OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět II - 6. kapitola



Ukradený svět II - 6. kapitolaAgnes jde dělat další interview - tentokrát se samotným konstruktérem Tlusté Berty, za nímž ji vezme Jean. Co se od něj dozví? A čím je vykoupeno používání nejmocnějšího usměrňovače magie na světě?

VI. KAPITOLA ŠESTÁ: Hůlkař

Při své cestě prošly kolem odbočky do zdánlivě slepé chodby, v níž se nacházel vstup do místnosti s Tlustou Bertou. Agnes zamrazilo, když si uvědomila, jak blízko té věci jsou. „Poslyš, Jean – ta vaše Tlustá Berta umí dělat jakákoliv kouzla? Nebo jen paměťová?“

„Nezkoušeli jsme to,“ řekla Jean. „Ale teoreticky není důvod, aby něco neuměla. Je to jen usměrňovač, reaguje na magii konkrétních čarodějů a zesiluje ji.“

„A máte na ní aspoň nějakou pojistku, která zabraňuje provádění určitých kouzel?“ otázala se Agnes. „Myslím hlavně proti černé magii. Kdyby někdo přišel a rozhodl se, že sešle jednu z kleteb, které se nepromíjejí, na celou Británii, tak…“

„Neboj, nikdo takový se k Bertě nedostane – ten její pokojíček je dobře chráněný před nezvanými hosty,“ zchladila její obavy Jean. „Navíc… většinu kouzel musíš cílit, což pomocí Berty není tak jednoduché jako s klasickou hůlkou. Hodí se vážně hlavně na ty plošná zaklínadla a kletby.“

Jean zaťukala na jedny ze dveří a o krok od nich ustoupila. Agnes preventivně stála trochu bokem, diktafon v jedné ruce a hůlku v druhé. Pořád byly nepříjemně blízko Bertina „pokojíčku“, jak tomu říkala Jean, a Agnes měla tudíž tendenci být velmi ostražitá.

Dveře se otevřely a v nich se objevila silueta mužské postavy. O moc víc z nevysokého kouzelníka, který v nich stanul, vidět nebylo, protože ho zezadu osvěcovalo nějaké silné světlo. „Ale, Jean,“ promluvil ten chlapík a postoupil o krok dopředu. „Snad se ti nezastesklo po práci?“

„Ani ne, Time, užívám si, že jsem teď na pár dní zařazená jinde,“ zazubila se na kouzelníka Jean. „Chtěla bych ti někoho představit,“ řekla a kývla na Agnes, aby šla o něco blíž.

Teprve teď na Tima, jak ho Jean oslovila, pořádně viděla. Měl docela tmavé vlasy a hnědé oči mandlového tvaru, které pokaždé, když promluvil, svítily jako dva řeřavé uhlíky. Působil nedbale elegantně, trochu rošťácky, jako čert propuštěný na podmínku z pekla, a bylo velmi těžké určit jeho věk – měl mladistvé vystupování a ztepilou postavu, ale na jeho opálené tváři pozorovala rozhodně podstatně více vrásek než u Jean.

Tim si ji prohlížel stejně zkoumavým pohledem jako ona jeho. „Ale,“ pravil. „Takže nová známost? Nečekal jsem, že se pochlubíš,“ mrkl na Jean.

Whiteová v tu chvíli zrůžověla ve tvářích. „Není to nová známost, Timoteji,“ zavrčela už zcela bez úsměvu. „Je to Agnes Gebauerová.“

Tim vypadal pobaveně, jako by se mu právě povedl skvělý vtip. „Jen se ptám, Žiletko.“ Jean se při tom oslovení nafoukla ještě víc. „Nemusíš být hned tak popudlivá,“ pravil. „Takže Agnes Gebauerová,“ zopakoval pak a přesunul svůj pohled k ní. „Naše národní buditelka.“

„Agnes by s tebou ráda udělala interview,“ uvědomila ho Jean s rukama založenýma na prsou.

Hnědé oči se rozzářily, jako když člověk foukne do ohniště. „Takže o mně vyjde článek v novinách, až bude po všem?“ otázal se. „To zní jako skvělá reklama pro byznys! Starej Oli pukne zlostí,“ prohlásil a udělal jeden ladný krok dopředu, aby Agnes potřásl rukou. „Timotej Jeremiáš Gregorovič, k vašim službám, slečno Gebauerová.“

Měl pevný stisk a jeho dlaň Agnesinu studenou ruku příjemně zahřála. „Gregorovič?“ zopakovala příjmení, kterým se jí představil. „Jste příbuzný s tím slavným hůlkařem?“ zeptala se a rovnou zapnula diktafon.

Tim se hrdě napřímil. „Jsem dlouhá léta jeho učeň. Po válce jsem převzal jeho podnik.“

„A jméno,“ ušklíbla se Jean.

„A jméno,“ přiznal Tim neochotně, ale pak zase nasadil zpátky široký hollywoodský úsměv. „Je celkem pochopitelné, že kdyby obchod s názvem GREGOROVIČOVO HŮLKAŘSTVÍ vedl někdo, kdo se nejmenuje Gregorovič, zákazníci by mohli ztratit důvěru, Jean,“ pravil. „Slečno Gebauerová, pojďte dál! Uvařím vám kávu. Nebo čokoládu. Máte ráda horkou čokoládu? Já bych se po ní utloukl,“ informoval ji a ustoupil, aby mohla projít do místnosti, zřejmě jeho kanceláře či dílny.

„Horká čokoláda by byla prima,“ usmála se Agnes a vstoupila dovnitř. Gregorovič za ní chtěl zavřít dveře, ale Jean mu v tom zabránila. „Nemysli si, že ji s tebou nechám samotnou,“ řekla a vlezla do místnosti za nimi. Hůlkař z toho nebyl příliš nadšen.

„Tak se posaďte… dámy,“ požádal je, když vešly do místnosti, která voněla po dřevě. Na velkém pracovním stole ležely hůlky v různých stádiích výroby, kolem nich poházená dláta, rašple a další drobné nástroje, které Agnes nepoznávala. Ostré světlo, které prve viděly, vycházelo ze silné lampy na stole. Gregorovič k ní přešel a vypnul ji.

Jean kývla na Agnes, aby obsadila kolečkovou židli u stolu a sama si sedla na nízkou stoličku vedle ní. „Timotej navrhl a zkonstruoval Tlustou Bertu,“ vysvětlila jí polohlasně.

Tim ji slyšel. Na chvíli se otočil od přípravy čokolády. „Ano, to je pravda, slečno Gebauerová. Ovšem, chtěl jsem jí říkat Hekaté. To jméno bohužel nepřijala,“ zkonstatoval. „Hůlky jsou jako holky. Holt mají svou hlavu,“ zazubil se na ni.

„Jak jste se dostal k odboji, pane Gregoroviči?“ otázala se Agnes.

Hůlkař se spokojeně vyprsil, když ho oslovila slavným příjmením. „Říkejte mi Time, slečno Gebauerová, prosím,“ řekl a mrkl na ni. Jean si odkašlala. „Pokud tedy chcete,“ dodal rychle a pak podal jí šálek s čokoládou.

„Jak došlo k tomu, že jste se přidal k Auguronovu odboji, Time?“ zopakovala Agnes svou otázku a opatrně usrkla z hrnku, který dostala. Horká čokoláda byla celkem dobrá, ale hlavně horká. Trochu si spálila jazyk.

Tim vytáhl hůlku a nonšalantně si vykouzlil židli, na kterou se následně posadil naproti Agnes. „Inu,“ pravil. „Řekněme, že jsem se znal z mnoha členy odboje dlouho předtím, než vůbec vznikl, takže když potřebovali schopného hůlkaře, neměli důvod se obracet na kohokoliv jiného.“

„On totiž Timotej prodával hůlky smrtijedům,“ vysvětlila Jean konverzačním tónem.

„Ach,“ odpověděla na to Agnes.

„Drahá Jean jako obvykle říká pravdu,“ odtušil Gregorovič, ve tváři poněkud zrudlý. „I když se na ni nikdo neptal.“ Zavřel oči. Vypadal, že počítá do deseti, aby se uklidnil. Jean se spokojeně usmála. Zdálo se, že byla s výsledkem oplácení Timova škádlení spokojená a už toho nechá.

Hůlkař pokračoval v řeči. „Nastoupil jsem do učení ke svému mistrovi-“

„-Myslíte Mykewa Gregoroviče?“ otázala se Agnes pro ujištění.

„Ano,“ přikývl Tim trochu netrpělivě. „Tedy, nastoupil jsem k němu do učení v roce 1970. Tenkrát přijal tři učně, ale byl jsem to já, komu po svém odchodu na odpočinek svěřil svůj obchod. Samozřejmě, měl jsem rozjeté i své vlastní… projekty…“

Při tom slově se Jean ušklíbla; Tim jí věnoval pohled naznačující něco ve smyslu „teď bys měla opravdu raději mlčet“ a pokračoval dál ve své řeči.

„Ale rozhodl jsem se, že bych se měl především snažit udržet značku a pokusit se co možná nejvíc expandovat na britský trh. A s návratem Pána Zla se objevila celá řada lidí, kteří potřebovali nové hůlky, pokud možno diskrétně. Nejsem žádný válečný zločinec. Jen obchodník.“

„Soudu se to tak úplně nezdálo,“ vložila se do toho Jean.

Gregorovič pokrčil rameny. „Kupovaly ode mě obě strany. Nemůžu za to, že si mé výtvory jedna z nich oblíbila poněkud více,“ řekl a pak se zaměřil zpátky na Agnes. „Ale nikdo, kdo ode mě koupil hůlku, toho nikdy nelitoval, slečno Gebauerová. Můj mistr rozuměl hůlkařství jako nikdo druhý na světě – a já jsem jeho nejlepší učeň. Přes čtyřicet let v oboru, to už je nějaká praxe.“

„Já mám obě své hůlky od Ollivandera,“ řekla Agnes. „A také jsem s nimi spokojená.“

Tim se na své vyčarované židli zhoupnul dozadu. „Kdybyste byla tak spokojená, máte jen jednu a nikoliv dvě. Ale odpouštím vám – Britové mají lásku k Ollivanderovým hůlkám tak zažitou, že už jim nejspíš přešla i do krve. Ollivander má nicméně poněkud… konvenční přístup k hůlkařské vědě. Já se nerad nechávám svazovat. A proto jsem schopný pustit se do projektů, jako je i Tlustá Berta.

„Povězte mi o ní víc,“ požádala novinářka. „Jean mi říkala, že je v ní jako jádro použité celé dračí srdce – je to tak?“

„Celé dračí srdce, opředené sítí těch nejkvalitnějších jednorožčích žíní,“ souhlasil Tim. „Jean vám to řekla zcela správně. Pomáhala mi Bertu vyrobit, takže o ní dost ví. Ty žíně nejsou nahodile uspořádané, abyste si nemyslela, že je to jen takový nosný koš; vedou k jednotlivým ovládacím částem hůlky a usměrňují magii kouzelníků, kteří Bertu používají, tak, aby dopadala na jádro co nejvíce stejnoměrně. Tím je zajištěno, že i při různých individuálních schopnostech uživatelů bude zajištěno vyrovnané, dostatečně silné kouzlo,“ popisoval. Tmavé oči se mu při tom leskly těžko potlačovaným nadšením.

„Samozřejmě, naši Bertu ovládají kouzelníci speciálně vybraní pro tento účel kvůli svému silnému a dobře zvládnutému daru magie, takže toto vyrovnávání není až tolik potřeba, ale přesto jsem ho považoval za nutné. V krizové situaci rozložení žíní totiž také zajistí, že Bertu může ovládat i jeden jediný kouzelník – bohužel však za velmi vysokou cenu.“

Agnes vzpomínala, že Jean o něčem takovém mluvila. „Zabije ho to?“ zeptala se.

Tim přikývl. „Pravděpodobně ano. Při testování jsme neměli žádné oběti na životech, ale viděli jsme, co se děje, když Tlustou Bertu ovládá nižší počet kouzelníků, než na jaký je stavěná. Pozorovali jsme extrémní vyčerpání, těžké srdeční arytmie, dokonce i popáleniny na rukou,“ popisoval.

Agnes si všimla, že jak on, tak Jean při jeho posledních slovech sklopili pohledy k dlaním. U obou bylo vidět, že mají na prstech a hřbetech rukou jizvy – těžko patrné, ale byly tam. Oba dva svůj výtvor zřejmě testovali.

„Minimální počet kouzelníků pro ovládání Berty bez následků na zdraví je pět,“ doplnila ho Jean. „Podle výpočtů je právě sedm ideálních, a to musí mít ještě poměrně silný dar magie.“

„Takových tu naštěstí máme dost,“ zasmál se Gregorovič. „Třeba naše Jean vydá za šest, co se síly kouzel týče.“

„Zase nepřeháněj,“ pravila Jean. Už zase se začínala trochu červenat.

„Je to pravda,“ stál si za svým hůlkař. „Samozřejmě jsou kouzelníci, kteří by tě předčili zkušenostmi, ale takovou magickou moc jako u tebe jsem neviděl nikdy v životě. Harry Potter je proti tobě moták.“

„Ale nekecej,“ mávla rukou Jean znovu. „Víš, že na mě tvoje lichotky nezabírají.“

„Na někom je trénovat musím,“ uchechtl se Tim. Už se k tématu nevracel, ale Agnes si byla jistá, že to myslel vážně, že to nebyla jen nějaká lichotka. A ona sama viděla, jak z hůlky Jean Whiteová šlehaly provazce energie silné jako kotevní lana zaoceánského parníku. Určitě byla zatraceně mocná.

„Takže jste se do odboje dostal přes Potterovy, Time?“ vrátila se Agnes ještě jednou k původní otázce.

Přikývl. „Přes Roxanu, konkrétně. Měla moji vizitku ještě z války, tak se ozvala, když potřebovala novou hůlku pro sebe a svého manžela. V té době jsem žil v Rumunsku; do Británie jsem nemohl, takže si byla celkem jistá, že nepracuju pro Rowlingovou a její mozkožrouty.“

„Koho že?“

„Mozkožrouty. Osobní pojem pro její podřízené.“

„Ach tak.“

„Zapomněl ti říct, že do Británie nemohl, protože ho po válce chtěli zavřít do Azkabanu za kolaboraci se smrtijedy,“ vložila se do rozhovoru Jean.

„Tos nemusela,“ poznamenal Tim.

„My v odboji říkáme věci napřímo,“ odtušila Jean.

„Tak dobře, dobře!“ rozhodil rukama. „Možná jsem za války udělal pár morálně ne úplně správných rozhodnutí, ale nikdy mi nešlo o čistotu rasy ani o nic podobného, jasné? Jen jsem chtěl prodávat víc hůlek než starej Oli, toť vše. Ale Bertu jsem nedělal pro peníze. To bylo… ryzí potěšení,“ mrknul znovu směrem k Agnes. Ta se na své židli nekomfortně zavrtěla.

„Myslím, že mám materiálu pro reportáž dost,“ poznamenala. „Děkuji za rozhovor, pane Gre… totiž Time,“ řekla.

„A já děkuji vám, slečno Gebauerová,“ usmál se Gregorovič a vstal, aby je vyprovodil. „A tobě, Jean, že jsi mě tady s živoucí legendou seznámila.“

Agnes při těch slovech zčervenala až ke kořínkům svých špinavě blond vlasů. „Na viděnou, Time!“ řekla rychle a hnala se ke dveřím. Jean se s hůlkařem před odchodem objala. Agnes to popravdě trochu zarazilo – Whiteová musela mít s Gregorovičem vážně hodně specifický vztah.

„Chybíš mi tu, Žiletko,“ oslovil Tim Jean polohlasně, než ji pustil z objetí. „Nikdo mě neumí tak setřít jako ty.“

„Brzo se ti vrátím, Magore,“ odpověděla mu na to bělovláska také tiše. „Vedle nikoho jiného si nepřipadám tak normálně.“ Potom mu vtiskla krátký polibek na tvář a vydala se k Agnes čekající na chodbě.

„Žiletka a Magor?“ řekla Agnes tázavě, když se dostaly z doslechu hůlkařových uší.

„Přezdívky,“ odpověděla na to Jean. „Tim a já jsme ten typ přátel, kteří bez sebe nevydrží ani den, ale když se vidí, většinu času tráví tím, že se vzájemně uráží. Neobtěžoval tě moc? Má trochu problém udržet pozornost, když vidí pěknou mladou holku.“

„Chvílemi to nebylo úplně příjemné,“ poznamenala Agnes. „Kolik mu proboha je?“ zeptala se.

„Moc na to, aby si tyhle věci mohl k tobě dovolit, a dost na to, aby si myslel, že je v pořádku se takhle chovat,“ ušklíbla se Jean. „Ale jinak je to vážně odborník. Lepšího hůlkaře vážně nenajdeš. Ollivander by nikdy něco takového jako je Tlustá Berta nevyrobil.“

„Dost možná by nechtěl,“ řekla Agnes. „Přece jen, ta věc opravdu nebezpečná. Je to zbraň.“

„Za války vždycky pokrok postupoval rychleji,“ odpověděla na to Jean. „Ollivander se zasekl ve starém světě. I když toho o hůlkách ví mnoho, dříve nebo později ho nějaký schopný mladší kouzelník nahradí.“

„Možná by bylo dobré, aby to nebyl trestně stíhaný kouzelník, kterému v Británii hrozí kriminál,“ poznamenala Agnes.

„Hůlkařství by mělo být nad politikou,“ projevila svůj názor Jean.

„Politika by měla kontrolovat obchod se zbraněmi. A hůlky jsou zbraně,“ odvětila jí na to Agnes.

„Na tom se zřejmě neshodneme. Podle mě jsou hůlky spíš základní potřeba,“ poznamenala Jean. „Ale chci tím říct, že Tim není špatný člověk. Jen hodně specifický. Chvíli to trvá, než mu přijdeš na chuť a zjistíš, co z těch jeho pohádek je vlastně pravda. Proto jsem do toho vašeho rozhovoru vstupovala.“

„Myslím, že je nebezpečný. A Tlustá Berta taky,“ řekla Agnes.

„Za Bertu ručím. A za něj taky,“ odpověděla na to Jean. „Vlastně by ti mohl pomoct s tvou neposlušnou hůlkou, kdybys chtěla.“

„Asi to zatím vynechám.“

„Dobře.“

Chvíli šly mlčky; Agnes vůbec netušila, kam jdou. Jeaniny kroky však byly jisté, takže předpokládala, že mají nějaký cíl.

„Vezmu tě teď za profesorem Gilroyem,“ oznámila jí Jean. „To je expert na paměťová kouzla, Roxanin učitel z Ameriky. Přizvala si ho sem, aby jí pomohl s navracením paměti. Dělá jen ty nejsložitější případy, všechno ostatní už zvládá Roxana sama.“

„Takže Rox ovládá paměťová kouzla?“ ujišťovala se Agnes.

„Ano,“ souhlasila Jean. „Většinu doby, co s Harrym strávili v exilu, se je učila – studovala léčivou magii se zaměřením na mysl a paměť. A je v tom zatraceně dobrá. Myslím, že k tomu vždycky inklinovala. Víš, její teta Angeline, která ji vychovávala, je přirozená nitrozpytka, takže jí dala dobrý základ. Roxana uměla už v prvním ročníku nitrobranu líp než většina dospělých kouzelníků. Tetička byla totiž trochu moc vlezlá… a tak si Roxana začala chránit mysl, aby měla aspoň nějaké soukromí.“

„Zajímavé,“ hlesla Agnes.

Měla pocit, že všichni kolem ní věnovali většinu času po škole studiu nových odvětví magie, cestování a budování kariéry. Ona psala bulvární články a cvičila se v co nejefektivnějších kouzlech na čištění dětských plínek a žehlení košilí. Najednou se jí zdálo, že jí život tak nějak protéká mezi prsty.

Žila jen pro Toma a Emily. Vlastně přestala dělat věci pro sebe toho dne, kdy se ve zdraví vrátila od Rowlingové. Jako by její starý život tenkrát skončil. Měla ten nový využít lépe? Vždyť přece nelitovala toho, že si pořídila Emily, ani svého vztahu s Tomem!

Přesto se teď oproti většině lidí v centrále cítila podivně prázdná.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět II - 6. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!