OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 43

14.09.2024 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 0× • zobrazeno 110×

Cestou zpět jsme toho opět moc nenamluvili, sem tam jsme okomentovali v rádiu hrající písničku či na jakési rockové stanici probíhající rozhovor s členem známé kapely, ale bylo to, především z mé strany, docela nucené. Nechtělo se mi konverzovat, tajně jsem záviděla Jeremymu, který seděl vzadu se sluchátky v uších a pozoroval z okna svižně ubíhající krajinu. Nejradši bych si to s ním vyměnila, místo koukání ven bych však celou dobu prohlížela uložené fotky pořízené s Damonem.

Měla jsem neodolatelné nutkání co chvíli vytáhnout a zkontrolovat mobil, nicméně se mi dařilo ho celkem obstojně krotit, nechtěla jsem Stefana starostí o jeho bratra zbytečně provokovat. Už tak to pro něho nebylo jednoduché.

Když jsme konečně zatočili do naší krásné ulice, všimla jsem si u krajnice zaparkovaného Alaricova auta, automaticky se mi na rtech usadil potěšený úsměv. Jeho péče, třebaže ho k nám nevázaly naprosto žádné povinnosti, byla až dojímající.

Od okamžiku, co jsme zastavili za jeho vozem a vystoupili jsme, nastal hotový blázinec, měla jsem dojem, že jsem snad byla vtažena do nějaké paralelní chaotické reality prolínající se s naším vesmírem. Učitel dějepisu nás již vyhlížel, protože se s úlevu a radost odrážejícím výrazem neprodleně objevil na zápraží.

„Díkybohu, že jste v pořádku,“ zabědoval téměř zbožně, přičemž Jeremyho spontánně uvěznil v nepropustném objetí. Poté, co ho bratr trošku zaraženě poplácal po rameni, trvalo to fakt dlouho, odstoupil od něho a vrhnul se na mě.

„Promiň, Eleno. Mrzí mě, že jsem tu nebyl, když jste mě potřebovali,“ zamumlal mi provinile do ucha, byl z toho opravdu skleslý.

Jemně jsem ho pohladila po rameni a utvrdila ho, že mu rozhodně nic nevyčítám, zároveň jsem ho pevným hlasem ujistila, že jsme byli v dobrých rukách a že po něm rozhodně nechceme, aby byl čtyřiadvacet hodin na stráži a hlídal, jestli se nám zrovna náhodou něco neděje. Přála jsem si, aby žil svůj život, randil se ženami, věnoval se koníčkům a občas si dovolil se nezřízeně opít.

Jakmile jsme si to vyjasnili, odebrali jsme se do domu, kde následovalo zpovídání, bohužel jsme neměli moc informací, které bychom našemu opatrovníkovi mohli poskytnout; kromě toho, že Damon zabil Everetta a Klaus získal rakev s matkou, což mu již částečně sdělila má hromadně rozeslaná textovka, buď jsme odpovídali, že nevíme, nebo jsme neurčitě krčili rameny.

Na dotaz, zda mám nějaké zprávy o starším Salvatorovi, jsem pouze nešťastně zavrtěla hlavou. Za účelem mě utěšit se mě chystal znovu obejmout, když se rozrazily dveře a do chodby doslova vpadli Bonnie s Mattem. Brzy jsem zjistila proč.

„Překvapení!“ zakřičeli nesehraně, čemuž se oba záhy zasmáli, načež mi pod nos začali podstrkovat různé dobroty v na sobě do komínku naskládaných krabičkách.

„Když ses zdejchla, aby ses vyhnula přípravě toho krocana, ujali jsme se toho my,“ pronesla kamarádka s laškovným zajiskřením v očích, přitom na mě spiklenecky mrkla.

„Krocan to sice není, ale kuře se prý taky počítá,“ doplnil ji fotbalista obdobně rozjařeně, „vykoupili jsme všechny Charlieho grilovaný stehna i křidýlka.“

„A tahle kejda je můj pokus o bramborovou kaši. Pokud nepůjde pozřít, můžeme s ní něco zatmelit nebo ucpat, má širší využití,“ ujala se slova opět magií disponující brunetka, poukazujíc bradou ke žluté hmotě v průhledném plastovém boxu na vršku.

„Hranolky to jistí,“ ozval se za námi Carolinin zvonivý hlas. „Dýňový koláč dorazil.“ Jelikož měla plné ruce zmíněných pochutin, z čehož ona náhradní příloha byla stále ve zmrzlém stavu v XXL balení, zabouchla dveře nedbale za sebe pozvednutou nohou.

Nestačila jsem reagovat, nestíhala jsem nic, jen jsem tam stála a pohnutě si kousala spodní ret. Jejich improvizace a rychlá domluva mě naprosto dostaly, byla jsem dojatá. To se po odložení veškerého jídla na stůl ještě mnohonásobně zhoršilo, neboť mě všichni postupně objímali a nechávali se slyšet, jak jsou rádi, že jsem v pořádku. Nebudu lhát, ukáplo mi víc než jen pár slz.

Měla jsem ty nejlepší přátelé na světě.

Zatímco Jeremy s Alaricem se nahrnuli k příhodně opuštěnému stolu, na němž jsme zanechali nevybalenou večeři minimálně o třech chodech, Stefan postával opodál a s mírným úsměvem vše sledoval. Po opadnutí té uvítací euforie jsem zaznamenala, že si vzal Matta stranou a omluvil se mu za své tehdejší panovačné chování zakončené ovlivněním, ať na vše zapomene. Z blonďákova smířlivého výrazu jsem usoudila, že mu bylo odpuštěno. Vděčně jsem se na ně usmála.

Poněvadž jsme se během servírování donesených lahůdek na talíře vrátili k diskuzi o Everettově smrti, atmosféra v kuchyni podstatně zvážněla. Nově příchozím jsme zopakovali, co víme a současně se omluvili za to, že toho nevíme víc. Když jsem Caroline musela říct, že o Tylerovi nevíme vůbec nic, připadala jsem si příšerně. Bojovala jsem s pláčem, neboť jsem prožívala identické starosti a zmítala mnou obdobná nejistota. Nemohla jsem jí nabídnout žádnou pozitivní zprávu, kterou bych ji uchlácholila, tak jsem upírce prostě mlčky padla kolem krku a láskyplně ji sevřela, snažíc se jí dát najevo, že v tom není sama. Po druhém varování, že na nás zbydou jenom kosti, jestli hned nezasedneme ke stolu, jsem ji pustila a nenásilně vmanévrovala na nejbližší volnou židli.

Přestože jsem za dnešek spořádala pouze dvě čokoládové tyčinky, nepociťovala jsem hlad, měla jsem oněmi přetrvávajícími obavami stažený žaludek. Přinutila jsem se sníst aspoň jedno stehno a trochu kaše, vůbec nebyla tak špatná, pak jsem zbytek nabídla mlsně se olizujícímu bratrovi, jenž mě samozřejmě nenechal ve štychu.

Navzdory přátelské, slavnostní náladě u stolu jsem se přistihla, že nevydržím delší dobu na jednom místě, po třetím neposedném zavrtění na sedátku jsem se zvedla a šla uvařit kafe, následoval totiž hřeb celé hostiny, tradiční dýňový koláč, který, k překvapení nás všech, pekla babička kapitánky roztleskávaček pro jejich společnou večeři s Liz. Ta se po vysvětlení situace údajně sladké tečky na závěr dobrovolně vzdala, za to jí Caroline musela slíbit, že na tuhle vzácnou sešlost matky s dcerou dorazí včas.

Rozkrájela jsem moučník, roznesla kávy, dolila pití a naskládala nádobí do myčky. Jednou či dvakrát jsem se střetla s Alaricovým vědoucím pohledem, vždycky jsem se na něj však mile usmála a dál předstírala, že se akorát starám o hosty. Jen jsem se modlila, aby je nenapadlo hrát nějakou společenskou hru.

V nestřežené chvíli, kdy byli všichni zabraní do nějaké debaty, jejíž téma mi záhadně uniklo, jsem se vytratila do obýváku. Bylo mi na zvracení, vnitřnosti se mi úzkostí kroutily jako úponkovité šlahouny nějaké ďábelskou kletbou posedlé rostliny a stěží jsem popadala dech. Po snaze to rozchodit jsem se uchýlila do koupelny a studenou vodou si omyla nepřirozeně orosený obličej. Odtrhla jsem zrak od třesoucích se rukou a pohlédla do zrcadla, vypadala jsem děsně, pokožku jsem měla nezdravě našedivělou, kdežto rty chytaly modravý nádech. Zavřela jsem oči, které byly nezvykle vypoulené, a dlouze se několikrát nadechla. Musím se dát do kupy nebo se po mně začnou shánět. Vyhrnula jsem si rukávy mikiny a namočila si předloktí, pak jsem si upravila vlasy a zamířila zpět do obýváku.

„Je ti dobře?“ zajímal se Stefan, opírající se zády s na prsou založenými pažemi o dřevěný rám průchodu mezi jednotlivými místnostmi.

Polekaně jsem sebou trhla, pro soustředění na pravidelné dýchání jsem si ho vůbec nevšimla. Rychle jsem se vzpamatovala a bezhlesně přikývla, přestože mě bolelo břicho a před očima se začínaly tvořit rozpité tmavé mžitky. Vážně jsem se bála, že omdlím. Byla jsem si jistá, že by mě při sebemenším náznaku ztráty vědomí zachytil, nechybělo moc a přesvědčila bych se na vlastní kůži, když vtom se nanovo otevřely dveře, v nichž se po pro mě nekonečné době zjevil Damon.

Zastavila jsem se v polovině kroku a oněměle na něho civěla. Klaus měl recht, vypadal příšerně, vyřízeně, oblečení i boty měl komplet zamazané od bláta, v obličeji byl bledší než já, což jsem považovala takřka za nemožné, a jakousi neidentifikovatelnou hmotou, nápadně připomínající jíl, slepené vlasy mu trčely všemi směry. Na pastýřku zjevně nedošlo. Upustil patrně stále mokrou bundu, ta s tupým žuchnutím dopadla na zem, což mě vytrhlo z transu, a unaveně se pousmál.

„Damone,“ hlesla jsem na hranici šepotu a s divoce bušícím srdcem se k němu rozeběhla.

Nebrala jsem ohledy na jeho zbědovaný stav a překotně mu padla do náruče. Mírně zavrávoral, ale ustál to, mimoto mi totožně zapáleně omotal ruce kolem pasu a s absolutně blaženým výdechem si mě těsně přitiskl k prochladlému tělu. Cítila jsem, jak se pode mnou jemně chvěje. Chtěla jsem mu toho tolik říct, ale nebyla jsem schopná vydat hlásku, jediné, co jsem v danou chvíli svedla, bylo na něm viset, jako by na tom závisel holý život.

Vnímala jsem, jak mě postupně opouští nevolnost a vkrádá se do mě onen postrádající klid, který jsem měla spojený s jeho bezprostřední blízkostí.

„Tak jsi to dokázal, bratře. Zabil jsi Everetta,“ přerušil Stefan naši chvilku drobet jízlivě. Úplně jsem zapomněla, že se vlastně nachází ve stejné místnosti, tudíž má tuhle scénku, jak vystřiženou z červené knihovny, z první řady.

„Vždyť jsem to říkal,“ opáčil jeho starší sourozenec přes mé rameno povzneseně.

„Tak to gratuluju, že jsi opět dosáhl svého. Bravo.“

Nemusela jsem se otáčet, abych mu viděla do obličeje, již z použitého tónu jsem seznala, že se schyluje k potížím. Ač se mi vůbec nechtělo, odtáhla jsem se a zadívala se do Damonovy vyčerpáním zastíněné tváře, navzdory pokulhávající kondici na Stefana upíral planoucí pohled. Jinak velmi pohledné rysy měl napjatě stažené, šíjové i zádové svaly jakbysmet. Zatímco jsem se ho očima snažila přesvědčit, aby se podíval na mě, bříšky prstů jsem mu něžně promnula zátylek. To, že měl paže pořád ovinuté za mými bedry, bylo dobré znamení.

„Já ti nevím. Řekl bych, že z nás dvou já nejsem ten, kdo si vynucuje spolupráci podrazy. To bylo naposledy, Stefe.“ Ze zdánlivě přemýšlivého stylu řeči pozvolna přešel do chladnokrevného. Třebaže použil zdrobnělinu bratrova jména, přecedil ji přes zuby velmi nevraživým způsobem, nekontrolovaně jsem se z ledového zabarvení jeho hlasu oklepala, jakživ jsem ho takhle mluvit neslyšela.

Tohle nemůže dopadnout dobře, prolétlo mi hlavou ve chvíli, kdy se ke mně z kuchyně donesly zvědavé útržky hovorů. Postřehli, že se tu něco děje.

Zachvátila mě panika.

„Ještě jednou se opovážíš vztáhnout pazouru na Eleninu krev, tak tě zabiju,“ pronesl ultra výhružným tónem. I když to nebylo mířeno na mě, naskočila mi husí kůže.

„Já jsem s-souhlasila, Damone,“ pípla jsem urychleně, snažíc se předejít nejhoršímu. Nikdo mé chabé poznámky nebral v potaz. Z očí, které s vepsanou vážností vyřčených slov upíral za mne, mu div nešlehaly blesky.

Já být Stefanem, tak vezmu nohy na ramena a uteču, jak nejdál to půjde, ale ne, on ho musí ještě dráždit.

„No jo, já zapomněl, že si ji všechnu chrtíš pro sebe. Jak jsi to říkal Klausovi? Že jediný, kdo ji kdy bude pít, budeš ty?“ Za onou strojenou opovržlivostí se kromě jednoznačného nesouhlasu skrývalo ještě cosi nápadně připomínající pomstychtivost, celkové podání budilo dojem, že se nemohl dočkat, až přede mnou tohle odhalení vmete Damonovi do tváře.

„Přesně tak,“ nenechal se zapřísáhlý provokatér vyvést z míry. „Až bude roztouženě sténat moje jméno a sama mě o to požádá,“ dodal vyzývavě s patřičným důrazem na vybraných slovech, z nichž se mi tentokrát samovolně postavily drobné chloupky na zátylku.

Těžce jsem polkla. Předem jsem věděla, co se stane, ale nemohla jsem s tím nic udělat, byla jsem naprosto bezbranná. Nahrnuly se mi z toho do očí slzy. Pod přívalem zoufalství jsem Damonovi znovu naléhavě omotala horní končetiny kolem krku. Byla jsem si vědoma, jak chabý pokus to byl.

Tento můj počin, spolu s bratrovou drzou ješitností, legendárního rozparovače s přízviskem z Monterey naštval ještě víc. 

„To ti nedovolím. S Elenou ne. Najdi si k tomu někoho jinýho, lásku mého života z rozmaru špinit nebudeš!“

Následující sled událostí mi poněkud splývá, všechno se odehrálo nesmírně rychle. Než jsem stihla zalapat po dechu, modrooký upír se bez větších problémů vyprostil z mého křečovitého sevření a nadpřirozeným tempem se přemístil k bratrovi, kterému hodlal dát pěstí, leč Stefan, ve znatelně lepším stavu, jeho vystřelenou ruku pohotově odhodil stranou, a co víc, nelítostně ho zasáhl tvrdým pravým hákem do lícní kosti. Byl připravený, čekal na to.

„Přestaňte! Stefane, PROSÍM, vždyť sotva stojí!“ apelovala jsem na obvykle racionálněji smýšlejícího Salvatora žalostně.

Bezvýchodně jsem si prsty obou rukou vjela do vlasů, protože se zdálo, že se oslovený upír dočista přestal ovládat. Napřáhl se k dalšímu úderu, jemuž se Damonovi nějakým zázrakem poštěstilo vyhnout a nadto ještě zasadit vlastní ránu do „soupeřova“ ramene. To, že se cíl stěží zakymácel, svědčilo o jeho mizerné fyzické formě.

„DOST! Nechte toho!“ zakřičela jsem tklivě, to už se mi po tvářích valily hotové potoky slz, skrz něž jsem rozmazaně viděla, že se Caroline chystala zakročit, ale Alaric ji nesmlouvavě zadržel.

„Stefane, NE!“ zaúpěla jsem prosebně, marně.

S očima rozšířenýma hrůzou jsem sledovala, jak můj bývalý přítel kloubky zatnuté pěsti hrubě sráží na kolena toho současného, jež k němu po vyplivnutí nemalého množství krve nanovo vzdorovitě vzhlédl, což útočníka samozřejmě vyhecovalo k pokračování. Opětovně se napřáhl a s nepříčetným výrazem vystřelil zatnutou pravačku.

Nevím, co to do mě vjelo, musela jsem jednat zcela instinktivně. Nechápala jsem, jak jsem to udělala, nikdy jsem se tak rychle nehýbala, ale zničehonic jsem byla mezi nimi a vlastním tělem zaštítila k zemi seslaného Damona. Kdosi vylekaně zavřeštěl. Jelikož jsem ke Stefanovi stála zády, zbývalo mi jen zavřít oči a čekat, až přijde ta letící pecka. K mému neskonalému údivu nepřiletěla, místo toho mě svižně ovanul povědomý záchvěv vzduchu a po těžkopádném dopadu čísi váhy na lopatky jsem byla nucena se poměrně dost shrbit.

I přes pevně k sobě semknutá víčka jsem v postavě, jež na mě ve zlomku vteřiny nalehla, poznala Damona. Z posledních zbytků sil skočil přede mě, do dráhy Stefanovy splašené rány. Ten na můj vpád nejspíš zvládl bleskově zareagovat a téměř zastavit vypálenou končetinu, jež setrvačností záhy jenom ducla do upírových nastavených zad, což u mého oddaného ochránce vyvolalo přidušené heknutí, zároveň ho to znatelně vymrštilo kupředu; s náporem náhle přidané hmotnosti se má křehká kostra nesvedla vyrovnat a kolena vypověděla službu, ochromeně jsem klesla do dřepu.

Po odeznění prvotního šoku jsem pomalu otevřela oči a přerývavě se nadechla. Nejenže jsem přežila, dokonce jsem vyvázla bez fyzické újmy, nehorázně mě však cosi tlačilo na hrudi, jako bych spolkla půlku špatně rozžvýkaného knedlíku, jenž se mi zašprajcl v jícnu.

Přes divoce bušící srdce, z čehož mi nepříjemně hučelo v uších, jsem nerozuměla, co někdo z diváků říká.

Poté, co se Damonovi povedlo se nadlehčit, jsem se v přetrvávajícím pokleku otočila a zběžně jsem ho sjela analyzujícím pohledem. Zapíral se rukou o stehno a namáhavě dýchal, pro křídově bílou pleť jsem byla schopná vidět vybarvující se modřinu na skráni. Taky si dost ošklivě rozkousl ret, nicméně ten se již částečně zhojil. Pomalu jsem zvedla ruce a ustaraně mu je dlaněmi přiložila na hrudník, o kousek jsem se vytáhla nahoru a chystala se mu pomoct se narovnat, když se Damonovi vysílením podlomily nohy. Bezvládně by se svezl na zem, kdybych ho částečně nepodpírala. Sama jsem ještě zcela nestála, i tak bych nás oba neudržela, kapitulovala jsem a nechala se postupně stáhnout na podlahu. Bolestivě jsem si dosedla na lýtka pokrčených nohou, kdežto Damon skončil s končetinami nepohodlně složenými pod sebou. Ruce mu nehybně visely podél těla. Uondaně si položil hlavu na mé rameno.

„Omlouvám se, Eleno. Tohle… to jsem nechtěl,“ vyžádal si mou pozornost nedaleko nyní krotce postávající Stefan. Pozvedla jsem zrak a přes Damonovo rameno jím utkvěla v jeho hezkém obličeji, v němž se mu zračila čirá hrůza nad možnými následky. Prsty si sklíčeně prohrábl vlasy a nepatrně zavrtěl hlavou. „Ztratil jsem kontrolu. Mrzí mě to.“ Bezradně si dlaní přejel po pravé polovině tváře.

Teď, po zažehnání krize, jsem se konečně mohla zaměřit na sebe, malinko jsem se třásla, už jsem nebrečela, na to jsem byla příliš vystresovaná. Sotva jsem popadala dech, nedařilo se mi ho zklidnit.

„Tohle. Už. Nikdy. Nedělejte,“ vyrážela jsem ze sebe trhaně mezi jednotlivými překotnými nádechy. „Nikdy. J-já to nesnesu!“ Zavřela jsem oči a dopřála si pauzu na ukočírování rozbouřených emocí.

„Jestli se kvůli mně ještě někdy poperete, do smrti s vámi nepromluvím,“ oznámila jsem jim nekompromisně, „ani s jedním.“ Myslela jsem to smrtelně vážně. Tohle muselo přestat. Nikdo nestál za to, aby si takhle ubližovali, a já už vůbec ne. Skrz pláčem slepené řasy jsem vzhlédla ke Stefanovi, mlčky přikývl.

„Promiň,“ prolomil Damon tlumeně nastalé ticho. Bez větších obtíží zvedl hlavu, asi se mezitím trochu vzchopil, protože mu z líce zmizela ona podlitina a na rtu mu zůstala jen malá čárečka, a vpil se povolností hrajícíma očima do mých sršících neoblomností.

„Promiň,“ zopakoval vyřčenou omluvu.

Spolu s upřímností, láskou a obdivem jsem z těch starostlivostí vyplněných safírů mohla vyčíst nesouhlas nad mým zbrklým zásahem, dohoda platila oboustranně, i já jsem tohle udělala naposledy. Obměkčeně jsem si povzdechla, čímž jsem se výrazně uvolnila. Konečně mi nic nebránilo normálně volně dýchat.

„Myslím, že radši půjdu,“ konstatoval Stefan mdle, přerušuje tím náš intenzivní oční kontakt.

Přistiženě jsem zamrkala.

Když nás míjel, vyměnili si s bratrem zdrženlivý pohled, očividně byli oba svolní přistoupit na mé podmínky a zakopat válečnou sekeru. Vytočila jsem se v krční páteři a zamyšleně ho vyprovázela pohledem.

„No, to bylo hustý,“ okomentoval shlédnuté představení ohromeně Jeremy. „Jednu chvíli jsem fakt myslel, že je po tobě.“

„To by se ti líbilo, co?“ opáčil posměšně Damon, aniž by se na něj podíval, přitom se neohrabaně začal sbírat ze země. Vysoukala jsem se na kolena a byla připravená mu poskytnout potřebnou podporu, i Alaric přichvátal na pomoc. Společnými silami jsme mu dopomohli dojít do kuchyně, kde si kecnul na nejbližší židli. Třebaže vypadal o dost líp, nevzdálila jsem se, zůstala jsem stát vedle a levou paží mu okopírovala linii ramen.

„Koukám, že krocana jste přede mnou schovali,“ poznamenal na rozpracovanost na stole kousavě, přitom mi pravou ruku zaklesl za bedry a v něžně majetnickém gestu si mě přitáhl blíž.

„Vůbec jsme ho nedělali,“ uvedla jsem věci na pravou míru, „přijeli jsme asi před dvěma hodinami.“

„Z toho Elena většinu času strávila nervózním přecházením po obýváku,“ informoval ho přičinlivě Jeremy.

Varovným pozdvižením obočí jsem mu naznačila, ať s tou prostořekostí šetří. Pokud budu chtít, aby se Damon dozvěděl, jak jsem tady vyšilovala, řeknu mu to sama. Původce mých strastiplných dní zlehka vytočil hlavu a zvídavě po mně zašvidral očima jiskřícíma potutelností, za níž se zračilo něco vroucnějšího, a mnohem hlubšího.

Jestli kdokoli z přítomných čekal nějakou domýšlivou poznámku, nepřišla, namísto toho si mě upír přivinul co nejtěsněji, načež mi s rozkošně odevzdaným výrazem zabořil obličej do sportovní mikiny kousek pod ňadry. Nadto si ještě mírumilovně vzdychl. Bylo mi jedno, zda se to ostatním zamlouvá, spokojeně jsem se usmála a zamilovaně mu bříšky prstů volné končetiny přejela po zcuchaných vlasech nad spánkem.

„Prý jsi zabil padoucha,“ utnul náš intimní okamžik věcným poznatkem Alaric opírající se naproti o kuchyňskou linku. „Jak to probíhalo?“ I přes dvě vrstvy oblečení jsem cítila, jak nenadšeně zafuněl.

„Růžová zahrada to zrovna nebyla,“ odpověděl mrzutě během odtahování. Jakmile se narovnal, okamžitě se mi zastesklo po bližším kontaktu, aspoň že ruku, jíž mě ovíjel kolem pasu, nesundal.

„Hotovej McClane, jen ty střepy v chodidlech mi chybí,“ utrousil pateticky, pak však zvážněl a pustil se do líčení: „Až do včerejšího odpoledne jsme je naháněli, párkrát se jim podařilo nás svést na falešnou stopu, hory jsou zasraně debilní místo k hraní na schovku. Měli jsme plán, ale vyšlo najevo, že nikdo neměl v úmyslu se jím řídit.“ To mě nepřekvapovalo.

„Vyfasoval jsem za úkol sejmout hybridy, zatímco Klaus se postará o Everetta, jenže místo něj šel po Tylerovi, celkem se ho dotklo, že si dovolil se od něj odpoutat, a navíc se spřáhnout s nepřítelem.“ Caroline, třeštíc zděšeně oči, si neprodleně přiložila dlaň přes ústa.

„A je…?“ Nedokázala dokončit větu.

„Jo, čilej jak rybička,“ prsknul Damon podrážděně. „Asi mu zdrhnul, protože jsem ho potom nikde neviděl. Klaus od jeho vykutáleného strýčka dostal slušně na prdel, očividně neměl svůj den. Už to vypadalo, že se všichni odebereme do věčných lovišť, když se Tyler znovu objevil na scéně a zabránil nejhoršímu. Jen malá vsuvka,“ řekl, načež na blondýnku upřel jeden ze svých děsuplných pohledů, „vyřiď tomu svýmu osamělýmu mstiteli, ať ten čmajznutej kolík z bílého dubu co nejdřív navalí, jinak si ho najdu. A to se mu nebude líbit.“

Zmatená upírka se zmohla na pouhé nechápavé zírání.

„Cože, Everett měl kolík z bílého dubu?“ podivil se nevěřícně bývalý lovec upírů.

„Jop. Netuším, kde k němu přišel, ale měl ho, a byl dost odhodlaný ho použít. Málem jím našeho původního přišpendlil ke skále. Tyler mu to překazil a sebral ho, pak vzal kramle, takže všechna špinavá práce zůstala na mně.“

Stála jsem tam a poslouchala, ani jsem nedutala. Nešlo mi na rozum, z jakého důvodu si tenhle silný, odvážný, geniální a krásný muž s nepřebernými možnostmi vybral právě mě.

Nějak jsem nepostřehla, kdy jsem mu zasunula ruku do u krku rozhalené košile a přiložila mu dlaň na hebkou pokožku v oblasti srdce. Zjevně jsem se potřebovala ujistit, že se mi to nezdá a že je skutečně „naživu“.

„No, zhostil ses toho statečně," podotkl člen učitelského sboru.

„Od začátku jsem to chtěl být já, kdo se mu bude dívat do očí v momentě, kdy sevřu jeho na poplach bijící srdce a s tím libým mlaskavým zvukem mu ho definitivně vyrvu z pohrudnice.“

Po Damonově lehce morbidním doznání jsme se všichni na nějakou dobu odmlčeli.

„A rakev?“ vmísila se do vyprávění Bonnie zaujímající protější židli.

„Má ji Klaus. Ale udělal jsem to, cos mi řekla do telefonu.“

„Fajn, takže je spojená s tvojí krví a můžu ji zkusit vyhledat lokačním kouzlem. Chci si pojistit, že ji nikdo neotevře,“ vysvětlila brunetka, když na sobě zaznamenala pět párů tázavých očí. „Našla jsem zaklínadlo, které by mě mělo upozornit, pakliže se k ní byť jen přiblíží někdo s magickými schopnostmi.“

Krátce se rozhlédla po přeplněné desce stolu, po letmém přemýšlení sáhla po své skleničce, dopila natočenou vodu a nato ji podala Damonovi. Ten si ji bez řečí převzal, prodlouženým špičákem si prokousl kůži na okraji dlaně, načež do přistrčené nádoby nakapal menší množství rudé tekutiny.

„Nechal jsem ji natéct do mechanismu zámku, tak by tam mohla chvíli vydržet,“ oznámil čarodějce při zpáteční předávce. Vždy připravená kamarádka si z kapsy vyndala uzavíratelnou ampuli a poskytnutou krev do ní ihned přelila.

Nemohla jsem si pomoct, zahřálo mě u srdce, když jsem ve tvářích přátel detekovala uznání a respekt, jaký si starší Salvatore za svůj heroický výkon rozhodně zasloužil. Byl skvělý ve všech ohledech. To, že mi vstoupil do života, bylo to nejlepší, co se mi kdy přihodilo. Jako by mi četl myšlenky, nebo jednoduše vycítil, jak uhranutě na něj vejrám, navrátil pravačku za má bedra a znovu si o mou spodní část trupu uvolněně opřel hlavu, tentokrát v okolí spánku. Procítěně jsem si ho přivinula.

Odchod Caroline, která spěchala za mamkou, a Matta, jehož čekala večerní šichta v Grillu, jsem vnímala v jakémsi útlumu. Poděkovala jsem a rozloučila se, leč z místa jsem se nehnula.

Na věky jsme tak ale taky setrvat nemohli…

„Potřebuješ krev, odvezu tě domů,“ zahlaholila jsem k Damonově temeni zjihle.

„Chceš hodit, Bonnie?“

„Zatím ne, stejně bych tam byla sama. Pomůžu to tady poklidit, pak se projdu.“

„Ne, nechte to, já to potom udělám,“ dušovala jsem se v dobré víře ve svou pevnou vůli.

„Prosím tě, beztak tě celý víkend zase neuvidíme,“ utrousil suverénně Jeremy natahující se po dalším trojúhelníčku koláče. Vyjeveně jsem otevřela pusu a bezradně na něm zakotvila dotčením napadenýma očima.

„Mmmhm, to je pravda,“ zamručel souhlasně Damon, jež mě nyní s labužnicky přivřenýma očima objímal oběma rukama. Rozpolceně jsem se obrátila na Alarica, přebírajícího od Bonnie použité talíře, jež vzápětí rovnal do myčky. Nelíbilo se mi jim takhle hodit na krk starost o domácnost, zároveň jsem si nic nepřála víc, než strávit následující dny volna v upírově posteli.

„Jdi už, my se o sebe postaráme,“ prohodil pobaveně po uzření mé tváře, z níž se dala velmi snadno vyčíst probíhající vnitřní potyčka. Skousla jsem si spodní ret a ztřeštěně se na něj zazubila.

Maličko jsem ustoupila a počkala, až se ten zřízený paličák, rezolutně odmítající dějepisářovu pomoc, vysouká na nohy, před kompletním odvrácením jsem zaznamenala, jak mi letitá přítelkyně s potutelným uculením němě naznačila ústy ´užij si to´.

„Zavolám,“ přislíbila jsem, načež jsem jim mávla a vyrazila v patách mátožně se ploužícímu Damonovi, oblékla jsem si kabát a vyšla za ním na terasu, kde na mě čekal s bundou v pravé ruce. Samozřejmě mi neuniklo, jak náročně se pro ni na podlahu v chodbě shýbal. Přistoupila jsem k němu, chytila ho za druhou paži, kterou jsem si obezřetně přehodila kolem krku, svou pravačkou jsem ho pro jistotu obemkla kolem pasu; neprotestoval.

„Teď se fakt cítím na těch sto sedmdesát,“ podotkl sebekriticky. Tlumeně jsem se uchechtla.

„Kde máš auto?“ zeptala jsem se, neboť jsem ho nikde neviděla.

„Támhle,“ poukázal na moderní terénní vůz zaparkovaný u krajnice, „pozornost od hybridů. Můžeš ho dát Jeremymu k Vánocům.“ Zatímco jsem se nelibě zapitvořila, nepřesvědčeně jsem vykročila k černému autu s pohonem na všechny čtyři kola. Nutno podotknout, že dárek by to byl vskutku parádní.

„Mrtví auta nepotřebují, Eleno. Fajn, dám mu ho sám, když se ti to příčí,“ prohlásil svrchovaně. S mučivým zaúpěním si přehodil bundu přes rameno, nyní volnou rukou zalovil v kapse, načež mi podal dálkové ovládání.

„Eleno!“ Zastavila jsem na chodníku a ohlédla se za známým hlasem.

„Ahoj, Morgan,“ přivítala jsem osmiletou holčinu, jež se radostně hnala naším směrem. „Jak se máš? Dlouho jsme se neviděly. Snad jste na mě nezanevřeli a nenajali si novou chůvu,“ řekla jsem rozverně poté, co k nám doběhla.

„Ne,“ vyvracela vehementně mou v žertu pronesenou obavu, „rodiče už nikam nechodí. Taťka je nemocný, teď skoro pořád jenom leží, tak se o něj musíme starat.“

„Oh, to mě moc mrzí, zlato,“ pronesla jsem lítostivě, Robinsovi jsem měla v oblibě, vždycky se ke mně chovali hezky a za hlídání dcery dobře platili. Chodila jsem k nim moc ráda, ani se to nedalo považovat za práci.

„Jo, je to na prd. Mamka je kvůli tomu smutná.“ Z její zkormoucené grimasy jsem seznala, že je to vážné, soucitně jsem k sobě semkla rty. Byla tak mladá, v jejím věku by měla mít úplně jiné starosti. Chtěla jsem ji nějak povzbudit.

„To nám přece nebrání se někdy vidět jen tak, uděláme si holčičí večer,“ napadl mě spasný nápad, měl úspěch.

„Opravdu?“ zajásala a celá se rozzářila.

„Jasný. Třeba o vánočních prázdninách.“

„Paráda! A zapleteš mi zase francouzský cop?“ zajímala se zapáleně.

„Cokoli budeš chtít,“ ujistila jsem ji pohnutě.

Ucítila jsem na sobě Damonův zúčastněný pohled, jež by se s přivřením oka možná dal označit za zjihlý. Bylo mi známo, že i přes časté výtky k mé schopnosti se vcítit do druhých, na mě tuhle vlastnost oceňuje. Dalo by se říct, že díky ní jsme spolu. Byl to natolik intenzivní pocit, že mi trošku znachověly tváře, lehce jsem k němu stočila hlavu.

Změnou atmosféry upoutal i Morganinu pozornost, zvědavě se na něho zahleděla.

„Já tě znám. Chodíš se Stefanem za Elenou,“ vybalila na něj s dětskou spontánností. „Ty chodíš víc.“ Ve snaze zamaskovat úsměv jsem se kousla do rtu. Damon jen mírně sklonil hlavu ke straně a prohlédl si ji se stejnou drzostí.

„Ty asi nechodíš spát po večerníčku, co?“ prohodil s uličnickým zablýsknutím v očích, zaujala ho.

„Ne,“ přiznala malá rusovláska spiklenecky, „ale měla bych. Někdy mám dovoleno si ještě číst, ale radši se koukám na ulici. Mám pokoj támhle na rohu.“ Ukázala na barák šikmo přes silnici.

„Občas k ní skáčeš oknem,“ oznámila mu sebejistě, jako by to byl naprosto běžný úkaz.

„Já vím,“ přešel do šepotu, přitom v tajnůstkářském gestu přiložil těsně vedle koutku vnitřní stranou k nám natočenou dlaň s nataženými prsty. „Nikomu to neříkej, je to taková moje tajná dovednost.“ Morgan souhlasně pokývala hlavou, ze skutečnosti, že spolu sdílí nějaké tajemství jí na tváři hrál nadmíru spokojený výraz, byla z něho totálně unešená. Okamžitě si ji získal.

„Co se ti stalo?“ zajímala se po chvilce okatého, pro děti typického zírání, poukazujíc na upírovy zablácené šaty.

„To je celkem poutavý příběh. Jakožto Elenin ochránce jsem bránil její čest a utkal se s fakticky zlým darebákem, který ji chtěl jenom pro sebe,“ prozradil jí zvláštně zaobalenou pravdu. Nyní jsem se vřelému úsměvu nebránila.

„A vyhrál jsi?“

„To se ví, láska vždycky zvítězí,“ pravil honosně, vzápětí mi do vlasů vtiskl zamilovaný polibek. Vroucně jsem mu kousek nad zápěstím stiskla paži, kterou kolem mě měl zdánlivě ležérně přehozenou.

„Takže se Stefanem už nechodíš?“ vyzvídala, čímž nás oba zaskočila. Němě jsem zavrtěla hlavou.

„To je dobře.“ Nestačila to rozvést, neboť okolí zčistajasna prořízl ženský rozzlobený hlas.

„Morgan! Kde jsem ti říkala, že máš být?!“

„Ale, mami, šla jsem jenom pozdravit Elenu,“ bránila se dívka, jakmile k nám dokráčela její nazlobená matka.

„Nevzpomínám si, že bych ti to dovolila,“ plísnila ji dál.

„Když mě nebaví poslouchat toho starýho hypochondra, ustavičně si stěžuje, že ho něco bolí. Přitom tě akorát využívá, abys mu nosila nákup.“

„MORGAN!“ okřikla ji žena nepříčetně.

„Omlouvám se,“ špitla dívenka drobet zahanbeně, ďoubajíc špičkou boty mezi jednotlivými dlaždicemi.

„Pan Colins je starý a nemohoucí člověk,“ napomenula dceru umírněně.

„Taky jsem jednoho takovýho znal,“ vmísil se do jejich pře překvapivě Damon, „byl to náš soused. Neměl na práci nic lepšího než k nám chodit skuhrat, jak ho bolí záda. Věděl totiž, že otec, než aby mi povolil letní aktivity, radši pošle svého staršího syna tomu vychytralýmu plesnivci pomoct vybírat brambory.“

Nyní jsem na něj upřela učarovaný pohled společně s Morgan. Zdálo se, že mluví pravdu. Zápasila jsem s neskutečnou touhou vrhnout se mu kolem krku, což by byl pouze začátek.

„Promiňte, ani jsem se nepředstavila. Jsem Emma Robinsová, matka Morgan,“ učinila vysoká blondýna s krátkým střihem přítrž mému uhranutému civění, napřahujíc k mému společníkovi zdvořile pravačku.

„Damon. Salvatore,“ řekl a potřásl si s ní rukou.

„Em, to jste vy, kdo převzal vedení Rady zakladatelů po Richardu Lockwoodovi?“ zeptala se po menší odmlce nejistě, tváříc se u toho jaksi nevěřícně. Postřehla jsem, jak si ho podezřívavě přeměřila hodnotícím pohledem.

„Jop, to jsem já. Pánská jízda v horách, trochu jsme podcenili počasí,“ vysvětlil důvod svého pochybného vzezření. Na to poněkud nepřesvědčivě přikývla.

„Omlouvám se, já jen… představovala jsem si vás staršího, když mi to bratr říkal.“

„Damon je Elenin kluk, mami,“ informovala ji zčistajasna dívka nadšeně.

Paní Robinsová mezi námi zmateně zatěkala očima, pak jimi zůstala viset na mně. Nebylo mi to dvakrát příjemné.

„Aha, já myslela, že… Eh, to nic. Promiňte, jsem přepracovaná.“ Že se scházím se Stefanem.

Došlo mi to, jakmile jsem v jejím obličeji identifikovala jakousi formu nesouhlasu. Jednou jsme celou rodinu s mladším Salvatorem potkali na nějaké městské akci, tak jsem je představila. Nepochybně si o mně myslela, že jsem do větru.

„Mami, Elena říkala, že bych u ní o prázdninách mohla přespat. Můžu? Prosím,“ škemrala Morgan, dokud bylo železo ještě žhavé.

„Uvidíme, probereme to doma. Teď už musíme jít. Ráda jsem vás poznala, Damone. Měj se hezky, Eleno.“ Chytila dceru za ruku a odváděla ji pryč.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 43: