OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Dvě strany téže mince - 11. kapitola - Jiná možnost



Dvě strany téže mince - 11. kapitola - Jiná možnost„Bylo horko. Vedro k padnutí, a tak kapičky vody, které od padajícího vodopádu odlétávaly, byly příjemným osvěžením.
Nikdo tu nebyl.
Znovu jsme mlčeli, stáli vedle sebe a sledovali to přírodní představení před námi. Každý myšlenkami nejspíš jinde. A nebo taky možná ne."

Přeji Vám příjemné čtení. =)

(Vždyť už to znáte... =))

 


11. kapitola – Jiná možnost

Probudila jsem se, až když mě paprsky sluníčka začínaly hřát a v posteli se nedalo vydržet. Měla jsem takový zvláštní pocit, jako kdyby se mi něco v noci zdálo a já si nepamatovala, co se dělo. Asi to nebylo důležité.

Damon už byl pryč.

S pokrčením ramen jsem vstala, oblékla se a vydala se trochu zkulturnit.

Svázala jsem si vlasy, popadla do rukou kartáček a dala si na něj pastu. Holka v zrcadle se na mě zašklebila. Normální ráno u upíra v domě, dokonce v jeho koupelně.

Jeho rty na mých.

Kartáček s břinknutím dopadl do umyvadla.

On mě políbil! vykvikl hystericky můj vnitřní hlásek.

„Tys mi tu chyběl,“ zavrčela jsem na svůj odraz. Proč se vždycky ozývá, když to má něco společného s Damonem? Nejdřív krvavé představení, teď tohle?!

Ten sen! Ten zpropadený sen!

 

Stála jsem v jeho ložnici, díval se na mě a hezky se usmíval. Pohladil mě po tváři, něžně. Něco řekl.

Cítila jsem, jak se mi po obličeji mihl úšklebek a pak jsem mu jednu vrazila. Normálně by mě zachvátila ohromná a horlivá radost, ale… proč jsem ji najednou neměla? „Co si vůbec dovoluješ mě líbat?“ slyšela jsem samu sebe.

„Já nechtěl,“ snažil se mi to vymluvit, ale sám tomu nevěřil. V tu chvíli si mě přitáhl k sobě a přitiskl svoje rty na ty moje. Jemně, s největší opatrností se jim věnoval, něžně se jich zmocňoval a mně se zamotala hlava.

Strčila jsem do něj. „Teď už to neukecáš, pane Dokonalý,“ naštvaně jsem se ohradila, vytrhla se mu a zopakovala svůj oblíbený výstup s bouchnutím dveří.

 

Co to mělo znamenat? Proč se mi takové věci zdají?! Vždyť… je to Damon, proboha!

Popadla jsem kartáček, který jsem opláchla a dala si na něj novou vrstvu pasty. Předtím, než jsem vyšla z koupelny, jsem si chrstla studenou vodu do obličeje. Doufala jsem, že pomůže. Ale moc to nefungovalo.

Vrazila jsem do Damonovy ložnice.

Pátrala jsem po příčině dnešního snění. A došlo mi téměř okamžitě, kde se stala chyba. Náramek ležel pořád na jednom z nočních stolků.

Zuřivě jsem ho popadla a snažila se ho zapnout. Bohužel to trvalo dvakrát tak déle, než kdybych byla v pohodě.

Proč to udělal? Co si od toho sliboval? Chtěl mě rozhodit? Jestli ano, tak se mu to výborně povedlo. Zasloužil by si ty facky rovnou dvě.

Sakra!

Proč se o to vůbec starám? Copak mi na tom tak záleží?

Jo, krucifix, záleží!

Uklidni se, uklidni se! ječela jsem na sebe panicky v duchu. Nelíbal tě. Ve skutečnosti se tě ani nedotkl. Byl to jen sen. Jeho sen. To on mi ho nacpal do hlavy. Ty za nic nemůžeš.

Trošku to pomohlo. Byla jsem si totiž stoprocentně jistá, že by tohle moje unavená mysl nikdy nevyplodila.

Otázkou bylo proč?

Chtěl, čistě hypoteticky, abych to vzala vážně a uvěřila mu ty milé oči? Sledoval tím něco? Čekal, že když mu na to skočím, prozradím všechno, co by si tak moc přál vědět? Musel tušit, že něco s Elenou připravujeme – šlo mu o to, abych stála na jeho straně doopravdy?

Nezbývalo mi nic jiného, než to jít zjistit. Sice jsem ani za mák netušila, jak se mám chovat… ale doufala jsem, že z toho nějak vybruslím. Ostatně jako vždycky.

Když jsem sešla dolů, usrkával zrovna z hrnku a domem se vznášela vůně čerstvé kávy.

„Dobré ráno, Kathy,“ usmál se na mě, jako kdyby se nechumelilo.

„Ahoj,“ odpověděla jsem obezřetně. „Tys mě včera donesl do postele?“ zeptala jsem se ho, když můj pohled zavadil o deník jeho otce, který jsem se včera snažila přečíst.

To jsem se ještě dneska nad tímhle ani nepozastavila? osopila jsem se na sebe v duchu. Hlavně, že řešíš, že tě políbil. A vlastně to neudělal. Za to tě nesl v náručí. Bože, už fakt blbnu!

„Usnula jsi tady,“ sdělil mi mile. „A já už pak byl docela střízlivý, takže mi došlo, že by ses tu asi moc dobře nevyspala.“

„Děkuju,“ opětovala jsem mu úsměv. Než jsem stačila cokoliv udělat, držel přede mnou další šálek kávy.

„Mléko a dva cukry?“ optal se, jako kdybych přišla na kafe do své oblíbené kavárny.

„Jo, díky,“ vydechla jsem překvapeně.

Ví, co udělal? Jistěže to ví, protočila jsem nad svou otázkou oči.

Všiml si toho. „Děje se něco?“

„Ne, nic,“ zalhala jsem a sedla si na pohovku. Pořádně jsem se napila. Ucítila jsem na sobě jeho pohled. Zase poznal, že lžu.

„Hádám, že něco ano,“ prohlásil a posadil se vedle mě.

„Vážně nic,“ ujišťovala jsem ho, „jen jsem si na něco vzpomněla. To je všechno.“

„Na co?“ vyzvídal.

Ježíšku na křížku! Proč je tak neodbytný? Nasadila jsem výraz profesionálního hráče pokeru. „Na svoji oblíbenou francouzskou kavárnu. Tam taky věděli, co ráda piju,“ pousmála jsem se.

„Tak to je vážně nic,“ zašklebil se pobaveně.

„Říkala jsem ti to,“ pokrčila jsem rameny.

Rozhostilo se mezi námi ticho. Nevěděla jsem, co mám dělat. Vůbec jsem netušila, co mám říkat, jak reagovat…

„Co máš v plánu na dnešek?“ začal se najednou zajímat.

„Mohla bych už domů?“ vyhrkla jsem skoro okamžitě svoji otázku.

To jsem vážně takový srab? Jo, to teda sakra jsem, odpověděl za mě můj hysterický vnitřní hlas.

„Domů?“ zamračil se. A pak jeho tvář pookřála. „Vlastně už můžeš. Moje krev vyprchá během dopoledne.“

„Tak díky,“ spokojeně jsem se usmála.

„Ale co kdybys…“ odmlčel se.

A je to tady, je to tady! doslova kvičelo to zpropadené svědomí. Buď zticha! okřikla jsem se pořádně.

„Kdybych co?“ zamumlala jsem se staženým hrdlem. Vážně jsem hrdina, vážně.

„Chtěla jsi k vodopádům, ne?“ dopověděl to. „Kdybys se mnou strávila ještě jedno odpoledne a já bych ti ukázal to co ve snu.“

Ve snu. Skoro jsem si vybavila, jak se zmocňoval mých rtů a srdce mi vyskočilo z pravidelného rytmu. Fajn, dobře, nachytali jste mě! Je to přece pan Dokonalý – jasně, že umí líbat. Stačí?

Ve skutečnosti se tě ani nedotkl, nemohlo si odpustit moje hysterické, ale teď překvapivě krásně sarkastické druhé já.

„Docela ráda,“ souhlasila jsem. Možná budu mít šanci zjistit, jak to vlastně teď je. Vždycky mu můžu jednu vrazit. A dřevěných větviček tam taky bude hodně.

Bylo horko. Vedro k padnutí, a tak kapičky vody, které od padajícího vodopádu odlétávaly, byly příjemným osvěžením.

Nikdo tu nebyl.

Znovu jsme mlčeli, stáli vedle sebe a sledovali to přírodní představení před námi. Každý myšlenkami nejspíš jinde. A nebo taky možná ne.

Bylo tu něco víc. Vznášelo se to mezi námi ve vzduchu a já věděla, že jestli mu to nevytmavím – tu jeho snahu mě takhle ovládnout, asi brzy vybuchnu.

„Víš, jak jsi ráno… naznačoval, že se něco děje,“ snažila jsem se mluvit klidně.

„Měl jsem pravdu, viď?“ samolibě se usmál tím svým podivně pokřiveným způsobem, který ovládal jedině on.

Bohužel mě tím vytočil ještě víc. „Samozřejmě, že ano,“ odsekla jsem.

„Tak co se stalo?“ pokračoval bezstarostně.

Otočila jsem se k němu. „Co to mělo znamenat?“ osopila jsem se na něj.

Nechápavě svraštil obočí. „Co myslíš tím co?“

„Myslím to dneska v noci,“ vypálila jsem na něj okamžitě.

Zamračil se ještě víc. „Cože?“

„Bože,“ zaúpěla jsem. „Přestaň dělat, že nevíš, o co ses snažil!“

„Já?“ opáčil. A vážně vypadal zmateně.

„Ty nevíš?“ vyjekla jsem hystericky. „Ty fakt nevíš?“

„Ne?“ odpověděl a intonačně to vyznělo jako otázka.

„Třeba to, že se mě snažíš ovlivňovat, když spím!“ vyjela jsem. „Snažíš se mi podsunout, abych tě měla ráda a líbáš mě!“

Vykulil oči, přes tvář se mu mihl matný úsměv nevěřícnosti. „Jak o tom víš?“ šeptnul.

„Jednoduše!“ řekla jsem. „Náramek zůstal ležet na nočním stolku. Nebyla jsem nijak chráněná… ale já na tyhle tvoje intriky neskočím!“

„Kate…“

Nenechala jsem ho promluvit: „Ne! Dost, rozumíš? Dost! Nikdy a nikdy mě nebudeš ovládat. Žádným způsobem! A tohle byla poslední kapka! Ruším naši dohodu, pane Dokonalý! Konec!“

„Kate,“ zopakoval a chytil mě za paži.

V tu chvíli pravá ruka vyletěla k jeho tváři, jen to plesklo. Tentokrát mě ta horlivá radost zachvátila – byla jsem to já. Díky, pane Bože. Vytrhla jsem se mu a nechala ho tam stát.

 

Překvapeně si ohmatal tvář, kam dopadla její dlaň. Bylo to o tolik živější, o tolik reálnější. Bodl ho pocit ublíženosti. Ani se jí nedotkl a ona ho přesto odmítla.

A jak to, že věděla, na co myslel včera? Jak to? Vždyť ji nechtěl ovlivňovat ve snu a tyhle myšlenky s ní sdílet už vůbec ne.

Když se mu ztratila z dohledu, pochopil, že to je teď vedlejší. Nejdůležitější jí bude vysvětlit, že to neudělal schválně.

„Z problému do problému, výborně,“ zašklebil se. Možná to chce čas, až vychladne. Další odmítnutí za jeden den by mohlo výrazně pošramotit moje ego, pomyslel si uštěpačně. A jen on sám věděl, že je to pravda.

 

Konečně jsem se trefila do zámku, odemkla a zuřivě za sebou znovu bouchla dveřmi. Nový zlozvyk? Napochodovala jsem si to do kuchyně, kde jsem z ledničky vytáhla krabici s jablečným džusem a rychle si ho nalila do sklenice, abych se mohla zchladit.

Byla jsem naštvaná. Za to, jak jsem vybouchla, za to, jak nafoukaně se choval on.

Netrpělivě jsem začala volnou rukou vyťukávat nějakou melodii na kuchyňskou linku.

Do místnosti přišel Jeremy a kývnutím mě pozdravil.

Odpověděla jsem na vlas stejně.

Chvíli se na mě zaujatě díval. Pak naklonil hlavu na stranu a zašklebil se. „Ale copak? Problémy v nebi, Katie?“

Jenže jsem byla naštvaná a na jeho obvyklé popichování mi chyběla nálada. „Dej mi pokoj,“ zavrčela jsem nepříjemně, položila poloprázdnou skleničku na stůl, protáhla se kolem něj a za chvíli jsem znovu práskala dveřmi od svého pokoje.

Úplně doslova jsem sebou flákla do postele a nevěděla jsem, jestli se mám hystericky smát, nebo jestli mám brečet.

Když se mi rozezvonil mobil, krátce jsem zkontrolovala číslo a přijala ho. „Katie,“ ozval se veselý hlas mojí matky.

Jenže to na mě mělo přesně opačný účinek. Zapálila mi doutnák, fakt. „Isobel,“ zakvílela jsem do telefonu. „Já končím! Mám toho plné zuby. Tebe, Katherine, té vaší zpropadené hrobky! Nebudu tě poslouchat, nebudu se tě vůbec bát! Prostě konec! Najdi si jinou oběť, matko!“

Aniž by měla čas odpovědět, jsem hovor položila a mrštila s telefonem proti zdi. Rozpadl se na stovky kousíčků.

Zabořila jsem hlavu do polštáře. A teď už jsem se rozvzlykala. Tou bezmocí, která mě zachvátila. Věděla jsem, že jsem to dělat neměla. Že to byla chyba.

Ale… já neměla jinou možnost.

Teď už tedy rozhodně žádná nezbývá.

 


 

Nechci, aby to znělo jako klišé - ale Vaše komentáře u desítky jsou naprosto dokonalé. Jste vážně skvělí! =) Tolik chvály jsem si snad ani nezasloužila. =) A jsem nadšená, že se Vám to tak líbí. =) Doufám, že mě budete svými postřehy zasypávat nadále. =)

A za ty minulé opravdu velmi a velmi děkuju. Jste ti nejlepší čtenáři, jaké si autor může přát. =)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany téže mince - 11. kapitola - Jiná možnost:

1. Fiera
15.07.2011 [20:09]

Och moje pravidelná dávka Damona a Katie, opět splnila očekávání. Fajn sice se ve skutečnosti nelíbali, ale facka přilítla. Škoda, mě by se líbilo, kdyby si toho "hubana" dali. :D

A ta písnička k tomu dokonalá. Prostě senzační.

Ten konec. Já tu strnula, co se stane, když to na Isobel tak vybalila a ono nic, žádná reakce. Tak někdy příště. A já budu napnutá jako kšandy. :( ;)

Jsem dneska tak poslouchala jakejsi rohovor s nějakou ženskou v TV. Je nějakou garantkou projektu "Šuplík". Je to o tom, že když něco napíšeš tak ti to vydaj jako knihu. Sama si určíš jestli ji postoupíš veřejnosti s IBSN a kolik výtisků a tak se vším všudy, nebo jen sobě či pro známé jako dárek atd.
Tak kdyby ses náhodou někdy rozhodla něco vydat, publikovat v knižní formě. Zamlouvám si jeden výtisk s autogramem. Jasné? :D

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!