OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Za svým snem - 3. část

21.01.2018 (10:00) • Angela • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 1054×

Byla jsem zvědavá, s čím na mě Scorpius u večeře přijde. Budou to výtky? Nebo bude ze sebe dělat hrdinu? Jenže po zbytku odpoledne plného lelkování a znovu-prolistování historie Bradavic mě čekalo zklamání. U večeře jsem zůstala sama.

„Kde je Scorpius?“ zeptala jsem se skřítka, který mi servíroval hovězí steak a pečené brambory. Nechápu, proč jsme tohle neměli k obědu. Akorát mi teď bude těžko…

„Mladý pán si přál večeřet o samotě,“ odpověděl mi věcně bezejmenný sluha.

„To se může?“ zůstala jsem neodbytná.

„Ano.“ Zdálo se, že hovor je u konce, ale pak nejspíš skřítek získal pocit, že mě musí informovat podrobněji. „Smí se to, pokud není pán domu přítomen u jídla.“ Stejně jsem si domyslela, že hlavní důvod není nepřítomnost jeho otce, ale naopak má přítomnost. Srab. Snad se bál i vlastního stínu.

Snažila jsem se to hodit za hlavu, ale celý čas večeře jsem to nemohla pustit z hlavy. Stejně jako tu scénu ze stájí. Snad za to mohl velký prostor jídelny, ve kterém jsem se sama krčila u stolu, ale i mně pomalu docházely důsledky vlastních činů. Mohla jsem odtušit, co mě nyní čeká. Odmítnutí ze školy? Vyhoštění? Porušila jsem kouzelnický zákon, a byla jsem si toho dobře vědoma. Udělala jsem to s jasnou myslí. A nelitovala jsem. Kdybych mohla, klidně bych toho Davidova zabila. Ale Malfoy by si nejspíš všiml ztráty na svých zaměstnancích.

Kysele jsem se ušklíbla a odstrčila sotva dotčené jídlo. Byla to škoda, maso bylo výborné, ale já neměla ani pomyšlení. Raději jsem rychle zmizela zpět do své ložnice. Debbie mě už nedoprovázela. I když se sídlo zdálo spletité, cestu do jídelny a zpět do své ložnice už jsem bez problémů zvládla.

V samotě svého pokoje jsem ale potřebný klid nenašla. Nutkavá potřeba něco dělat mě pronásledovala od krbu k oknu, kde jsem pozorovala potemnělé zahrady, a zpět k posteli s nebesy.

„Debbie?“ pronesla jsem nakonec do ticha. Byla to jen otázka několika vteřin, kdy se ozvalo prásknutí a kousek ode dveří se objevila má osobní skřítka. To spojení znělo opravdu zvláštně.

„Přejete si, paní?“ pokorně se uklonila. Bylo to divné, a ještě divněji jsem se cítila kvůli tomu, že jsem seděla v křesle, zatímco ona se ukláněla. Abych získala trochu lepší pocit, postavila jsem se. A v tu chvíli jsem si přišla jako velitel. A o moc lepší pocit to nebyl. Debbie mé nejisté chování mlčky sledovala a těžko říci, co si myslela.

„Pan Malfoy se ještě nevrátil?“

„Pán je stále zaneprázdněn.“ Trochu jsem se zarazila nad tou odpovědí. Nebyla to přímo odpověď na mou otázku, i když na první pohled se zdálo, že ano. Skřítka rozhodně nebyla hloupá.

„A Scorpius?“

„Mladý pán je ve svém pokoji. Chce mu paní něco vzkázat? Debbie to může vyřídit!“ nabídla se mi skřítka pohotově.

„Ne, není třeba,“ uhnula jsem zvídavému pohledu Debbie. Trochu jsem litovala, že jsem se na Scorpia vůbec ptala. Vždyť co mi je po tom blonďatém chlapečkovi. „Debbie, co se nachází ve sklepení?“ Možná jsem se nudila a možná jsem jen chtěla poznat blíž svého nepřítele. A Malfoy byl můj nepřítel. Každý, kdo mohl řídit můj život, byl můj nepřítel. Ano, babička mi nespočetněkrát tvrdila, že mám problém s autoritami. Až trochu patologický…

„Sklepení,“ zaváhala Debbie, „sklepení je zakázané místo, paní.“ Její oči se nyní na mě nedívaly tak zpříma jako předtím. Očividně mi chtěla vyhovět. Vždyť jí bylo přikázáno, aby mi sloužila. A skřítci musí poslouchat. Tahle jejich vlastnost mi přišla děsivá. Jako kdyby byly pod kletbou Imperio. Vlastní vůle je jen vzdálený sen, a možná ještě víc jen odraz toho snu.

Přišla jsem blíž k Debbie. Zničehonic se ta drobná ušmudlinka roztřásla. Zazmatkovala jsem. Myslí si, že jí chci ublížit? Pro Merlina, to ne! Snažila jsem se o uvolněný postoj. No, nejspíš z toho byla jen další křeč. A tak jsem se před ní posadila do tureckého sedu. Debbie lehce ucukla a nervózně na mě pohlížela.

„Debbie, a co mi o tom místě smíš říci?“ pokusila jsem se na ni zlehka usmát. „Zamysli se,“ snažila jsem se znít povzbudivě.

„No…“ hryzla se Debbie do spodního, lehce nafialovělého rtu. „Je to místo, kde pán pracuje. Pán nebo jeho… přátelé.“

„Pracují… na čem?“ dychtivě jsem vyzvídala dál.

„To Debbie neví! Ani ona tam nesmí!“ vykřikla skřítka a zakryla si tvář.

Sakra! Nesmím být tak zbrklá.

„Debbie, to nic. Tak mi řekni, jestli tušíš, s čím tam pracují. Kouzla? Knihy? Lektvary?“

„Lektvary,“ dodala po chvíli váhání a opatrně sundala ruce ze svého obličeje.

„A jaký z toho máš pocit?“

Debbie se zatvářila naprosto zmateně. „Pocit? Debbie si o tom nic nemyslí. To není její věc! Ona svému pánu slouží. Nemá si co myslet! To je pánova věc.“ Skřítka se zatvářila téměř pohoršeně, jako bych ji naváděla k nějaké špatnosti. Lehce jsem si povzdechla, ale přesto jsem se nevzdávala.

„A co severní věž? Vidím na ni z chodby.“

„To je také zakázané místo,“ postěžovala si skřítka. Nejspíš ji zlobilo, že si nedám pokoj.

„Ano, já vím. A je něco, co mi o tom místě smíš říci?“

„To místo… je jen pro pána. Nikdo jiný tam nebyl. Nikdy. Jen on. A… paní.“

„Paní?“ Jistě, Malfoy musel být ženatý. Nebo minimálně tu musela být nějaká žena, se kterou měl Scorpia. Nejspíš ho nemá z nějakého lektvaru… Doufám. Ale leccos by to vysvětlovalo. No, dost.

„Ano, paní Astoria.“ Dědeček nikdy nemluvil o tom, že by Malfoy měl manželku. Ovšem ani o synovi nemluvil. Jediné, co jsem věděla, že měl v Anglii nějaké přátele, a mezi nimi padlo jméno této rodiny. A ještě pár jiných.

„A kde je paní teď?“

„Paní je mrtvá,“ zafňukala Debbie.

„Měla jsi… Měla jsi ji ráda?“

„Ano. Paní, prosím, Debbie o tom nechce mluvit,“ fňukala skřítka dál.

„Jistě,“ vyhověla jsem jí okamžitě. Pro dnešek jsem toho slyšela dost. „Díky za vše, Debbie,“ znovu jsem se pokusila usmát. Debbie můj výraz ale příliš nepotěšil, místo toho s prásknutím rychle zmizela.

Nejspíš bych své pozitivní výrazy měla ještě potrénovat.

Ticho opět naplnilo ložnici. Jen praskání dřeva v krbu, občasné zasyčení knotu svíčky a šumění zahrady, které se linulo z pootevřeného okna. A bzukot mé vlastní mysli. Rozhodně jsem měla o čem přemýšlet.

Byla jsem však pevně rozhodnutá, že půjdu spát. Za falešnými dveřmi v podobě knihovny jsem odhalila malou, ale velmi vkusně zařízenou koupelnu. A po teplé koupeli a chvilce s hvězdným nebem jsem získala pocit, že má mysl je utišená, že určitě zvládnu klidně spát. Zítra jsem měla čelit Malfoyovi. A na to bylo třeba se vyspat.

Sotva jsem však zamhouřila oči a pomalu se nechala kolébat zvuky zahrady a dohasínajícího ohně, probraly mě hlasy. Byl to on. Draco Malfoy. Jakési kroky se nesly chodbou, ale ne přímo za mými dveřmi. Okamžitě jsem byla plně vzhůru. Rychle jsem se posadila a nahmatala hůlku pod polštářem. Kupodivu má noční košile, bílá jako má kůže, neměla kapsy. Škoda.

Malfoy vyštěkl nějaký příkaz, ovšem jeho slovům jsem nerozuměla. Nemohla jsem odolat. Rozum mi říkal, že jsem naprostý blázen, že si jistojistě zahrávám s ohněm, nebo spíše s hadem, ale já ho prostě nehodlala poslouchat. Možná měli prarodiče pravdu, když tvrdili, že jsem příliš moudrosti nepobrala.

Vstala jsem z postele a zamířila ke dveřím. Jen tak, bosa, v ruce hůlku a v očích zvědavost a strach. Otevřela jsem dveře. Díky Merlinovi, nevrzaly. Vykoukla jsem na chodbu. Vpravo i vlevo jen stíny a šerý svit svícnů. Větší záře přicházela z míst, kde je hlavní schodiště. Dveře jsem za sebou jen přivřela a rychlými, sotva slyšitelnými kroky jsem zamířila podél stěny blíž. Tak, abych viděla na hlavní schodiště a sama, doufejme, byla neviděna.

Povedlo se. Prozatím. Malfoy stál na vrcholku schodiště, v ruce rozsvícenou hůlku. O pár schodů níž stála jiná postava v dlouhém plášti. „Nepřeji si být rušen,“ odsekl pán domu.

„Je to ale vážná věc a ministerstvo si ji přeje řešit bez odkladu. Paní ministryně má vážné obavy…“ slova cizince v plášti byla hrubě přerušena.

„Jistě, Grangerová má zase obavy,“ prskl vztekle Malfoy. „Je to ale má věc. Já tím úkolem byl pověřen. Dohlédnu na vše. Tak ať se Grangerová netřese strachy!“

„Paní ministryně,“ pokusil se muž opravit Malfoye, ten se ale narovnal a s hůlkou v ruce se hrozivě tyčil nad cizincem, který se jen poníženě přikrčil. „Chápu, pane. Prosím, převezměte alespoň její list,“ podal mu jakýsi přeložený pergamen. Malfoy ho neochotně převzal a hned zastrčil do svého kabátu.

„Myslím, že jsme skončili,“ rozloučil se chladně Malfoy. Muž jen přikývl a sešel schody, aby nakonec zmizel v hale a nejspíš i opustil dům. Malfoy ho sledoval a pak se nečekaně rozhlédl kolem sebe. Přitiskla jsem se ke zdi. Sotva jsem dýchala. Mým jediným přáním bylo splynout se zeleno-stříbrnou tapetou. Nejspíš se podařilo, protože po chvíli se ozvaly kroky. Znovu jsem se odvážila vyhlédnout ze svého stínu. Malfoy pokračoval do dalšího patra a pak se vydal severní chodbou. K věži.

O kom to mluvili? O jaké záležitosti? A co ten list? A jaká Grangerová? Snad mě omluví má mladická pošetilost, ale musela jsem. Bosa po studené dlažbě jsem se vydala ve stopách pána domu.

Šedivou chodbou až k posledním dveřím. Byly menší než všechny ty okázalé vstupy do jednotlivých komnat tohoto domu. I tato dvířka se nehlučně otevřela, když Malfoy vstoupil. Ovšem zavřel je za sebou. Ale nezamkl. Slyšela jsem to velmi dobře.

I já jsem neslyšně otevřela dveře. Všude kolem mě panovalo naprosté ticho, ale přesto jsem měla dojem, že tropím hrozný hluk. Můj dech, tlukot mého srdce i to bosé tlapkání. Poslední kroky po úzkém točitém schodišti, a pak se přede mnou otevřela malá kruhová místnost. Musela jsem snad zešílet, že jsem ho sledovala až sem, ale nemohla jsem si pomoct. Jak posedlá.

Komnatě vévodil rozložitý svícen a pod ním obraz ženy ve středních letech. Měla bohaté hnědé vlasy, krásné oříškové oči, ovšem její tvář jako by byla poznamenána nějakou nemocí. Vystouplé lícní kosti, bledá pleť, příliš viditelné klíční kosti. Malíř se nejspíš držel věrně své předlohy a nic nepřikrášloval.

Možná ta žena neměla v sobě nic uhrančivého. Na první pohled. Přesto mě její podoba přitahovala a fascinovala. Krůček po krůčku jsem vstupovala do nitra kruhového prostoru. A jak jsem pomalu postupovala, došlo mi to. Její podoba. Její rysy. Už jsem je viděla.

Scorpius.

A toto musela být jeho matka. Astoria.

Jako odpověď bylo přikývnutí portrétu, který se dosud jen nehnutě díval na mé počínání. Pak se žena zahleděla kamsi za mě.

A mně zatrnulo.

„Hledala jsi mě, Daphné?“ ozval se za mnou chladný hlas.

Merline! Jak jsem mohla být tak hloupá?! 

*** 

Naskytla se mi převzácná příležitost pokračovat opět tak brzy v psaní, tak jsem to prostě musela využít. :) Ne vždy bude takové posvícení.
Snad se bude líbit a předem díky za každé přečtení a případný komentář! 

A snad jsem vás příliš nenaštvala, jak jsem to usekla. O:)

Autor: Angela, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Za svým snem - 3. část: