OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Těžká zkouška 40



Těžká zkouška 40Jaké úmysly se za únosem Caroline skutečně skrývají?

„Hele, nechci být za hnidopicha, ale měli jsme se sejít víc než před hodinou, což je dost za hranicí společensky tolerovaného zpoždění. Už potřetí mi to spadlo do hlasovky, takže jedu k tobě, za chvíli jsem tam.“

Během nahrávání poněkud rozmrzelé zprávy, neměl právě nejlepší náladu, s lehkým nádechem starostlivosti v hlase došel k autu, otevřel dveře, zavěsil, zasunul si mobil do přední kapsy riflí, načež usedl na místo řidiče červeného Porsche z roku 1963. Nastartoval a svižně se odpíchl od příjezdové cesty penzionu.

Nechtěl zbytečně malovat čerta na zeď, ale Caroline zrovna nepatřila mezi nedochvilné lidi, navíc nemohl opominout fakt, že se nachází v Mystic Falls, ve městě, kde je kdykoli v kteroukoli dobu možné prakticky cokoli.

Na hrudi se mu v předzvěsti něčeho nemilého uhnízdil neblahý pocit, ten se kvapně rozprostřel do níže posazených orgánů, jakmile vedle blondýnčina Fordu uviděl zaparkované známé modré Camaro. To nasvědčovalo jedinému, muselo se stát něco vážného. Zastavil u obrubníku a rychle se vydal k otevřeným vchodovým dveřím. S obezřetně napnutými smysly se prohnal chodbou, zkontroloval kuchyň, nato se vypravil do obýváku, kde na gauči ležela sténající šerifka Forbesová, jeho starší bratr v podřepu klečel před ní a na spánek se zaschlou krví jí přikládal pytlík zmražené zeleniny na polévku.

„Co se stalo? Kde je Caroline?“ zasypal je okamžitě otázkami.

„Unesli ji, Everettovi hybridi,“ oznámil mu modrooký upír nepohnutě, aniž by se k němu otočil.

„Jak víš, že to byli oni?“

„Kdo jinej? Bandička Umpa-Lumpů, kteří chtějí pomoct sestavit vítěznou choreografii na tradiční taneční soutěž Willyho Wonky?!“ odsekl uštěpačně, věnuje mu letmý mrzutý pohled.

Perfektní, skoro tři dny spolu nemluvili a při první příležitosti mu musí hnout žlučí těmi svými sarkastickými poznámkami, typický Damon.

„Proč by to dělali? Aby mohli vydírat Elenu?“ zeptal se bez známky podrážděnosti, okázale ignoruje předchozí komentář; nehodlal mu udělat radost a nechat se vytočit.

„Nop. Tylera,“ poučil ho při zvedání do stoje jediný zbývající člen rodiny, kterého měl, „odpoutal se od Klause, to mu patrně vrátilo koule na původní místo, protože toho dutohlava nenapadlo nic lepšího než zahájit svou rebelskou vzpouru tím, že milovanému strýčkovi ukáže, kam náš milovaný původní v horách ukryl svoji milovanou matičku.“ Poté, co uzřel Stefanův nechápavý výraz, pokračoval: „Jakožto zodpovědný občan jsem cítil neutuchající potřebu mu odtajnit druhou stranu mince, čili to, že všichni zhebneme, pokud se jim nějakým způsobem podaří zabít Klause. Slíbil, že se postará o to, aby tu rakev nenašel, tak tipuju, že Everettovi došla trpělivost a tímhle ho plánuje trochu popostrčit.“

„No, to dává smysl,“ pronesl Stefan po delší chvilce ticha, během níž zpracovával všechny obdržené informace.

„Pokud to ovšem není past, kterak nás rozptýlit a zmocnit se Eleny... Kde teď je, s Alaricem?“ zajímal se s patrnými obavami v jeho mladistvé tváři, v nejmenším se nenamáhal zastírat, že Damon nepochybně ví, kde přesně láska jeho života pobývá.

To hodlá brzy změnit.

„Jsou s Jeremym doma, tam na ně hybridi nemůžou. Alaric je jaksi mimo provoz,“ řekl se stěží zaznamenatelným proviněním v hlase, „zavolal jsem Donovana, ať nakluše. Kdo jiný by jim měl krýt záda než zadák, no ne?“

Pokřiveně se nad vlastním nepovedeným vtipem uškrnul, přičemž se nepokojně podrbal v nezvykle rozcuchaných vlasech.

„Děláš si srandu?! To, že hybridi nemůžou bez pozvání dovnitř, neznamená, že jsou v bezpečí! Existuje asi milion způsobů, jak je donutit vyjít ven, vlastně tam stačí poslat jakéhokoli ovlivněného smrtelníka se základními zámečnickými znalostmi a sklony k násilí,“ vyjel na něj Stefan rozohněně.

Nemohl věřit svým uším. Zase ta zpropadená lehkomyslnost, jedna z vlastností, jež na svém arogantním a svobodomyslném sourozenci tolik nesnášel. Tentokrát ho jeho chování přivádělo k šílenství mnohonásobně víc, neboť to evidentně nebral tak na lehkou váhu, jak se snažil předstírat, bál se o ni stejně jako on.

„Uklidni se, bratře,“ napomenul ho světácky, opět navrácen do role rádoby drsňáka, který má všechno na háku. „Není to past. Tohle mi přišlo, než jsi přijel. Tyler si po víkendu plným vysokohorské turistiky konečně vytáhl hlavu ze zadku.“

Přistoupil k němu blíž a přistrčil mu do zorného pole telefon s fotkou, na níž byla zvěčněná Caroline, seděla spoutaná na židli v potemnělé místnosti a hlavu měla svěšenou, zřejmě byla v bezvědomí.

„Chci to taky vidět,“ ozvala se náhle Liz přiškrceně.

„Ne, to teda nechceš,“ zpražil ji Damon ledově.

Pro neschopnost se postavit po něm alespoň zpupně hodila provizorní zdroj ochlazení, jemuž se prostým úkrokem nohou bravurně vyhnul.

Když se Stefan mírně naklonil dopředu, aby si mohl prohlédnout detaily v pozadí, zčistajasna ho zaujalo něco docela jiného. Vůně. A to bolestně známá vůně. Kombinace jahod, vanilky a jasmínu.

Ač si byl stoprocentně jistý, co cítí, neubránil se kontrolnímu, sebetrýznivému hlubšímu začichání. Nezaměnitelné nasládlé aroma sprchového gelu smíchané s jemným parfémem, a ještě jednou vůní, tou nejranitelnější, s přirozenou vůní Eleny, takovou, kterou na něm vždycky zanechala neprodleně po styku, kdy byla nejvýraznější.

Vmžiku mu oči samovolně vystřelily vzhůru, na Damonovo vrabčí hnízdo, jež většinou bývalo upravenými vlasy. Nemusel být mistrem dedukce, aby mu došlo, kde, co, a především s kým bratr před pouhými několika desítkami minut dělal. Vysvětlovalo to i jeho rozladěnost, zjevně je policistka vyrušila v tom nejlepším.

Navzdory tomu, co všechno Eleně pověděl, byla s ním, spali spolu; krátce po tom, co odešla od něho.

Takřka neslyšně zavrčel, nevraživě k sobě semkl rty a záhy oním vědoucím zrakem sjel na Damonův obličej. Být to odlišná situace, nejspíš by se jeho reakcí poměrně dobře bavil, na setinu vteřiny by svedl určit, kdy mu docvaklo, co se děje. Zorničky se mu maličko rozšířily zděšením, zatímco se mu po ženami obdivované tváři přehnal stín provinilosti a čehosi, co se nápadně podobalo soucítění. Namáhavě polkl a vypustil pravděpodobně nevědomky zadržovaný vzduch, dozadu však neustoupil, byl to přece Damon, po zanedbatelné roztržitosti bývalému rozparovači pohled statečně opětoval. Ať hledal sebedůkladněji, v jeho očích nebyla ani špetka vítězství, trumfu či vyzývavosti, nyní byly vyplněny sebevědomím a jistotou, jakou u něho dlouho neviděl. Ve spojitosti s Elenou nikdy.

Přestože měl nevýslovnou chuť ho praštit, co praštit, mlátit ho, dokud by mu neslíbil, že navěky odjede z města, neudělal to. Věděl, že momentálně by to ničemu nepomohlo.

S neskutečným sebezapřením se znovu zahleděl na obrázek na displeji a vtom ho něco trklo. Poznal zachycený kousek polorozpadlých začouzených kamen.

„Vím, kde to je,“ prohlásil o stupeň hrubším hlasem.

„Seš si jistej?“ ujišťoval se Damon drobet překvapeně.

„Jo. Zatímco si to ty rozdáváš s mojí holkou, já běhám po lesích a naháním nebohá zvířátka, pamatuješ?“ odvětil hořce, nemohl si pomoct.

Jestli čekal, že se Damon po této přímé konfrontaci ošije nebo třeba nervózně přešlápne z nohy na druhou, nestalo se tak. Místo toho spustil ruku s mobilem k tělu a viditelně mu ztvrdly rysy.

„Elena už není tvoje holka,“ připomněl mu s lehoulince varovným podtónem.

„Je jen otázkou času, než jí zase bude,“ poznamenal sebejistě, až provokativně.

Znenadání by se v místnosti dalo napětí vyloženě krájet a jeho naporcovanými plátky následně vydláždit chodníky v celé ulici. Oba upíři se mlčky měřili pohledy ostrými jak břitva.

„Mohli byste toho, pro Boha živého, teď nechat? Myslím, že se mi rozskočí hlava,“ zaúpěla šerifka z pohovky mučivě. Ani jeden jejich slov však nedbal, jako by tam vůbec nebyla.

Tvrdou oční bitvu přetnulo až zvonění Damonova mobilu. Neochotně stočil zrak na neúnavně vyhrávající aparát, po krátkém mračení na neznámé číslo hovor přijal a přiložil si přístroj k uchu.

„Jo?“ ohlásil se otráveně.

„Zdravím, Damone. Tady Everett,“ ozvalo se ze sluchátka krapet lupavě.

„Nepovídej. A já myslel, že mi konečně volá půjčovna vzducholodí, už roky soutěžím o vyhlídkový let a-“

„Vždy vtipný, i když vám teče do bot, co?“

„Netuším, o čem to meleš. Moje topánky jsou naprosto v pořádku,“ odpověděl netečně, zatímco na Stefana upřel pohled á la vím-co-dělám-tak-mi-věř-a-hraj-to-se-mnou. Jelikož vše slyšel, chápavě přikývl a bezhlesně si přiložil ukazováček přes ústa, čímž netrpělivé blondýně naznačil, aby byla ticho.

„Hádám, že víš, že vězníme Caroline,“ vychloubal se namyšleně svým nechutným přízvukem, jež pochytil bůh ví kde.

Evidentně si byl vědom, že tím nad nimi má navrch.

„A co já s tím? Chceš snad, aby tvoje pejsky naučila panáčkovat, obrousila a nalakovala jim drápky nebo naondulovala kožíšek? Těžší úkoly bych jí fakt nesvěřoval,“ podotkl pohrdavě, přitom volnou pravačkou krotil ženu zákona, aby jeho vyjadřování o nejdražší dceři rozhodně nekomentovala.

„Tyler po vskutku líbezné nahrávce mučení povolil a vede mě k tomu super tajnému úkrytu, tak mě napadlo navrhnout vám velkorysou výměnu, Caroline za litr Eleniny krve. Když budete souhlasit, nezkřivíme jí už ani vlásek, v opačném případě ji zabijeme, rozkrájíme a ty skvostné kousky budeme postupně posílat na adresu, na které sis od pátku tak náruživě užíval, všechna čest.“

I když Stefana každý nerv, veškerá buňka v těle vybízela, aby bratrovi za tu nehoráznou drzost ubalil pořádnou ránu, nepohnul se, zůstal neslyšně stát a drtil zuby o sebe, jediné, co mu v tuhle chvíli zbylo, bylo probodnout ho ublíženýma, zároveň ultra vražednýma očima.

„Ha ha,“ zasmál se pobaveně Damon, třebaže k hrané emoci měl dál než ke zvolení doživotního celibátu, nevrle nad přehledem volajícího nakrčil nos, nejspíš mu již lezlo na nervy, kolik lidí je z rázu zainteresovaných do jeho milostného života, nicméně se mu při mluvení podařilo zachovat onen nádech přezíravého pobavení.

„Vyliž si. Nebo víš co, nech se vylízat od Tylera, v dělání děvky už má poměrně slušnou praxi. Celej ten váš sprsknutej rod podvraťáků je ubožejší než kariéra Davida Hasselhoffa. Až přijdeš na lákavější nabídku, tak se ozvi, jaks předtím zmínil, mám lepší věci na práci.“

Zavěsil a nasupeně si odfrkl.

Stefan by to jakživ nepřiznal nahlas, činilo mu nemalé problémy to připustit sám sobě, ale v ojedinělých okamžicích, velmi podobných tomuto, staršího sourozence obdivoval, bylo tomu tak již v dětství, kdy k němu nepokrytě vzhlížel. Za odvahu a rebelství, jímž se stavěl proti otcově vůli. V nejskrytějším koutku duše mu záviděl onu břitkost, to, jak uměl dotyčného pohotově setřít a bez mrknutí oka důvěryhodně zahodit život Eleniny nejlepší kamarádky.

„C-co jsi to u-dělal?“ zaštkala Liz zničeně, jakmile jí mladší Salvatore sňal dlaň z pusy, kterou se od prvních dvou slov Damonova odmítnutí snažil umlčet protesty zoufalé matky, nepřítel nepotřeboval vědět, že jsou všichni pohromadě. „Teď Caroline zabijou!“

„Nezabijou,“ vyvrátil její mylný odhad přesvědčivě, „Everett říkal, že ho tam Tyler teprve vede, nezbaví se jediné páky, kterou na něj má, předčasně. Tak důvěřivý není.“

„Damon má pravdu, dokud tu rakev nedostane, nechá Caroline naživu,“ konejšil ji uvědoměle, přitom se obrátil ke jmenovanému čelem.

„Hele, netuším, kolik máme času, takže musíme pohnout,“ spustil jeho letitý rival v lásce bez zbytečného otálení. „Co to je za místo, kam Barbie odvlekli?“

„Drží ji v opuštěný myslivecký chatě. Je to západním směrem, poté, co vyjedeš z města, uhneš doprava, kolem vyřazené elektrárny, až na konec prašný cesty. Pak je to asi dva, možná tři kilometry lesem,“ poskytl mu znalec místní přírody co nejjednodušší popis.

„Bezva,“ utrousil nenadšeně. „Fajn, zkus to najít na mapě a pošli mi co nejpřesnější polohu. Zajdu pro ni, ty se tady zatím porozhlídni po tý jejich čarodějce, určitě s nimi nešla, někde se tu poflakuje a čeká, až ji povolají, aby otevřela tu zatracenou Pandořinu skříňku. Zajeď za Bonnie, třeba by ji mohla vyhledat pomocí nějakého kouzla, což by to dost usnadnilo, když nemáme nejmenší ponětí, jak vypadá. Nejdýl za hoďku a půl se sejdeme u Klause, vyřídíme to s tím zmrdem jednou pro vždy. Kdyby cokoli, volej.“

Souhlasně přikývl, byl to dobrý plán, navržený samotným přeborníkem ve strategii, kterým Damon jednoznačně byl, uděloval příkazy s přirozenou autoritou, díky níž se v kritických situacích pasoval do pozice vůdce. Tentokrát v tom však jel sám, Stefan měl totiž mnohem důležitější prioritu. Úkol, kterého se konečně hodlal svědomitě zhostit.

Stačilo s ním jen chvilku hrát tu hru.

„Dobře, cestou šerifku vyložím v nemocnici, může mít těžký otřes mozku nebo nějaká vážná krvácení,“ oznámil bratrovi před odchodem, nelíbilo se mu, jak byla bledá.

Na to mlčky přitakal, pak se ke strážkyni zákona otočil a věnoval jí zapálený pohled.

„Nedělej si starosti, Liz, přivedu Caroline zpátky. Budeš ji mít u sebe, než ti stihnou obléknout tu naškrobenou košili a udělat všechna ta otravná vyšetření, po kterých si budeš připadat jako po lobotomii,“ prohlásil pevně, jakmile to dořekl, zavířil kolem něho vzduch a byl tentam.

Na kratičký okamžik se přemítavě zadíval na dveře, v nichž Damon před pár vteřinami zmizel, pak zdánlivě bezpáteřním stylem stočil hlavu k ženě na gauči, vyměnili si letmý pohled. Byl si vědom, že i přes jeho přátelství s Caroline k němu nechovala rovnocennou důvěru, tu si získal jeho jediný pokrevní příbuzný, jenž sem původně přišel vyvraždit město do posledního živáčka. Ironie.

Pomohl jí vstát a v tichosti ji dopravil do auta, kde ji naložil na sedadlo spolujezdce a se stejně nulovou konverzací ochránkyni nevinných eskortoval do nemocnice, tam ji předal do rukou odborníků. Po osamění se uvážlivě rozhlédl po chodbě pohotovosti, rozhoduje se, která ze sester by k tomu účelu byla nejvhodnější.

***
Seděla jsem na gauči a nohy si přední stranou stehen tiskla k trupu, snad jsem si myslela, že čím větší budu vyvíjet tlak, tím menší pocit úzkosti se mi do hrudníku dostane, současně jsem si mezi zuby nervózně drtila nehet na palci.

Na obrazovce běžící film jsem téměř nevnímala, jen jsem tupě civěla na rozmazané, střídající se obrazy, jako by byly zrak, sluch a schopnost pospojování těchto dvou smyslů dohromady ve prospěch zvýšené činnosti mozku utlumeny na minimum.

Hlavou mi stále šrotovaly ty samé otázky, ty samé výjevy, Caroline ležící ve zkrvaveném oblečení svázaná na udusané špinavé zemi v nějaké polozřícené barabizně, coby černý rytíř s vážným, možná trošičku samolibým výrazem ji vysvobozující Damon... Ani na pouhou milisekundu jsem nepochybovala o tom, že ji zachrání, že pro to udělá vše, co bude v jeho silách; viděla jsem mu to na očích, když říkal Liz, že se o to postará.

V tu chvíli jsem ho milovala nejvíc, jak jen člověk milovat může, celým srdcem i duší, celou bytostí, a byla jsem si stoprocentně jistá, že je to navždy.

Mírně jsem stočila hlavu a koutkem oka zašvidrala na vedle usazeného Matta, s pravou dolní končetinou složenou pod sebou se zády pohodlně opíral o měkké polstrování sedačky, sem tam se zasmál nějaké vtipné scéně a ojediněle si do úst z přistavené misky vložil brambůrek. Po pravici měl na dosah ruky odloženou Ricovu kuši, připraven nás kdykoli bránit. Rty se mi samovolně zvlnily do poněkud smutného úsměvu. Měla jsem úžasné přátelé.

Jakmile Damon odešel, bleskurychle jsem prolétla sprchou, oblékla se a šla tu nepříjemnou zprávu oznámit Jeremymu. Během rozebírání všech souvisejících aspektů se domem hlučně rozřinčel zvonek, oba jsme při tom zvuku úlekem div nevyskočili z kůže.

Vyzbrojeni tím, co nám poblíž schodiště přišlo pod ruce, já deštníkem s ostrou špicí a Jeremy poměrně bytelnou maketou meče z Hvězdných válek, kterou spěšně vyštrachal zpod postele, jsme se po vzoru hlavních hrdinů přehnaných bijáků, v nichž páreček sourozenců nasazuje krk a zachraňuje svět před zlem, od zombíků až po ďáblem posedlého klauna, pomalu přikradli ke dveřím, jejichž kukátkem jsme k neskonalé úlevě na terase zaznamenali akorát netrpělivě přešlapujícího Matta. Prý ho sem starší Salvatore poslal na stráž, to gesto mi do očí neprodleně vehnalo pomyslná červená srdéčka.

„Takže ty a Damon, huh?“ vytrhl mě nadaný hráč fotbalu nečekaně z transu, do něhož mě uvrhly ochromující myšlenky.

Překvapeně jsem se na něho podívala, pořád koukal na televizi, tvářil se normálně, na jeho přátelské tváři jsem nezaregistrovala žádný náznak znechucení či opovržení. Krátký moment jsem na svého prvního kluka jen zadumaně zírala, najednou mi ta doba, kdy jsme spolu bezstarostně randili, připadala příšerně dávno. Tolik se toho změnilo.

„Musíš si o mně myslet, že jsem naprosto příšerná,“ špitla jsem, přičemž jsem si malinko zahanbeně zastrčila vlasy za ucho, na jeho mínění mi furt hodně záleželo.

Proto se mi neskutečně ulevilo, a částečně i udivilo, když němě zavrtěl hlavou. Pozvolna protáhl levý koutek do pokřiveného úsměvu, pak se na mě otočil.

„Přeju ti, abys byla šťastná.“

Onen klukovský úsměv se ještě prohloubil, když s nádechem nezbednosti v hlase pokračoval: „Zdá se, že seš spíš na zlobivý hochy. Vědět to dřív, občas bych podkopl nohy nějakému prvákovi, naředil punč na školním plese nebo počmáral záchody sprostými nadávkami.“

Uvolněně, bez jakékoli křeče jsem se tomu zasmála, byla jsem hrozně ráda, že spolu dokážeme mluvit o všem.

„Nebo opakovaně vyhrožoval tvým přátelům a po tvrdém odmítnutí nebohému bratrovi zlámal vaz,“ přisadil si při scházení ze schodů netečně Jeremy.

Několikrát jsem zamrkala a šokovaně otevřela pusu, ale nic ze mě nevylezlo. Měl pravdu.

„Mě si nevšímejte, jen si vezmu něco k jídlu,“ dodal, přesunuje se očividně bez zájmu o další vstup do konverzace do kuchyně.

Nedovedla jsem odhadnout, jaký výraz se mi odrážel v obličeji, ale Matta přiměl mi konejšivě sáhnout na předloktí a znovu negativně zakroutit hlavou.

„Víš, po té nehodě jsem si říkal, že prostě potřebuješ čas se s tím vyrovnat, najít se, ale prázdniny se překulily a na začátku školního roku jsem tě nepoznával, byla jsi jiná… Pak ses dala do kupy se Stefanem a i když jsi vypadala šťastná, tedy ve chvílích, kdy tě nepronásledovali kdejací upíři, nesnažila se tě zabít psychopatická dvojnice a nechtěl tě při rušení nějaké ujeté kletby obětovat kříženec upíra a vlkodlaka,“ v pauze, jež si dopřál na zvolení správných slov, jsme se na sebe vědoucně pousmáli, pak však opět zvážněl, „ta veselá část tebe, kterou jsem měl tak rád, pořád chyběla. Bál jsem se, že jsi o ni nadobro přišla, ba ne, letos v létě jsem tě zase viděl se přirozeně smát, spontánně, od srdce, s Damonem, u různých příležitostí. Takže, pokud je on původcem toho štěstí, pokusím se nad jeho chováním a neskutečným talentem vytáčet lidi přivřít oči a tolerovat ho.“

To, že ze všech mých přátel bude právě Matt ten, kdo se zvládne smířit s mým vztahem s upírem, jenž přeměnil jeho sestru a nejednou mu ze života udělal peklo, popohnalo slzy k samotnému okraji a prolomilo stavidla slaného potoka. Rozhozeně jsem se mu vrhla do náruče a vtáhla ho do vroucného objetí.

„Děkuju,“ zašeptala jsem mu přiškrceně do ucha.

Onen výjimečný, křehký okamžik byl přerušen úderným, krev v žilách tuhnoucím zaklepáním na dveře. Než jsme stihli totálně zpanikařit, ozval se zvenku Stefanův hlas.

„Eleno, to jsem já. Je všechno v pořádku? Slyšel jsem hlasy. Můžeš otevřít?“ Zněl ustaraně.

Vyskočila jsem na nohy a s blonďatým brigádníkem z baru v patách se přihnala ke dveřím, takřka jsem se na ně přilepila a vypoulenou čočkou v nich se jala proskenovat co největší prostor to šlo.

„Je to bezpečné?“ zeptala jsem se obezřetně.

„Jo… Nikdo tu není,“ odpověděl zvláštně zastřeně.

Skutečně jsem na terase jinou postavu neviděla, otočila jsem tedy klíčem i bezpečnostním mechanismem nahoře a vpustila ho dovnitř. K mému údivu a nemalému znepokojení se vyklonil do boku, cosi chytil a teprve poté překročil práh, přitom s sebou za nadloktí vlekl jakousi ženu středního věku, mohlo ji být něco přes třicet, měla na sobě nemocniční uniformu zdravotní sestry a v jedné ze svěšených paží držela kufřík.

O krok jsem ustoupila a zmateně mezi nimi zatěkala očima. Noční návštěvník mezitím zavřel a poctivě zamkl.

„Co se děje, Stefane? Kdo je to?“ otázala jsem se nechápavě.

Nesouhlasně jsem se mračila, neboť jsem se cítila podvedeně. Tvrdil, že je sám.

„To je Kim, pracuje na transfuzním oddělení,“ odhalil mi identitu robustní, evidentně ovlivněné plavovlásky, „odebere ti krev.“

„Co?!“ vložil se do hovoru doposud přihlížející Matt.

„Ale já jsem se ještě nerozhodla. Nevím, jestli chci Klausovi pomoct k novým hybridům,“ prohlásila jsem, vybavujíc si jeho sotva několik hodin starý návrh.

Pro opakované přemítání o jiných důležitých věcech jsem o tom nestačila řádně popřemýšlet, natož se poradit s Damonem. Sakra, určitě by byl proti. Příčilo se mi dělat mu něco tak zásadního za zády.

Neměla jsem čas se v tom nijak hlouběji babrat, protože Stefan zčistajasna přiskočil ke spolužákovi, strhl mu náramek se sporýšem, zadíval se mu do očí a autoritativně mu přikázal: „Na všechno, co se tady stalo, zapomeň, běž domů, umyj se a jdi spát.“

„Stefane! Co to do tebe vjelo?!“ okřikla jsem ho, to už však za oblouzněně koukajícím fotbalistou zabouchl, předtím mu ještě na hlavu hodil sportovní bundu s logem školního týmu.

„Není třeba, aby o tom vědělo víc lidí, než je nezbytně nutné,“ poznamenal panovačně.

„O čem? O čem to mluvíš?“

„Chci vás odsud s Jeremym odvézt, někam do bezpečí,“ odpověděl rozhodně, měl to všechno předem naplánované.

„Cože?! V žádném případě! Tady jsm-“

„Tady nejste v bezpečí, Eleno. Hybridi sem sice nemají přístup, ale můžou ovlivnit kohokoli, aby se sem dostal, můžou poslat nepřeměněné vlkodlaky, kteří nejsou omezeni pozváním. Nevíme, co přesně má Everett za lubem, osobně mu už nevěřím nos mezi očima a nehodlám nic riskovat. Únos Caroline může být jenom záminka, jak nás odlákat. Nepřežil bych, kdyby se tobě, nebo Jeremymu cokoli stalo,“ mluvil naléhavě, starostlivě, myslel vážně každé slovo.

Očima plnýma citu a obav mě nabádal ke spolupráci. Němě jsem zakmitala hlavou, nechtěla jsem nikam jet a všechny tu takhle nechat.

„Co se děje? Kde je Matt, a co je tohle za ženskou?“ oddálil mou odmítavou řeč Jeremy vstoupivší do místnosti s plechovkou energy drinku v ruce.

Na svůj věk, s přihlédnutím, že stojí proti labilnímu upírovi, který je schopen nepředstavitelných věcí, působil nebojácně. Rázem jsem k němu pocítila ohromnou vlnu obdivu.

„Kvalifikovaná sestra, vezme Eleně krev, kterou záhy doručí Klausovi, aby si mohl vytvořit hybridy, kteří jim pomůžou zabít Everetta, zbavit se ho, aby vám už nikdy nemohl ublížit. Dohodl jsem se s ním, že vás na oplátku do konce školního roku nechá být, v klidu dostudovat, což nám získá čas něco vymyslet,“ obeznámil bratra trpělivě se situací.

„A Damon to ví?“ zeptal se po chvíli ticha pochybovačně, probodávaje Stefana vyzývavým pohledem.

Oba jsme se na něj vykuleně otočili. Jakživ by mě nenapadlo, že za daných okolností vypustí z pusy to, co jsem sama tak zoufale toužila vědět, nýbrž jsem byla zbabělá to vyslovit. 

„A odkdy zrovna tebe zajímá, co si myslí Damon?“ vpálil mu Stefan trochu dotčeně. Zjevně mu naše reakce nezapadaly do předem nalinkovaného schématu.

„Já nevím, bezmála půl roku na nás dohlíží, tak mi přijde nefér ho teď takhle podle vyšachovat…“

Už jsem se zmínila, jak pyšná na bratra jsem? Vyslala jsem k němu vděčný pohled a nepřístupně si na prsou překřížila končetiny. Odkrýt Stefanovy pravé úmysly nebylo nikterak složité, částečně jednal na truc.

„Damon si hraje na hrdinu, vydal se zachránit Caroline. Pak se chystají s Klausem sejmout Everetta, je silný, budou potřebovat všechnu dostupnou pomoc, v tu dobu bude možná mít i podporu Esther, takže čím větší posily jim umožníme, tím větší jim poskytneme šance,“ přesvědčoval nás Stefan neoblomně.

Přestože jeho argumenty zněly rozumně a pádně, a víc než kdokoli jiný jsem si přála mít tohle celé konečně za sebou, z nějakého důvodu mi to bylo proti srsti, nepovažovala jsem to za správné. Nechtěla jsem se nechat odstřihnout od Damona, obzvlášť, když mi řekl, ať nikam nechodím. Rozporuplně jsem si skousla spodní ret. Co mám udělat? Ztraceně jsem si prsty pravačky prohrábla dlouhé prameny.

„Taky vás chci na pár dní vzít mimo město, dokud to neskončí, nejste tu v bezpečí,“ prozradil Jeremymu svůj únikový plán, do něhož se nás tak vehementně pokoušel dotlačit.

Bylo tomu tak pokaždé, nyní jsem si to uvědomovala, sice za mě vyloženě nerozhodoval, nicméně měl tendenci mi celkem manipulativním způsobem vnucovat vlastní názor.

„Nechci utíkat a někde se schovávat, Stefane,“ pronesla jsem poněkud zoufale, ten odběr bych ještě překousla, ale odjezd mi přišel zbabělý. Fanda strategických stříleček souhlasně přikývl, vidina ústupu ho taky nikterak nelákala.

„To není o utíkání, ale o udržení se naživu,“ opravil mě neúnavně. „Poslyš, nemáme ponětí, kolik hybridů se mu z tvé krve podařilo vytvořit, nebo kdo další v tom s ním jede, zatímco tu diskutujeme, můžou se chystat k útoku. Prosím, Eleno, věř mi. Tohle je to nelepší řešení.“

Váhavě jsem stočila zrak na bratra, v životě bych si neodpustila, kdyby se mu kvůli mé tvrdohlavosti něco stalo; byl jedinou rodinou, která mi zbyla.

A mí nepřátelé to dobře věděli.

Nic neříkal, ať se mu to nelíbilo sebevíc, konečné rozhodnutí nechával na mně. Poněkud sklíčeně jsem si dlaní přejela po čele a následně po pravé polovině obličeje, neměla jsem sílu se se Stefanem dál přít.

„Dobře,“ řekla jsem po úporném zvažování všech pro a proti, zvítězila má protektivní stránka.

Se svěšenou hlavou jsem si odevzdaně sedla na gauč a vyhrnula si rukáv, jestli má jeden odběr přispět ke zlikvidování Everetta, byla jsem ochotná to podstoupit. Nedělala jsem si iluze, bylo mi jasný, že kdyby v horách došlo na nejhorší, Klaus by pro záchranu vlastní kůže udělal maximum a Damona bez mrknutí oka obětoval, jakákoli záloha se jim bude hodit.

Kim byla zřejmě předem poučena, co má dělat, protože se po letmém pobídnutí přesunula ke mně a ihned se pustila do práce.

„Proboha, kdo ti to provedl, drahoušku?“ zhrozila se upřímně po uzření tmavé modřiny v loketní jamce, kde se nacházel viditelný soubor žil. Na to jsem pouze němě zavrtěla hlavou, načež jsem ji odvrátila opačným směrem.

„Dojdu si zabalit,“ zamručel Jeremy a neochotně se odebral do patra, rovněž to nepotřeboval vidět.

Třebaže to od profesionála skoro nebolelo, onen pocit, že jsem jenom nějaký nástroj, prostředek k dosažení něčeho vyššího, se dostavil i tentokrát. Nepřipadala jsem si tak pošpiněná a zneužitá jako v předchozích případech, spíš na mě dolehla celková nepřízeň osudu, úděl živého krevního sáčku. Naštěstí to netrvalo dlouho, po opatrném zalepení místa vpichu si zdravotnice uklidila věci, potom si ji Stefan zavolal, radši se od procesu držel v bezpečné vzdálenosti, a sdělil jí adresu, kam má vycucnutou krev odnést.

Srolovala jsem si rukáv zpět, poté jsem se bezhlesně zvedla a poslušně si šla spakovat.
***

Zpráva s odkazem na mapy, na níž byla zachycena přesná poloha té myslivecké chaty, ho zastihla ještě ve městě. Po odbočení na silnici vedoucí na západ přidal plyn a zanedlouho míjel malebnou ceduli, na níž se Mystic Falls loučilo se svými návštěvníky. Po čtyřech kilometrech sjel z hlavní, profrčel kolem staré elektrárny, až dojel na konec cesty, tam nechal auto a podle navigace se vydal pěšky do útrob lesa.

Během prodírání hustým popínavým porostem se neubránil, aby mu myšlenky neutekly k Eleně, před Stefanem si hrál na borce, leč ve skutečnosti sdílel totožné obavy, oprávněně se o ni bál, Everett byl nevyzpytatelný pošahanec, mohl osnovat naprosto cokoli. Zbožně doufal, že je v pořádku.

Zhruba půl kiláku před cílem se zastavil a zkontroloval vítr, možná vlkodlaky nesnášel, jejich větřící schopnosti však rozhodně nepodceňoval. Sice by si po případném zachycení jeho momentálního odéru nejspíš mysleli, že se na ně po vyrabování parfumerie chystají zaútočit Xena s Gabrielou, což by je mohlo slušně zmást, přesto se přikláněl k momentu překvapení.

Jakmile se ujistil, že přichází proti větru, ladně se přesunul do koruny nejbližšího stromu. Druhá věc, která ho nejvíc iritovala, byla příroda. Shledával ji totálně nudnou, dával přednost civilizaci, skýtající nepřeberné množství zábavy.

Vždy tímto primitivním způsobem pohybování se po větvích opovrhoval, a to i navzdory faktu, že v tom byl zatraceně dobrej. Tentokrát byl ochoten trochu slevit ze svých zásad a užít si ždibíček té srandy.

Absolutně neslyšně se odrazil a s mrštností levharta přeskočil na vzdálenější dub, umně se prosmýkl mezi větvemi, se záviděníhodnou vyrovnaností přeběhl na její konec a stylem nic nevážícího nočního přízraku se přemístil na další strom. Pod rouškou tmy, kterou ojediněle protnul paprsek měsíčního svitu, jemuž se podařilo proklouznout skrz hustou clonu listí, se, řízen vytříbenými instinkty predátora, dlouhými skoky tiše pohyboval kupředu.

Díky nasazenému tempu na tváři cítil chladivý noční vzduch, lehký vánek mu při každém několikavteřinovém přeletu čechral rozvrkočené vlasy a žilami se mu z blížícího se vpádu proháněl čistý, syrový adrenalin.

Zanedlouho pod sebou spatřil obrys prostého stavení, z jehož netěsnících, někde nadobro chybějících, okenic se do prostoru rozprostíralo tlumené světlo z petrolejových lamp. Pitomci. Tohle bude jednodušší, než si myslel.

Během krátké analýzy, kdy nehybně setrvával v košaté koruně a z výšky se rozhlížel, napočítal venku čtyři hlídky; předpokládal, že uvnitř nebudou víc než dva hybridi.

Z nebeských výšin, za které čas strávený v Elenině posteli rozhodně považoval, přímo do horoucích hlubin pekelných. Hořkosladce se nad onou vnitřní poznámkou ušklíbl, načež se téměř nepozorovaně, po vzoru obávaného temného mstitele inspirovaného netopýry, snesl k zemi, přímo za jednoho strážce „pevnosti.“

Na nic nečekal, bleskurychle ho chytil za rameno, vzápětí mu druhou ruku zezadu zabořil do hrudního koše, kde své štíhlé prsty pevně obemkl kolem pulzujícího orgánu, jehož svižným vytržením překvapeného křížence připravil o život.

Než zvuk dopadu teplého těla, změkčeného mechem a tlejícím přírodním odpadem, stačil přilákat nežádoucí pozornost, přemístil se k muži, jenž si mezi prsty znuděně protáčel dřevěný kolík. Vycítil jeho přítomnost a v poslední chvíli se po Damonovi ohnal, ten se spěšně vyhrbil v zádech, čímž možné katastrofální následky ostré špice zmírnil na pouhé natržení rozepnuté kožené bundy, pohotově útočníka čapl za předloktí, osvědčeným chvatem mu se šeredným křupnutím zlomil ruku, hrubě, až mu rozšklebenou kůží vylezly úlomky rozštěpené kosti, ji vyvrátil proti němu a nato bolestí sípajícímu hybridovi do srdce zabodl jeho vlastní zbraň.

Při souboji k němu dolehly hlasy volající na poplach a oznamující kumpánům v boudě, že nezvaná návštěva právě dorazila. V tu ránu po levici zaznamenal spěšné kroky, mazaně z čerstvé mrtvoly před sebou vytrhl bídně opracovaný kus dřeva a mocným odrazem se urychleně přesunul na střechu, modle se, aby staré trámy a latě vydržely jeho váhu a neseslaly ho stropem rovnou do centra dění. Měl štěstí, až na pár sesunutých tašek se vrchní konstrukce jevila spolehlivě, teda alespoň co se nosnosti týče, při druhém došlápnutí mu na nánosu mechu, jež se díky celodennímu stínu vyskytoval takřka na celé ploše, uklouzla noha, nebezpečně zavrávoral, duchapřítomně se však přikrčil, a tak tak se rukou pořídil chytit za okraj hřebenových šindelů.

S nejvyšší obezřetností se odlepil od zrádného povrchu, přehoupl se přes hřeben a stylem jízdy ve stoje po skluzavce hladce sjel ke kraji, tam se mírně vymrštil a plynule seskočil do místa, kde podle ševelení listí a praskání klacíků určil novou pozici dalšího nepřítele. K vlastní potěše to odhadl přesně, protože se ocitl těsně za vysokým, rozložitým chlápkem s nedbalým culíkem. Zbytečně neotálel, hbitě se na něho vrhnul, pravačku nepropustně omotal kolem statného krku a zabral, současně ochromenému míšenci volnou končetinou zepředu proklál srdce vypůjčeným kolíkem.

Sotva povolil sevření, dost podobným způsobem se na staršího Salvatora pověsil čtvrtý člen dozorců; byl silný, ve snaze ho přidusit se upírovi dost urputně sápal po hrdle. Damon ho musel popadnout oběma rukama za zatnuté předloktí, aby se mu po vynaložení značného úsilí povedlo se vysmýknout. Ten parchant byl rovněž rychlý, šmahem se rozmáchl a nevídaně tvrdě mu zarazil pěst do břicha, čímž mu zlomil minimálně dvě žebra, a podle tupé bolesti nejspíš i natrhl slezinu. Síla úderu ho přiměla se nedobrovolně předklonit, což mu neprodleně vyneslo dobře mířený kopanec do obličeje, jenž ho pro změnu odhodil na záda. Nasupeně zavrčel.

Navzdory bolesti pod hrudníkem a nepříjemnému tepání v lícní kosti se obratně vyšvihl na nohy, následně vykryl přicházející pravý hák a ve zlomku vteřiny hybridovi rázným kopem vyhodil koleno z jamky, to mu okamžitě vypovědělo službu, takže se odporoučel k zemi, to už se však Damon napřahoval ke konečnému zásahu, spočívajícímu v setnutí hlavy pomocí rozevřené dlaně, a to prostým, prudkým švihem paže.

Rukávem bundy si otřel z koutku vytékající krev, pak se narovnal v páteři a posunutím ramen vzad, do správné polohy, si s bolestným zaúpěním zajistil navrácení vychýlených kostí do původního úhlu. Po nehezkém zalupání se nelibě oklepal, poté se sehnul a netečně si do mikiny nyní bezhlavého těla otřel umazanou ruku.

Přece si nezasviní svoje drahé oblečení.

V čase, jež si dopřál na regeneraci, se s nakrčeným nosem přemítavě zadíval na zadní stěnu chatky, která se najednou utápěla v nic dobrého nevěstícím tichu.

I na bandu nedávno přeměněných smrdutých psisek to shledával až podezřele snadné, buď se doopravdy jednalo o pokus odlákat je, především Damona, od Eleny, nebo to tak působilo pouze na venek a ve skutečnosti pro narušitele mají připravené nějaké roztomilé překvapení. Třeba nášlapná vybuchující koťátka.

Pobaveně se nad tou představou ušklíbl, zatímco se neohroženě vydal ke vchodu. Pátraje po jakémkoli náznaku spouštěče nějaké pasti, ostražitě se rozhlížel, dával si pozor, kam šlape.

Kousek po zabočení za roh si pod klestím opravdu všiml lajdácky zamaskovaného drátu, vedoucího ke skrytému vystřelovacímu mechanismu na stromě, okázale ho překročil, přičemž nad provedením takřka nešťastně zavrtěl hlavou. Za svůj život se setkal s nespočtem různých více či méně ošemetných nástrah, tyhle by si zlatého bludišťáka za kreativitu rozhodně nezasloužily. Zřejmě proto také doposud nikdo nevystrčil čumák ze dveří, jistojistě je na nich namontované nějaké podobné „vypilované“ zařízení.

Když stanul před prahem, zběžně omrkl zrezivělé panty a evidentně vyčvachtaný zámek, pak jen neurčitě pokrčil rameny a poněkud lenivě masivní dveře, zbouchnuté z vedle sebe poskládaných půlkulatin, vyrazil. Na dramatických vstupech si zakládal.

„Tak jsem tady,“ prohlásil nonšalantně, zatímco očima spěšně proskenoval místnost.

Bloncka, přivázaná k židli pouty namočenými ve sporýši a se stejnou látkou napuštěným roubíkem v puse, se nacházela u postele, jejíž nejbližší noha byla nahrazena kusem špalku, vedle ní stál pistolí vyzbrojený maník s divokým pohledem, ten to bral evidentně vážně, jeho kolegu neviděl, což znamenalo jediné, schoval se do slepého koutu za dveřmi. Jak očekával, otevřením vrátek kozího chlívku se aktivovala nachystaná past, vyvinutým tlakem na kovovou tyčku připevněnou ke spoušti samostřílu, naaranžovaném v naproti zavěšeném paroží, byla na Damona rázem vypálena dvojice šípů; v mihotavém světle lamp se jim za letu krásně zablýskla železná špička. Caroline si ta svá varovně vypoulená kukadla mohla s klidem odpustit.

„Amatéři,“ ohodnotil domýšlivě jejich snahy ho sejmout, jakmile s grácií zachytil obě stěží pouhým okem zachytitelné střely.

Nečekal na pochvalu za reflexy, upíří rychlostí v prstech protočil ukořistěný šíp a záhy jím svižně mrštil na střelce, který na něho mezitím několikrát vystřelil. Šikovně se vyhnul všem dřevěným kulkám, totožným tempem se přemístil za toho pistolníka, jehož letící hrot pouze štrejchnul do krku, pravačkou okopíroval jeho nataženou paži i úchop na bouchačce a po krátkém přetahování společně zamířili na vlasatého vagabunda v protějším rohu; ten byl asi od cirkusu, jelikož v nezvykle dlouhé pracce dřímal sadu vrhacích nožů. Napřáhl se a první sečná zbraň už už opouštěla jeho evidentně vycvičené prsty, když na něho vystřelili, leč novodobému Johnu Waynovi před upírem se ucuknutím povedlo pozměnit dráhu střely, takže to vyznavač nebezpečné zábavy místo do srdce koupil do ramene, tím se hozená kudla vychýlila z plánované trasy a nekontrolovaně letěla kamsi za ně.

Do míst, kde trčela k židli přišpendlená Barbie.

Tolik k plánu, že se ti dva pokosí navzájem.

Damon chlapíkovi před sebou kvapně zatlačil na příslušný tlakový bod na šíji, čímž ho přinutil upustit křečovitě svíranou pistoli, poté ho nelítostně vstrčil do cesty splašenému noži, ten ho zasáhl do břicha. Během onoho manévru ještě kopl do nedalekého stolu, jehož převrácením jim obstaral provizorní štít, do kterého se v okamžení zabodly další dva nože. Překocením nábytku se do vzduchu zároveň vznesla na něm postavená petrolejka, ta se zakrátko s hlasitým řinčením roztříštila několik centimetrů od vrhače, nahodila ho hořlavou tekutinou a jako na zavolanou vzplála, což novému útoku učinilo přítrž.

Hořící muž útrpně zařval a jal se co nejefektivněji hasit plameny hladově se mu plazící po nohavicích vzhůru. Modrooký upír využil nastalého chaosu, přiskočil k hybridovi s rukojetí trčící ze spodní části trupu a poměrně zblízka ho střelil do srdce, bez mrknutí oka se otočil k jeho grilovanému společníkovi a následně ho sejmul do čela, poslední kulkou mu mozek rozprskl na kaši, jež na zdi za ním vytvořila zajímavý mazlavý obrazec.
Nízkým podpatkem kožené boty urazil kus nohy převrženého stolu, došel k popálenému, nyní na podlaze doutnajícímu muži a získaným kusem dřeva ho pro jistotu propíchl, střelným zbraním nijak zvlášť nedůvěřoval.

Se záměrem zamezit požáru nohou bezvládné tělo převalil na rozteklou, hořící louži petroleje, naštěstí ho ve svítilně nebylo moc a převážná část skončila na kalhotách toho idiota, takže se oheň nerozšířil na vesměs dřevěné vybavení chalupy. Zbývající možná malá ložiska požáru nenadšeně zadupal, tohle jeho kotníkové boty nepochybně nenávratně poznamená.

Rozmrzele se zapitvořil a vydal se osvobodit Caroline, jež nosem zrychleně nasávala kouřem načichlý vzduch.

Cestou vyprostil jeden z nožů, kterým jí začal odřezávat pouta na zápěstích, kupodivu to u ní vzbudilo opačnou reakci, horlivě vrtěla hlavou a vyděšeně na něho třeštila oči. Ustal v přetínání provazů, se zahloubaným výrazem se mírně sklonil a zadíval se na zem.

„Ups,“ utrousil akorát, jakmile pod židlí uzřel čtvercovou desku s čidlem pohybu, od ní vedla trojice barevných drátků do malé krabičky přilepené na plastické trhavině, přidělané z boku na blízké komodě.

„Lstivé, aspoň něco,“ poznamenal zaujatě, přitom jí jediným trhnutím zbavil roubíku.

S bolestivým zasyknutím ho chvatně odhodil, neboť se o něj popálil.

„Víš, co s tím?“ zeptala se šeptem nadějeplně, přičemž si bříšky prstů volné ruky opatrně osahávala do masa rozedranou kůži v okolí koutků.

„To se uvidí,“ odtušil nevzrušeně, „snad jsem z těch dvou dílů MacGyvera něco pochytil.“

V rozjařeném duchu malinko nadhodil obočí, pak obrátil pozornost k té zapeklité věcičce, z níž po letmém rozvažování rychle vyškubl všechny tři drátky.

„Hotovo, prosté a účinné,“ okomentoval svůj výkon, nato vytáhl jednoduchou nápichovou roznětku a spolu s hmotou výbušniny si ji zastrčil do kapsy.

Znovu se chopil řezacího nástroje a konečně bloncce sundal provazy i z dolních končetin. Zatáhnutím za nadloktí jí pomohl na nohy, pak svou odpůrkyni pustil a coby předvoj se rozešel ke vchodu.

„Nevíš, co je s mou mámou?! Byly jsme spolu, když nás napadli,“ vyhrkla znenadání s panikou ve stále kapku ochraptělém hlase.

„Bude v pořádku, uklidni se. Stefan ji odvezl do nemocnice.“

„A Elena? Bavili se o ní, když s někým telefonovali… Byl jsi s ní, že jo? Cítím z tebe její parfém,“ drmolila, kráčejíc poslušně za ním.

Navzdory situaci, z níž díky Damonovi právě vyvázla, neváhala upravenou intonací vyjádřit značný nesouhlas.

„Z tvého odsuzujícího tónu hádám, že k tomu máš jisté výhrady,“ opáčil nedůtklivě při vycházení z chaty, aniž by se na ni ohlédl.

„Tak to jsi uhádl,“ prskla bez meškání jízlivě, „Elena je teď zmatená a zranitelná, jenom jí pleteš hlavu.“

Jelikož kurážně přidala do kroku, ocitla se kousíček před ním; duchapřítomně tu věčnou šťouralku chňapl za rukáv a hrubě jí smýkl zpět, pak se ohnul, sebral ze země část ulomené větve a kyna bradou před ně, demonstrativně špičkou boty zavadil o pod hromadou nahrnutého bordelu natažený drát. Ze stromu opodál se k nim rázem rozlétla pětice šipek, stoprocentně napuštěných sporýšem. Caroline polekaně vyjekla, když se všechny kousek od jejího obličeje zapíchly do Damonem nastaveného klacku. Pustil ji a rozladěně zahodil nyní podivně vymóděnou větev.

„Mezi mě a Elenu se nepleť, moc dobře vím, o co ti jde. Mohlo by se ti to vymstít,“ zavrčel varovně skrz zuby, potom pravačkou ukázal směr, kterým mají jít, odvrátil se od ní a nakvašeně vykročil do tmy.

Neměl v úmyslu jí vyhrožovat, spíš upozornit na to, že těmi svými věčnými soudy může jejich vzácné přátelství nenávratně poškodit.

Celý úsek lesem šli prakticky mlčky, vrchní roztleskávačka za ním ochotně cupitala jako pejsek, pro své vlastní dobro se v tom dál nerýpala.

V autě, kam po vymotání z toho hustého, nepřívětivého hvozdu konečně s úlevou nasedli, vládlo stejné ticho. I když jí na jazyku pravděpodobně pálilo nespočet otázek, nepoložila mu je. Zadumaně hleděla před sebe a kousala si spodní ret.

„Nedělej si falešné iluze. Ať je mezi vámi cokoli, Elena tě nikdy nebude milovat jako Stefana, on je její osudová láska. Tak to prostě je.“

Přišlo to znenadání, tvrdé vynesení rozsudku, o který se s ním patrně musela podělit. Nic na to neřekl, ani se na upírku nepodíval.

V raněném gestu k sobě akorát stáhl rty, jelikož nahlas vyřkla jeho velmi hluboko zakořeněné pochybnosti, v ústraní čekající na přihnojení. Věřil Eleně, když mu říkala, že ho miluje, přesto se neubránil pocitu nejistoty a jistému znepokojení, našeptávajícímu mu, že si tohle nezaslouží.

Zastavil na autobusové zastávce u parku sousedícím s areálem nemocnice.

„Měla bys jít za mámou, potřebuje tě. A určitě je strachy bez sebe,“ oznámil jí mdle. „Jestli jí dáš krev, je čistě jen na tobě… Jo, řekni jí, ať pošle někoho uklidit tam ten nepořádek, ta těla by měla co nejdřív zmizet.“

Předstíraje, že si upravuje sklon bočního zrcátka, čekal, až vystoupí.

K jeho nelibosti však hned nezabouchla, místo toho zdráhavě přešlápla, načež se trošku sklonila zpět a tónem, podezřele páchnoucím vděku, pronesla: „Díky, že jsi pro mě přišel.“

„Kdykoli,“ odvětil po menší pauze vyrovnaně, nato ji zanechal na chodníku.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Těžká zkouška 40:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!