OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Jiná tvář - 4. kapitola

11.01.2013 (14:00) • Taylorka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 5× • zobrazeno 1340×

Jiná tvář - 4. kapitola

Ještě chvíli po tom, co zvuk odjíždějícího auta odezněl, jsem hleděla na dveře, ale vlastně jsem je vůbec neviděla. Takhle to tedy je? Ten svět fantazií a pohádek, nebo vlastně spíš hororů, je skutečností? No tak to potěš koště…

„Věřila bys tomu, Hester?“ ptala jsem se svého křečka. Povídání si s domácím mazlíčkem jsem vždycky považovala za ubohost, ale v tuhle chvíli to byla jediná bytost, které jsem se mohla svěřit. Copak by mi Matt něco z toho uvěřil? Nikoho jiného než jeho a ty dva podivíny, kteří před hodinou opustili můj dům, vlastně neznám. Tak Stefan je… Já vlastně ani nevím, co je zač. Podle jeho dotazu soudím, že je upír – a zní to fakt blbě, když to říká skeptik jako já. Nemám ale žádný důkaz.

Když jsem si chystala večeři, uvědomila jsem si jednu věc. Moje mysl začíná pracovat jinak. Čím víc toho vím – nebo spíš tuším – tím víc se můj pohled na věci kolem mění. Máma by to určitě nazvala dospíváním, protože jsem podle ní puberťačka jako řemen i ve svých jednadvaceti, což nepopírám, ale tohle asi nebude ono…

Hrabání ve věcech, které mi Maybel odkázala, mi opět moc nepomohlo. Našla jsem ale pár fotek. Konečně jsem viděla svoje rodiče. Nikdy jsem se přesně nedozvěděla, co se jim stalo. Nevypadali tak, jak jsem si je představovala… Ta fotka byla stará, ale poznávala jsem budovu za nimi. Tak oni žili tady? Další tajemství… Prohlížela jsem si jejich spokojené úsměvy a hledala jsem své vlastní rysy. Na mámu jsem moc podobná nebyla… Byla malá, měla světlé oči a zrzavé vlasy a moc jí to slušelo. Když jsem se ale podívala na tátu, viděla jsem, že prostě musím být Taylorová. Po něm jsem byla vysoká, tmavovlasá, hnědooká, jenom ten nos jsem asi měla od mamky.

Když jsem měla dost všech těch nesmyslných nákresů a starých knih, které mi odmítaly cokoliv napovědět, popadl mě vztek.

„Jak mám, krucinál, přijít na to, kdo jsem? Nebo spíš co jsem?!“ Byla jsem trochu zoufalá. Neměla jsem žádné vodítko, prostě nic. Odjela jsem od rodiny, od všeho, co jsem znala, abych se dostala sem, do téhle prokleté části světa, kde je všechno vzhůru nohama. Proč zrovna já musím být nenormální?

Nauč se přijmout, co je v tobě… Na mysl mi vyplula věta z dopisu, který mi Maybel zanechala. Přijmout, co je ve mně… Ale jak? Mozek se mi skoro vařil. A pak mě to napadlo. Kdy se projevuje moje divné já? Ve snech. Třeba mi další takový napoví, co mám dělat nebo kde mám hledat.

„No jo, ve snech… Mně se ale nechce spát,“ řekla jsem nahlas, když jsem si lehla na gauč. Hester běhala ve svém kolečku a nic jiného ji nezajímalo. Pak ale zničehonic zalezla do svého kokosového domečku a zahrabala se v pilinách. Nikdy by mě nenapadlo, že se pro mě chování mého křečka stane varováním, ale stalo se. Někdo zaklepal.

Šla jsem otevřít. Někdo by se v mé situaci možná nejdřív podíval oknem – koneckonců, byla už tma a neměla jsem tolik známých, abych mohla počítat s návštěvou. Jenže mně i přes dnešní incident se Stefanem bylo fuk, co na mě za těmi dveřmi čeká. Otevřela jsem.

„Zdravím, krásko.“

„Damone…“ špitla jsem a dokonale jsem ho tím zaskočila. „Co je? Stefan ti nic neřekl?“ pokračovala jsem, ale šlo to ze mě tak nějak samo.

„Právě, že mi toho řekl dost…“ ušklíbl se. Mezi námi bylo jen pár centimetrů prázdného vzduchu. Chtěl udělat krok dovnitř, ale před prahem se jeho noha zarazila.

„Ano? A copak ti povídal?“ zajímalo mě. Damon se evidentně z nějakého důvodu nemohl dostat dovnitř.

„To ti přece nebudu vykládat mezi dveřmi… Nepozveš mě dál?“ Hádám, že ten jeho úsměv měl být okouzlující, a popravdě řečeno docela i byl. Na vteřinku jsem se zamyslela. Pozvat ho dál? Můj nos mi říkal, že se nemám čeho bát.

„Tak pojď dál,“ řekla jsem a uhnula ze dveří. Damon se jen usmál, udělal krok a znovu se nedostal přes práh. Důvěřuj svému novému domovu…

„Je tohle tvůj dům?“

„Proč vás to všechny tolik zajímá?“ zasmála jsem se. „Tak jo… Pokusím se něco vysvětlit jednou pro vždy. Ano, tohle je můj dům. Ne, nejsem upír, a ne, nejsem mrtvá, kdyby tě to zajímalo.“

„Jo, tohle říkal i Stefan, a stejně to tak nevypadá…“ odsekl naštvaně. Zamračila jsem se. Oni musí něco vědět… A když ne o mně, tak mi aspoň řeknou něco o sobě.

„Co jsi zač?“

„Můžeš hádat…“ Jeho obličej se ve vteřině změnil. Do očí se mu nahrnula krev, pod nimi se rýsovaly žilky a jeho špičáky byly o poznání delší než ostatní zuby. Tak, a je jasno. Měla jsem pravdu, jsou to upíři.

„A Stefan s Elenou?“

„Proč tě zajímá Elena?“

„Protože mě zamkla ve vlastním domě. Je drzá jako opice.“ Upír na mém prahu se hlasitě rozesmál.

„Chci si promluvit,“ řekl, když se uklidnil, a jeho výraz znovu zvážněl. Tvář už měl zase normální, lidskou.

„To si nemyslím…“ zakroutila jsem hlavou. „Kdyby sis chtěl jenom promluvit, nestál bys na verandě.“

„Už jsem ti říkal, že bych rád šel dál…“

„Ale z nějakého důvodu nemůžeš. To vypadá na slepou uličku… Jestli si chceš promluvit, prosím,“ naznačila jsem, ať vejde dovnitř, „ale varuju tě.“ Zlověstně jsem se mračila a když jsem nadzvedla obočí, zahřmělo, zablesklo se a pak se dalo do hustého deště. Byl to dokonale dramatický moment. Damonův výraz i postoj se změnily. Přivřel oči, prohlížel si mě od hlavy k patě a obezřetně prošel kolem mě do kuchyně.

„Tak jo. Mám velice jednoduchý dotaz,“ spustil, sotva jsem zavřela dveře. „Co jsi zač?“

„Musím připustit, že tvůj dotaz je doopravdy jednoduchý, ale odpověď už tak jednoduchá není. Já nevím…“

„Nevíš?“ Znělo to sarkasticky a zároveň překvapeně. „Podle toho, co říkala Elena, to tak nevypadá.“

„Vážně? A co říkala?“ Byla jsem si jistá, že mi Damon neublíží. I kdyby chtěl… Proto jsem se odvážila otočit zády. Ne, že bych čekala, že ho nenapadne mi ublížit, ale prostě jsem věděla, že jsem v bezpečí. Vzala jsem si ze skříňky nad mikrovlnkou sušenky a pak jsem si sedla na linku.

„Přestaň se smát,“ řekl po chvíli.

„Promiň, ale vypadáš vtipně…“

„Děkuju… A mohla bys mě pustit?“

„Já tě nedržím.“

„Nemůžu se pohnout.“

„Nemůžeš?“

„Ne.“

„Já tě ale varovala…“ Na to se nechápavě zamračil. „Chtěl jsi mě praštit? Nebo něco…“

Obešla jsem ho k lednici a vytáhla skotskou. „Dáš si?“ Byla to stejná láhev, kterou jsem s ním pila ve svém vidění.

„Takže, abych to shrnul. Víš, že jsi něco nenormálního, ale nevíš co, a tvá poslední příbuzná ti to už nepoví, protože je mrtvá?“

„Správně,“ přikývla jsem a dolila naše skleničky. „A zřejmě to má něco společného s vámi.“

„S kým?“

„S tebou, Stefanem, Caroline a Bonnie…“ Snad jsem ta jména řekla správně.

„Proč to všechno říkáš zrovna mně?“

„Nevidím důvod, proč ti to neříct, když se tě to evidentně týká… Zdá se ti to divné?“

„No, v tomhle městě si lidi rádi nechávají tajemství pro sebe,“ pokrčil rameny.

Už jsme byli v půlce druhé láhve a ani jeden z nás pořád nebyl opilý. Divný… A ještě divnější je svěřovat se se svými problémy cizímu upírovi, který víc než půl hodiny trčel přimrzlý k podlaze v mé kuchyni proto, že mě pravděpodobně chtěl zabít. Nerozděluj na dobré a špatné… Začíná to dávat smysl.

„Tohle všechno máš a nic o sobě nevíš?“ divil se Damon, když jsem přinesla knihy a listy po Maybel.

„Ne… Nic mi to totiž neřekne… Neumím v tom číst,“ hlesla jsem a zase jsem si kecla na gauč. Damon tím zběžně listoval a mračil se stejně, jako když jsem je poprvé viděla já.

„Já sice taky ne… Ale tohle znám,“ řekl po chvíli a podával mi papír s nějakými symboly.

Autor: Taylorka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná tvář - 4. kapitola: