OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Fixing - 15. kapitola



Fixing - 15. kapitolaPo dlouhé odmlce tu máme pokračování...
V ději nás moc neposune, zvrat nastane v příští kapitole, vyhrála jsem si ovšem s momentálním stavem vztahu Lily-Klaus, tak hezké čtení.

Fixing - 15. kapitola

Je běžné, že to, co sami dobře víme, musíme slyšet od někoho jiného. Pěkně nahlas. Je to jako zaklínadlo. Lidé prostě nedokážou vidět, co je jasné, pokud jsou uvnitř toho všeho. Někteří bohužel neposlouchají, ani když jim to zakřičíte do ucha – v některých případech bohudík…

„Cynthie?“

„Jsem sama, doma, on čeká v baru…“

„Perfektní. Poslouchej, co po tobě chci, ano? Chci, abys zapomněla všechno, co víš o upírech i čarodějnicích a všech nadpřirozených věcech. Nic z toho neexistuje, dokud neřeknu opak, ano?“

„Ano.“

„A teď se vrať domů a toho muže, který na tebe čeká, za žádnou cenu neposlouchej.“

„Ano.“

 

 

„Tak a dost. Tohle šílenství musí přestat. Já přijela domů za svými bratry, a sotva se ukážu, jeden se spakuje a vykašle se na všechno a na všechny!“ zahrála jsem uraženou a vzteklou sestřičku u snídaně.

„Co s tím hodláš dělat?“ díval se na mě Damon s podivně pobaveným výrazem.

„Já vím, kde je. Dostanu ho domů, i kdybych ho měla přitáhnout za ucho.“

„Tak u toho chci být,“ rozesmál se. „Heleď, Stefan se už několikrát vzbouřil proti své milé povaze, a nikdy se mi nepodařilo ho přesvědčit, že už to stačí. Musí se vyvztekat sám.“

„Blbost! Tohle nedává smysl, tahle honba za… Ničím…“ Znovu jsem praštila pěstí do stolu a vidlička sklouzla z mého talíře s lívanci na stůl. Otočila jsem se a namířila si to do své ložnice, kde jsem začala balit pár věcí na cestu.

Damon byl ve vteřině za mnou, stál ve dveřích a sledoval, jak se nemůžu rozhodnout mezi dvěma páry tenisek. „Tak počkat, nebylas to ty, kdo mě přesvědčoval, abych za ním nejezdil? Abych ho nechal být?“

„No to jo, ale…“ máchla jsem zoufale rukama. „To bylo ale předtím!“

„Před čím?“ Vzbudila jsem v něm zájem, viděla jsem mu to v očích. Ten pohled, když si uvědomí, že mu něco uniká, a to odhodlání okamžitě zjistit, co. Vzdychla jsem a usmála se na něj.

„Před tím, než to Elena pochopila…“ poplácala jsem ho po rameni a upíří rychlostí jsem se přesunula ke svému autu.

 

„Jste blázni… A vůbec nechápu, jak jsi mě k tomu přinutila. A jak jsi mě vůbec přinutila to nikomu neříct?!“

„Protože víš, že je to pro dobrou věc,“ vysvětlila jsem čarodějce. „Dokážeš to nebo ne?“

„Až na to přijde, bude to zlé…“

„Bonnie…“ připomněla jsem jí svou otázku.

„Jo…“ 

Bylo to komplikované, ale nutné. A neměla jsem žádnou záruku, že z toho vyjdu jako vítěz. Přesto jsem to musela podniknout. Všechno napravit.

„Hej!“

„Jak jsi mě-“

„To je jedno, jedeme domů.“

„Já nikam nejdu, Lily,“ řekl rezignovaně a otočil se ke mně zády.

„Co tady vůbec děláš? Co hledáš, Stefane?“ Ne že bych neznala odpověď…

„Způsob, jak zničit Klause,“ zavrčel po chvíli. „Nejspíš o tom ví, připravil mě o čarodějku…“

„Připravil o čarodějku?“ nadzvedla jsem obočí. On opravdu neměl tušení, že to nebyla čarodějka...

„Někdo jí vymazal paměť…“ Jaká škoda. Stefan se vzdaloval. Nechápala jsem, kam má teď namířeno. Začít znovu? Vždyť ani nevěděl, kde má začít. Kdyby se do toho nezapletla Cynthie, nejspíš by se ani k ničemu tak blízko nedostal.

„Tak stůj konečně!“ dostihla jsem ho a popadla za rukáv. Obdařil mne zlostným pohledem. „Já vím, co dělat…“

 

 

„Slyšel jsem, že ses nepohodla s Caroline…“ Seděla jsem zrovna u baru, když se mi na zátylku zježily chloupky při zvuku toho medového hlasu.

„Od koho?“ pokusila jsem se o strohý, nezúčastněný tón.

„To teď nechme stranou… Vážně jsi jí zlomila vaz?“

„Překážela,“ pokrčila jsem rameny. Chvíli bylo ticho a pak se muž vedle mě rozesmál. Ach, Niku…

„Jsi pořád stejně okouzlující,“ zakroutil hlavou. Otočila jsem se na něj s hraným překvapením ve tváři. „I když,“ pokračoval, „zlomit tak jemný krček bylo přece jen dost hrubé na tak malou hádku.“

„Takže tys to viděl, ne slyšel,“ kývla jsem hlavou v pochopení a poručila si další sklenku.

„Viděl,“ přiznal s úsměvem, přesto bylo jeho čelo zamračené. „A pochopil jsem, že se ti nechce stavět na něčí stranu jen z principu…“

„Nejsem ovce,“ odsekla jsem. „Pravda, neslyšela jsem o vás mnoho dobrého, ale jsme, jací jsme, všichni… Damon by to podle mého měl chápat trochu líp. Vlastně i Stefan, co jsem slyšela…“

„Stefan je rozpolcený,“ přerušil mě v půlce věty. „Ale zdá se, že máš na něj dobrý vliv… Je zpátky, že ano?“

„Co jsem? Stánek s informacemi? Přišel jsi vyzvídat, nebo co vlastně chceš, Klausi?“

Průvan, vrznutí pantů, bouchnutí dveří. Sebejisté kroky neprochozených bot. Klaus na stoličce vedle mě šlehl pohledem ke dveřím.

„Ach tak, chápu…“ usmála jsem se, ale uvnitř mi bylo skoro do pláče.

„Co chápeš?“ Trochu jsem ho vyvedla z míry, a to se mi moc moc líbilo.

„Caroline…“

„Ani ses neotočila,“ zamračil se.

„To jsem ani nemusela, stačilo vidět tebe,“ poplácala jsem ho po rameni a měla jsem se k odchodu. Po dvou krocích jsem se ale ještě otočila. „To kvůli ní, že? Aby žárlila?“ Jeho výraz byl v tu chvíli absolutně nečitelný. Hleděl mi přímo do očí a já nedokázala vyčíst nic. „To bolí…“ zašklebila jsem se a vyrazila ven z Grillu.

Ani jsem nedoufala, že by se za mnou vydal. Proč taky? Já mu zmizela ze života na desítky let. Nic jsem neočekávala. Obzvlášť, když tu byla Caroline… Ničilo mě, jak jí byl zaujatý, žárlila jsem za hranice lidskosti – a přeci.

„Počkej, Rosie!“ Málem se mi podlomila kolena. Ta dvě slova vyplavila na povrch tolik pocitů a vzpomínek, že jsem je málem neustála a padla na studený chodník. Naštěstí jsem jen pevně stiskla víčka a bez zaváhání pokračovala v chůzi. Upíří kroky, rychlé jako vítr. Čekala jsem, že se ukáže přede mnou, místo toho se zastavil za mými zády a jeho dech se mi srážel na kůži ramen.

Otočila jsem se přes rameno se zamračeným výrazem. „Co? To mělo být na mě?“ obořila jsem se.

„No jistěže.“ Ten sebejistý úsměv. Šibalský, provokativní, vybízel ke hře, a já…

„To není mé jméno,“ zkřivila jsem tvář odporem a pokračovala v chůzi.

„Já vím, ale uznej sama, že nazývat tě lilií je chabé…“ Zastavila jsem se. „Zvlášť vezmeme-li v úvahu ty koně…“ zvolal ze stejného místa, kde jsem ho nechala stát. Otočila jsem se.

Hleděl na mě tak nějak jinak než před chvílí v baru. Jeho oči jako by zjihly, na okamžik si dovolil být Nikem, mužem, který miloval, namísto Klause, bezcitného sebestředného Původního upíra. Rozpřáhl ruce v gestu očekávání a velmi volným krokem se ke mně přibližoval.

Přivřela jsem oči. Nechtěla jsem si dovolit naplno uvěřit tomu, co vidím. Existovalo zde totiž riziko. Je to jen hra? Má ztracená paměť jej baví a teď touží vyhrát sázku, kterou – jakkoli nesmyslně – navrhnul jeho bratr?

„Takže růže?“ dovolila jsem si ještě krůček navíc. Pokrčil rameny s úsměvem kluka. Byl to takový ten výraz „kdo ví?“ a nebylo možné mu odolat. Alespoň pro mě ne…

„Toliko k černým koním,“ řekl jakoby mimochodem a zadíval se na noční oblohu. „Popravdě, květinu, která by tě vystihovala, jsem stále v celém světě nenašel…“

„Zní to, jako bys ji hledal,“ ušklíbla jsem se sarkasticky, „a tak dlouho se neznáme,“ dodala jsem s nakrčeným nosem.

„Rebeka ti to vážně neřekla.“ Neznělo to jako otázka, spíš věcné konstatování. „Nebo ji dokonale kryješ…“ pousmál se a naklonil hlavu na stranu, jak se do mě vpíjel očima. Stále byl mezi námi metr prázdného vzduchu.

„Nebo jsem jí to prostě neuvěřila,“ pokrčila jsem rameny. „Nebo mi snad chceš namluvit, že jsme se opravdu znali? Jaká by to musela být náhoda, dát se dohromady hned se dvěma sourozenci Salvatorovými?“

„Velká,“ přikývl, „ale i ty se dějí.“ Zamrkala jsem.

„Takže…“ Přikývl. „A jak… Ne, tohle nezvládnu, promiň…“ mávla jsem rukou a zase se dala do pohybu, když se objevil přímo přede mnou. Milimetry mezi našimi rty byly jako bezedná propast. Ne, nemohla jsem…

„Líbím se ti, že je to tak?“ Jak prostě ta otázka zněla. Z úst někoho, kdo užívá velkých slov i velkých gest… „Připadám ti okouzlující?“ To už bylo o něco lepší.

Malinko jsem se odtáhla, abych mu pohlédla do očí. Vpustila jsem do svých očí všechno zklamání, které mělo podobu blond upírky. Všechno až na slzy, a zeptala se: „Záleží na tom?“

Jeho výraz se změnil. Jako kdyby tuhle odpověď nečekal. Jako by počítal s něčím úplně jiným a teď zmateně hledal význam těch tří slov, která jsem k němu vyslala. Odvrátila jsem pohled stranou a chtěla ho obejít. Nedovolil mi to.

„Nechápeš…“ ten drobný pohyb hlavou se ani nedal nazvat zakroucením, přesto měl tentýž význam.

„Co?“ chtěla jsem vědět, protože tohle určitě nebyla odpověď na mou předchozí otázku.

„Obě máte rády koně…“ začal a já cítila, že jde jen o odlehčení tématu, „ale ona…“ Zadržela jsem slzy dřív, než se stihly zalesknout na povrchu oka. „Ty jsi…“ A najednou nic.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Fixing - 15. kapitola:

2. marča
06.06.2015 [12:48]

This is great story, really.
vážně je těžký najít dobrý fanfiction na téma the vampire diaries a myslím že tvoje povídka je opravdu povedená
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. KittyKatty
21.05.2015 [16:49]

Super! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!