Ukradený svět III - 12. kapitola (1/2) • OurStories.cz ~ naše povídky

Je to nepříjemné omylem skončit v něčí hlavě... nutno však přiznat, že Agnes si další ze svých výletů do cizích vzpomínek skoro až užívá.

22.01.2022 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 538×

KAPITOLA DVANÁCTÁ: V zajetí vzpomínek - část první

Agnes padala světem šedivých stínů a nekonkrétních obrysů, které se přelévaly jeden v druhý, aniž se, byť jen na chvilku, ustálily. Točila se jí z toho hlava. Zoufale se snažila o něco zachytit, ale pod rukama nenahmátla nic, jen mlhu…

„NEBELVÍR!“ ozval se odkudsi zdáli hlas, jež Agnes poznávala – patřil Moudrému klobouku, který právě někoho zařadil, což bylo provázeno bouřlivým potleskem. Agnes se pokusila nasměrovat svůj pád směrem k tomu zvuku. Svět kolem ní se najednou začínal vyjasňovat, až rozpoznala Velkou síň ve vší její kráse, rozzářené tváře bradavických studentů a své vlastní mladší já, jak se ještě pořád s kloboukem na hlavě rozbíhá k nebelvírskému stolu.

„Ten klobouk mi tu nechce, slečno Gebauerová, ještě ho budu potřebovat,“ zubil se na ni maličký profesor Kratiknot a jedenáctiletá Agnes zčervenala jako rajské jablíčko, než se k němu sklonila, aby jí mohl klobouk odebrat.

Než to však stihl, vize se změnila. Tentokrát se Agnes znovu ocitla na nástupišti 9^3/4, velice brzy ale zjistila, že se nejedná o její vlastní vzpomínku – v jejím centru totiž rozhodně nebyla ona. Uprostřed davu bradavických studentů stál bledolící chlapec s ulíznutými blond vlasy, jemuž matka právě čistila umouněnou tvář kapesníčkem.

„Mami… to vážně není nutné… u Merlina, nech toho, lidi se koukaj… mami…“ bránil se malý Draco.

„Přece nepojedeš do Bradavic špinavý jako jeden z těch Weasleyovic šmudlů,“ odpověděla mu na jeho námitku Narcissa, dokončila své dílo a kapesníček zase schovala. „Tak je to mnohem lepší. Buď tam hodný, ano? A dobře se uč, zlato, je to důležité.“

„Jó, jasně,“ obrátil Draco oči v sloup. „Už můžu jít za Leem?“

„Lee jede v prefektském kupé, broučku, už jsem ti to jednou říkala,“ připomněla mu Narcissa. „Budeš si muset vystačit s Vincem a Gregem.“

„S Crabbem a Goylem? To má být nějaká zábava? Mami, vždyť ti troubové si neumí ani zavázat vlastní tkaničky,“ zavrčel Draco nespokojeně.

„Určitě najdete společnou řeč,“ řekla Narcissa nekompromisně. „Jsou to chlapci z velmi dobrých rodin – upřímně, mnohem lepších, než jsou Parsonsovi, takže by ses s nimi měl spřátelit. Dobrý původ a dobré vychování, Draco. To tě dostane nejdál.“

„Už můžu jít?“ zopakoval Draco. Teď už zněl vyloženě znuděně.

„Ne, ještě se s tebou chce rozloučit tvůj otec,“ oznámila mu Narcissa. „Jen se zdržel támhle s Goylovými… hned tu bude.“

Vysoká postava Luciuse Malfoye v tu chvíli už kráčela směrem k nim. Lucius vypadal mladší a podstatně sebevědomější, než jak ho Agnes viděla v Suziině vzpomínce. Na mysl jí vytanula představa jeho obličeje s vyvalenýma očima a ošklivým modrofialovým odstínem pokožky, když se dusil na oprátce. Nebylo tenkrát příjemné to sledovat. Zdálo se jí, že čím déle na jeho tvář hledí, tím víc v ní vidí odlesk jeho smrti.

„Draco,“ oslovil chlapce Lucius a jeho syn k němu vyčkávavě zvedl oči. Agnes si nemohla nevšimnout, že jsou plné jakéhosi téměř až nábožného obdivu – ale také strachu. „Doufám, že přineseš našemu rodu čest.“

„To se spolehni, otče,“ odpověděl Draco pevně. Lucius ho s úsměvem poplácal po rameni a Draco se už už hnal ke dveřím do vagónu; Narcissa ho však zachytila a stiskla ho v pevném mateřském objetí. Bránil se jí jen chviličku. Pak se přitulil.

Agnes viděla, jak kdesi v dálce za rodinou Malfoyových proběhl skrytým průchodem na nástupiště černovlasý chlapec, který měl na vozíku klec s mohutnou bílou sovicí sněžnou, a hned za ním zrzek s ušpiněným nosem.

Vzpomínka se zamlžila, ale jen na chvilku. Bylo slyšet, jak zahoukal vlak a jeho kola se skřípavě rozjela. Agnes se ocitla na prahu kupé, v němž si právě nějaké děvče přetahovalo přes hlavu zbrusu nový školní hábit.

„Víš, že se ještě nemusíš převlíkat, Rox?“ otázala se té dívky starší bradavická studentka, blondýnka se zářivě modrýma očima. „Do Bradavic je to minimálně šest hodin jízdy.“

„Nebudu tady sedět v těch směšných šatech, do kterých mě navlíkla tetička, Jean,“ odpověděla Roxana. „Přísahám, že dokud budu v Bradavicích, nic růžového si na sebe neoblíknu.“

„Náhodou, růžová ti celkem sluší,“ pravila Jean a jedenáctiletá Roxana se na ni zaškaredila. Potom přešla k oknu a pokusila si trochu uhladit rozčepýřené černé vlasy. Moc to nepomohlo.

Dveře kupé se otevřely a skrz Agnesin hrudník prostrčila hlavu další dívka s trochu pihovatým obličejem, oříškovýma očima a hřívou hnědých vlasů, snad ještě nepoddajnějších, než byly ty Roxaniny. I ona už měla na sobě bradavický hábit. „Neviděly jste tu někde žabáka?“ zeptalo se to děvče.

Roxana i Jean zavrtěly hlavou. „Kdo ho ztratil?“ zeptala se Jean.

„Tady Neville,“ odpověděla jí hnědovláska a ustoupila na stranu. Ve dveřích se objevila trochu nešťastná kulatá tvář nějakého kluka, který mlčel jako zařezaný. „Nechcete nám pomoct s hledáním?“ zeptala se Roxany s Jean.

„Jo, jasně, Rox vám určitě pomůže,“ dloubla do ní zezadu Jean, než stihla Roxana odpovědět jakoukoliv kousavou poznámkou, a popostrčila ji směrem ke dveřím. „Taky nastupuje do prváku, stejně jako vy dva, viď, Rox? Můžete se aspoň seznámit.“

Roxana se nezatvářila nijak moc přívětivě, ale to už k ní hnědovlasá dívka natahovala ruku. „Tak jo, to budeme moc rádi!“ prohlásila nadšeně. „Mimochodem, já jsem Hermiona Grangerová a tohle je Neville Longbottom.“ Chlapec s kulatým obličejem trochu zrůžověl a něco zamumlal.

„Roxana Blacková,“ představila se jí budoucí žena Harryho Pottera trochu nejistě. „Můžeš mi říkat Rox, je to kratší. Zabere ti to míň času.“

„Tak jo,“ přikývla budoucí ministryně kouzel a zazubila se. Podobně jako Roxana měla výrazné přední zuby, na rozdíl od ní je však při každém úsměvu hrdě dávala na odiv. „Pojď, Rox!“ Ťafla černovlásku za ruku a táhla ji pryč. Roxana vrhla ještě jeden trochu zoufalý pohled směrem k Jean.

„Jen se socializuj, Rox,“ usmála se na ni světlovláska. „Je to důležitý.“

Vzpomínka se rozprskla v ohňostroji barev, skončila mnohem více náhle než ty předchozí. Agnes vyjekla a přepadla dozadu – už zase letěla mlžným světem dál a dál…

„Brzy zjistíš, že některé kouzelnické rodiny jsou lepší než jiné, Pottere… přece by ses nechtěl přátelit s takovými, kteří ti za to nestojí…“ zněl odkudsi chladný, navýsost sebevědomý hlas Draca Malfoye. „Díky, ale myslím, že dokážu poznat sám, kdo za co stojí,“ odpověděl mu Harry.

„ZMIJOZEL!“

„NEBELVÍR!“

Zvuk potlesku se změnil v praskání dřeva hořícího pod mnoha kotlíky v učebně lektvarů. Profesor Snape kráčel třídou jako černý stín a Agnes napadlo, že kolem sebe šíří podobnou auru, jaká jde cítit kolem Draca.

„Vzhledem k tomu, že se školou šíří neoprávněné pomluvy tvrdící, že mezi kolejemi panuje až příliš velká soutěživost, bylo rozhodnuto, že je třeba podporovat spolupráci,“ odplivl si málem při posledním slovu. „A to i v hodinách lektvarů. Proto se laskavě usaďte tak, aby byl ve dvojicích vždy jeden člověk se Zmijozelu a druhý z Nebelvíru… ano?“ šlehl pohledem po černovlasé dívce, která se hlásila.

„Pane profesore, já jsem ale z Havraspáru…“ odvážila se říct Roxana.

„Tak to jste zřejmě ve špatné třídě,“ zpražil ji Snape. „A nejspíš i ve špatné koleji, pokud neumíte přečíst vlastní rozvrh.“

„Blacková chodí na hodiny s náma,“ prohlásil zrzek, který se o mnoho let později měl stát ministrem kouzel. „Havraspárů je letos hodně, takže je trochu přerozdělovali, a někteří…“

„Nedovolil jsem vám promluvit, pane Weasley, srážím Nebelvíru pět bodů,“ nenechal ho doříct Snape. „A co se vás týče, slečno Blacková, vy si pochopitelně sedněte, s kým chcete, když jste tu jediná ze své koleje.“

„On je tu ještě Blueford…“ opravila ho.

Snape vypadal, že v duchu počítá do deseti. „Tak se… posaďte… ke komukoliv… jinému… než je… Blueford,“ zasyčel na ni.

„Můžeš se posadit za mnou, Rox,“ oslovila Roxanu hnědovláska, která seděla v úplně první lavici, a poklepala dlaní na židli vedle sebe.

Blacková protočila oči, povzdechla si a vydala se k ní. „Už jdu, Hermiono.“

„Já s tebou sedět nebudu, Malfoyi,“ ozvalo se polohlasně zezadu.

„Jenže tohle je poslední volný místo ve třídě, Pottere,“ odpověděl na to Draco.

Snape byl u nich dvěma kroky, černý plášť za ním při tom pohybu výhružně zavlál. „Ale ale, pan Potter,“ oslovil Harryho. „Naše nová celebrita.“

Harry k němu zvednul pohled a profesor pokračoval v řeči tónem téměř výhružným. „Když se vám tohle místo nelíbí, sbalte si své věci a přesuňte se dopředu k Blackové.“

„S tou už ale sedí Grangerová,“ ozval se znovu Weasley, který zjevně ještě nepochopil, co bude následovat, když to udělá.

„Znovu jste mě přerušil, pane Weasley, tentokrát to už bude za deset bodů,“ pravil Snape a Ronald překvapeně zalapal po dechu. „Slečna Grangerová půjde pochopitelně sem dozadu za panem Malfoyem.“

Hermiona už už otevírala pusu, aby něco namítla, ale na rozdíl od svého budoucího muže byla schopná se zarazit včas. Stiskla rty, přehodila si přes rameno svou brašnu, shrábla z lavice pergamen, brk a kalamář, který si už stačila připravit, a poslušně se vydala do zadní části třídy. Když si sedala vedle Draca, podíval se na ni pohrdavým pohledem. Nakrčila nos a odvrátila se od něj.

Z kotlíků stoupaly ke stropu bělavé výpary a vzpomínka se znovu zahalila do mlh. Když se znovu vyjasnila, Agnes zjistila, že se nachází na bradavické chodbě – tváří v tvář budoucí ministryni kouzel. Hermiona Grangerová, vyšší a poněkud upravenější než v předchozí vzpomínce, se trochu uzardělá opírala o zeď a k hrudníku si tiskla nějaké učebnice.

„Uvědomuješ si, co jsem zač? Že jsem vyrostla v podstatě v mudlovské rodině a že chodím do Nebelvíru?“ otázala se nevěřícným tónem světlovlasého čaroděje ve zmijozelském hábitu, který stál proti ní.

„Je mi to jedno,“ odpověděl na to Draco.

„Co na to řekne tvůj otec?“ zkusila to ještě jednou.

„Už jsem ti jednou řekl, že je mi to jedno,“ zavrčel a trochu se nad ni naklonil. Na to, jaký tón používal, se na ni díval neuvěřitelně měkce, a Agnes jasně viděla, že Hermiona dýchala rychle a přerývaně. „Tak jdeš se mnou na ten ples, nebo ne, ty mrňavá šprtko?“

Odpověď slyšet už nebyla. Prostředí se znovu změnilo. Ronald Weasley v naprosto příšerném staromódním společenském hábitu s obličejem zkřiveným hněvem hleděl na půvabnou černovlasou čarodějku v bledě modrých šatech, která stála proti němu. „Bratříčkuješ se s nepřítelem!“ prskl.

Dívka si založila ruce na prsou a ze složitého účesu se jí uvolnil jeden těžký zvlněný pramen. „Viktor není žádný nepřítel! A ostatně celá tahle soutěž je překonávání rozdílů a nalézání společné řeči, vzpomínáš?“

„Ale ne takovéhle společné řeči, Roxano!“ křičel Weasley.

„Jsi směšný,“ ušklíbla se Roxana. „Dám ti přátelskou radu, Ronalde. Až budeš příště chtít, abych s tebou šla na ples, pozvi mě rovnou – a ne až jako poslední možnost!“

S tím se otočila na podpatku a rychlým krokem se vydala pryč. Bylo slyšet, jak při tom tiše vzlyká. Ronald se odvrátil zpátky k sálu a pohled mu padl na Hermionu, která tančila s Dracem Malfoyem a v elegantních starorůžových šatech s vlasy vyčesanými do vysokého drdolu jen zářila. „Bratříčkování s nepřítelem,“ zopakoval pro sebe a celý zakaboněný se vydal směrem ke stolu, u nějž seděl Harry a s podobně podmračeným výrazem pozoroval Cho Changovou a Cedrica Diggoryho.

Vzpomínky znovu zavířily. „Toho přespočet zabij,“ řekl chladný hlas, který Agnes slýchávala posledního půl roku ve snách, a šedivým mlžným světem problesklo zelené světlo. Tvář chlapce, který před chvílí bezstarostně tančil s Cho, měla Agnes ještě hodnou chvíli vypálenou do sítnice.

„… jenom pitomá malá holka, která vůbec netuší, co jsou to skutečný problémy! Já strávil dvanáct let v Azkabanu!“ ozvalo se odkudsi rozezleným mužským hlasem. A potom hned následovalo prásknutí dveří.

„Ty ses pohádala se Siriusem, Rox?“ Tohle byl Ronald a zněl překvapivě starostlivě.

„Co je ti do toho,“ utrhla se na něj Roxana. Oči měla červené a mokré; slané slzy jí padaly na modrý svetr s vánočním vzorem. „Jo, pohádala,“ přiznala pak.

„Mamka říkala, že co je tu sám, leze mu to na mozek,“ poznamenal Weasley a udělal pár kroků k ní, usazené na zašlém schodišti starého domu vznešeného rodu Blacků. „Nesmíš ho brát vážně. Nevíš, jestli krmil Klofana?“

„Pochybuju,“ odpověděla Roxana. „Sotva se držel na nohách, Klofan by ho sežral, kdyby k němu šel takhle opilý.“

„Tak ho nakrmíme sami,“ řekl Ronald a natáhl k ní ruku, aby jí pomohl vstát. „Pojď, viděl jsem Freda, kam uklízel ten pytel s mrtvými fretkami.“ Roxana přikývla a trochu se na něj usmála.

„Myslím, že Harrymu bychom neměli říkat, že se zase opil,“ dodal ještě Weasley. „Zbytečně by ho to zatěžovalo… chápeš.“

V tu chvíli Roxanin úsměv pohasl. „Jo. Chápu. Jasně. Přece ho nechceme víc zatěžovat,“ odpověděla. V jejím tónu najednou zaznělo tolik hořkosti a potlačované zloby, že to bylo skoro hmatatelné. Vzpomínka se rozplynula do šedivých mlžných par.

„Zabila jsem Siruse, zabila jsem Siriuse, zabila jsem Siriuse…“ trylkoval ženský hlas, o kterém si Agnes na chvíli myslela, že je Roxanin, ale patřil Bellatrix Lestrangeové. Ten druhý, který křičel crucio, byl zcela jistě Harryho – a jen co Agnes stačila překonat překvapení z toho, že Harry Potter někdy po téhle kletbě sáhl, ozval se Bellatrixin štěkavý smích. „Ty jsi ještě nikdy nepoužil kletbu, která se nepromíjí, že ne, chlapče? Musíš ji myslet vážně… musíš chtít způsobit mi bolest…“

„… Musíš se s nimi přestat scházet,“ navázal na ta slova Draco Malfoy. Jiné prostředí, jiná vzpomínka, jiný čas. Chodba bradavického hradu kousek od nebelvírské společenské místnosti, na ní budoucí ministryně kouzel se zarputilým výrazem v obličeji.

„Nebudeš mi říkat, co mám a nemám dělat, Draco.“

„Umbridgeová takové spolky výslovně zakázala!“ připomněl jí rázně a potom ztišil hlas. „Uvědomuješ si, co to pro tebe bude znamenat, jestli tě s nimi chytí? Na kariéru na Ministerstvu bys mohla zapomenout!“

„Zatímco ty jí jdeš mílovými kroky napřed, co?“ ušklíbla se na něj Hermiona a založila si ruce na prsou. „Ty – ty kolaborante!“ osočila ho.

„Hermiono, musíme se držet správných lidí, pokud to chceme někam dotáhnout,“ řekl. Snažil se mluvit klidně a zjevně se taky snažil věřit tomu, co říká, ale Agnes cítila, jako by měl z něčeho strach a věděla, že Grangerová to vnímá také.

„S takovými jako ona rozhodně spolupracovat nehodlám,“ odpověděla mu povýšeným tónem.

„Pořád je to o dost lepší než stát proti ní,“ řekl.

„Radši prohrát na té správné straně než zvítězit na špatné,“ pravila Hermiona přesvědčeně a hned pokračovala. „Myslíš si, že nevím, co dělá? Viděl jsi někdy, jak vypadají ruce těch lidí, co u ní někdy měli školní trest? Ta ženská je zlá, Draco!“

„Já vím!“ rozkřikl se a postavy na několika portrétech za ním sebou poděšeně cukly. „Jde o to, že vy nad ní nemáte šanci vyhrát! Je lepší se prostě přizpůsobit a…“

„Nebudu se přizpůsobovat někomu takovému!“ zdůraznila poslední slovo. „A nemůžu uvěřit, že ty bys to udělal! Pokud ano, tak… tak bychom se asi neměli dál scházet, Draco,“ zakončila svou řeč. Oči sklopila k zemi a když řekla jeho jméno, to zatraceně pitomé jméno, které z jejích úst vždycky znělo tak překvapivě hezky, třásl se jí hlas. Malfoy se na ni šokovaně díval.

„Hermiono, já…“ začal, ale přerušila ho.

„Stejně by to nemělo budoucnost,“ řekla a zvedla pohled zpátky k němu. „Nikdy jsi neměl v úmyslu o mně říct svým rodičům, viď? Zakázal jsi svým kamarádům mě před nimi zmiňovat. Vím to. Pansy mi to řekla.“

„Pansy toho nakecá,“ zahučel, ale tváře se mu zarděly. „Nemůžu říct našim, že s tebou chodím. Ne teď, když…“

„… když je Ty-víš-kdo zpátky a tvůj táta pro něj pracuje, co?“ doplnila ho. „Jak by to vypadalo, kdyby si syn Luciuse Malfoye dotáhl domů někoho, jako jsem já! Mudlovskou šmejdku!“

„Ty nejsi mudlovská šmejdka, Hermiono,“ oponoval jí.

„To ne, máš pravdu,“ souhlasila s ním a tváře jí hořely hněvem. „Jsem mnohem horší než to, protože můj otec dobrovolně přestal čarovat a rozhodl se žít v mudlovském světě.“ Trochu zamrkala, jako by se snažila zbavit slz, které se jí draly do oříškových očí. „Ty-víš-komu se taky přizpůsobíš, Draco? Jako čistokrevný s tím nebudeš mít až takový problém.“

Neodpověděl. Nevěděl co. Nevěděl jak. Její slova bolela. Taky se přizpůsobíš, Draco? Hermiona stojící proti němu najednou víc než kdy dřív připomínala lvici, kterou měla její kolej ve znaku, hrdou a nedostupnou. A on je jen ten zmijozelský had plazící se na věky při zemi.

„Slib mi, že se přestaneš scházet s tou Potterovou partou,“ požádal ji nakonec.

„Už mě nikdy nešpehuj,“ řekla a odešla.

Oficiálně se rozešli až o pár týdnů později, když se provalila celá ta věc s Brumbálovou armádou a oni se příšerně pohádali. Řekl jí něco, co nechtěl. Ona mu odpověděla něco, co ho zranilo. Potom spolu nemluvili velmi, velmi dlouho.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter