OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » V propadlišti dějin 1. kapitola

22.08.2015 (09:00) • ChloeMercer • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 13× • zobrazeno 2220×

1. kapitola

Tlačila jsem před sebou vozík se zavazadly a spolu se svými rodiči chvátala na nástupiště. Čas mého odjezdu se už kvapem blížil a my nabrali pořádné zpoždění, když nás cestou stavěla mudlovská policejní hlídka. Tohle byly nebezpečné časy, a tak nebylo divu, že byli v pohotovosti. Nakonec jsme ale vlak přeci jenom stihli.

Pamatovala jsem si to, jako by to bylo včera, kdy jsem poprvé procházela tajným vstupem na nástupiště mezi čísly devět a deset. To vzrušení, které se mě zmocňovalo pokaždé, když jsem běžela přímo proti té zdi, bylo zkrátka nepopsatelné.

Ocitli jsme se na nástupišti, kde už to vřelo houfy studentů všech věkových kategorií a v neposlední řadě také jejich rodinnými příslušníky, již se loučili se svými ratolestmi.

Spěšný vlak do Bradavic vypadal stejně jako vždy. Nebyla na něm žádná známka toho, že by nějak stárnul, to se ovšem netýkalo mé osoby. Nedávno jsem totiž oslavila své šestnácté narozeniny a do konce mých školních let už mnoho nezbývalo. Pátý ročník studia pro mě teprve začínal, tak jsem si tím ale nechtěla lámat hlavu.

Nástupiště se pomalu plnilo kouřem, jak se blížil čas, kdy vlak bude muset odjet…

Do školy jsem se těšila, jak taky jinak, ale zároveň jsem měla trochu obavy z toho, co mě tam letos čeká. Zkoušky NKÚ nevyjímaje, ale teď přede mnou stálo něco mnohem obtížnějšího, než jsou jakékoli testy a ročníkové zkoušky. Mou nepříjemnou a hlavně aktuální povinností totiž bylo rozloučit se s rodiči.

„Oh, tati,“ vzdychla jsem a pevně ho objala na rozloučenou. „Budete mi tolik chybět.“

„Však ty nám taky, srdíčko. Však ty nám taky,“ řekl otec dojatě a něžně mě poplácal po zádech. „Ale už je čas.“

„Já vím,“ povzdechla jsem si a pustila ho, ale to jen na tak dlouho, abych vzápětí opět mohla skončit v náručí někoho jiného a tentokrát tím někým jiným nebyl nikdo jiný než má matka.

Byla o něco menší než já. Měla krátké blond vlasy, nahoře natočené do vln, přesně tak, jak se to nyní nosilo. Tatínek stál vedle ní a na sobě měl ten svůj šedivý oblek s kapsou na hrudi. Se svou výškou se tyčil nad námi oběma a zpoza brýlí na mě shlížel se stejně nostalgickým výrazem jako já na tohle místo, které pro mě vždycky tolik znamenalo. Vlastně hodně znamenalo i pro ně, protože se spolu v Bradavicích seznámili a byla to láska na první pohled, jak často oba říkávali.

Nevím sice, jestli na takové věci vůbec věřím, ale každičký den jsem měla tu možnost sledovat je, jak si vzájemně hledí do očí a jak si zdánlivě letmými dotyky dokazují svou lásku. Věřte nebo ne, jednomu to zamotá hlavu a začne o tom přemýšlet z trochu jiného úhlu, než tomu bylo doposud…

„Máš všechno?“ ujišťovala se a rozhodně to nebylo poprvé, co se na něco takového dnes ptala.

„Ano, mami, mám všechno,“ potvrdila jsem jí a jemně zakoulela svýma zelenýma očima.

„I kartáček na zuby?“

„Samozřejmě.“

„Tak jo, tak jdi a užij si školní rok,“ popřála mi a setřela si z tváře slzu dojetí a smutku.

Nevím proč, ale loučení s ní bylo vždycky o něco těžší než s tátou. Možná, že to bylo způsobeno tím, že jsem holka, a nebo to bylo prostě tím, že přicházím do choulostivého věku, jak s oblibou říkávala má babička Armitrůda. Ať tak, či tak, také jsem neměla daleko k slzám.

„Díky,“ usmála jsem se na ně na oba a vzápětí raději nastoupila do vlaku, který se už rozvibroval a vypustil další obláček páry, což značilo, že už bude brzy vyjíždět.

***

Urychleně jsem procházela uličkou, abych co nejdříve mohla najít kupé, které by nebylo přeplněné a zároveň by bylo na správné straně vlaku, abych svým rodičům mohla zamávat na rozloučenou. Musela jsem až do posledního vagonu, abych takové místo nalezla, ale nakonec se mi to povedlo. I když to mávání jsem opravdu stihla tak tak…

Mávala jsem jim tak dlouho, dokud mě mohli vidět, a dívala jsem se za nimi z otevřeného okna, i když už tam vlastně ani dávno nestáli, protože mi zmizeli z dohledu. Místo nich jsem teď viděla jen vjezd do tunelu, co vypadal jako jedna velká černá díra, která hrozila, že mě pohltí.

Nevím proč, ale měla jsem z toho zvláštní pocit. Bylo to něco jako předtucha vyvolaná jistou dávkou úzkosti. Začínala jsem si připadat, jako by to snad mělo být naposledy, co jsem je viděla, ale to byla přeci hloupost. Čas plyne jako voda a než se naději, budu doma a cpát se bramborovým salátem u sváteční tabule.

„Dáte si něco?“ optala se mě mile paní, která po vlaku rozváží cukrovinky.

Zdálo se, že jsem své podivuhodné pocity zkoumala až příliš dlouho, protože tak většinou činí až někdy v polovině cesty, jenomže pak jsem si uvědomila, že je to nesmysl a že je má časová dezorientace způsobena tím, že obvykle sedávám vpředu a ne vzadu.

Celkem i věřím, že než se z tohoto konce vlaku dostane na začátek, zabere jí to téměř celou tu dobu…

„Ehm, vlastně ano,“ zamumlala jsem a vyšla za ní do uličky.

Zkoumala jsem, co všechno se na tom jejím vozítku nachází, a vybírala si, co bych mohla zkusit a okusit.

Měla tam velkou spoustu čokoládových žabek, lékořicových tyčinek, Bertíkových fazolek tisíckrát jinak a pak také velkou spoustu bonbónů, žvýkaček a Saturnových prstenců ze želé.

Nakonec jsem se rozhodla pro pytlík Bertíkových fazolek a láhev limonády, ale i přesto jsem měla stále pocit, jako by tomu něco chybělo a strávit ve vlaku celý den chce mnohem víc než jen mlsky a pití.

„Máte dýňové paštičky?“

„No to víš, že mám,“ přikývla postarší žena a sklonila se pro ně kamsi pod vozík.

„Tak čtyři prosím,“ požádala jsem ji. Nemohl mi však uniknout její jasně vepsaný údiv ve tváři.

No co no, tak mám žravou náladu… Se svou postavou si to snad můžu dovolit, ne?

Měla jsem sto chutí na ni spustit bandurskou, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Koneckonců, tahle žena byla jinak moc milá dáma a bylo by to ode mě nespravedlivé vylívat si na ní svou nervozitu.

„Ehm, mohla bych si vzít ještě tohle?“ zeptala jsem se a prstem ukázala na Denního věštce.

„To jsou ale staré noviny,“ namítala.

„To vůbec nevadí, zaplatím vám je,“ vyhrkla jsem.

„To nebude nutné, dítě. Beztak bych ti do nich zabalila ty paštičky,“ odvětila.

„Děkuji,“ řekla jsem, když mi podávala mou objednávku včetně oněch novin, a i když je vlastně ani zaplatit nechtěla, nechala jsem jí od cesty dost na to, aby si za to koupila noviny na celý příští týden. Jednoduše mi to připadalo jako slušnost. Navíc já rozhodně nejsem ta, co by kdy měla problémy s penězi, a to ať už mudlovskými, nebo těmi kouzelnickými.

Což je zřejmá výhoda nás míšenců, ale to, že má matka pochází z mudlovské rodiny, nikdo příliš nevěděl. Naši se s tím nijak zvlášť nechlubili. Mamka prostě kouzlit uměla a tím to pro ně haslo. Než se ale vzali, měli kvůli tomu spoustu problémů s mým dědečkem, protože on si na čistotu krve velmi potrpěl. Nevím sice jak, ale nakonec ho má matka přesvědčila, že je jeho syna hodna, a on se umoudřil. Nemalou zásluhu na tom jistě měla právě babička Armitrůda, ale to jsou pouze mé domněnky.

Usadila jsem se zpátky na své místo u okna, načala si sáček s Bertíkovými fazolkami a konečně rozložila ony vyžebrané noviny. Tváře v nich se pohybovaly a měnily se také nadpisy.

Jo, o téhle technologii si lidé mohou leda tak nechat zdát…

V kině právě začínali dávat Bambiho od Walta Disneyho, který jim svým obrazem nemohl konkurovat, ba dokonce ani zvukem, a to tyhle konkrétní fotografie ani žádný zvuk nevydávaly. Tedy pokud nechtěly samozřejmě.

Pomalu jsem z pytlíku uzobávala fazolky a pročítala si noviny. Zaujal mě novinový článek, který se týkal právě probíhající mudlovské války. Ať už se to kouzelníkům zamlouvá, a nebo ne, ještě stále stojíme jednou nohou v mudlovském světě a tudíž se takováhle válka dotýká i našeho každodenního života. Není tedy divu, že se Denní věštec zabývá zprávami o veškerém dění, a to nejen o tom ve Stalingradu.

Chtěla jsem si ten článek přečíst, ale nestačila jsem to, protože jsem najednou zaslechla, jak se z uličky ozývá nějaký rámus. Vypadalo to, že někdo v přední části vlaku tropí nějaký povyk, nebo že se snad dokonce pere, nebo co…

Říká se, že zvědavost zabila kočku, ale to mi rozhodně nezabránilo v tom, abych se zvedla ze svého místa, odložila noviny a zvědavě vystrčila hlavu ze svého kupé. Všimla jsem si, že ostatní studenti z jiných kupé dělají totéž co já a také se snaží zjistit, odkud se ten hluk bere.

Uprostřed našeho vagonu se poštuchovalo několik studentů. Vydala jsem se tam, abych zjistila, co se děje, a případně zjednala pořádek, i když to samozřejmě nebylo mou povinností, jenže když se k tomu nikdo jiný neměl, co jiného mi zbývalo…

Nakráčela jsem si to až k nim a samozřejmě jsem ihned poznala, o které studenty se jedná. Byla to totiž stará známá parta ze zmijozelské koleje, ale nic dobrého jsem o nich nemyslela.

„Co tady blbnete?“ zeptala jsem se jich a všimla si, že mezi nimi uprostřed toho jejich hloučku sedí na zemi malá holka s copánky. Byla drobná s tmavými vlasy a brýlemi. No, ona vlastně ty brýle neměla, ale poznávala jsem ji a věděla jsem, že by je rozhodně mít měla.

Dívenka vzlykala a hlasitě popotahovala, až měla obličej celý rudý. Věděla jsem, že patří do druhého ročníku havraspárské koleje, protože jsem si ji pamatovala z loňského slavnostního zařazování.

Kluci od ní o krok ustoupili, ale svou bojovnost tím rozhodně neztratili

„Co se staráš? Nic ti do toho není,“ vyjel na mě Cygnus Black.

„To sice ne, ale připadá vám normální, že tady trápíte dvanáctiletou holku? Koukejte toho nechat!“

„Sebrali mi brýle,“ naříkala dívka.

No, jestli jsem si to hned nemyslela…

„Co kdybyste si takhle troufli na někoho stejně starého, co?“ navrhla jsem jim a bojovně vysunula bradu.

V duchu jsem se už už chystala vytasit svou hůlku s blánou z dračího srdce, kterou jsem měla prozatím připnutou k boku.

„Vraťte jí ty brýle.“

„Ty nám nemáš co poroučet,“ nenechal se zastrašit a bohužel ani vykolejit světlovlasý Abraxas Malfoy.

„Řekla jsem, abyste jí je vrátili,“ zopakovala jsem svůj požadavek a ve stejnou chvíli, kdy oni vytasili svoje hůlky, jsem i já ochotně tasila tu svou.

Na chvíli to tu připomínalo spíše scénu z nějakého westernu než školní šarvátku…

„Nebo co?“ zeptal se jeden z nich, jehož jméno jsem si ale bohužel nepamatovala.

Už už jsem se nadechovala, ale než jsem mu stihla, něčím jistě velmi duchaplným, pohrozit, povšimla jsem si, že celé scéně mezi mnou, tou malou a touhle partou idiotů přihlíží jejich školní prefekt.

Sice jsme ještě tak úplně nebyli na školní půdě, ale i tak jsem moc dobře věděla, jaký na ně má vliv. Nevím jak, ale přiměl je poslouchat ho na slovo. Obrátila jsem se tedy na něj s nevyslovenou prosbou o pomoc.

Jeho naprostá lhostejnost mě nesmírně iritovala, a tak jsem na něj po chvíli spustila…

„To je jako vážně necháš týrat studentku druhého ročníku přímo před tvýma očima a nic jim na to nepovíš? Co seš to za prefekta?“ nadávala jsem mu, ale i přesto jsem nespouštěla oči z těch dvou, co si na mě dovolili vytasit hůlky.

Vysoký tmavovlasý kluk s lehce pobledlou pletí a tmavýma očima, už na sobě dávno měl hábit a prefektský odznak se mu leskl na hrudi. Nabývala jsem však dojmu, že jestli mu tohle připadá normální, tak si ho ale vůbec nezaslouží a měl by o tom někdo vědět, jenže donášet na ostatní se mi příčilo, a to celkem dost, což bylo jeho jediné štěstí, protože jinak by si ho musel odpárat…

„Jistě, že ne,“ ujistil mě sice, ale řekl to tak arogantním a ledovým hlasem, že mi spíš připadalo, že nejradši by tomu jen dál nečinně přihlížel, protože něco dělat by zřejmě vyžadovalo zájem, který on vůči nastalé situaci rozhodně nepociťoval.

Nicméně po chvíli vstal, přešel k těm dvěma, co na mě mířili svými hůlkami a něco jim tiše pošeptal tak, abych je nemohla slyšet. Zároveň jim tak zabránil v tom, aby na mě stále mířili hůlkami, a tak jsem i já byla nakonec nucena s povzdechem sklonit tu svou.  

Nechtělo se mi to udělat. Byla bych na ně s chutí seslala nějakou tu kletbu, ale na druhou stranu to byla úleva, protože dostat školní trest hned první den, to by vážně nebyl moc dobrý začátek školního roku…

„Máš štěstí, ty mudlovská šmejdko,“ procedil mezi zuby Abraxas a vytáhl si z kapsy její brýle.

Hodil je po ní s odporem. Jako by házel kost prašivému psovi…

Dívka znovu zavzlykala, ale po brýlích už se sápala.

Sehnula jsem se k ní a chtěla jí nějak pomoct. Dokonce jsem jí nabídla papírový kapesníček, aby si mohla otřít slzy, jenže ona jej ode mě nepřijala. Pouze si nasadila své rozbité brýle na uplakané oči a vyškrábala se na nohy.

„Můžu ti je spravit, jestli chceš. Znám jedno kouzlo, co…“

„Ne, to je dobrý,“ vzlykla, aniž by mě nechala domluvit.

Následně váhavě zamířila do svého kupé, jenomže když viděla, jak se na ni ostatní šklebí, ve snaze nevyprsknout smíchy, znovu se rozbrečela a s křikem se rozběhla k nejbližším toaletám, na kterých se také zavřela a zamkla. Ještě předtím do mě ale cestou hrubě strčila a já bokem narazila do stěny.

Sakra, z toho určitě budu mít modřinu! No to jsem to tedy zase vymňoukla…

„Uršulo, počkej! Neutíkej,“ pokusila jsem se ji zadržet a nabídnout jí, že po zbytek cesty by mohla být u mě v kupé, protože jsem v něm koneckonců stejně byla sama, ale neposlouchala mě.

„Tady aspoň vidíš, jak je nevděčné pomáhat takovým, jako je ona,“ ucedil ten rádoby školní prefekt a přímo neskutečně mě tím naštval.

„Víš co, Tome? Ty na mě už radši nemluv,“ vyštěkla jsem a rázným krokem se vydala zpět do svého kupé, aniž bych se po něm byť jen ohlédla.

Nyní vás tedy moc prosím o nějaký ten komentář a hlavně o váš názor na věc. :-D

ChloeMercer

Autor: ChloeMercer (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek V propadlišti dějin 1. kapitola: