně, skoro jako použitá zelenina, jež měla své lepší dny už dávno za sebou.  

„Taky jsem tomu v noci moc nedala. Ještěže je pátek, tenhle týden se mi zase zdál ten divný sen, dokonce dvakrát,“ postěžovala si Bonnie okupující židličku vedle mě.

„Fakt? Zase ten o Eleně?“

To upoutalo mou pozornost, zaujatě jsem zvedla hlavu, zrovna v okamžiku, kdy kamarádka souhlasně přikyvovala.

„Nezmínila ses, že je ten sen o mně,“ ozvala jsem se kapánek rozladěně. Neměla bych tak zásadní informaci snad vědět jako první?!

„Nechtěla jsem tě zbytečně stresovat, nejdřív jsem to považovala za obyčejnou noční můru, mívám je celkem často, ale opakovalo se to a pak ještě několikrát. Pořád to samé, jen s přibývajícími detaily.“ Z brunetčina upjatého výrazu jsem poznala, že jí to silně znepokojuje.

A mě teda taky, Boniinu intuici jsem nikdy nebrala na lehkou váhu.

„O co tam jde?“ zeptala jsem se přiškrceně.

„Odehrává se to na pláži, ale nevím přesně kde, neznám to tam, jdu podél moře, bosé nohy se mi boří do písku a do obličeje mi sem tam stříkne voda. Najednou se zvedne vítr a všechno kolem tak nějak potemní, vím, že bych se měla vrátit, cosi mě však nutí jít dál. Dorazím k útesu, vylezu na něj a přes okraj se podívám dolů a tam…“ Dopřála si krátkou pauzu, v níž mi věnovala ustaraný pohled. „Ležíš ty. Nejevíš známky života, když najednou otevřeš krví podlité oči a upřeš je přímo na mě. Někdo tě v tom snu přeměnil, Eleno.“ Zaraženě jsem na ni zírala, zatímco mi po celé délce páteře přejel mráz. Těžce jsem polkla.

„Po tom se vždycky probudím, propocená a ubrečená. Promiň, přísahám, že jakmile se mi bude zdát, že jsi vyhrála v loterii a cestuješ kolem světa, okamžitě ti zavolám,“ dodala s jaksi pokřiveným omluvným úsměvem.

„To beru,“ prohlásila jsem poněkud dutě.

„Myslíš, že je to varování, nějaká předzvěst?“ otázala se rozvážně blondýnka.

„To nevím, může to znamenat cokoli. Každopádně na sebe dávej pozor, ano? Vy obě,“ apelovala na nás Bonnie s jistou urgencí v hlase. Poslušně jsem přitakala a vřele se na ni usmála, přitom jsem jí povzbudivě stiskla ruku.

„To jsme dopadly,“ povzdechla si Caroline zkroušeně. „Podívejte se na nás, sedíme tu jako tři starý panny. Ale víte co? S tím končíme, už toho bylo dost, od teď budeme myslet pozitivně. Každá si seženeme rande, půjdeme na vánoční ples a užijeme si to tam. Protože si to co? Protože si to sakra zasloužíme,“ dokončila svou plamennou řeč demonstrativním bouchnutím pěstí do stolu. Bože, úplně jsem na tuhle školní veleudálost zapomněla. Nechtělo se mi pomáhat s přípravami, jak jsem Caroline coby hlavní organizátorce slíbila, a už vůbec se mi nechtělo tam jít.

Nepozorovaně jsme si s Bonnie vyměnily útrpný pohled, viděla to podobně.

„Nemyslím si, že to je to, co momentálně nutně potře-“

„A to se právě pleteš,“ oponovala horlivě, aniž by mě nechala domluvit. „Je to přesně to, co potřebuješ. Přestat se trápit kvůli tomu samolibýmu děvkaři, hezky se obléknout, zaflirtovat si a přijít na jiné myšlenky. A ty zrovna tak, Bonnie. To, že tě tvůj poslední přítel podváděl s duchem svý bejvalky ještě neznamená, že musíš žít v celibátu. Jsme mladý, krásný a sexy, měly bychom se předhánět, která z nás se stane hvězdou plesu.“

„Mě nějaká pitomá anketa nezajímá,“ procedila jsem skrz zuby bezbarvě. Nedokázala jsem si představit, že bych se od někoho nechala pozvat a strávila s ním x hodin nezávazným tokáním.

„Hele, já to chápu, vážně, je mi jasný, že po tom všem, čím sis prošla, máš dojem, že už se neumíš ani normálně bavit. Ani tenhle rok za moc nestál, tím spíš by sis měla vyhodit z kopýtka a upustit trochu páry. Koukni na mě, Matt se se mnou rozešel, protože nepřekousl, že jsem upír, Tyler se schovává v nějaký chatrči před Klausem, vlastní táta se mě pokusil zabít, unesli mě a mučili a hroutím se z toho? Zápas se blíží a mně odpadla roztleskávačka, nadto mě od rána nahání Annella Kainová… chce číslo na Damona,“ sdělila mi po mírném zaváhání.

„Prý jsi ho včera zazdila před školou.“

Nějakou dobu jsem na ni jen nechápavě civěla, dnes jsem nebyla právě nejbystřejší. Pak mi to pomaličku začalo docházet, nesčetněkrát nás s Caroline viděla spolu, věděla, že jsme kamarádky. I tak mě překvapilo, že s tím za ní přišla, zjevně ten kontakt opravdu chtěla. Po tomhle uvědomění jsem na hrudníku zaznamenala takřka bolestivý tlak, jako by mi na něm úřadující šampion v těžké váze bezmála půl hodiny tančil charleston. Namáhavě jsem polkla, najednou mi činilo velké potíže nasát staženými dýchacími cestami do plic i malé množství vzduchu, ve snaze se nadechnout se mi divoce roztahovaly nosní dírky, před očima se mi míhaly drobné černé tečky, bylo mi na omdlení. Veškerou silou vůle jsem se přinutila nepropadat hysterii, trochu se uklidnit a zhluboka se nadechnout. Zkroušeně jsem se více zabořila do židle, poraženecky svěsila ramena a nepřítomný pohled zabodla do skoro netknutého oběda. Teď mě chuť k jídlu přešla nadobro.

„Odchytla mě na chodbě a vyptávala se na něj, tak jsem jí řekla, že chodí často do Grillu, číslo jsem jí nedala, zalhala jsem, že ho nemám,“ dodala uvážlivě, když jsem zarytě mlčela.

Znamenalo to, že ji včera poslal někam? A bylo to předtím nebo potom, co si dal tu práci, vyhledal k našemu případu přidělenou úřednici a ovlivnil ji, aby nám už konečně dali pokoj?

„Třeba bys na ten ples mohla jít se Stefanem, jestli tě neláká dát šanci někomu živýmu.“

Slyšela jsem, že na mě mluví, ale její hlas mi připadal hrozně vzdálený, natolik jsem byla pohroužená ve vlastních myšlenkách, stěží jsem ji vnímala.

„Myslím, že by byl rád, kdybys ho pozvala,“ brebentila vemlouvavě dál. „Musíme být otevřené novým příležitostem. Ty taky, Bonnie, pokud nebudeš mít do úterý doprovod, někoho ti sama vyberu.“ Oslovená brunetka jí na to cosi odpověděla, jenže mi uniklo co, otravně mi hučelo v hlavě. Z té podivné letargie mě vyrušila až drobná ruka, která mi ve starostlivém gestu přistála na rameni.

„Jsi v pořádku?“ zajímala se Bonnie. Souhlasně jsem přikývla, když vtom se blondýnce rozezvučel telefon. Chvíli s někým mluvila, zřejmě šlo o nějakou záležitost ohledně studentské rady, pak zavěsila a zvedla se.

„Musím jít. Co dát večer panáka?“ navrhla energicky.

„Chci si jít zaplavat, ale potom můžu.“

„Já jdu do práce a pak hlídám Morgan. Sousedovic dceru,“ upřesnila jsem to.

„Co sobota?“

„To mám taky směnu.“ Své dvě kamarádky jsem milovala, ale nyní jsem byla ráda, že už mám program, nechtělo se mi vytloukat po barech. Ne, když hrozilo, že bych tam mohla potkat Damona.

„Seš si jistá, že to s tou prací nepřeháníš?“ Caroline, přehrabující se v objemné tašce přes rameno, nezklamala.

„Potřebuju peníze na ten Jeremyho výlet do Anglie, už jsem vám to říkala,“ odvětila jsem kapku rozmrzele. Na to její poučování jsem momentálně neměla náladu.

„Fajn, věčně se ale vymlouvat nemůžeš. A na pomoc s plesem s tebou počítám.“ Poté, co jsem ji ujistila, že se na mě může spolehnout, jsme s Bonnie osaměly.

„Přiznává se mi to těžce, ale tentokrát mi Caroline mluví z duše. Určitě si toho nenakládáš moc? Vypadáš vyčerpaně.“

„Brzy budou prázdniny, tak si odpočinu,“ řekla jsem přesvědčivě.

„Myslím spíš psychicky. Ta věc s Damonem tě strašně vzala,“ pokračovala ustaraně.

„Jo. Já vím, samotnou mě to štve, snažím se se z toho nezbláznit,“ odpověděla jsem, drobet roztržitě jsem si zastrčila vlasy za ucho, odšoupla jsem tác a na místo na stole před sebou umístila lokty pokrčených rukou, do jejichž přistavených dlaní jsem zkormouceně skryla převážnou část obličeje.

„Pořád s ním nechceš ani mluvit?“ otázala se opatrně.

„Nemůžu,“ následoval tíživý povzdech, „ne, dokud to mám všechno před očima. Furt na to musím myslet.“

Jak jsem se jen do něj mohla takhle šíleně zamilovat?

„Chtěla bys to vrátit?“

„Huh?“

„Že ses do něj zamilovala,“ vysvětlila tu zvláštní otázku. „Kdybys to mohla vrátit, změnila bys to?“

„Ne,“ vyhrkla jsem okamžitě, nad něčím takovým jsem nemusela sáhodlouze laborovat. Narovnala jsem se a rozhodně se na ni otočila. „Nevzdala bych se jediné vteřiny, kterou jsem s ním kdy strávila, včetně toho zatracenýho rozhovoru.“ A to jsem myslela smrtelně vážně.

Alaric měl pravdu, tím, že se mi rozhodl říct pravdu, mě neměl v úmyslu odehnat, naopak.

„Tak to asi hádám správně, že na ten ples se Stefanem nepůjdeš?“ Sice použila tázavý tón, ale odpověď již znala.

„Určitě ne, nechci v něm vzbuzovat plané naděje.“ Chápavě přikývla, a tak nějak vědoucně se pousmála. Radši jsem se v tom nešťourala.

„Já tomu teda zkusím dát šanci, na té Carolininy filozofii něco bude. Když mě někdo pozve, neodmítnu ho, pokud to nebude ten ušišlaný Ronald ze třeťáku, děsně totiž prská, když mluví, v opačném případě ještě zbývá možnost, že půjdeme spolu,“ navrhla během vstávání od stolu celkem konstruktivní řešení. Taky jsem se postavila, každou chvilku mělo zvonit, a v závěsu za kamarádkou zamířila ke stojanu se špinavým nádobím.

„Domluveno,“ přistoupila jsem na její nabídku, o to, že by zůstala na ocet, jsem si starosti fakticky nedělala.

Zbývající tři hodiny se mi podařilo přetrpět, aniž by si někdo všiml, že jsem na hony vzdálená vykládané látce, neustála jsem musela dumat nad tím, co byl ten spouštěč; kdy jsem k Damonovi začala cítit něco víc, než bych k bratrovi svého přítele měla. Hodně jsme se sblížili v létě, když jsme společně pátrali po Stefanovi. Byl mým opěrným pilířem, třebaže jsme se na spoustě věcech neshodli, mohla jsem se na něho stoprocentně spolehnout.

Pak tu také byla ta pusa na rozloučenou na jeho smrtelné posteli. To, a především způsob, jakým se mi omlouval za všechno, co způsobil, se mi vrylo hluboko pod kůži. Byl za tím můj přístup, to, že jsem ho asi jediná nebrala jen jako někoho, koho je dobré využít akorát na kvalitní sex. Ač se snažil dokazovat opak, nikdy jsem v jeho lidskost nepřestala věřit a vidět ji v něm.

Takhle zpětně musím přiznat, že mě překvapilo, jak velké a jak moc zraněné jeho srdce je; v celé své obnažené kráse mi ho podával na dlani a já jsem ho nelítostně odhodila a zašlapala do prachu.

Se zvoněním ohlašujícím konec vyučování jsem dospěla k závěru, že bez toho, aniž bych se dopátrala, za jakých okolností mě ovlivnil, se nemůžu pohnout z místa. Jenže uvědomit si to a nějak podle toho jednat byly dvě naprosto odlišné věci. Nejdřív jsem musela sebrat odvahu se s ním sejít a vyzpovídat ho.

Zastavila jsem se ještě u poradkyně, abych podepsala nějaké papíry ohledně Alaricova znovunabytého opatrovnictví, načež jsem odhodlaným krokem zamířila na parkoviště pro studenty, kde takhle v pátek odpoledne opravdu nezůstávalo moc aut, každý spěchal za nějakou mimoškolní aktivitou.

Upravila jsem si rukáv kabátu a v levé ruce pevněji stiskla vytažené klíčky. Zasunula jsem je do zámku a vtom za sebou zaznamenala pohyb, má neblahá očekávání se naplnila.

„Včera jsi mi lhala, lásko,“ osočila se na mě bez úvodního pozdravení rádoby ublíženě.

S takřka lusknutím prstu zlostí rozvířenou krví jsem k sobě silně přitiskla oční víčka, bylo to tady. Pomalu jsem oči zase otevřela a s obtížně kroceným temperamentem se co nejvyrovnaněji otočila.

„Nikdy jsem neřekla, že s tebou budu hrát hru na pravdu,“ uzemnila jsem ji nadneseně.

Zády se opírala o ob prázdné místo zaparkovaný Nissan a zaujatě si mě prohlížela. Měla na sobě tu samou sukni co včera, jenom svetr vyměnila za těsný kožený korzet, přes který měla přehozenou krátkou bundičku s leopardím vzorem.

„Hm… Nevadí, zjistila jsem si, co jsem potřebovala. O Eleně Gilbertové už vím všechno,“ pronesla vyzývavě, zároveň mě sjela nemravně lačným pohledem.

„Je toho tolik, že ani nevím, čím začít. Adoptivní rodiče to s tebou vskutku moc nevyhráli, když je kvůli tobě shodili z mostu. To byla vážně smůla. Co na to říká Jeremy, už ti odpustil, že jsi z něho v podstatě udělala sirotka?“ Mezi obočím se jí z toho hraného projevu vytvořila starostlivá vráska, přitom svrchovaně, naoko soucitně, dramaticky špulila pusu.

Drzost téhle zmalované kreatury doopravdy neznala mezí, rázem se mi z pociťovaného vzteku prohloubil dech, nevraživě jsem zaskřípala zuby a zabodla do ní vražedně mrazivý pohled.

Jak se vůbec opovažuje?!

„O vztahu s Damonem jsi taky pěkně mlžila,“ rýpala neohroženě dál. „To musí být velká láska, když jsi kvůli němu nechala Stefana, který tě vytáhl ze dna řeky, chudák, nejenže je rozparovač, ještě mu bratr přebral holku.“ Pomalu se odlepila od tmavě zeleného auta a vlnivou, téměř nadpozemskou chůzí pomalu vykročila ke mně. Se ztvrdlými obličejovými rysy jsem bedlivě sledovala každý její pohyb.

„Ale věř mi, absolutně ti rozumím. Ten požitek, když ti těsně před orgasmem strčí prst do-“

„Sklapni!“ zařvala jsem na ni nepříčetně, odmítala jsem ty hnusárny poslouchat znovu, současně jsem bojovala s nutkáním přiložit si dlaně na uši a z plna hrdla zaječet. „Drž. Už. Hubu.“ Potěšeně se usmála, o tohle jí evidentně šlo.

„Neovlivnil tě, nemusel. Dělala jsi to dobrovolně, miluješ ho. A on miluje tebe,“ řekla bez prostoru na pochybnosti. „Popravdě trochu žárlím, což je emoce, kterou jsem nikdy dřív necítila. Jsi skutečně pozoruhodná, Eleno. Jakživ bych netipovala, že si toho sadistickýho parchanta omotá kolem prstu takový nerozvitý poupátko. To svědčí o jediném, v posteli to s tebou stojí za to. O to víc vás oba chci… Jejda, ty se s ním po tom našem setkání vlastně nebavíš, viď? Jaký to je, vědět čeho všeho je schopný? Nažhavilo tě to?“ zajímala se s nadrženým výrazem. Nasupeně jsem si zaťala nehty do dlaně křečovitě uzavřené pěsti.

„Pojď blíž a uvidíš,“ pobídla jsem ji cizím hlasem, za jehož falešnou smyslností jsem skrývala obtížně potlačovaný hněv.

Kupodivu se stále přibližovala, byla tolik zabraná do záměru mě co nejvíc vytočit, že vůbec nebrala v potaz jakoukoli hrozbu.

„Mohli bychom mu na oplátku společně natočit nějaké domácí video. Nebo bych mohla trochu rozveselit Jeremyho…“

To byla poslední kapka. Momentálně mi bylo jedno, kde jsem a jestli to někdo uvidí, poháněna čirou zuřivostí jsem svižně vyrazila vpřed a nevídanou silou se po ní ohnala pravačkou. Zatnutou pěstí jsem však nemířila na obličej, mým cílem bylo srdce. Během nečekaného výpadu jsem prsty zkušeně stiskla mechanismus na vystřelovacím kolíku schovaným v rukávu kabátu. V ten samý okamžik mě kdosi nepropustně zezadu sevřel kolem trupu a ohromnou silou mě od překvapené upírky odtrhl. Důsledkem agónie, která mnou zmítala, jsem po Simone instinktivně vykopla nohou, za celý svůj život jsem necítila takovou touhu někomu ublížit. Zabít.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 52 1/2: