Sesterské pouto 2. část • OurStories.cz ~ naše povídky

V téhle části se dozvíme, co se stalo na mostě a jak probíhalo Elenino první setkání s jejím zachráncem.

18.04.2015 (18:00) • MyNameIsAnne • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 3× • zobrazeno 1035×

~Katherine~

Když bylo Eleně šest let, zdála se jí nějaká příšerná noční můra. Prý padala do studny. Propadala se hlouběji a hlouběji a neměla se čeho zachytit. Zvedla hlavu a uviděla, jak se nad studnou skláníme já s mámou a tátou. Chtěla se nás dotknout, ale pořád jsme se jí vzdalovali.

„Já se ti nikam nevzdálím, Eleno. Nikdy mě neztratíš," slíbila jsem sestře, když se tenkrát s křikem probudila a vylíčila mi svůj sen.

Nikdy jsem se nějak zvlášť nestrachovala, že přijdu já o ni. Byla tu pro mě vždycky, a mně to přišlo úplně automatické. Teď, když se naše auto, ovládané tetou Jennou, řítilo po cestě, kterou se rodiče s Elenou obvykle vracívali ze závodů, a zaručeně překračovalo povolenou rychlost, jsem nedokázala myslet na nic jiného.

Co když Elena s rodiči umírá? Co když se jim stala hrozná nehoda a oni teď někde bojují o život? Ne, uklidňovala jsem se. Elenu možná vyděsila nějaká veverka, která ležela rozjetá na silnici, nebo jim do auta vlétl čmelák. Určitě neumírá, přesvědčovala jsem sama sebe.

~Elena~

Umírám. Cítím to, ale pořád se nedokážu vzdát naděje, že se z toho nějak dostaneme. Během svého života jsem řešila spoustu problémů: „Co za svetr si vzít k těm džínům?“ nebo: „Proč se ta holka tak ometá kolem Matta?" Ale teď, když mi docházel kyslík, tyhle teenagerské starosti naprosto ztrácely na váze. Já... potřebuju... vzduch, říkala jsem si. Nutně jsem se musela nadechnout. Opouštěly ně poslední zbytky života.

Táta s mámou seděli vepředu. Projel mnou ledový šok, když jsem si uvědomila, že už se oba dlouho nepohnuli. Už jsem dál nemohla. Opřela jsem se o sedačku a zavřela oči.

Něco mě táhne ven. Něčí ruka svírá mé zápěstí. Cítím to. Jsem někam položena. Je mi zima. Ale už nejsem ve vodě, uvědomovala jsem si matně. Něco jsem ucítila na rtech. Zvláštní, nasládlou chuť nějaké tekutiny. Najednou mi bylo skoro dobře. Nic mě nebolelo a mohla jsem se zase normálně nadechovat. Prudce jsem otevřela oči. Nade mnou se skláněl nějaký kluk. Měl hranatý obličej a světle hnědé vlasy, které mu trčely nahoru. Zjistila jsem, že mám hlavu položenou na jeho klíně.

„Kdo jsi?" zeptala jsem se opatrně šeptem a vzápětí mě přemohl nepříjemný kašel.

„To není důležité," usmál se posmutněle. Pohladil mě po mokrých vlasech. Jeho dotek mi byl nezvykle příjemný.

„Co moji rodiče?" vzpomněla jsem si najednou. Rychle jsem se zvedla a všude se po mamce s tátou rozhlížela, ale marně.

„Je mi to moc líto," zamumlal ten kluk upřímně.

„Ne. Ne, to není pravda. Nemůže to být pravda," křičela jsem. Oči se mi zalily slzami.

„Mohl jsem zachránit jen tebe," oznámil mi, když se postavil vedle mě a položil mi ruku na rameno.

„Jak to, že nejsem taky mrtvá?" tahle otázka mi vyskočila z úst dřív, než jsem si to stihla uvědomit.

„Vytáhl jsem tě z vody... a dal ti pít svou krev," odpověděl váhavě.

Překvapeně jsem zamrkala. Tak to bylo to, co jsem pila!

„Tvá krev léčí?" zajímalo mě.

„Ano," přikývl. Nasměroval můj obličej proti tomu svému a upřeně se mi podíval do očí. Pootevřel ústa. Chtěl mi ještě něco říct, ale najednou se zarazil. Zaposlouchal se do nějakého zvuku, který jsem já neslyšela. Pustil moje ramena a otočil se.

„Neodcházej," prosila jsem ho s pláčem. Nechtěla jsem tu být sama, v té temnotě, která mě obklopila.

„Sbohem, maličká," zašeptal s bolestným výrazem ve tváři. Ve vteřině byl pryč.

~Katherine~

Jakmile jsem spatřila Elenu stojící u mostu, vyskočila jsem z auta, přestože teta Jenna ho ještě nestihla úplně zastavit. Ona volala sanitku, zatímco já se hnala za svou sestrou. Na místě, kde stála, bylo zábradlí mostu nejvíc poničené. Hned mi došlo, co se stalo s rodiči, ale doufala jsem, že to není pravda.

„Eleno!" vykřikla jsem a vzápětí jsem překvapením oněměla, když jsem si ji prohlédla zblízka. Byla promočená na kost a třásla se. Řasy měla k sobě slepené slzami. Kolem úst měla krev. To bylo víc než divné, ale nejvíc mě zarážela samotná Elenina přítomnost na mostě. Jak to, že není ve vodě?

~Elena~

Hned, jakmile jsme všechny tři dorazily domů, jsem utíkala do svého pokoje. Kdyby záchranáři zjistili, že jsem byla s rodiči v autě, nejspíš bych teď byla v nemocnici, i když mi vůbec nic nebylo. Oni si ale mysleli, že jsem přijela na místo té tragédie s Jennou a Katherine. Nevymlouvala jsem jim to. Když vytahovali těla rodičů z vody, zhroutil se mi svět před očima. Teď jsem potřebovala jen být sama.

Bohužel mi to ale nebylo dopřáno. Katherine vtrhla do mého pokoje a popadla mě za ramena.

„Eleno," promluvila pevným hlasem, přestože jí po tváři stékaly slzy. „Nelži mi. Vím, že jsi nevyskočila z toho proklatýho auta a nespadla na pusu. Byla jsi celá mokrá."

„Tak dobře," povzdychla jsem si. Sedla jsem si na postel a ona se posadila hned vedle mě. Upírala na mě dychtivý pohled. „Nějaký kluk mě vytáhl z vody a dal mi pít svou krev," oznámila jsem sestře.

« Předchozí díl

Autor: MyNameIsAnne, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries