Jiná tvář - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Když se do pátrání vložil Damon, na světlo vyšel další kousek skládačky, který Ashen přivede k čarodějce. Jenže ne všechno je tak jednoduché, aby se to vyřešilo za den a právě tohle tajemství k těm jednoduchým nepatří...

23.10.2013 (11:00) • Taylorka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 3× • zobrazeno 1293×

Jiná tvář - 5. kapitola

„Tohle?“ Vzala jsem do ruky papír, který Damon z té hromady vytáhl. Nebylo mi to vůbec povědomé, ani žádný nevysvětlitelný pocit v hlavě se nedostavil.

„Jo…“ Vstal. „Je čas na seznamování, jdeme,“ zavelel a namířil si to ke dveřím.

„Počkej,“ pokusila jsem se ho zastavit. K mému překvapení se to povedlo.

„Co je?“

„Co je? Hm, počkej, zamyslíme se… Děje se něco? Já nevím, co by to tak mohlo být,“ hrála jsem divadýlko a čekala, jestli ho to trkne, ale nic. „Nic ti nepřipadá divné?“ A pořád nic. „Seznamování počká, sedni si…“

„Já myslel, že chceš vědět, kdo jsi.“

„A ty ani neznáš mé jméno, teda možná znáš, ale ne ode mě. A není ti divné, že já od chvíle, co ses objevil u mých dveří, znám to tvoje.“ Zamračil se. Musel mi přece dát za pravdu. Ten krátký čas prožitý tady je milionkrát divnější než celých těch divných dvacet let strávených u mých rodičů.

„Ha… Ty budeš vážně oříšek.“

„Děkuju,“ zašklebila jsem se. „Když jsi přišel, měl jsi chuť mě doslova zakousnout a teď se mi snažíš pomáhat. A já se ptám proč.“

„Já nevím, jasné? Přijde mi to normální, jako bych mluvil s Elenou nebo s kýmkoli koho znám. Je to…“ Nastala odmlka plná prapodivných grimas a gest, jak se Damon pokoušel najít to správné slovo.

„Přirozené?“ zkusila jsem štěstí, protože přesně takové mi to připadalo. Divné, ale přirozené. Asi se ve mně prala moje normální lidská část a ta druhá, pro kterou prostě nemám jméno.

„Ano…“ vydechl a díval se mi do očí. Ten pohled byl něčím jiný – jako všechno dneska. „Tak jo. Teď už vážně jdeme, tohle se musí vysvětlit.“

„Já nemám po fiasku s tvým bratrem nejmenší chuť se s někým seznamovat.“

„Tak to máš smůlu, protože asi nemáš na vybranou,“ prohlásil a zdárně při tom ignoroval mé rozhodnutí zůstat na gauči. Prostě mě vzal za předloktí a táhl mě ke dveřím.

Celé to bylo zmatené. Jako kdyby se od chvíle, co jsem přijela, nedělo nic jiného než hloupé náznaky patřící k mé nadpřirozené povaze. Já chci zjistit, co jsem zač. Chci to zjistit a naučit se s tím žít, aby se pak mohly dít i normální věci.

„Nezavřeš dveře?“ vytrhnul mě Damonův hlas ze zamyšlení.

„Co?“ Stála jsem u jeho auta, on mi otvíral dveře spolujezdce, ale při tom zamyšleně hleděl na můj dům.

„Tvoje dveře,“ ukázal k nim prstem, „ty nezavíráš?“ Otočila jsem se.

„Ehm, ne,“ řekla jsem. Bylo to jen na zkoušku, ale výsledek se dostavil za pouhých pár vteřin – dveře se zabouchly samy. Začíná se mi to líbit…

„Nazdar,“ zašklebil se Damon, když Bonnie otevřela dveře.

„Co tady děláš?“ Nemohla jsem si nevšimnout, jak jsou na sebe ti dva hodní… „Kdo je to?“ zeptala se, když mě zahlédla přes Damonovo rameno.

Místo odpovědi jí Damon podal papír, který jsme našli v mých věcech. Chvíli do něj hleděla a my jsme tam jen tak mlčky postávali.

„Kdes to vzal?“

„Vážně to budeme řešit tady?“ V tom měl Damon pravdu, ale vůbec jsem se Bonnie nedivila, že chce znát odpovědi.

„Můžeme zpátky ke mně…“ navrhla jsem a upoutala její pozornost. Prohlížela si mě s velmi zvláštním výrazem. Jako by na mně něco hledala, nebo jí bylo něco povědomé nebo… No prostě něco takového.

„Jo, to se mi líbí. Jdeme zpátky k Ashen,“ zavelel Damon, sebral Bonnie z ruky papír s těmi podivnými znaky a mířil zpátky ke svému autu.

„Ehm, jsem Ashen,“ pokusila jsem se trochu zlepšit atmosféru, která zůstala před dveřmi jejího domu. „A tohle celé se bohužel děje kvůli mně…“ zakoulela jsem očima a pokusila se to celé trochu zlehčit.

„Neboj, tady se pořád něco děje… Pojedu za vámi, do jednoho auta s ním nevlezu,“ prohlásila, vzala si klíče a zabouchla dveře. „Jo a já jsem Bonnie…“

„Já vím,“ přikývla jsem a radši už nic nerozebírala a šla do auta za Damonem.

„Všechny ostatní jsou jiné…“ konstatovala jsem a podávala Bonnie ostatní listy z mojí kouzelné krabice.

„Tohle,“ ukázala na symboly, které předtím našel Damon, „je z knihy mojí babičky. Pokud jsem to přeložila správně, je to něco jako úmluva.“

„Smlouva s ďáblem,“ uchechtl se Damon a dorazil tu naši druhou rozpitou láhev skotské.

„Úmluva, dobře, ale o čem? S kým, proti komu? Doufala jsem, že to bude snazší…“ beznadějně jsem se zabořila hlouběji do polštářů v křesle a mračila se na desku stolu.

„Vypadá to, že mezi námi…“

„Jako náma dvěma myslíš?“ zeptala jsem se a ve vzduchu kmitala ukazováčkem mezi mnou a Bonnie.

„V podstatě… Tohle,“ ukázala na symbol na druhém řádku, „jsou Bennettovi… A tohle,“ ukázala na jeden o řádek níže, „by měli být Taylorovi.“ Hleděla jsem na ty klikyháky a nic nedávalo smysl – kromě symbolu, který představoval moji rodinu. Ten jsem, jak jsem si v tu chvíli uvědomila, znala moc dobře. Kreslila jsem ho už od dětství na všechny své obrázky, do písku, na stěny v pokoji – na to moc hrdá nejsem – i na okraje sešitů… Jenže byl pokaždé otočený trochu jinak, než měl ve skutečnosti být, možná proto jsem si toho zpočátku nevšimla.

„To jsou,“ přikývla jsem, když se mi v hlavě rozsvítilo. „A na čem se teda na tom papíře naše rodiny domluvily?“

„Abych pravdu řekla, nevím. I já mám někdy problémy s vlastním jazykem. Podívám se na to doma, jestli ti to nevadí…“

„Ne, vůbec ne,“ mávla jsem rukou. „Vlastně by mě nepřekvapilo, kdybych ji někde našla v Taylorštině.“ Bonnie se rozesmála nad mým pojmenováním pro „ty ostatní“ znaky a pak do toho vpadl Damon a celé to zničil.

„Tak jo, čarodějky jedna a dvě. Většina z toho, co se tady stalo, pořád nedává smysl, takže co kdybyste ten čajový dýchánek rozpustily a soustředily se na jedno – zjistit pravdu? Co jsem slyšel, má Ashen, díky tomu, že o sobě nic neví, trochu problém s kontrolou a někdy kolem ní věci i vybuchují a to já bych docela nerad…“

„Tak se ode mě drž dál,“ navrhla jsem se smíchem.

„Ona není čarodějka…“ promluvila Bonnie zamyšleně.

„Není?“

„Nejsem?“ přidala jsem se k Damonovu překvapenému výrazu. Bonnie ukázala na jiné dva symboly na papíře a tentokrát se přišel podívat i třetí člen detektivního týmu.

„Tenhle je tvůj, je to tak?“ zabodl prst do jednoho z nich. „Čarodějka…“ Bonnie přikývla na souhlas.

„Ale tenhle neznám…“

„Já taky ne,“ přisadila jsem si a oba své hosty jsem rozesmála.

„No, aspoň máme co na práci…“ uzavřel Damon. „Pošlu bráchu, aby se omluvil…“ řekl najednou a měl se k odchodu.

„To není třeba,“ vyhrkla jsem. Návštěv už bylo pro dnešek až až… „My si to vyřídíme zítra ve škole,“ ujistila jsem ho, protože vypadal, že na tom prostě a jednoduše trvá.

„Fajn, mějte se…“ ušklíbl se a zmizel.

„Možná jsi to byla ty…“ řekla Bonnie tiše a nejspíš si ani neuvědomila, že to řekla nahlas.

„Promiň, co jsem byla já?“

„Já jen… Dneska v noci jsem měla… Neumím to popsat, bylo to něco jako…“

„Magický záchvat?“ zkusila jsem.

„Něco takového,“ pokrčila rameny. „Ráno jsem nebyla úplně ve své kůži, skleničky mi praskaly v rukách, tak jsem raději nešla ani do školy, abych…“

„To znám. Omlouvám se, jestli to bylo mnou,“ usmála jsem se na ni a ona mi úsměv oplatila.

Musel na nás být zvláštní pohled. Možná jsme vypadaly trochu jako jin a jang – Bonnie byla snědá, vlasy měla stejně tmavé jako já, oči hnědozelené a na sobě měla bílý svetr s rozšířenými rukávy. Já naproti tomu jsem bledule s očima hnědýma, skoro černýma jako uhel a můj rolák byl taky černý. Nejspíš se není čemu divit, že naše rodiny spolu měly (mají) něco společného.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Taylorka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries