OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět III - 1. kapitola



Ukradený svět III - 1. kapitola(1/19) První kapitola závěrečného dílu trilogie Ukradený svět. :) Inu, trochu jsem se rozepsala, takže nás tentokrát čeká devatenáct kapitol - věřím, že to bude stát za to. Kouzelnická Británie se teprve nedávno probudila z velmi dlouhého „snu", který zprostředkovalo paměťové kouzlo - Mlha. Přestože by se mohlo zdát, že dobro zvítězilo, strůjkyně Mlhy je pořád na svobodě. Agnes bojuje na straně Auguronova odboje se spiknutím motácké Královny i vlastními strachy...

KAPITOLA PRVNÍ: Probuzení uprostřed noci

Byl teplý letní večer, těsně po západu slunce. V podkrovním pokoji budovy, která ze všeho nejvíc připomínala zašlý hotel se značně oprýskanou omítkou a mnoha zatlučenými okny, právě někdo rozsvítil lampu.

Její záře dopadala na obrovitý lodní kufr, na jehož jmenovku kdosi ne dvakrát úhledným rukopisem naškrábal nápis SLEČNA ROXANA BLACKOVÁ. Kufr byl otevřený a napůl vybalený; jeho původní obsah pokrýval většinu podlahy pokoje.

Ležely tu černé kouzelnické hábity s modrou podšívkou, šála v barvách havraspárské koleje, nepřeberné množství tmavých ponožek, dvě nebo tři halenky relativně obyčejného střihu, ale zato všechny v odstínech růžové, pletený tmavomodrý svetr s vánočním vzorem (ten byl jediný pečlivě poskládaný), prázdný obal od Bertíkových fazolek a rozsypané kartičky z čokoládových žabek. Největší část nepořádku ovšem tvořily knihy – učebnice zaklínadel, dějin čar a kouzel i složité cvičebnice do lektvarů. Knih bylo tolik, že z kufru vyloženě přetékaly; kromě podlahy navíc ležely i na stole, na úzké posteli pod oknem a část z nich byla relativně slušně naskládaná v knihovničce.

Uprostřed toho všeho stála černovlasá dívka poněkud divokého vzhledu, s výraznými lícními kostmi a ostrými rysy v obličeji. Byla to ona, kdo rozžal petrolejovou lampu, jejíž hřejivé žluté světlo umožňovalo spatřit všechen ten svinčík – nevypadalo to však, že by se ho chystala uklízet.

Bez povšimnutí prošla kolem hromádky učebnic na zemi, dlouhým krokem překročila jeden ze svých školních hábitů, lehce popuzeně kopla do jakési jeté ponožky a následně se posadila ke stolu, na který položila i onu lampu. Když u ní seděla takhle blízko, byly temné kruhy pod jejíma očima mnohem patrnější než předtím, stejně jako prázdný výraz v jejích očích.

Natáhla se pro nějakou malou lahvičku na opačném konci stolu – při bližším pohledu se ukázalo, že se jedná o nádobku se silně krycím makeupem – a vyhrnula si levý rukáv až nad loket. Na jejím předloktí se lesklo ošklivé tmavé tetování; mělo podobu lebky, z jejíž čelistí se plazí had. Černovláska popotáhla nosem, jako by se snažila nerozplakat. Potom roztřesenou rukou vzala štětec, ponořila ho do nádobky, kterou si před chvílí přitáhla, a jala se to podivné znamení na své ruce zakrývat líčidlem.

I když na něj nanesla už aspoň tři tlusté vrstvy, pořád prosvítalo. Nešťastně vzlykla.

„Snad se za to znamení nestydíš?“ ozval se z téže místnosti chladný, ale překvapivě podmanivý hlas. Mladá čarodějka – zřejmě slečna Roxana Blacková, jak stálo na jejím kufru – sebou škubla. Chtěla vykřiknout, ale zjistila, že není schopná ze sebe vydat ani hlásku. „Měla bys ho nosit jako šperk… dřív to tak bylo. V lepších časech.“

Byla tak vyděšená, že nebyla schopná ani sáhnout po hůlce. I kdyby to ovšem dokázala, stejně by ji nesměla použít – slečna Roxana Blacková totiž byla ještě pořád nezletilá, vždyť sotva ukončila čtvrtý ročník Školy čar a kouzel v Bradavicích.

Původce hlasu přišel o krok blíž; zdálo se, že jeho bosé nohy na podlaze nevydaly jediný zvuk, jako by snad ani nebyl hmotný, jako by šlo jen o pouhý přízrak s mrtvolně bílou pletí a zlýma očima, jejichž barva byla rudá a svislé zornice připomínaly ty hadí.

Roxana poznala okamžitě, o koho se jedná, i když toho čaroděje nikdy dřív neviděla naživo – to ostatně ani nemohla. Bylo to sotva pár týdnů od chvíle, co lord Voldemort vstal z mrtvých.

„Teď mě dobře poslouchej, Roxano Blacková. Zruším to umlčovací kouzlo a potom si promluvíme – ale nesmíš křičet. Nikomu se nemusí nic stát, když budeš rozumná,“ řekl Voldemort.

Pozorovala ho s očima rozšířenýma strachem. „Budeš rozumná?“ zopakoval černokněžník. Jeho ošklivá bílá hůlka, která připomínala kost, se při těch slovech zlověstně zaleskla ve světle lampy.

Roxana váhavě přikývla, jako by se bála, že pokud se pohne, bude to ta poslední věc, kterou ve svém životě udělá. Voldemort líně mávl hůlkou a ona zjistila, že už může ovládat svůj hlas. „Prosím, neubližujte tetičce,“ vyletělo z ní. „Neubližujte tetičce…“ Byla to roztřesená, bojácná prosba.

Zasmál se. „Nejsem tu kvůli ní,“ odpověděl jí na to. „Přišel jsem kvůli tobě.“

Voldemort se od ní otočil, rozhlížel se po pokoji, jako by ho hodnotil. Ušklíbl se při pohledu na nepořádek na podlaze, na napůl vybalený kufr i na havraspárské hábity.

„Kvůli mně?“ zopakovala Roxana tiše. Měla strach – bylo to slyšet v jejím hlase i vidět v jejích očích – ale do hlasu se jí už vkrádal podtón zvědavosti. Černokněžník se tím zjevně dobře bavil.

„Ano,“ řekl. „Máš přístup k něčemu, co potřebuji. Když to pro mě zajistíš, dám ti oplátkou něco, co chceš. Uvidíš, že lord Voldemort umí být velice, velice štědrý.“

Strach definitivně povolil. Nepřišel ji zabít – přišel s ní smlouvat? Po rtech jí přelétl úsměv a v očích se vzdorovitě zablesklo. „Myslíte, že se dám uplatit?“

Otáčel svou hůlkou v prstech, jako by si prohlížel zlověstně vyhlížející runové vzory, kterými byla zdobená. „Každý se dá uplatit. Nenabízím ti ovšem zlato, i když…“ Voldemort se rozhlédl po jejím pokoji, po starém nábytku v něm a po Roxaniných ošuntělých učebnicích. „... tvojí tetě by se nejspíš nějaký ten svrček hodil.“

Roxaně při těch slovech zrůžověly tváře hněvem. „Máme všechno, co potřebujeme,“ řekla.

Dělal, jako by ji neslyšel. „Vím, že hledáš své rodiče,“ poznamenal místo odpovědi. „Jsou oba naživu. Vím, kdo to je a taky kde jsou.“

Pichlavé oči se zaleskly překvapením a zájmem. Černokněžník pochopil, že zvolil správné téma a jeho chladný úsměv se ještě rozšířil. „Jediná cesta k pravdě o tom, kdo jsi, vede přese mně, Roxano,“ řekl.

„Co chcete, abych udělala?“

Ta otázka byl nahlas vyřčena dřív, než si ji stačila důkladně promyslet. Byl to instinkt – možná se trochu zastyděla, že to vůbec řekla – ale už to bylo venku. Třicet stříbrných leží na stole. Stačí po nich sáhnout a bude po všem.

Lord Voldemort se usmívá a oči mu žhnou vzrušením. Roxana sedí na své židli jako přikovaná, jako kořist zahnaná do kouta, která ví, že před lovcem, před tím predátorem proti ní, nemá sebemenší šanci. „V sobotu před západem slunce půjdeš do toho malého parku naproti zastávce… u nejvíc počmárané lavičky vedle pískoviště najdeš na zemi rozbitou lahev. Je to přenášedlo… jakmile slunce zapadne, vezme tě někam, kde ti řeknu víc.“

„Co když nepřijdu?“ zeptala se, jako by se snažila využít poslední možnost k úniku.

Černokněžník udělal krok k ní. Roxana seděla na své židli jako přikovaná. Natáhl ruku a dlouhými bílými prsty přejel po její tváři.

„To bych si musel myslet, že se ti něco stalo. Že ti třeba tvoje tetička zakázala jít… že se o tebe špatně stará.“ Roxana sebou cukla a on ji chytil za předloktí. „Kdybych měl podezření, že je s tebou špatně zacházeno, musel bych jednat, jak jistě chápeš… Jde mi totiž jen o tvé dobro,“ řekl s mrazivým úsměvem na rtu. Znělo to jako výhružka.

Voldemort se narovnal a odstoupil od ní. „V sobotu před západem slunce. Přijď včas.“

Mohla nepřijít? Nejspíš ano. Mohla sejít dolů ze schodů, najít tetičku a říct jí, co se stalo. Tetička by okamžitě věděla, co s tím, poslala by sovu Brumbálovi, ten by je někam schoval – a bylo by po všem. Coby kdyby. Co chcete, abych udělala?

Ne všechna rozhodnutí jsou vždy logická a správná. A tak se Roxana Blacková, blízká kamarádka Harryho Pottera, navzdory všem očekáváním jednu sobotu vydala před západem slunce do parku. Tetě tvrdila, že se jde projít s Jean a Jean zase, že jde do kina s někým, koho tetička neschvaluje, takže potřebuje alibi. Jean jí ho ochotně poskytla.

Kdesi daleko od podkrovního pokojíku, zanedbaného parku i počmárané lavičky, pod níž ležela rozbitá lahev, kterou někdo za západu slunce zvednul ze země a vzápětí zmizel, se v malém domku v Bexleyheath probudila Agnes Gebauerová a pořádně sebou cukla.

„Spíš, mami?“ ozval se jí těsně u ucha dětský hlas.

Agnes se otočila a sáhla po spínači lampičky. „Teď už ne, Emily,“ odpověděla a pořádně si zívla. „Copak se děje? Toho bubáka už ve skříni přece nemáš, táta ho včera zlikvidoval.“

A ona samotná do té skříně vyplácala aspoň polovinu Kejklířova kouzelného spreje proti běžné domácí havěti, takže by to vážně mělo být v pořádku.

„Nemůžu usnout,“ vysvětlila jí Emily a vypoulila na ni veliké tmavohnědé oči.

Agnes si povzdechla. Kdykoliv malá tohle udělala, znamenalo to jedinou věc – chce si lehnout mezi ni a Toma a zbytek noci strávit tím, že je bude ze spánku kopat do všeho, co bude po ruce. „Tak pojď,“ řekla a nazvedla peřinu.

Emily nadšeně vypískla, skočila na postel a obtočila Agnes ruce kolem krku. „Mami?“ oslovila ji pak znovu.

„M-hm,“ reagovala Agnes, která už zase usínala.

„Vážně existujou kouzla, který ti z hlavy vymažou všechny vzpomínky?“

Agnes otevřela oči a stočila pohled k Emily. Ta jí ho oplácela s vážností, jaká k sotva pětiletému dítěti ani trochu neseděla. „Jak jsi na to přišla, prosím tě?“ zeptala se.

„Marta to říkala,“ odpověděla Emily. „Tak existujou?“

Pohladila svou dceru po vlasech. „Na světě jsou bohužel i zlá kouzla,“ řekla tiše. „Ale ty se jich nemusíš bát, Emily.“

Vypadalo to, že ji to uklidnilo. Stočila se do klubíčka k Agnesinu boku a zavřela oči. Agnes zhasla lampičku a uvelebila se na svém polštáři. Než stihla spustit víčka, promluvil dětský hlásek znovu. „Mami?“

„M-hmm,“ zabručela Agnes.

„Co když se ráno probudíš a nebudeš si vůbec nic pamatovat? Ani… ani mě ne?“

Agnes se k ní otočila a přejela jí prsty po zádech. Teplé flanelové pyžamo, které měla Emily na sobě, ji příjemně zahřálo pod rukama. „Tebe mi z hlavy nevymaže ani to nejzlejší kouzlo, neboj,“ řekla své dceři. Emily se při těch slovech rozzářila jako malá lucernička. „A teď už koukej spát, než probudíš tátu.“

„Tak dobrou, mami.“

„Dobrou, Emily.“

Za pár okamžiků byla už Emily v limbu; spokojeně oddechovala a trochu u toho chrápala, což u ní nebylo nic neobvyklého. Zato Agnes už nemohla zabrat. Po půlhodině převalování z boku na bok to vzdala a vstala.

Emily se přitočila k Tomovi a ten ji ze spánku objal. Agnes je pozorovala s mírným úsměvem na rtu – ten se ale po chvíli vytratil, když si uvědomila, jak vzácné tyhle chvíle naprosto obyčejného rodinného štěstí vlastně jsou. Stačilo málo – a z Emily by byl sirotek. Kdyby se tenkrát v centrále bitva vyvinula jinak, dnes by tu nebyli.

Vzala z nočního stolku prázdnou sklenici a šla si napustit trochu vody. Pohled jí přitom sklouzl ke kovovému odznáčku, který ležel hned vedle oné skleničky.

Byl to malý měděný štítek, do nějž byl vyražen runový znak – symbol Auguronova odboje, organizace, která si dala za cíl rozkrýt síť kolem jisté Joanne Rowlingové, motácké spisovatelky, jejíž nadvláda nad kouzelnickou Británií zřejmě trvala už od doby, co Harry Potter před více než patnácti lety porazil nejmocnějšího černokněžníka všech dob. Právě toho černokněžníka, o kterém se Agnes dnes zdálo.

Nebyl to jediný Agnesin sen, v němž lord Voldemort vystupoval; od té doby, co se vloupala do vzpomínek Roxany Potterové a část z nich omylem přijala do vlastní mysli, se jí nezdálo téměř o ničem jiném. Tenhle konkrétní sen byl však nový – a oproti těm ostatním překvapivě klidný a nenásilný.

Agnes často přemýšlela nad tím, kolik z těch snů je tvořeno skutečnými Roxaninými vzpomínkami a kolik si jich vyrábí její vlastní bujná fantazie. Jediná možnost zřejmě byla se na to Roxany prostě zeptat, ale do toho se Agnes ani trochu nechtělo. Ke vzpomínkám, které teď měla v hlavě, se nedostala tak úplně legálně a byla si naprosto jistá, že jí ten svévolný vstup do Roxaniny hlavy ani zdaleka nebyl odpuštěn.

Přešla do koupelny, strčila prázdnou sklenici pod kohoutek a pustila vodu. Mohla by si sednout do pracovny a dodělat ten článek pro Denní věštec – ten o účinnosti amuletů proti paměťovým kouzlům. Většina z nich byla naprosto k ničemu; komplikovaná zaklínadla, která používala Rowlingová (resp. její skupina, protože ona samotná nebyla schopná seslat ani to nejzákladnější kouzlo) byla příliš složitá a mocná, než aby je odrazil primitivní ochranný přívěsek.

Navíc, Rowlingová už zřejmě do ničí paměti nezasahovala. Od doby, co padla Mlha, se skrývala neznámo kde a veškeré snahy Auguronova odboje ji nachytat na hruškách zatím vycházely vniveč. Občas se jim sice podařilo najít někoho z jejích spolupracovníků, ale zdálo se, že jen málokdo z nich má nějakou představu o tom, kde by se jejich šéfová dala zastihnout.

Agnes se napila vody a podívala se do zrcadla. Její oválný obličej vypadal v měsíčním světle ještě unaveněji, než jak se cítila a špinavě blond vlasy, které měla spletené do volného copu, působily téměř, jako by byly šedé. Nic moc výzor. Možná, kdyby víc spala, bylo by to lepší.

Možná bys líp spala, kdybys měla co dělat, poznamenal šťouravý hlásek v její hlavě. Povzdechla si. Nejspíš čekala, že s malým měděným odznáčkem, který jí předala Roxana, bude spojeno mnohem víc akce; odboj ji však většinou nechával stranou hlavního dění. I když to původně bylo na její vlastní žádost, čím dál víc začínala litovat, že není zapojena více. Šeď všedních dní se jí zajídala. Měla dojem, že čím míň je její mozek zaměstnaný, tím častěji se v noci brouzdá ve vzpomínkách, které jí ve skutečnosti nepatří.

Na chvíli zavřela oči a protřela si čelo.

Když je znovu otevřela, ze zrcadla na ni hleděla ostře řezaná tvář s hřívou uhlově černých vlasů a přísným pohledem. Agnes jen s potížemi potlačila výkřik a uskočila od umyvadla o krok dozadu. Ten obličej v zrcadle přece nepatří jí – vidí Roxanu. To už opravdu přichází o rozum?!

„Doufala jsem, že tě zastihnu vzhůru,“ poznamenal Roxanin obličej a Agnes přiškrceně vykvikla. „Co se tváříš tak vyplašeně? Vždyť jsme se přece domlouvaly, že se mám ozvat, kdyby se něco dělo.“

„Eeeech… och,“ vypravila ze sebe Agnes. Chvilku trvalo, než jí všechno secvaklo na správná místa. Ovšem. Roxana slibovala, že jí dá vědět, pokud se stane v odboji něco, co by pro ni mohlo být zajímavé, ale neřekla, jak to udělá. Odmítla si vzít Agnesino telefonní číslo a domek v Bexleyheath nebyl napojen do letaxové sítě. Ona totiž Tomova tetička, které dům původně patřil, bývala ke konci svého života poněkud zmatená a panovaly obavy, že by se mohla někde ztratit, takže byl její krb pro jistotu zabedněn a následně i oficiálně odstřižen – a teď, když byl dům pod Fideliovým zaklínadlem, nebylo možné zapojení obnovit, aniž by došlo k prozrazení tajemství.

„Vyděsila jsem tě?“ otázala se Roxana.

„Poněkud,“ odpověděla na to Agnes. „Nečekala jsem, že se objevíš v mém zrcadle.“

„Je to starý trik,“ prohlásila Potterová. „Očarovala jsem ho, když jsem u vás byla posledně… diskrétní a rychlý způsob komunikace.“

„Když někoho chceš ve čtyři ráno vyděsit k smrti.“

„Je skoro půl páté,“ poznamenala Roxana a pokrčila rameny. „Tak máš čas, nebo ne? Jestli jo, koukej se oblíkat, za deset minut tě vyzvednu.“

„Nepočká to do rána?“ zeptala se Agnes celkem zbytečně. Roxana zavrtěla hlavou ještě dřív, než stihla dokončit větu.

„Podařilo se nám chytit někoho od Rowlingové,“ vysvětlila jí. „Říkala jsem si, že bys možná chtěla být u výslechu, ale pokud se pletu…“ Výmluvně pokrčila rameny.

„Ovšemže tam chci být,“ řekla Agnes rychle.

„Tak za deset minut před domem,“ zopakovala Roxana a zmizela. Agnes znovu uviděla v zrcadle svou vlastní unavenou tvář. Deset minut. No výborně. Bleskově naškrábala vzkaz pro Toma, aby věděl, kam šla; potom se velice rychle oblekla, namalovala a učesala (druhé dvě činnosti zvládla díky jednoduchému kouzlu; ještě že kouzelníci občas vymyslí i něco praktického) a z botníku shrábla malou kabelku, která uvnitř obsahovala téměř nekonečný prostor a v něm veškeré Agnesino nouzové vybavení. Byla připravená na všechno.

Rozhlédla se po domě. Najednou se jí zhostil nepříjemný pocit, že se sem možná vrátí až za velmi dlouhou dobu – potřásla však hlavou a vydala se pryč. Odmítala se tou předtuchou zabývat. 


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět III - 1. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!