OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Za svým snem - 5. část

11.02.2018 (11:00) • Angela • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 1162×

Kručelo mi v břiše. Těžko říci, jestli to bylo tím, že snídaně byla pro mě prý z organizačních důvodů zrušena, nebo tím, že jsem byla neskutečně nervózní a nevyspalá. Po tom, co se odehrálo v severní věži, jsem opravdu nebyla schopná spát. Celou noc mi v hlavě rezonovalo jediné - jak jsem si mohla myslet, že si můžu s Malfoyem zahrávat? Na světe nezemřelo zlo společně s mými prarodiči.

A nyní, v tom obrovském atriu, které se hemžilo spěchajícími lidmi a kterému vévodila zlatá fontána se sousoším kouzelníka, čarodějky, kentaura, skřítka a skřeta, zde na tomto místě jsem se právě Malfoyovi rozhodla důvěřovat. To on měl být mou spásou.

Nejistě jsem se po něm ohlédla. Bylo to pár vteřin, co jsem už podruhé za krátkou dobu cestovala letaxem, abych se v jeho doprovodu dostala na britské Ministerstvo kouzel. Draco si sebejistě upravil elegantní kabát a poté mi pohled opětoval. „Nejprve musíme k evidenci hůlek,“ pokynul mi rukou. Sám pak obratně zaplul mezi to hemžení. Měla jsem co dělat, abych mu stačila a neztratila ho z očí. Merlinovi díky za tu jeho platinovou kštici.

Konečně jsme se dostali před vetchého staříka za obyčejným stolkem, kde měl umístěný jeden pergamen, nad nímž levitoval brk, a vedle pak zvláštní váhy. Zvláštní v tom, že měly jen jednu misku, takže to snad ani váhami nazývat nelze.

Draco beze slov podal svou hůlku staříkovi. „Á, dobrý den, pane Malfoy,“ pousmál se kontrolor, posunul si výš své brýle a položil hůlku na misku, zatímco sám se zahleděl na jakousi destičku připevněnou na konstrukci vah. „Jistě, patnáct palců, dřevo jilmu, blána z dračího srdce. V pořádku,“ brk zapsal, co stařík diktoval, a ten poté hůlku vrátil majiteli. „Teď vy, slečno,“ usmál se na mě mužík dobrosrdečně. I má hůlka tak skončila na misce vah. „Devět palců, dřevo cesmíny, žíně jednorožce,“ diktoval kontrolor. „V pořádku,“ znovu se usmál, snad jako by se snažil zaplašit mé obavy, což se mu podařit nemohlo.

„Jdeme, času není nazbyt,“ znovu zavelel Malfoy. Tentokrát jsme zamířili kolem fontány na úplně druhý konec velkého atria. Jeho strop byl v nedohlednu, alespoň to tak působilo. Do atria pak směřovala různá okna, nejspíš od kanceláří. My ale zamířili k výtahu společně s jinými kouzelníky. Nikdo nic neříkal, tedy nikdo neřekl pokyn k tomu, kam je výtah má dovést. Jinak se mezi sebou lidé bavili, tlachali o bezvýznamných starostech. Malfoy a já jsme mlčeli. Přišla jsem si jako z jiného světa. Tak vzdálená podobným všednostem.

Patro za patrem jsme směřovali výš a výš a pomalu nás ve výtahu ubývalo. Zastavovalo se na každém patře, vždy někdo vystoupil, a čím dál méně lidí nastupovalo, až ve druhém patře přibylo jen pár létajících vlaštovek. Můj zvídavý pohled nejspíš nyní donutil Malfoye promluvit: „To jsou oběžníky a jiné zprávy, které je nutné doručit. Všude se akorát pletou…“ Nad jeho nespokojeností bych se jindy ušklíbla, kdyby na něm nyní nezávisel můj osud.

„První patro. Kancelář ministryně kouzel a štábní útvary,“ zahlásil ženský hlas a brána se před námi otevřela. Vstoupili jsme do úzké chodby, jejíž stěny byly pokryté krémovými tapetami se zlatým zdobením, a na podlaze ležel těžký rudý koberec. Jako někde u krále. Chodba samotná byla lemována povětšinou tmavými obrazy a dveřmi. Ty největší dveře byly až na samém konci a neomylně vedly do kanceláře samotné ministryně.

Draco Malfoy vešel do chodby a já kráčela za ním. Naše kroky byly tlumené těžkým kobercem. Zdálo se mi divné, že toto místo nikdo nehlídá. Ovšem když Malfoy zaklepal na dveře, přeci jen se ochranné kouzlo objevilo. Z dveří vystoupila jakási hmota stejné barvy, která se sestavila do zvláštní mužské tváře. Nebyla to zrovna povedená plastika, spíš děsivá.

„Dobré ráno, přejete si?“ pozdravila nás tvář poněkud znuděně.

„Přicházíme ve věci kouzlení nezletilé Daphné Taillefer,“ oznámil Draco.

Tvář na moment zavřela své „slepé“ oči, snad přemýšlela, a pak se pousmála: „Zajisté, vstupte.“ Ve dveřích cvaklo a Malfoy sáhl na kliku.

„A to je vše? Žádné vyšší zabezpečení?“ vyhrkla jsem. Byla jsem opravdu v šoku. Ano, je po válce, jak mi tesklivě dědeček připomínal, ale přeci jen… Opravdu není se čeho obávat?

Malfoy se na mě rychle podíval. „To je jen zdánlivé. A být tebou, o nic se nepokouším.“ V obraně jsem zdvihla své ruce a Malfoy se jen spokojeně ušklíbl. Pak už dveře otevřel.

Před námi se objevila nevelká kancelář, které vévodil starobylý dubový stůl, za nímž bylo na pohled pohodlné křeslo s rudým potahem. Obě stěny po naší levici i pravici byly zakryty knihovnou. Četba tu byla velmi pestrá. A to se vším všudy. Byla jsem si jistá, že ve třetí polici napravo jsem zahlédla černou knihu, která na mě… sno, opravdu mrkla. A její titul zněl „Zakázané kletby“. Neklidně jsem se ošila. To mrknutí jsem si určitě jen vysnila.

Naše kroky, které se nyní jasně ozývaly díky parketám, nás přivedly před stůl a dveře se za námi tiše zavřely. Majitelka této místnosti, paní ministryně, stála za stolem u okna, které nabízelo pohled na Londýn. Ovšem byla to jen iluze. Zůstávalo otázkou, zda iluze naprostá, nebo odraz skutečnosti.

Žena se světle hnědými vlasy, které byly pečlivě stažené do drdolu, pozorovala velkoměsto, zatímco si brkem lehce ťukala do brady. Bylo očividné, že byla uprostřed práce, rozložený pergamen na jejím stole to jen dokazoval. Nebo to byla dokonalá póza?

Její hnědé oči se nejprve zabodly do mého blonďatého průvodce, který se pohrdlivě ušklíbl. „Zdravím, Grangerová.“

Ministryně jen ohrnula horní ret, ale nakonec se ovládla. „Draco,“ kývla Malfoyovi na pozdrav. „A ty musíš být Daphné Taillefer…?“ Řečnická otázka, že? Jen jsem přikývla. „Dobře tedy. Přejděme rovnou k věci,“ pokračovala ministryně. Nasucho jsem polkla. Nějak mě nenapadlo, že to bude tak rychlé, na druhou stranu, nač otálet. Brunetka zasedla za svůj stůl a mávnutím hůlky, která dosud nebyla vidět pod pergamenem, vyčarovala i dvě křesla pro nás. Po vzoru Malfoye jsem se i já posadila a snažila se působit… způsobně.

Ministryně vylovila ze zásuvky jedny červené desky, rozložila je na rozepsaný dopis a dala se do předčítání: „Zde přítomná slečna Daphné Taillefer je obviněna z použití kouzla Mdloby na tebe. Kouzlo nebylo použito v přítomnosti mudly, ovšem čarodějka ještě není zletilá, tudíž podléhá Výnosu o kouzlení nezletilých kouzelníků a čarodějek. Čarodějka kouzlem napadla pana Alexandra Davidova.“ Její hlas byl poněkud strojený, i tak na mě ale tíživost celé situace dopadla.

„Myslel jsem, že nejsme u soudu, když jsme dostali sezení přímo u tebe. Navíc, od kdy je z tebe takový úřednický šiml, Grangerová?“ ušklíbl se můj poručník.

Brunetka jen pohodila hlavou a něco tiše zavrčela. Svou pozornost obrátila znovu na mě. „To, že jsi, Daphné, unikla tribunálu, nepovažuj za výhodu.“ Mlčela jsem. Ministryni to nejspíš uspokojilo. „Takže, je to pravda? Napadla jsi tímto kouzlem zaměstnance svého poručníka?“

„Ano,“ odpověděla jsem tiše. Snažila jsem se neuhnout propalujícímu pohledu přísné brunetky, kterou Draco neustále tak opovržlivě oslovoval jejím příjmením. Co ti dva proti sobě mají? Nevraživost očividně trvala už dlouhá léta.

„Jsi si vědoma, že jsi porušila britský kouzelnický zákon?“

Než jsem stačila odpovědět, vložil se do toho Draco: „To asi těžko, když je v Anglii sotva dva dny.“

Ministryně se jen blahosklonně usmála. „Jistě, Draco, ovšem stejný zákon platí i ve Francii. Pochybuji, že by se Daphné domnívala, že u nás vládne divočina. Že, Daphné?“

„Jsem si vědoma porušení zákona,“ hlesla jsem, ale můj hlas nezněl úplně beznadějně. Nehodlala jsem být zbabělá. I když jsem počínání Malfoye chápala, na tohle jsem to uhrát nechtěla. Přeci nejsem úplně blbá!

Malfoy jen sykl. Brunetka se vítězně usmála. „Vidíš, tvá chráněnka má alespoň nějakou čest!“ Pak znovu přešla do vážného tónu. „Za běžných okolností by ti hrozilo vyloučení z Bradavic, naší kouzelnické školy. Tam jsi ale dosud nebyla přijata ke studiu. Samozřejmě jsem ochotná zohlednit tvou momentální situaci, o které jsem byla obeznámena.“ Musela jsem se zamračit. Co má zrovna ona co vědět o tom, co se stalo ve Francii a proč jsem přišla do rodiny Malfoyů. „I proto jsem zvolila tento způsob jednání. Není třeba to dál rozpitvávat,“ pokračovala ministryně, než se odmlčela.

Ta chvíle ticha byla k nevydržení. Brunetka se dívala na své spojené ruce, já na ni a Malfoy střídavě na mě a střídavě na ministryni. „Ty nevíš, co s ní,“ vyštěkl nakonec a začal se chechtat.

„Tak to není!“ obořila se na něj brunetka. „Je-li ti libo, vypovím ji ze země.“ Draco zmlkl. „Přijdeš o její dědictví. A to by se ti nehodilo. Jde ti akorát o peníze. Nebo ne?“ ušklíbla se jedovatě. Seděla jsem tam jak páté kolečko u vozu. Ale kdyby bylo na mně, ať si klidně Malfoy všechny ty prachy nacpe do chřtánu. Já o ně nestála. Můj poručník však nic nenamítal, takže jeho přítelkyně nejspíš našla jádro pudla. No, zase tak nepředvídatelné to nebylo. „Ale také,“ změnila ministryně tón do trochu… přátelštějšího odstínu, pokud se mi to nezdálo, „tě nechci připravit o nový přírůstek do tvé rodiny. Astorie ti musí chybět, je to na…“ svá slova nedořekla.

„Astorii do toho laskavě netahej,“ napřímil se zničehonic Draco. Jeho hlas byl chladný a tvář bez známky emoce. Zdálo se, že to na ministryni udělalo dojem.

„Uklidni se, Draco… Nemyslela jsem to zle.“ Ještě chvíli trvalo, než napjaté ticho prolomilo opětovné zavrzání křesla, jak se Malfoy usadil.

„Ale pokud jde o peníze… Mám dost vlastních prostředků a ty to víš. Jen si řekni a já ti přispěju nemalou částkou na nějakou pošahanou charitu. Třeba i na tvůj SPOŽÚS,“ uchechtl se Malfoy. Netušila jsem, o čem mluví, ale brunetka se netvářila potěšeně.

„Daphné… když už je tvůj poručník tak štědrý, máš nějaké nápady, na co potřebné peníze vložit?“ obrátila brunetka svou pozornost na mě. Nečekala jsem to. Cítila jsem na sobě její i jeho pohled. Musela jsem rychle něco vymyslet a i když jsem jen tak z jízlivosti měla chuť zmínit ten záhadný SPOŽÚS, raději jsem to spolkla.

„Ehm, máte nějakou organizaci pro kouzelníky, kteří byli dlouhodobě mučeni kletbou Crucio?“

„Ano,“ překvapeně zareagovala ministryně. „Ještě z dob války se někteří z těchto lidí léčí u sv. Munga. To je naše nemocnice. Jejich léčba je bohužel velmi těžká, ale pokud by bylo možné financovat nový výzkum, třeba by se našla cesta, jak zmírnit následky kletby.“

„Tak potom ať pan Malfoy přispěje na toto.“

Raději jsem se ani neohlížela na Malfoyův vyjevený pohled. Stačilo mi překvapení ve tváři ministryně. Ona aspoň netušila mé důvody, zatímco můj poručník ano. 

***

Díky všem, kteří povídku stále čtete. Konečně mám pocit, že při psaní vím, co dělám. :) A že nejde jen o blekotání. Tak snad nejsem úplně mimo mísu. :)

Budu vděčná za každý komentář! Ať už pozitivní, nebo negativní. :)

Autor: Angela, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Za svým snem - 5. část: