OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Za svým snem - 2. část



Za svým snem - 2. částDaphné poznává Malfoy Manor a některé jeho obyvatele.

Moc mi nešlo na rozum, proč se mladý Malfoy toho úředničení nemohl účastnit. O nic tajného přeci nešlo. Brzy mi totiž docvaklo, že se prozatím opravdu řítím jen z vězení do vězení. Malfoy starší stvrdil svým podpisem, že se ujímá poručnictví nad mou osobou bez nároku na mé dědictví, jen s tou částí, kterou bude tratit na mém zaopatření. Záležet bude na tom, jak to bude vykazovat a jak mě bude skutečně zaopatřovat. Nebyla jsem náročná, ale tomu muži jsem zatím nevěřila ani nos mezi očima.

Můj podpis byl jen potvrzením toho, že přijímám svůj osud a nevzpírám se. Ostatně, ani by mi to nebylo nic platné.

A Chevalier vše jen potvrdil. Pak sbalil všechna lejstra a s poklonami se odporoučel opět zpět do krbu. V pracovně jsem zůstala jen já a pan Malfoy. Cítila jsem, jak mi po zádech běhá mráz. Podobnou situaci jsem zažila mnohokrát. A nikdy to pro mě neskončilo dobře. Možná i proto jsem postávala v blízkosti okna, jako bych snad mohla tudy utéct ze spárů toho blonďatého ďábla.

No dobrá, možná mu zazlívám trochu příliš. Zatím nic hrozného neudělal, jen splnil dědovu poslední vůli.

Když si Malfoy v tichosti uklidil své papíry do desek a zamkl je do přihrádky stolu, znovu si mě prohlédl. Hezky od hlavy až k patě.

„Jsi velmi podobná své matce,” prohodil konverzačně a lehce se usmál.

„Vy jste ji znal?” lhostejně jsem zareagovala. Nebylo příliš lidí, tedy příliš kouzelníků, kteří by s ní přišli do styku.

„Ano, i když to bylo v době, když jsme byli ještě děti.” Chtěl tím říci dříve, než se rozlousklo, kdo na kterou stranu patří. Kdo je ten, kdo kouzlit umí, a kdo… zůstane tím věčným nemehlem. „Jako bys jí z oka vypadla.” V tomto měl pravdu. I má matka byla bledá a měla stejně uhlově černé vlasy jako já. Nepoddajné, pevné. „Jen ty oči.”

„Ty mám po otci,” dodala jsem. Matka měla krásné modré oči, jak mi alespoň napovídala její podobizna v medailonku.

„Ach tak. A otec…?” tázavě se na mě podíval Malfoy.

„Byl také moták,” odsekla jsem a odvrátila pohled od jeho lehce zarostlé tváře. To jediné kazilo jeho velmi uhlazený dojem a dodávalo mu lehký nádech nedbalosti a určité zlověstnosti.

„Zvláštní… Nestává se, že by se dvěma motákům narodilo nadané dítě.” Cítila jsem, jak mě jeho oči spalují, jako by hledaly nějakou zamlčovanou pravdu. Ale bylo to tak, jak říkal. Moji rodiče byli motáci, první svého druhu v jejich rodinách, i když u otce lze jen spekulovat, byl adoptovaný. Nikdy se taková chyba nestala, a i proto byli za svou vinu patřičně potrestáni. A pak jsem se narodila já. Nepočítali s tím ani oni, že bych mohla mít ztracené nadání. A možná bylo lepší, že se toho nedožili.

 

Malfoy si lehce odkašlal. Snad aby mě vytrhl z denního snění, snad aby jen naznačil změnu tématu. „Shrňme si pár pravidel pro tento dům. Hlavou domu jsem já, oslovovat mě můžeš ‚pane Malfoy’, ale klidně i ‚strýčku’, budeš-li chtít.” Znělo to celkem rozumně, ale tušila jsem, že raději zůstanu u oslovení ‚pane‘. Nač se hned sbližovat, zdržím se tu jen do doby, co dokončím studium. Tedy přesně pouhý rok, měsíc a několik dní. A ještě dřív nabydu kouzelnické plnoletosti. „Přístupné jsou ti veškeré části domu, stejně jako jeho zařízení, až na pár výjimek - má pracovna, sklepení a severní věž. Pokud si něčeho budeš žádat, obstarají to skřítci. Samozřejmě můj syn, Scorpius, ti bude dělat společnost.”

Malfoy přešel z úkrytu za stolem do popředí, aby se nakonec na hranu stolu posadil. „Snídaně se podává v sedm, oběd v poledne a večeře v šest. Bude dobré, když se teď seznámíš se svým pokojem,” luskl prsty a ve zlomku vteřiny se mezi námi zjevila s hlasitým prásknutím ušmudlaná skřítka. „Debbie, ukaž slečně její ložnici a buď jí při ruce celou dobu jejího pobytu zde v domě. Nezapomeň ji včas dovést do jídelny.” Skřítka jen přikývla, ani se neodvážila pípnout. Znala jsem tento anglický zvyk pouze z doslechu. Ať už byli francouzští kouzelníci jacíkoliv, zvyk nechat si posluhovat skřítky se u nich příliš nepěstoval. Platili si zcela normální služebnictvo, buď kouzelníky, nebo motáky. U dobře situovaných rodin to rozhodně nebyla špatně placená práce. „Na oběd se neopozdi. Nedochvilnost nesnáším,” obrátil svou pozornost Malfoy ještě na mě a pak už se otočil zpět k pracovnímu stolu.

 

Kdyby ke mně malá Debbie nepřihopkala, nejspíš bych ještě zmateně v místnosti postávala. Její drobná ručka mě však zatahala za rukáv a psí oči získaly mou pozornost. „Tudy, paní.” Nechala jsem se doslova odtáhnout z pracovny a provléct celým sídlem, než jsme dorazily do mé ložnice. Stejně vysoké stropy, velká okna vedoucí do pečlivě upravené zahrady. Kdybych si odmyslela výzdobu, cítila bych se tu jako u prarodičů. Ovšem tam vládla nebeská modř a stříbro, zatímco zde převládalo tmavé ebenové dřevo a zelené látky. Zelené byly dlouhé závěsy, nebesa mé postele i koberec na tmavé parketové podlaze. Všechno to prosvětlilo akorát stříbrné zdobení šatníku, zrcadla a svícnů s častými motivy hadů. Měla jsem nastudováno, že had byl symbolem jedné z bradavických kolejí. Debbie luskla prsty a svíce se ihned rozsvítily a jedno z oken otevřelo. Dovnitř vplul lehce chladný vzduch prosycený poslední letní bouřkou. Podzim už byl nedaleko.

„Paní, zde máte svá zavazadla,” pokynula Debbie směrem k mému kufru u postele. „Přejete si vybalit?”

Ne, děkuji, to zvládnu sama,” mírně jsem ji odbyla. Její úslužnost mě přiváděla do rozpaků.

„Dobře, paní. Pokud nic jiného nepotřebujete, přijdu pro vás před polednem.” Když jsem přikývla na souhlas, Debbie se uklonila a s prásknutím zmizela.

Vybalovat se mi ale rozhodně nechtělo. Místo toho jsem volně přešla k otevřenému oknu a vyhlédla ven. Zahrada působila jako labyrint. Zastřižené živé ploty různých tvarů a ani jediná květina. Tu a tam nějaký strom, ovšem jen okrasný. Další odlišnost od zahrady mých prarodičů, která hýřila květinami. Lehce jsem se zamračila a přehlédla až na konec toho zeleného moře. Byla tam ještě jedna budova, od pohledu hospodářská. Vítr se zatím stočil směrem ke mně a já ucítila známou vůni, tedy pro mě vůni. Koňský hnůj a pot.

Opravdu tu jsou stáje? Možná to tu nebude tak hrozné. Alespoň pro sebe jsem se krátce usmála.

 

Poledne se urychleně blížilo a já se pomalu v ložnici zabydlovala. Oblečení už bylo vyskládané ve skříni, jiné drobnosti v nočním stolku. Nic víc jsem prozatím nepotřebovala. Spolehnout jsem se při své práci musela jen na své ruce, kouzlení mimo školu mi bude dovoleno až za měsíc a pár dní. Toto pravidlo měly Krásnohůlky a Bradavice stejné.

Přesto jsem si pohrávala s hůlkou, zatímco jsem ležela na posteli, oblečena do čistých šatů s podkolenkami. Vše v černé barvě. Prarodiče to přivádělo k šílenství, měli v oblibě světlé odstíny. A já byla ráda, když je mohla štvát. Ale tady... to poněkud ztrácelo smysl. Ve svém oblečení jsem dokonale zapadala.

Lehce znuděně jsem se převalila na bok, pozorovala výhled z okna a dál proplétala hůlku mezi svými štíhlými prsty. Babička vždy neopomněla připomenout, že mám prsty dlouhé jako zloděj a že krádeže se v jejich rodině nestrpí. Myslím, že vždy číhala, zda někde něco nezcizím. Snad i naleštěné stříbrné příbory každý večer přepočítávala. Aspoň že k tomu nenutila mě.

Prásk!

Hůlka mi spadla na zem a já v tu chvíli nevěděla, co dřív. Jestli se pro ni sehnout nebo se ohlédnout ke dveřím, za nimiž se někdo přemístil. Ozvalo se zaklepání na dveře. Konečně jsem se nadechla a donutila své tělo k pohybu, a to směrem dolů, abych sáhla pro hůlku, která se zakutálela pod postel. Dále!"

Dveře se otevřely a já jen slyšela tlapkání bosých nohou o parkety. „Paní?“ ozval se pisklavý hlásek Debbie, která mě nejspíš marně hledala po místnosti ze své malé výšky.

„Tady jsem,“ vyhrkla jsem, když jsem se prudce posadila, až se mi vlasy rozčepýřily kolem hlavy, a v ruce vítězoslavně svírala svou hůlku. Debbie nadskočila, těžko říci, jestli vylekána mým náhlým zjevením, nebo jen zjevem.

„Ach, paní,“ oddechla si, když se ujistila, že jsem v pořádku. „Je čas jít na oběd,“ pokynula mi, aby mě popohnala.

„Dobře,“ seskočila jsem hned z postele a hůlku automaticky schovala do kapsy šatů.

„Ehm, neučešete se, paní?“ tázavě na mě pohlédla Debbie, těžce skrývajíc určité rozpaky.

„Ne,“ vzpurně jsem pohodila hlavou a poté si vlasy jen ledabyle rukou pročísla. Bylo mi jasné, že si pan Malfoy jistě potrpěl na určitou upravenost, stejně jako moji prarodiče, ale pro mě to byla jedna z chabých možností odporu. Debbie jen svěsila hlavu a znovu mě rukou vyzvala, abychom vyrazily. Už jsem ji déle zlobit nechtěla.

Sešly jsme do přízemí a ze vstupní haly se vydaly do severní části. Za velkými dveřmi se nacházela další prostorná místnost, trochu světlejší, s výhledem do jiné části zahrad, kde byla dokonce i fontána. Do zahrad se dalo z jídelny přímo vstoupit přes kamennou terasu.

Dost možná jídelnu využívali především jako společenský prostor. Nyní působila poněkud prázdně, když mezi závěsy a zdobnými zrcadly, které prostor ještě zvětšovaly, stál osiřele jediný obdélníkový stůl. Jak jinak, ebenové dřevo. V čele stolu seděl Malfoy starší. Po jeho pravici, čelem ke mně, Scorpius.

Asi jsem otálela příliš dlouho, protože Malfoy jen škubl hlavou směrem ke mně. „Tak se přeci pojď posadit, Daphné.“ Volně přešel do tykání, ale nakonec, je to můj poručník. Za mnou zatím klaply dveře. Ohlédla jsem se. Debbie zmizela jako pára nad hrncem. Konečně jsem rozpohybovala své ztuhlé tělo a tiše se přesunula ke stolu, abych zaplula na své místo. Scorpius sledoval jednoduchý bílý porcelán se zlatozeleným lemováním a jeho otec zase zíral na mě. Taková polední idylka.

„Tak konečně,“ tiše vzdychl pán domu a poté luskl prsty. S třesknutím se v rohu místnosti objevili dva skřítci. Jeden nesl podnos se saláty, druhý džbán s vodou. Zatímco saláty byly rozmístěny před každého z nás a poháry naplněny vodou, panovalo u stolu naprosté ticho. Až když skřítci zmizeli, vzal Malfoy do ruky vidličku a polohlasně nám popřál dobrou chuť. Scorpius mu tiše odpověděl a já ještě tišeji.

U prarodičů to bylo podobné. Dokonalé servírování, vybraná jídla. Akorát oběd býval bohatší. Ale tím se prý Britové od kontinentu liší. A také podivnými snídaněmi. Croissanty se asi podávat nebudou. Každopádně u rodinného stolu se mluvilo. Tedy babička rozebrala nové společenské záležitosti z kouzelnického světa a dědeček mé neúspěchy ze školy. Poté mi ještě leccos vytknuli, ale to už jsem neposlouchala. Do přítomnosti mě vtáhla většinou až nějaká kletba.

Takže tady to bylo vlastně vcelku mírumilovné. Nebo je to ticho před bouří?

Konečně jsme dojedli a dopili. Čekala jsem, až se Malfoy zvedne ze stolu. On si pomalu utřel ústa ubrouskem a konečně promluvil. „Do konce prázdnin nezbývá mnoho času. Zítra proto navštívíme Příčnou ulici. Pak máte den na poslední přípravy a třetí den odjedeme na King‘s Cross. Jasné?“ Jen jsem se Scorpiusem mlčky přikývli. „Dobře. Na večeři mě nečekejte. Zítra hned po snídani vyrazíme, buďte nachystaní.“ S tím se Malfoy zvedl od stolu a jídelnu opustil. Než za ním dveře zaklaply, nikdo ani nehlesl.

S jeho odchodem jako by odpadla tísnivá atmosféra. Scorpiusovo držení těla povolilo a on se snad až spokojeně rozvalil do židle. Dokonce se na mě usmál. „Těšíš se do Bradavic?“

„Ano… Rozhodně jsem zvědavá,“ přistoupila jsem na jeho snahu o konverzaci. „Scorpiusi, vaše rodina vlastní nějaké koně?“

Mladík viditelně ožil. „Jasně. Máme jich sedm. Chceš je vidět?“

„Ráda.“ I když mé nadšení nebylo tak zjevné jako jeho, jemu to stačilo.

 

Do stájí vedla nejkratší cesta postranním vchodem přes jakési bludiště z úhledně zastřižených křovisek. Netušila jsem proč, ale toto zelené umění na mě působilo celkem děsivě. Neustále jsem se ohlížela, až se Scorpius začal smát: „Čeho se bojíš? Že na tebe vyskočí bubák?“

Chtěla jsem odseknout něco o tom, že spíš jeho otec, anebo můj děd vstane z mrtvých, ale jen jsem zamručela. Scorpius to naštěstí nechal být a pospíchal dál.

Konečně se před námi otevřela loučka s ohradou a uprostřed ní i jednoduchá bílá budova, která jako by vůbec nezapadala do místní architektury. Působila tak domácky a klidně.

„Chodím sem rád,“ nasál Scorpius vůni koní a opřel se o hrazení.

„Jezdíš?“ napodobila jsem jeho postoj.

„No, trochu, ale koně mě rádi shazují,“ vesele se usmál. I já se pobaveně ušklíbla. „Hele, ty se umíš culit!“ hned nato mě popíchl. V tu ránu můj škleb zmizel z tváře. Nepotřebovala jsem se s nikým dělit o své emoce. Ztráta času. „Snad jsem tolik neřekl,“ zareagoval okamžitě Scorpius a zdál se být trochu zmatený. Nemohla jsem se divit, neznal mě, i když působil velmi odzbrojujícím dojmem. Na rozdíl od svého otce.

„Radši už pojďme,“ zavelela jsem. Scorpius poslechl a v jednom místě odklopil bezpečností páčku a vpustil mě do ohrady. „Všichni jsou ve stájích,“ vysvětlil mi, když jsem se zmateně rozhlížela po prázdné louce. Jen jsem přikývla a následovala mladíka k otevřeným velkým vratům budovy.

Bylo tam tmavo, teplo a útulno. Přešlapování koní, žvýkání, frkání a někdy i ržání. Pod nohama nám vrzala sláma, zatímco jsme kráčeli chodbičkou mezi jednotlivými stáními. Koně na nás přes branky zvědavě koukali a já jsem neodolala, abych jim nenastavovala ruku k očichání.

„Toho mi dal otec, když mi bylo deset,“ zastavil se Scorpius před jedním z koní. Byl to urostlý šedák, který nás přivítal důrazným kýváním hlavy a trochu nedůtklivým frkáním. Scorpius se k němu zrovna nevrhal s láskou, naopak stál dobrý metr od branky a podle držení těla se měl na pozoru.

„Vy se zrovna moc nemusíte,“ tiše jsem poznamenala. Sama jsem suverénně přistoupila blíž a podala nataženou dlaň hřebci k očichání.

„Nedě…“ chtěl mě zastavit Scorpius, ale jeho hlas zanikl v divokém zaržání hřebce. Vzepjal se, co mu prostor dovolil, a vztekle kopl do branky.

Trochu jsem ucukla. Byla jsem zvyklá na koně, ale ne na takové poplašence. Ovšem nechtěla jsem se před tím cucákem shodit. Teď mám na mysli Scorpiuse, samozřejmě!

„Hou, hou,“ snažila jsem se šedáka uklidnit a znovu mu nastavovala svou dlaň. On pohazoval hlavou, ale aspoň se už tak nečertil. „Jak se jmenuje?“ tiše jsem se zeptala, ale nespouštěla z koně oči.

„Šedovlas. Prosím tě… Buď opatrná,“ naléhal Scorpius, sám úplně přimražený k zemi.

„No jo,“ zamumlala jsem jen. „Hou, hou,“ dál jsem promlouvala ke koni. Má dlaň už byla v jeho prostoru a on stále neucukl. Bedlivě jsme se sledovali. A pak jsem se dotkla jeho kůže. Byla úplně sametová. Z nozder mu uniklo zčásti nervózní a zčásti úlevné frknutí. Následovalo další za mými zády. Scorpius.

„Toho radši ne, slečinko,“ ozval se za námi ostrý hlas. Dřív, než jsem se stačila otočit, abych zjistila, komu patří, Šedovlas se znovu napjal a ohnal se po mně zuby. Jen tak tak jsem stihla rukou ucuknout. Kůň vztekle kopl do branky.

„Ty potvoro!“ vzkřikl ten muž. „Crucio!“

Krve by se ve mně nedořezal. Myslela jsem, že vidím vzteky rudě. Ihned jsem vytáhla hůlku a namířila ji proti tomu černovlasému hromotlukovi, který podle zevnějšku, pečoval o stáje. No, pečoval…

„Hned toho nech!“ Šedovlas zatím klesl na přední nohy a pěna mu šla od huby. Střídavě sípal a střídavě bolestně ržál. Letmo jsem zachytila pohled jeho očí. Šílenství a utrpení.

„To je Davidov… Nech to být,“ zatahal mě za rukáv Scorpius. Srab. Vztekle jsem ho odstrčila, zatímco muž se jen uchechtl.

„Nebo co!“

„Expelliarmus!“ sebevědomě jsem vykřikla a nechybovala jsem. Muž byl příliš soustředěný na své mučení, takže mu hůlka vyletěla z ruky a já ji hravě chytila.

„Ty malá bestie!“ rozběhl se ten hromotluk proti mně. Zaváhala jsem. Toto jsem nečekala. Zůstala jsem stát jako opařená a jen vnímala, jak se ke mně blíží. Sakra, tak dělej něco!

Vtom do muže cosi vrazilo a povalilo ho to na zem. Tedy cosi, spíš kdosi. Scorpius. Probrala jsem se ze svého šoku.

„Pouta na tebe!“ rychle jsem zavelela své hůlce, když se muž snažil Scorpia shodit ze sebe. V tu chvíli ležel přikovaný k zemi a Scorpius s těžkým oddechováním vstal. Vítězně jsem se ušklíbla, ale můj parťák v boji vypadal na omdlení.

„U Merlina, co jsme to provedli! Vrať mu tu hůlku!“

„Ani náhodou!“ odsekla jsem.

„Ty krvezrádkyně! Ty malá čubko! Vrať mi tu hůlku! Počkej, až se to pan Malfoy dozví!“ supěl vztekle Davidov na zemi.

„Ať si!“

„Kruci, tak aspoň už pojď odsud,“ znovu mě tahal Scorpius za rukáv jako malé děcko.

„No jo,“ zastrčila jsem hůlku Davidova do šatů a následovala Scorpia ven.

„Až ho otec najde… Ten mě zabije… Zabije mě!“ hořekoval mladík celou cestu do domu.

„Prosím tě, nepřeháněj. Byla jsem to já, kdo ho tam nechal svázaného. Je to můj problém. Já mám jeho hůlku.“

„Jo, jenže ty neznáš mýho tátu!“ odsekl mi blonďák nakvašeně a nervózně zároveň. Mlčela jsem. Měl pravdu. A co jsem věděla o čistokrevných, ti si nebrali servítky ani se svou vlastní krví.

Jakmile jsme vstoupili do domu, naše cesty se rozdělily. Pro dnešek to aspoň nemusím řešit. S Malfoyem se uvidím až zítra.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Za svým snem - 2. část:

5. Angela přispěvatel
03.02.2018 [15:37]

AngelaShaki: Aj, tak to půjde o normální chybku. Občas se zaseknu v půli věty, jdu obstarat domácnost, dceru, a pak se k tomu vrátím a pokračuji naprosto jinak. :) A koukám, že mi to pak uteče i při korektuře... Měla bych se konečně vyspat. :D Díky za upozornění a za tvůj komentář!

4. Shaki přispěvatel
24.01.2018 [12:08]

ShakiMilá Angelo,
nasadila jsi vraženě vysokou laťku, už u druhé kapitoly. Nemůžu tedy jinak, než číst dál...Emoticon
Nechci, aby moje postřehy byly brány zle, ale když narazím na něco, co mi nesedí, napíšu to, jestli nevadí.
Tady to bylo v odstavci, kdy skončili oběd: Čekala jsem, až se Malfou zvedne ze stolu... nemělo by tam být od? Tu větu máš vlastně v odstavci dvakrát, jednou na začástku a jednou na konci.
Tak nic, jede se dál... Emoticon

3. Angela přispěvatel
20.01.2018 [12:39]

AngelaPoisson: Jo, ten rozhovor asi nebude úplně příjemný. I když i Draco má své světlé "otcovské" stránky. Svým způsobem. :) Díky za komentář!

E.T.: No... Třeba napadení zaměstnance? :) Ještě nevím, do jaké míry je Draco zastáncem práv zvířat. :) To čarování rozhodně problém bude. :) Díky za komentář!

2. E.T.
16.01.2018 [17:10]

Nechápu, proč by měl Draco zuřit kvůli tomu Davidovovi. Spíš aby neměla problémy kvůli čarování, když je nezletilá. Emoticon Emoticon Emoticon

1. Poisson admin
16.01.2018 [13:43]

PoissonCha, tak na ten rozhovor mezi ní a starým Malfoyem se fakt těším Emoticon Ale teda, vidět tohle já, ještě bych si do něj snad i kopla, šmejd jeden, takhle týrat zvířata Emoticon Hezky napsané, moc se těším na další Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!