OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět III - 12. kapitola (2/2)

28.02.2022 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 521×

KAPITOLA DVANÁCTÁ: V zajetí vzpomínek - část druhá

Zaprskalo a obraz se roztrhal jako film ve staré promítačce. Najednou tu byly jiné vzpomínky – barevnější, všechny jakoby prozářené sluncem, a to i přes to, co se v nich dělo. Čísi pohřeb. Jakýsi světlovlasý muž, který v noci plakal a jeho dcera ho pozorovala škvírou v podlaze. Tatáž dcera, už větší, zařazená do Havraspáru. Je chytrá, ale neoblíbená. Moc si z toho nedělá, ani když jí spolužačky neustále schovávají věci a kde kdo na ni pokřikuje.

„Střelenka! Hej, hele, támhle jde – Lenka Střelenka!“ volal už zase jakýsi posměváček.

„Rogersi, ještě jednou tě uslyším jí tak říkat a pověsím tě za kotníky z Astronomické věže!“ Ten hlas Agnes poznala; byla to Jean – v havraspárském hábitu a s odznakem primuse na hrudi. „Jsi v pořádku, Lenko?“ zeptala se Whiteová mírně.

„Jo, jasně,“ odpověděla jí Lenka. „Vždyť je to jen takové škádlení, nemyslí to zle.“

„Neměla by sis to nechat líbit,“ poznamenala Jean. „Čím víc jim dovolíš, tím horší to bude.“

„Mně to ale nevadí,“ usmála se Lenka upřímně. „Vážně ne.“

Jean vypadala, že absolutně netuší, co jí na to odpovědět. „Jeanie, zlato?“ ozvalo se za ní, než stihla nějakou inteligentní odpověď vymyslet. Jean se otočila a Agnes zaměřila pozornost na dívku, která na ni promluvila. Byla to trochu podsaditá růžolící čarodějka s širokými rameny a na modro obarvenými vlasy asi po ramena. Na rozdíl od Jean na sobě neměla školní hábit, ale tlustý pletený svetr a přes něj přehozenou mrzimorskou šálu. „Jdeš se mnou do těch Prasinek, nebo ne?“

„Hned to bude, Euly,“ odpověděla Jean a ještě jednou se otočila k Lence. „Řekni mi, kdyby tě zase někdo škádlil, ano?“

„Ano, Jean,“ slíbila jí. Jean se na ni povzbudivě usmála a společně s Euly se vydala k východu ze společenské místnosti. Lenka je obě zamyšleně pozorovala; potom pohledem zakotvila na Roxaně, která seděla s nohama křížem v křesle a zachmuřeně si četla v knize Vodní příšery a monstra.

„Ty nejdeš do Prasinek?“ zeptala se Lenka Roxany.

„Vypadám, že někam jdu, Střelenko?“ zavrčela jí černovláska v odpověď, zaklapla knihu a i s ní v rukou vydusala schody nahoru do ložnic.

Další vzpomínka obsahovala opět Lenku, tentokrát o něco starší, jak trénuje s Brumbálovou armádou. Zřejmě právě poprvé vyčarovala patrona a nějaká holka v nebelvírském hábitu vedle ní, zrzavá a velice pohledná, jí nadšeně tleskala…

„Zabiješ pro mě Albuse Brumbála, Draco?“ Chladný hlas, který tu otázku položil, zněl téměř výsměšně. Roztřesená kladná odpověď byla provázena ledovým smíchem…

… Brumbálovo tělo podobné hadrové panence padalo z nejvyšší věže nepřirozeně pomalu a Draco na to hleděl z vytřeštěnýma očima. „Pojď,“ zavrčel na něj Snape a chytil ho za zátylek, táhl ho s sebou ze schodů dolů… Zavířilo to a tok vzpomínek se zase posunul, ale zjevně ne o moc.

„Já nikam nejdu!“ ječela Roxana a zuřivě se bránila Snapeově ruce, která se ji snažila chytit. Rukávy měla vyhrnuté a Znamení Zla na její levé ruce se lesklo v nazelenalém svitu druhého Znamení, které zářilo vysoko na obloze nad Astronomickou věží. Draco stál vedle nich, ramena svěšená, v očích nešťastný výraz, a nevypadal, že by se chtěl do výměny názorů jakkoliv zapojit. „Vy jste ho zabil, zabil jste ho!“ křičela Roxana.

Agnes celou scénu sledovala schovaná za rohem, těsně vedle patnáctileté verze Lenky, která k rozhovoru přihlížela s naprosto šokovaným výrazem v obličeji. Tohle byla první Lenčina vzpomínka, v níž zmatek a strach převládly nad obvyklými pocity zasnění a bezpodmínečného štěstí.

„Ano, zabil, Blacková, a už se sakra uklidněte… musíme odsud, hrad je plný členů Fénixova řádu…“ přisvědčil Snape a znovu se k ní natáhl. Ucouvla.

„ŘEKLA JSEM, ŽE NIKAM NEJDU!“ křikla, ale pak se výsměšně zašklebila. „Vy jste si vážně myslel, že jsem na jeho straně?“ otázala se. „Držela jsem se u něj jen proto, že mi to Brumbál přikázal! Ale jestli je Brumbál mrtvý… nikdo mě nepřinutí se k Voldemortovi vrátit. A vy teprve ne, vy zrádná kryso.“

Zaskřípal zuby. „Mám příkaz vás přivést zpátky, Blacková…“

„To mě radši zabijte tak, jako jste zabil jeho,“ prohlásila a založila si ruce na prsou.

Snape na ni pár vteřin hleděl, jako by se rozmýšlel, jestli mu za to stojí. Potom zvedl hůlku a beze slova s ní švihl směrem k Roxaně. Blacková zaúpěla a svezla se k zemi. Brumbálův vrah se k ní otočil zády, dloubl do Malfoye, aby ho přiměl k pohybu, a pokračoval směrem k hlavní bráně, za kterou se už z Bradavic dalo přemístit.

„Rox!“ vyjekla Lenka a pustila se směrem k ní. V tu chvíli z hradu vyběhl Harry a s bojovným řevem se pustil za Snapem. Roxanu ležící na zemi a Lenku, která se ji snažila přivést k vědomí, přitom úplně minul.

Harryho výkřik „ZBABĚLČE!“ bylo to poslední, co Agnes ze vzpomínky viděla – potom se všechno rozplynulo do neurčitých šedivých mračen, jimiž se propadala hlouběji a hlouběji do mlžného světa, v němž ožívaly věci dávno minulé.

Když se obraz ustálil, opět se objevily Bradavice, tmavé a podezřele tiché. Agnes stála na pobořené chodbě, z Velké síně slyšela pláč a úpění raněných. Byl květen roku 1998 a bitva, která rozhodne o běhu kouzelnických dějin, právě na chvíli ustala – to Voldemort dal Bradavicím oddechový čas.

Agnes uslyšela za zády kroky a něčí zrychlený dech. Když se otočila, uviděla Harryho, ale jen na chvíli, než se jí schoval pod neviditelným pláštěm. Ztěžklo jí srdce, když jí došlo, co je tohle za okamžik. Harry se loučí s Bradavicemi, jediným domovem, který kdy měl, než se vydá do Zapovězeného lesa, kde ho čeká smrt.

„Já chci domů,“ vzlykl slabý hlas zraněného děvčete schouleného u jedné z kamenných zdí. „Já už nechci bojovat.“

„Bude to dobré, uvidíš,“ odpověděla jí konejšivě nějaká čarodějka, která se nad ní skláněla. „Všechno bude dobré.“

Neznámá čarodějka to děvče držela za ruku a něco mu šeptala. Agnes přemýšlela, na koho se to vlastně dívá. Bylo to v Harryho vzpomínce, takže se muselo jednat o někoho pro něj důležitého, ale Agnes její tvář nepoznávala. Byla mimořádně hezká, měla měkké, laskavé oči a úzké rty rudé jako karmínová šňůrka. Vlasy černé jako havraní křídlo jí spadaly na ramena v bohatých těžkých loknách a její ruce s dlouhými štíhlými prsty hladily zraněnou s něhou přirozené léčitelky.

Až ve chvíli, kdy neznámá trochu natočila levou ruku a Agnes si všimla, že na ní má Voldemortovo znamení, došlo jí, kdo to je. Při tom uvědomění zalapala po dechu.

Dívá se na Roxanu, ale poprvé v životě Harryho zamilovanýma očima. Proto je najednou tak… krásná, docela jiná než obvykle. Harry ji vidí právě takovou. Úplně ignoruje ty její tvrdé dravčí rysy, příliš velký nos a lehce přimhouřené oči, které neustále analyzují a soudí všechny a všechno kolem sebe.

Agnes pocítila dojetí. Potom Voldemort zakřičel „AVADA KEDAVRA!“ a vzpomínkovým světem se zablesklo zelené světlo. Mlhy zavířily. „Skočili z toho útesu. Bez hůlek. Pořád ještě hledáme těla,“ řekl hlas, který patřil motácké Královně a Agnes při něm naskočila husí kůže.

Z neurčitě šedivých tvarů všude kolem se vyloupla kuchyně starého domu Potterových a v ní Ronald Weasley, který právě rozsvítil. Dlaní přejel po kuchyňské lince, pohledem utkvěl na prázdné krabici od pizzy pořád ještě ležící na stole. Prošel do obývacího pokoje a rozsvítil i tam. Mlčky urovnal polštáře na gauči a vydal se do patra.

V pokoji pro hosty sundal ze stěny obrázek, na němž byl Harry ve famfrpálovém dresu, vedle něj rozesmátá Roxana a z druhé strany on sám. Chvíli se na fotografii díval, vyloženě se do ní vpíjel očima – potom ji vytáhl z rámečku a schoval do kapsy.

Když scházel ze schodů zase dolů, bylo vidět, že se mu lesknou oči. Pozhasínal všechna světla; vyšel na zápraží, kde se ztěžka posadil. Prošacoval si kapsy a vytáhl krabičku cigaret a stříbrný zapalovač se svými iniciály, které z obou stran chránily rytiny nebelvírských lvů, aby si zapálil.

Z cigarety stoupal k nebi modravý obláček dýmu a Weasley truchlil za své nejlepší kamarády, které prodal Královně, a o nichž byl v tu chvíli přesvědčen, že je už nikdy v životě neuvidí.

Cigaretový kouř jako by celou vzpomínku rozpouštěl, až zbylo jen zápraží a nešťastný ministr kouzel. Nakonec zmizel i on. Mlhy zavířily a dřív, než byl vidět jakýkoliv další obraz, Agnes pochopila, že tahle vzpomínka bude patřit někomu jinému než Ronaldovi. Jako by měla jinou strukturu, jinou vůni, jiný šum v pozadí.

„… Deportovaný?! Jak to myslíš, deportovaný? Takhle si představuješ špičkovou právní ochranu, Alpheusi?!“ rozčiloval se nevysoký kouzelník s tmavými vlasy a očima jako řeřavé uhlíky. Gregorovič ve své plné kráse.

„Deportovaný je pořád o moc lepší než mrtvý, Timoteji!“ odpověděl mu druhý čaroděj, téměř plešatý, s kulatým obličejem a očima podlitýma krví. „Chceš snad zpátky do Azkabanu?“

Bylo vidět, jak se při zmínce jména nejstrašnějšího kouzelnického vězení Tim zachvěl a trošinku se zklidnil, i když ne o moc. „Kam si představují, že půjdu?“ otázal se.

„Máš přece dílnu někde v Maďarsku nebo kde,“ připomněl mu Alpheus. „Sakra, vždyť starej Gregorovič ti odkázal v podstatě celej majetek, Timoteji, tak mi neříkej, že…“

„Jenom jsem prodával hůlky! To je snad nějaký zločin?!“ Timův hněv už zase nabíral na obrátkách, Alpheova slova vůbec nebral v potaz. „Nejdřív Azkaban – a teď deportace?!“

„Pojď, prosím tě, a buď rád, že jsi rád,“ protočil oči kouzelnický právník, popadl Gregoroviče za paži a táhl ho pryč. Tim se mu však vyškubnul a otočil se k zavřeným dveřím do soudní síně v posledním záchvěvu vzdoru.

„VOLDEMORT MĚL HŮLKU OD OLLIVANDERA – ALE STARÝHO OLIHO BYSTE NEZAVŘELI, CO, VY POKRYTCI ZASRA…“

„Silencio!“ křikl Alpheus zaklínadlo dřív, než naštvaný hůlkař stihl svou řeč dokončit. „Zbláznil ses? Víš, co mi dalo práci tě z toho vysekat? Buď vděčný, žes uchránil holou kůži a vypadni z Británie, dokud můžeš.“

Vzpomínka se rozplynula. Agnes viděla Gregoroviče někde v horách, jak se soustředěným výrazem nějakým úzkým kovovým nástrojem hloubí sondu do kmene jakéhosi stromu. Odkudsi se ozvalo vrčení. Pak na něj něco zaútočilo.

Agnes vykřikla a v úleku zvedla ruce před sebe; když je stáhla, zjistila, že se už vzpomínka stačila změnit. Nacházela se najednou v bytě, který nemohl patřit nikomu jinému než Timovi – prostě to z něj čišelo. Všude byly různé kouzelnické „vychytávky“, které měly ulehčit běžný život; vypadalo to však, že je Tim spíše sbírá, protože je fascinován tím, co jsou lidi schopní vymyslet, než aby je sám používal – tuto myšlenku potvrzoval fakt, že celá řada „vynálezů“ k sobě měla přiloženou cedulku s názvem a popisem činnosti. Agnes viděla samožehlící prkno, koš na prádlo, který ho při určitém naplnění zase vyplivl vyprané a usušené, automatický vyhledávač druhých ponožek, samomíchací lžičky, odplesnivovač chleba a spoustu podivuhodných nástrojů a přístrojů, jejichž funkci ani po přečtení názvu nepochopila.

Tim seděl u svého pracovního stolu a rýpal se v dřevěném základu budoucí hůlky, lampu se silným světlem nastavenou tak, aby dobře viděl. Vypadal, že je do své činnosti naplno zabraný, ale pak zničehonic zvedl oči od práce a odložil dlátko, které měl v ruce, na stranu.

Agnes nechápala, co ho vyrušilo; potom ji však napadlo se otočit a uviděla, kde tkví zdroj jeho neklidu. Ve dveřích do obývacího pokoje stála Roxana a opírala se o futra. Agnes se zdála být trochu baculatější než obvykle – nebo že by to bylo tím huňatým zimním pláštěm, který měla na sobě?

„Mohla jsi aspoň zaklepat,“ řekl Tim klidně.

„Tušila jsem, že nebudu muset,“ odpověděla mu Potterová. „Co mě prozradilo?“

„Tvoje magie – cítil jsem ji ve vzduchu už od chvíle, co ses mi přemístila před barák. Pořád zanechává stejné stopy, i když máš jinou hůlku. Mimochodem, tahle k tobě vůbec nesedí,“ řekl Gregorovič a obrátil se tváří k Roxaně. „Proč nepoužíváš tu svoji?“

„Přišla jsem o ni,“ pokrčila rameny. „Vím, že tahle není ideální. Právě proto jsem tady. Chci od tebe koupit novou.“

„Nejsi tady proto, abys koupila hůlku,“ poznamenal Tim a zády se opřel o svůj stůl. Roxana ho probodávala pohledem. „Tedy ne jenom proto. Co tě sem přivádí, Roxano Blacková?“

„Potterová,“ opravila ho.

„Ach, odpusť. Takže to je jeho?“ kývl k Roxaninu zakulacenému břichu. Roxana se ho přestala snažit zakrývat pláštěm a přikývla. „Gratuluju,“ pravil Gregorovič. Pousmála se, ale neřekla na to nic. Hůlkař na ni vyčkávavě hleděl, očekával, kdy z ní vypadne skutečný důvod její návštěvy.

„Vrať se s námi do Británie, Timoteji,“ požádala ho Roxana.

„Aby mě mohlo vaše Ministerstvo zavřít zpátky do Azkabanu? To ani náhodou, děkuji pěkně,“ ušklíbl se.

„Je to důležité,“ poznamenala Roxana a Gregorovičovi zahořely v očích pobavené plamínky. Pokračovala. „Potřebujeme tvoji pomoc. Ministerstvo je zkorumpované a…“

„Myslíš si, že to nevím?“ otázal se jí. „Jistěže je prolezlé špínou a korupcí skrz naskrz, vždyť poslalo nevinného hůlkaře k mozkomorům…“

„V té době už v Azkabanu žádní mozkomoři nebyli, Timoteji…“

„… zatímco tebe nechalo na svobodě. Šest měsíců podmíněně, pokud si dobře pamatuju. Za ty věci, které jsi jako smrtijedka prováděla, jiní dostali doživotí,“ dokončil, aniž by se její poznámkou nechal vyvést z míry. „A to ještě zdaleka nevím o všem.“

Roxana si založila ruce na prsou. Agnes viděla, jak zatíná klouby. Roxana se zjevně zlobila, ale snažila se udržet hněv na uzdě. Potřebovala dostat Gregoroviče na svou stranu. „O tomhle se nehodlám bavit, Timoteji,“ řekla s maximální snahou o klidný tón.

„Podmínka – a jenom na šest měsíců!“ spráskl Tim ruce teatrálně a vstal ze své židle. „Pro pravou ruku Pána Zla!“

V tu chvíli to Roxana už nevydržela. Jedním skokem byla u něj, přirazila ho ke zdi a přidusila ho loktem. „Ještě jednou,“ zasupěla, „ještě jednou tě to uslyším říct a přísahám, že ti vymáčknu mozek z lebky a nechám ho vytéct ušima.“

Pustila ho. Gregorovič se rozkašlal a svezl se na kolena, prsty si přitom masíroval pošramocený krk. „Nemůžu uvěřit, že zrovna kvůli tobě Potter nechal tu Weasleyovic kočku…“

„S Ginny nikdy nic neměl,“ poznamenala Roxana.

„Viděl jsem přenos z jejich veselky,“ ušklíbl se hůlkař.

„To nebyl on, jen herec, který se za něj vydával,“ odpověděla mu Roxana a Gregorovič se nepokrytě rozesmál.

„Och, ovšem, a Amíci nepřistáli na Měsíci a zeměkoule je ve skutečnosti placka!“ chechtal se. „Promiň, spletl jsem se, tebe by neměli zavřít do Azkabanu – nýbrž do blázince!“

V tu chvíli vstoupil do místnosti Harry Potter. „Rox? Slyšel jsem nějaké rány, tak jsem…“ Všiml si Gregoroviče, který byl pořád ještě na podlaze, a trochu se zachmuřil. „Co se tady stalo?“ zeptal se.

Hůlkař k němu vzhlédl. V první chvíli se ještě smál, ale čím déle se na Harryho díval, tím zmateněji se tvářil. „On tu vážně je,“ poznamenal, aniž by z Pottera spustil pohled. Nejistě se zvedl na nohy a naklonil se k Harrymu o trochu blíž, jako by k němu čichal. Harry o preventivně krok ustoupil. „Je to skutečný Potter. Zatraceně, cítím jeho magii… ten otisk je nezaměnitelný,“ řekl nejistě. Věřil svým schopnostem, nemýlil se často. A Potterovu magickou stopu znal velice dobře – cítil ji tenkrát, u Malfoyových, když Bellatrix Lestrangeové potajmu vyráběl novou hůlku poté, co jí byla ta původní ukradena, a samozřejmě si ji zapamatoval, protože to byl právě Harry Potter...

„Jak jsem říkala, než jsi mě tak nevybíravě přerušil,“ vzala si Roxana znovu slovo. „Potřebujeme tvoji pomoc, Timoteji. Detaily ti vysvětlíme cestou.“

„Nikam nejdu. Nenechám se zavřít. Ani kvůli tobě ne. Zas tak pěkné oči nemáš, Roxano,“ poznamenal Gregorovič.

Zamračila se na něj. Harry postoupil o krok dopředu. „Prosím, pane Gregoroviči,“ řekl tiše. „Kdyby to nebylo vážné, neobtěžujeme vás s tím. Jde o osud celé kouzelnické Británie.“

Gregorovič pomalu vstal z podlahy a oprášil si kolena. „O osud celé Británie?“ zopakoval po něm. Harry přikývl. „Takže chcete říct, že… osud matičky Anglie je v mých rukou? Ale já jsem jenom hůlkař,“ upozornil ho.

„Právě to potřebujeme,“ řekl Harry.

„Oslovili jste starého Ollivandera?“ zeptal se Gregorovič.

„Ne. Chtěli jsme toho nejlepšího,“ pravil Harry vemlouvavě.

Tim se nesmírně samolibě usmál. „No, pane Pottere,“ prohlásil a trochu se poškrábal na čele. „Tak to přece jen vypadá, že s vámi pojedu.“

Vzpomínka se zavlnila a změnila se. Teď se před Agnes rozprostíral vskutku divukrásný pohled na křídově bílé útesy a dvojici mužů, kteří si zjevně vychutnávali tentýž výhled. Byl to Harry, kvůli silnému větru zachumlaný do těžkého pláště, a Tim Gregorovič, bosý a s nohavicemi vyhrnutými až ke kolenům.

„Sladký Albione! Země zaslíbená! Jak mi scházely tvé půvabné břehy,“ prohlásil Gregorovič herecky a vysekl zemi, z níž byl kdysi vykázán, hlubokou poklonu. Agnes si všimla, že mu slzí oči – nevěděla však, jestli kvůli větru nebo z dojetí.

Roxana stála kousek od nich a celou scénu pozorovala s lehce povytaženým obočím. „Dojemné, vskutku,“ prohodila. „Na to, jak moc se ti sem nechtělo.“

Obrátil se k ní. „Nečekal jsem, že tu budeš,“ poznamenal. „Neměla bys třeba rodit?“

Pohladila se po těhotenském břiše, které bylo mnohem výraznější než v předchozí vzpomínce. „Ještě mám pár týdnů čas. Navíc, tohle jsem si nechtěla nechat ujít.“

„Můj příjezd?“ zeptal se.

Zavrtěla hlavou. „Spíš to, až ti to dojde.“

„Co mi má…“ začal. Potom bylo vidět, jak se mu rozšiřují zorničky a Agnes přeběhl mráz po zádech. Vnímala jeho emoce, cítila překvapení a strach, který ho ovládl, když to ucítil. Magie. Obrovské množství paměťové magie. Gregorovič poprvé poznal Mlhu. Viděla, jak trochu klopýtl dozadu a pak sebou poplašeně škubnul, když mu vlna mořské vody omyla kotníky.

„Síla, co? Když na to nejsi zvyklý, je to jasně patrné,“ poznamenala Roxana.

„Co-co to je?“ otázal se Gregorovič. Hlas se mu třásl jen o trošinku míň než kolena.

„To ještě bohužel nevíme přesně,“ odpověděl mu Harry. „Ale bude to nějaký druh kouzla ovlivňující paměť.“

„Musíme to zničit,“ řekla Roxana. „A ty nám pomůžeš zjistit, jak.“

Znovu se na ni podíval, jako by se zbláznila. Střelil pohledem k Harrymu, jako by čekal, že vtipkuje, ale Potter se netvářil o nic méně vážně než Roxana.

„Vy cvoci,“ ulevil si Gregorovič. „Už byste mi vážně, ale vážně mohli říct, co se tu zatraceně děje.“

Než mu stačili odpovědět, vzpomínka se rozprskla jako mýdlová bublina. Agnes viděla, jak Tim sedí nad prvními nákresy Tlusté Berty. Sledovala, jak stěhuje všechna ty svá hůlkařská fidlátka do pracovny v centrále Auguronova odboje. Viděla také Roxanu, jak mu poprvé představila Jean – tenkrát trochu pohublou a s podstatně smutnějším výrazem v očích. Další a další vzpomínky, myšlenky, emoce. Jeanin obličej, její úsměv. Ibišková vůně tak silná, že se dala téměř nahmatat.

Pak se tok vzpomínek ustálil a svět opět nabyl jasných obrysů. Nacházeli se v „pokojíčku“ Tlusté Berty, která byla zatím všechno, jen ne hotová. Bylo vidět nabalzamované dračí srdce v jejím nitru a nedokončenou síť z jednorožčích žíní, do níž bylo zavěšeno. Tim stál na žebříku, který se opíral o Bertin bok, a téměř u stropu cosi kutil.

„Podej mi dláto třináctku, Žiletko,“ požádal směrem dolů k Jean.

Bělovláska klečela u jednoho z jeho nákresů a cosi horečně přeškrtávala červenou pastelkou. „Říkala jsem ti, že budeš potřebovat třináctku a ne dvanáctku,“ poznamenala.

„Chceš, abych se ti omluvil a přiznal, že jsi měla pravdu?“ zeptal se.

Zoufale krásně se na něj usmála a v pomněnkových očích se jí vesele zablesklo. „Možná?“

„A pak že já jsem tady magor,“ zazubil se na ni. „Ze mě omluvu nikdy nedostaneš, na to jsem příliš dokonalý.“

„A po čertech ješitný,“ dodala, vstala a ze stolu vzala dláto, které chtěl. Natáhl k ní ruku. Ucukla, aby na dláto nedosáhl. „Popros,“ přikázala.

Hraně si povzdechl. „Prosím, drahá Jean, podáš mi to dláto?“ otázal se pak. Přikývla a předala mu požadovaný nástroj.

„Však já tě ještě naučím slušnému chování,“ uculila se a vrátila se zpátky k nákresům. Pozoroval ji s lehkým úsměvem na rtu. Jak trochu špulí rty, když píše. Jak se jí lesknou bílé vlasy pokaždé, když nakloní hlavu na stranu. Věděl, že o něj Jean nikdy nebude stát tím způsobem, který by si představoval – ale možná právě proto ji měl o to víc rád. Potřásl hlavou, přechytil si dláto a pustil se do práce.

Další vzpomínka se od té předchozí téměř nelišila – opět byli v komnatě s Tlustou Bertou, jen ta teď byla už dokončená a kolem ní stálo sedm kouzelníků. Agnes si je pozorně prohlížela, aby zjistila, jestli pozná všechny. Příliš těžké to nebylo. Gregorovič a Jean byli jasní, nervózně postávali u svého díla a skoro vypadali, že k němu nechtějí pustit nikoho dalšího; dále tu byli oba Potterovi, Draco Malfoy, Lenka a Carpenterová z ošetřovny.

Tim si odkašlal. „Takže,“ řekl. „Zavolal jsem vás sem, abychom otestovali bezpečnost.“

Všichni přikývli. „Nejdřív… nejdřív asi krátce k ovládání,“ pravil. Bylo slyšet, jak je nervózní. „Musíte ji držet oběma rukama, respektive položit obě ruce do tady těch jamek v jejím povrchu,“ kývl k ovládacím otvorům. „Je potřeba je zasunout až na doraz, dokud vám nehty nenarazí do dřeva. Roxana půjde sem – a Jean, ty si stoupni naproti ní. Vedle Roxany dáme Lenku, tak. Penny, naproti Lence. Vedle Lenky poprosím Draca. A Harry, ty si prosím stoupni támhle, přímo proti němu. Sedmé místo bude moje.“

Naprázdno polkl a sledoval, jak skupina vyplňuje jeho pokyny. Agnes se trochu otřásla, když viděla, jak Jean zasunuje ruce do ovládacích otvorů. Najednou měla pocit, že je zase vidí zčernalé, spálené na uhel.

„Jste připravení?“ otázal se Tim, když byli všichni na svých místech. „Začneme jednoduchým kouzlem na přivolání deště. Tedy – ty oči bych raději nechal otevřené, Penny – na tři. Raz… dva… tři!“

Místnost se zachvěla, když Bertou projela magie. Odněkud z výšky bylo najednou slyšet hučení kapek vody bičujících zem. „Výborně, výborně! Ono to vyšlo,“ radoval se Gregorovič. Poslední věta byla určená zřejmě spíš jemu než ostatním. Jean se na něj zářivě usmála.

„Všichni jsme živí, neuvěřitelné,“ prohlásil Draco trochu sarkasticky. „Co dál, Gregoroviči?“

„Chtěl bych zkusit, v kolika lidech ji dokážeme ovládat – a jestli se při tom nějak liší síla vyslaného kouzla,“ řekl hůlkař. „Pojďte, zastavíme ten déšť a pak to zkusíme znovu.“

Agnes sledovala, jak sedm kouzelníků znovu zasunuje ruce do otvorů v kmeni Berty a šeptaným kouzlem ruší následky zaklínadla předchozího. Déšť ustal. „Penny, ty jdi prosím teď na stranu,“ požádal Gregorovič.

Carpenterová přikývla a stoupla si bokem. Agnes přemýšlela, jestli ji nechal odejít jako první proto, aby měl k dispozici léčitelku, kdyby se něco stalo. Ostatní stáli na svých místech, připravení k dalšímu kouzlu. „Připraveni?“ otázal se Tim. Kývli. „Tak do toho, raz, dva, tři…“

Kapky deště dopadaly na střechu Bertiny komnaty se stejnou intenzitou jako předtím. „Hřeje to,“ poznamenala Lenka. „Úplně mi to prohřálo ruce.“

Tim se trochu zachmuřil, ale neřekl k tomu nic. „Zrušme to kouzlo,“ požádal. Udělali to vzápětí, opět bez větších potíží. „V další fázi nás tu zůstane jen pět – Harry, jdi prosím tě pryč.“

Harrymu se ani trochu nelíbilo, že by tam měl nechat Roxanu, ale ta mu pohledem naznačila, že to zvládne, a tak ustoupil. „Raz, dva – tři…“ odpočítal znovu Tim. Podlaha místnosti se zachvěla a znovu se ozval déšť. „Výborně, vypadá to, že je kouzlo pořád stejně silné… to je skvělé,“ poznamenal.

„Ale vážně to trochu hřeje. Skoro až pálí,“ řekla Roxana. „Už jsem to cítila taky. Nepřehřívá se?“

„Na funkci by to nemělo mít vliv,“ odpověděl jí Gregorovič. „Zastavíme ten déšť a pak to otestujeme ve čtyřech. Draco,“ kývl k Malfoyovi. „Teď půjdeš bokem ty.“

Draco ale zavrtěl hlavou. „Ať jde Blacková,“ řekl. „Potter by se zbláznil strachy, kdybys ji to nechal testovat dál. A my ho potřebujeme aspoň trochu při smyslech.“ Roxana se na Malfoye zaškaredila, Harry k tomu neřekl nic. Když však Gregorovič na Dracův návrh kývl, úlevně se pousmál.

„Děláte, jako bych byla neschopná nebo co,“ zavrčela Roxana a vyklidila prostor.

Agnes cítila, jak Timova nervozita o něco narostla. „Raz,“ řekl. Po čele mu stekla kapka potu. Co když se Berta skutečně přehřívá? „Dva,“ pokračoval. Nemůžou to nevyzkoušet. Musí zjistit, čeho je schopná – čeho je on schopný. „Tři,“ řekl. Agnes zatajila dech a věděla, že Tim udělal totéž. „TEĎ!“ křikl.

Kouzlo, které vystřelilo z nitra Tlusté Berty k obloze, nebylo o nic slabší než ty předcházející – při tomto pokusu se však ozvalo hned několik poděšených výkřiků.

„Do prdele! Merlinovy koule, sakrafix! To pálí, do prdele, doprdele!“ ječel Malfoy a urychleně vytahoval ruce z ovládacích otvorů. Dlaně i hřbety rukou měl pokryté nevzhlednými puchýři. Jean na tom byla podobně, obličej jí navíc úplně zbledl.

Když Tim vytáhl vlastní ruce, zjistil, že i ony jsou spálené. Nejhůř na tom však byla Lenka, kterou už Carpenterová táhla od Berty pryč. Roxana jí pomohla položit zraněnou na zem a potom se společně s ní pustila do léčení.

„Co jí je?“ ptal se Gregorovič vystrašeně.

„Arytmie,“ odpověděla mu Roxana, zatímco mávala hůlkou nad Lenčiným hrudníkem. „Velmi ošklivá. Srdce jí buší příliš rychle, mám strach, že půjde do fibrilace komor…“

„Pracuji na tom,“ řekla Carpenterová. „Ty se postarej o ty spáleniny, Roxano.“

„Dál to zkoušet nebudeme,“ pravil Tim rezolutně. „To stačí. Čtyři jsou minimum, pět bezpečné minimum.“ Jean mezitím ze vzduchu vyčarovala škopek a naplnila ho až po okraj ledovou vodou. Když držela vlastní hůlku, sykala u toho bolestí. „Zchlaďte si ty ruce,“ poradila všem. „Pomůže to. I tobě, Time,“ řekla směrem k němu, když si všimla, že k ní nejde.

Zavrtěl hlavou a omotal si popálené ruce hedvábným kapesníkem, který měl v kapse. Nechtěl od té bolesti ulevit, neměl pocit, že si to zaslouží. Nejradši by si nafackoval za to, že Jean – totiž je všechny, nejen ji – málem zabil.

Vzpomínka se rozplynula. Agnes viděla sebe samotnou, jak s Gregorovičem bok po boku běží při bitvě o centrálu na velín. Znovu viděla, jak se Tim dobývá do dveří od komory s Bertou, které mu Jean zamknula. Cítila jeho bolest, když si poranil rameno, a mnohem víc bolesti, když se dostal dovnitř a zjistil, že je Jean mrtvá.

Masíroval jí srdce a z očí mu přitom kanuly slzy. Uskočil, když přiběhla Roxana a řekla mu, ať uhne, a sledoval, jak Jeaniným bezvládným tělem projel elektrický proud z Roxaniny hůlky. Přestože měl pocit, že mu to rameno upadne, nepřestával stlačovat Jeanin hrudník. Roxana do ní dýchala. Potom se prohodili. Jeaniny rty byly vlhké a ještě pořád horké. Ať se však snažil, jak chtěl, život do nich vdechnout nedokázal. „Neopouštěj mě, prosím… Žiletko, neodcházej…“

A pak byla pryč. Prostě pryč. Cítil prázdnotu a Agnes ji prožívala s ním, stejně jako tenkrát, možná ještě hůř. Nevěděl, jak dlouho plakal u Jeanina těla, prosil ji, ať se probudí. Modlil se k andělům, ve které nevěřil, ale které by v tu chvíli nejradši sám stvořil, vykřesal z temnoty studeného vesmíru, jen aby mu ji pomohli přivést zpátky, jenže to nešlo – žádní andělé ani bohové nebyli, dokonce ani žádní démoni, jimž by mohl prodat duši výměnou za tu její. Existovaly jen Jeaniny na uhel spálené ruce a slábnoucí ibišková vůně.

Roxana ho vystřídala a on se vypotácel z Jeanina pokoje, aniž by pořádně věděl, kam jde nebo co dělá. Kroky ho zavedly do pobořené knihovny, chtěl nalít do myslánky všechny svoje vzpomínky, v nichž pořád byla, živá a zdravá, chtěl ji vidět, chtěl jí říct, že je mu to líto, chtěl být prostě s ní… Snad by mu bylo nejlíp, kdyby se v těch vzpomínkách utopil.

Když otevřel dveře knihovny, byla v ní úplná tma. Jeanino iluzivní slunce, dokonalé a zářivé, zhaslo jednou pro vždy. V tu chvíli to na něj dolehlo s definitivní platností. Klopýtl, zakopl a spadl na kolena. Bolest z dopadu na chvíli přebila zraněné rameno a mysl roztříštěnou na kusy.

Měl pocit, že svět skončil.

Vzpomínky tmavly, kroutily se jako spálený papír. Agnes couvala, nechtěla být součástí Gregorovičova žalu, sama si ho prožila dost, ale zdálo se, že není úniku. Odevšad se valil zármutek. A pak najednou…

… Najednou byla zase v komnatě s Tlustou Bertou. Gregorovič přejížděl prsty po jejím kmeni, jako by ji hladil. „Tak jsme si nakonec zůstali sami, ty monstrum,“ poznamenal ke svému výtvoru. „Nikdy ti to neodpustím. Nikdy ti neprominu, že jsi mi ji vzala.“ Berta pochopitelně neodpovídala, tyčila se nad svým stvořitelem mlčky a výsměšně, jeho vrcholné dílo, které však ani zdaleka nebylo dokonalé.

„Měl bych tě zničit. Rozkopat. Spálit na uhel, tak jako jsi ty spálila ji,“ řekl Tim. „Rozumíš? Zničit, Berto! Nebo už na to jméno neslyšíš?“

Nic. Naprosté ticho. Čekal výsměšný ohňostroj červených jisker, jimiž na to oslovení obvykle reagovala, ale ona neudělala vůbec nic. Zdálo se to jen Agnes – anebo opravdu byl najednou ve vzduchu cítit ibišek?

„Jean…?“ zašeptal Tim úpěnlivě.

A potom někdo Agnes popadl za límec a zprudka vytáhl ze vzpomínek zpátky do reality.

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět III - 12. kapitola (2/2):