OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Jiná tvář - 3. kapitola

06.01.2013 (15:00) • Taylorka • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 3× • zobrazeno 1449×

Jiná tvář - 3. kapitola

Do pytle! Co teď? Hlavně se nezastavuj… Prostě jdi dál, třeba si toho nevšiml… Bylo to však jen mé zbožné přání.

„Hej, počkej!“ křikl za mnou, než mě doběhl. A sakra… Zastavila jsem se. „My se známe?“

„Co prosím?“ pokusila jsem se dělat blbou.

„Oslovilas mě jménem…“

„Ne, to jsem určitě neudělala, v životě jsem tě neviděla…“ Většinou na mně bylo rychle poznat, že lžu, ale zdá se, že dneska mám dobrej den. Pořád mi hleděl do očí a tak divně zamyšleně se mračil. Pak se ten pohled z očí do očí umocnil a já se nedokázala podívat nikam jinam.

„Říkáš mi pravdu?“ zeptal se.

„Jasně,“ odpověděla jsem a pak jsem konečně sklopila oči k zemi.

„Jsem Stefan,“ obrátil najednou a vypadalo to, že jsem ho přesvědčila.

„Já jsem Ashen,“ usmála jsem se a stiskla jeho podanou ruku. Koukla jsem na hodinky a v tutéž chvíli se ozval zvonek. „Jo, takže bych asi měla jít na hodinu. Nemusím hned první den přijít pozdě, že jo… No, tak se měj.“ Můj pokus o rychlé rozloučení byl zmařen skutečností, že Stefan měl namířeno na stejnou hodinu jako já. Krucinál…

„Tak jak si vedeš?“ zeptal se Matt vesele, když mě našel v jídelně.

„Až na jedno nedorozumění všechno klape,“ usmála jsem se.

„Nedorozumění?“

„Jo, no…“ Chtěla jsem mu popsat tu situaci se Stefanem, ale jak?

„Nazdar,“ ozvalo se za mnou. Už nic vysvětlovat nemusím… „Promiň tu věc ráno, asi mě zdravil někdo, kdo šel kolem.“

„Vždyť se nic nestalo, ne?“ mávla jsem rukou. Když se k nám Stefan posadil, podivně mě svrběly dlaně. Ach, Maybel, co tady vlastně dělám?

„Už jste se potkali, co?“ pochopil z rozhovoru Matt.

„Máme společně angličtinu a pár dalších hodin.“ Tím pár dalších hodin myslel Stefan všechny.

„Chtěla jsem tě o něco poprosit,“ otočila jsem se k Mattovi. „Mohl bys mě ze školy odvézt k obchodu? Nevím, jestli bych to sama našla…“

„Já bych rád, ale musím hned po těláku do práce.“ Bylo vidět, že ho opravdu mrzí, že mi nemůže pomoct.

„No, nevadí, nějak si to zařídím,“ mrkla jsem na něj.

„Poslyš, kdybys chtěla, já tě tam odvézt můžu,“ nabídl se Stefan. Možná bych měla přestat s tou nervozitou. Vždyť ten pozdrav ráno je už dávno za námi a zdá se, že jsem ho přesvědčila.

„To by bylo skvělé, díky. Nerada bych tu bloudila. Musím si na město zvyknout.“

„To je jasné,“ kýval s úsměvem a přitom mi pořád koukal přes rameno.

Bylo s podivem, jak malý zájem projevili zdejší studenti o novou rybu v rybníce. Pár lidí se mi představilo – převážně kluci, abych řekla pravdu. Možná byste řekli, že jsem opravdu důvěřivá. Kdo se nechá vozit v autě s cizími lidmi? Já. Můj nos mi říká, co je bezpečné a co ne. Zvláštní na tom však bylo, že i když mě při Stefanově nabídce zamrazilo, což bylo po včerejšku jasné varování, bylo tu ještě něco, a to něco mě téměř nutilo udržet se Stefanem kontakt. Nejspíš to mělo co dělat s tím mým podivným snem… Kdo byli všichni ti lidé? Proč jsem viděla právě je?

„Určitě vás tím nezdržuju?“

„Ale prosím tě…“ mávla rukou Stefanova přítelkyně. Elena byla opravdu milá holka. A na tohle jsem nepotřebovala svůj speciální nos, toho si všimnete na první pohled. Seděla jsem na zadním sedadle Stefanova autíčka a koukala jsem z okýnka.

„Cizí ženská, stará jako Metuzalém, studuje střední školu a ještě se vetře do cizího programu… No, nejsem k sežrání?“ zažertovala jsem. Stefan se rozesmál.

„Tak stará zase nejsi… Jednadvacet přece není žádný věk.“

„A program jsi nám nenarušila, měla jsem namířeno na nákupy – na mého bratra v tomhle ohledu není spolehnutí,“ ujistila mě Elena. „A taky si nemyslím, že být ve tvém věku na střední je taková katastrofa.“

„Už jsem mohla být na vysoké, kdybych nebyla pako…“ konstatovala jsem.

Stefan s Elenou mi dokonce nabídli i odvoz domů a tak se stalo, že jsem s nimi strávila podstatnou část odpoledne. Vtipné to začalo být už při nákupu. Stefana zaujal můj styl nakupování…

„To všechno sníš? Teda, je mi jasné, že to máš asi do zásoby, ale stejně…“

„Do zásoby? V sobotu budu muset nakupovat znova,“ ušklíbla jsem se. Podotýkám, že byl čtvrtek, a můj nákupní košík byl podle některých dost plný na celý měsíc. Pak se ozvalo pár poznámek k nákupu oříšků, slunečnice a zrní pro křečka. Zmínila jsem, že mám křečka? Ne? Tak to se omlouvám… Mám doma křečka.

„My ti s tím pomůžeme dovnitř,“ řekla rychle Elena, když mě viděla s tou spoustou tašek.

„Super… Vlastně jsem trochu doufala, že to řekneš,“ zasmála jsem se a běžela jsem odemknout dveře. První dvě tašky jsem postavila k lednici a pak jsem běžela pro zbytek. Dveře jsem nechala dokořán. Na schodech k verandě jsem se minula s Elenou, kterou přes papírové tašky se zeleninou a pečivem nebylo skoro vidět.

„Nech to na stole,“ houkla jsem za ní. Stefan vytahoval moje věci z auta a nechával je opřené o nárazník.

„Ty necháš všechno tahat dámy? Tak to teda ne…“ vynadala jsem mu z legrace. Naložila jsem mu další tři tašky, do ruky jsem vzala poslední dvě a hnala jsem ho dovnitř.

„Já bych nakonec taky něco vzal, neboj,“ přesvědčoval mě.

Elena se před verandou chystala jeho náklad přebrat do svých rukou, ale já jsem ji zarazila.

„Jen ho nech, on to zvládne, viď?“ Stefan se k mým domovním dveřím přibližoval tempem, jako by čekal, že každou chvíli vybouchnou nebo co. A Elena? Její výraz jsem doopravdy nepochopila. Přede dveřmi se Stefan zastavil, tak jsem ho postrčila. Neušlo mi Elenino polekané vydechnutí, ale netušila jsem, co mělo znamenat.

„Kam to chceš?“ Stefanův hlas zněl najednou úplně jinak. Já ani nevím, jak bych to popsala… Tak divně, obezřetně.

„Na linku, prosím.“ Elena mi byla v patách, zavřela domovní dveře a trochu se rozhlížela.

„No, když už vás tady mám, nedáte si něco? Kafe, čaj nebo cokoliv – mám všeho dost, jak jste si určitě všimli.“ Můj pokus o vtip a pozvání na kávu neměl takový úspěch, jak jsem si myslela, ale místo toho se stalo něco úplně jiného. A začalo to tím, že Elena zamkla dveře.

„Stefane, co je zač? Ona je taky…?“

„Ne, není…“ odpověděl Eleně a tak rychle, že jsem to ani nepostřehla, se přesunul z druhé strany místnosti přímo přede mě. Zamračeně si mě prohlížel, ale bylo to horší než dneska ráno.

„Co je?“ ptala jsem se možná jako blbec, ale byla jsem tak trochu v šoku. A na druhou stranu jsem nebyla. Něco v té mé praštěné makovici jako by tušilo, že Stefan je taky… No, jiný.

„To mi řekni ty…“ A zase ten upřený pohled do očí, kterému jsem nemohla uhnout. „Co jsi zač?“

„Co chceš slyšet?“ odpověděla jsem otázkou, ale jako by mě snad ani neslyšel nebo nevnímal.

„Je tohle tvůj dům?“

„Ano.“

„Jsi upír?“ Cože?!

„Ne.“ Co je to za blbost?

„Jsi mrtvá?“ Tak na tohle vážně nemám čas.

„Hráblo ti?“ Stefan sebou trochu škubnul a já se mohla zase dívat i jinam než do jeho očí. Můj pohled směřoval k Eleně. Celé to pozorovala, trochu nechápavě a trochu vystrašeně, ale pochybuju, že to bylo stejné jako u mě.

„Má v sobě sporýš?“ ptala se Stefana.

„Hej! A teď já!“ vložila jsem se do toho. „Co je to tady za divadlo, krucinál?! Já už potkala kdejaký lidi, ale ani jeden z těch magorů v mým životě mě nezamkl v mým vlastním domě a ani se mě nezeptal, jestli jsem upír nebo jestli dokonce jen tak čirou náhodou nejsem mrtvá! Takže mi teď laskavě někdo vysvětlete, co to má bejt za cirkus…“

Ne, že by se jim do toho vysvětlování nějak moc chtělo. Spíš naopak. Stáli v mojí kuchyni, zírali na mě, jako bych byla úhlavní nepřítel číslo jedna, a neměli se k žádné odpovědi.

„Nic? Vážně? Tak to byste mi mohli dát pokoj a odejít…“ řekla jsem naštvaně a v ten moment se domovní dveře samy od sebe rozletěly, jako by do nich někdo kopnul.

„Počkej,“ ozvala se Elena, „ty… Jsi čarodějka?“

„Nemám ponětí… Mějte se.“

Autor: Taylorka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Jiná tvář - 3. kapitola: