Úkol: Pomsta Pána zla - 17 • OurStories.cz ~ naše povídky

Povídka se umístila na třetím místě o Nej povídku měsíce ledna/januára. Na den ji umisťujeme na titulní stranu. Gratulujeme!

Že Potter je možná tou nejhorší možnou společností, to Sophie ví. Ale jsou tu věci, o kterých nemá zdání ani ona, ani její ochránce Severus Snape. Třeba proč si ředitel Brumbál vyžádal Sophiinu urgentní návštěvu v jeho kanceláři...?

02.02.2016 (09:00) • Eliza, Carol1122 • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1889×

17. kapitola

Něco bylo špatně.

Potter mě pořád se vší vervou líbal. Držel mou tvář ve svých dlaních a evidentně neměl zájem na tom, aby to přestalo. Spíš jsem se začínala bát, že se bude snažit tuhle „diskusi“ přesunout k sobě do ložnice.

Díky, Harry. Já už jsem za dost velkou děvku. Fakt nemám zájem.

Ale přitom mi něco pořád připadalo divné a nedokázala jsem přijít na to, co to bylo. Čím déle jsme se líbali, tím víc jsem chtěla, aby to už skončilo. Samozřejmě. Možná proto, že jsem ho měla zabít. Teď už by byl nejspíš pod kytkami, kdyby mi blbeček Malfoy nerozbil Felix Felicis.

Malfoy.

Pořezaný, umírající Malfoy na podlaze toalety. Malfoy, kterému jsem řekla, že ho miluju. Byla to pravda? Toho arogantního peroxidového vylízance přece nemůžu milovat.

Ale řekla jsem to. A i když jsem si to připouštěla nerada, ve chvíli, kdy ležel na zemi a krvácel, jsem to nejspíš myslela vážně.

Teprve teď jsem si uvědomila, že ne náhoda, ne já, ale díky Dracovi je Potter naživu. On nechtěl, abych ho zabila. Chtěl se mnou utéct. Úkol byl přece můj. Tak proč chtěl tak zoufale odsud pryč?

Oddálila jsem se od Pottera.

Na tváři mu hrál připitomělý úsměv z jeho snad první pořádné pusy. Veškerá moje nálada však byla ta tam. Stále jsme se s Potterem drželi za ruce a on mi palcem přejížděl po jejím hřbetu. Nejspíš to mělo být romantické gesto, ale v tuhle chvíli mi to připomínalo leda nějaký otravný hmyz.

Co mi vrtalo hlavou, byly Malfoyovy úmysly. Co když to byla vážně pravda, všechny ty domněnky, a Malfoy tu má od mého otce vlastní přidělený cíl – Brumbála?

Začínalo to dávat smysl. Nebál se o mě. Možná trochu, ale víc se bál o vlastní krk. Potter byl proti Brumbálovi jen malý risk. Pro otce znamenal ten kluk s bleskem víc, to ano, ale skutečný protivník to nebyl. Bylo snadné ho chytit ve chvílích nepozornosti, a jak vidno, bylo i snadné ho vylákat někam, kde bychom byli sami. Kdybych nebyla takový posera a do cesty se mi namotalo víc věcí, než stíhám vůbec vnímat, už by byl mrtvý. A já doma.

Ale Draco neměl proti Brumbálovi nejmenší šanci. Kolik mu mohlo, kruci, být? Sto padesát? Měl víc zkušeností, než můj otec. Ale pokud se i Draco nějak zavázal, pokud slíbil otci, že tuhle úlohu splní… Neměl jinou možnost. Nemohl by se vrátit, na fleku by ho zabili. Nemohl by nic. Musel by utéct.

A jeho nejlepší možnost byla utéct se mnou. Nejspíš sázel na to, že otec by vlastní dceři neublížil.

Jo, hochu…To se nejspíš šeredně pleteš.

Najednou jsem kvůli němu nebyla tak smutná, spíš mi ho bylo líto. Pořád je to kluk, napadlo mě. Nedokáže to. A pokud je to plán mého otce, jak ho odstranit z cesty, pak jsem další na řadě já.

Severus měl pravdu. Konečně mi to sepnulo dohromady jako dílky skládačky. To všechno během chvíle, kdy jsem zírala na původce svého problému.

Otec tě měl vyhodit z okna. Měl tě odnést s sebou. Nebo měl tvoji posranou mámu zabít dřív, než ses stihl narodit.

„Sophie, jsi v pořádku?“ optal se mě náhle Potter starostlivě. Nejspíš jsem začínala rudnout. Vzteky.

„Ne, ne, je mi fajn. Úplně v pohodě,“ usmála jsem se a zvedla se na nohy.

„Chceš jít…“

„Zpátky na večírek? Jasně, proč by ne?“ chytla jsem ho za ruku a táhla zpátky ke Křiklanovi, k lidem a tam, kde rozhodně sami nebudeme. Nejradši bych se ho mezi všemi úplně zbavila. Ale sotva jsme vešli do mumraje zábavy, a ano, teď už i šampaňského, spatřila jsem opět Nevilla. Vrátil se zpátky. Zjevně mu došlo, že se upsal ďáblu a jen tak z večírku odejít nemůže. Sotva se naše pohledy setkaly, klopýtl a odporoučel se dál z mého dosahu.

Umřete. Všichni, prosím, okamžitě umřete.

Aby toho nebylo málo, v další minutě nás zaregistroval i Křiklan.

„Á, tady jste! Už jsem si o vás dělal starosti! Tady, vezměte si skleničku. Ták, to je ono,“ přihnal se k nám okamžitě a každému z nás do ruky vrazil pohár. Vůbec se neptal, kde jsme byli, a já pochopila, že nás s Potterem až moc rád vidí spolu. Nejspíš si myslel, že jsme se jako milenecká dvojička vytratili pošeptat si do oušek pár sprosťáren.

Podržte mi, prosím, někdo kyblík. Vyhodím ze sebe oběd.

Možná bych za jiných okolností alkohol odmítla, ale čert to vem. Draco málem skončil mrtvý, líbala jsem se s úhlavním nepřítelem a zdá se, že celá škola má Grantovou a Pottera jako pár číslo jedna. Sotva se otočil zády, hodila jsem do sebe veškerý obsah sklenice na ex. Ani jsem pořádně nezaznamenala, jakou měl nápoj chuť.

„Ty máš teda žízeň,“ podivil se Harry vykuleně.

Ani netušíš.

A tak jsem dál dělala, že se nic neděje. Normálně jsem se bavila, normálně jsem jedla a pila. Všechno bylo v nejlepším pořádku. Snape, který zřejmě měl dělat na večírku druhý dozor, se vytratil neznámo kam. Předpokládala jsem, že Dracovi léčí zranění, nebo na něj minimálně dohlíží. Možná dostal Malfoy nějakou promluvu do duše o důležitosti svého poslání. Nepochybovala jsem, že Severus ví, která tady bije. Zdálo se mi, že ví víc, než by vůbec vědět měl.

„… No, a pak jsem si řekl jo, mohl bych zkusit konkurz do týmu. Letěl jsem vlevo, vpravo, fakt jsem to měl, víte? Nechápu, jak mohl být Weasley lepší než já. Jen se na to podívejte,“ prohlásil Cormac, který byl, bohužel, na večírek také pozvaný. A začal ukazovat svaly. Přítomné dámy kolem něj se div nepočuraly z touhy je dostatečně obdivovat. Moc dobře jsem věděla, proč se nedostal, a měla jsem sto chutí šmejdku prásknout, ale akorát bych přitížila zrzkovi. A z nějakého důvodu, i když to byl pitomec, jsem nechtěla, aby byl nešťastný. Nebo nejen proto, abych si ulevila na své smrtijedské dušičce.

„Jak se Cormacovi zvětšujou svaly, zmenšuje se mu mozek,“ pošeptal mi Harry skoro spiklenecky. Jako bychom byli doopravdy přátelé. Ne, jako bychom byli pár.

„To by už předtím nějakej musel mít,“ odpověděla jsem s úšklebkem a v tu ránu do místnosti vpadl Snape v doprovodu Gonagalové. Nepozastavovala bych se nad tím, kdyby se ona netvářila jako vyděšená sova a Severusův pohled nebyl upřený přímo na mě.

Všichni přítomní se, stejně jako já, zastavili. Tlumená hudba stále hrála, ale všechny pohledy mířily k profesorům. Bylo to skoro až komické.

„Slečno Grantová, musíte…“ začala Minerva, ale Snape ji zavrtěním hlavy přerušil. Položil jí ruku na rameno a vyloudil ze sebe parodii úsměvu. Kdybych to viděla v noci v temné uličce, nejspíš si nadělám do kalhot.

„To je v pořádku. Já to Sophie všechno vyřídím,“ řekl jí. Hlas měl napjatý, ani stopa po jeho obvyklé jízlivosti. Tiše spolu s profesorkou rozmlouval, ale nakonec se McGonagalová skutečně otočila k odchodu. Když mizela za těžkým baldachýnem, neunikl mi její úlevný výraz. A to, jak se intenzivně snažila vyhýbat mému pohledu.

Jsem v hajzlu. Zase.

„Slečno Grantová, pojďte, prosím, se mnou. Očekává vás ve své pracovně profesor Brumbál.“

„Řekl proč?“

Kráčela jsem se Snapem chodbou. On se hnal jako černý tajfun, evidentně nervózní. Tohle nepředvídal. A já za ním klopýtala jako postižená koza. Pomyslela jsem na svého otce, jak elegantně našlapuje a plášť se kolem něj vine, když kráčí. Jo, tak tohle jsem zrovna podědit mohla.

„Neřekl. Neřekl vůbec nic. Oznámil nám, že tě máme neprodleně přivést do jeho pracovny,“ otočil se na mě Severus a zastavil se. Dřív, než jsem stihla protestovat, stáhl mě do výklenku. Opřel mě o chladný kámen a držel, jako bych mu mohla každým momentem pláchnout. „Sophie, tohle je vážné. Je to problém. Brumbál si vůbec neměl ničeho všimnout. Pán Zla zatím o ničem neví, ale nebude trvat dlouho, než zjistí, co se tu děje. Zvlášť pokud tě potká něco… nemilého. A pak budou na špalku hlavy nás všech, nejen tvoje, rozumíš?“ Kývla jsem. „Jsi obyčejná studentka z obyčejné rodiny. Uvědom si to. Nejsi jeho dcera. Jsi Sophie Grantová. Máš tu kamarády, miluješ tuhle školu, je ti to jasné? Pokud nechceš vidět Azkaban zevnitř, závisí na tom tvůj život. A teď běž. Dál už s tebou nepůjdu.“

Zírala jsem na Severuse se strachem v očích. Azkaban? Nikdy mě nenapadlo, že by mě mohli poslat tam. Mohli mě zabít, mohla jsem být navěky na útěku, ale nenapadlo mě, že by mě v šestnácti byli ochotni poslat do Azkabanu. Ale dceru Pána Zla? Byla jsem hrozně naivní, ještě rádi by mě tam zavřeli. Psali by o tom několik týdnů. Ministerstvo by odvedlo záslužnou práci a Potter by byl v bezpečí. Možná bych dokonce dostala bývalou celu Bellatrix. Jistě by ocenila tu ironii.

Vykročila jsem. Samotnou mě potěšilo, že se mi nohy zas tolik netřesou.

Jsem Sophie Grantová. Je mi šestnáct let, jsem studentkou Nebelvíru a miluju tuhle školu.

„Severusi?“

Pořád ještě stál tam, kde mi před chvílí promlouval do duše. Sledoval mě, jak dělám nejisté kroky směrem k ještě nejistější budoucnosti.

„Ano?“

„Co bude s tebou?“

Usmál se. Ne děsivě, skoro normálně, jako by byl jenom obyčejný profesor na Bradavické škole čar a kouzel. Jako by jeho vlastní život nezávisel na tom, co Brumbál ví nebo co mu já řeknu. V tu chvíli, na krátký okamžik, jsem si dovedla představit, kdyby to byla pravda. Oba bychom byli to, co se od nás očekává. Nejspíš by mě nesnášel, protože jsem z Nebelvíru, a já bych na něj kula pikle s Weasleym a Potterem. Na prázdniny bych jezdila k Ronově rodině. Bůh ví, kruci, třeba bych s ním začala chodit a za deset let by nám po polorozpadlé chatrči pobíhaly dvě zrzavé děti. Žádné pubertální těhotenství, žádná Adriane. Chtělo se mi smát nad tím, jak by to bylo snadné, i když při pomyšlení, že by Adriane prostě nebyla, se mi přeci jen udělalo trochu úzko.

Jenomže tohle je realita. Tyhle bláhovosti se nikdy skutečností nestanou.

„Všechno jsem přežil. Zvládnu i tohle,“ odpověděl Severus.

Pak se otočil a odešel. Nejspíš k sobě do kabinetu, kdyby náhodou.

Nejsem si tím tak jistá. Nejsem si jistá, že to vůbec někdo z nás zvládne.

Brumbálova kancelář vypadala prostorně a starožitně.

Něco takového se dalo čekat. Spoustu věcí, které by normálním studentům vůbec nedávaly smysl, jsem poznávala. Především sbírku jeho myšlenek, kterou měl snad až příliš lehkomyslně vystavenou všem na odiv. Nejspíš nečekal, že by mu někdo nějakou z nich jen tak sebral. Ačkoliv když jsem došla k jeho pracovně, dveře byly pootevřená.

Albus Brumbál byl ovšem všechno, jen ne hloupý stařík.

„A, slečna Grantová. Rád vás vidím!“

Škubla jsem sebou, jako by do mě střelili. Podobně nejspíš jiní reagují na mého otce.

„D-Dobrý den.“

„Pojďte, posaďte se,“ nabídnul mi a sám se ve svém stříbřitém rouchu posadil ke stolu. Ruce si založil v klíně. Nevypadal, že by v rukávu schovával Řád. Nebo že by se mě chystal vydat Ministerstvu. Takže pokud něco věděl, tušil, nejspíš pořád tápal, a proto jsem tady. Abych mu potvrdila, že má pravdu. Nedokázala jsem si představit, že by zrovna mě zval jen na kus řeči a na čaj.

Sedla jsem si.

Chvíli nikdo z nás nic neříkal.

Když nakonec promluvil, usmíval se. Proč se směješ?! Tak to, sakra, řekni.

„Lékořici?“

„He, cože?“ zamrkala jsem překvapeně.

„Lékořice. Tak berte. Vypadáte, že by vám něco sladkého přišlo k duhu,“ nabídl mi ze skleněné mísy. Opravdu jsem si vzala. Až teď mi došlo, že jsem pořád ještě v šatech, které jsem si vzala na večírek. Cítila jsem se proti němu nepatřičně. Jako smrtijedská štětka, Sophie. Což taky jsi. Neklidně jsem si poposedla a lékořici raději celou rovnou spolkla. „Chtěl jsem se zeptat, jestli vám tu u nás něco nechybí. Přešla jste z domácí výuky, muselo to být velmi… jiné.“

„Ano, to určitě.“

„Co spolužáci? Slyšel jsem, že jste prý na večírek vyrazila s panem Potterem,“ usmál se znovu.

Jo. A taky chodím s Nevillem a nejspíš je takovým veřejným tajemstvím, že mám něco i s Malfoyem. Jestli mě zavřou za ohrožování mravní výchovy, umřu smíchy.

„Ano, totiž… Jsme přátelé. Oba jsme byli pozváni, takže…“ máchla jsem rukou do prostoru a pokusila jsem se mu úsměv oplatit. Moc mi to nešlo.

„Jistě, vy, pan Potter, slečna Grangerová a pan Wealey. Slyšel jsem, že jste povedená čtveřice.“ A já jsem hipogryf. „Jste prý ze všech nejlepší. Dokonce jste v lektvarech předčila i slečnu Grangerovou.“

„Jo, ehe, totiž… Lektvary mi nikdy moc nešly. Myslím, doma jsem neměla moc příležitostí se je pořádně naučit, ale pan profesor Křiklan je… výborný učitel,“ usmála jsem se, až mě rozbolely koutky. Drž, Sophie. Třeba si bude myslet, že máš mentální poruchu.

„A pan profesor Snape vám také pomáhá se zdokonalit?“

A… kurník.

„Pan profesor Snape učí obranu proti černé magii,“ dělala jsem blbou. To mi šlo dobře. Jsem Sophie Grantová. Nikoho tu neznám a jsem úplně vymazaná. Tak.

Brumbál pokýval hlavou.

„Samozřejmě. Jen jsem slyšel, že spolu máte dobré vztahy. Většinou, jak to říct, nemá studenty Nebelvíru moc v lásce.“

„Věřte mi, ani mě moc nemusí. Jsem na obranu hrozné nemehlo, raději mě staví stranou,“ zasmála jsem se, i když to v mé hlavě znělo jako volání o pomoc. Ani kdyby mě zfetovali, tak bych se nesmála tak často jako teď.

„Ale to by neměl. Profesor má vést. Má studenta postrkovat správným směrem, aby, až přijde jeho chvíle, mohl zúročit všechno, co umí. Pan profesor Křiklan, kupříkladu, měl mnoho oblíbených studentů, ale jen jednoho nejoblíbenějšího. Vedl ho tak, aby se co nejlépe rozvíjel, podporoval jeho zvědavost,“ začal vyprávět Brumbál a já zbledla ve tváři.

„Ano, to pan profesor Křiklan umí,“ šeptla jsem.

„Tomu studentovi vždy věřil, stal se jeho přítelem. Přátelství mezi profesorem a studentem není až taková vzácnost, jak by se mohlo zdát, ale tohle pouto bylo velmi silné. A pak, jednoho dne, se ho student ptal na věci, na které neměl znát odpovědi. Ale on mu přesto odpověděl. Důvěřoval mu. A když zjistil, jaká to byla chyba, bylo už pozdě. Víte, jakého studenta mám na mysli?“

Mého otce.

„Netuším. Někdo z Blackových? Pan profesor Křiklan o nich v hodinách mluvil,“ pokrčila jsem rameny, ale v hlavě mi to jméno rezonovalo. Tom Riddle. Sophie Riddle.

Ví to.

„Ne, slečno Grantová. Thomas Riddle. Chlapec ze Zmijozelu, zvídavý, odvážný, nejspíš ne nepodobný jakémukoliv studentu v naší škole. Z toho chlapce se vyklubal nejobávanější černokněžník, jakého dnes známe.“

„Voldemort.“

Nejspíš ho překvapilo, že jsem to řekla, protože položil ruku, kterou do té doby živě gestikuloval, zase zpátky na opěradlo židle.

„Ano. Voldemort. Nebo také Pán Zla. Byl studentem naší školy, chodil těmito chodbami. Nikdo netušil, co se z něj stane.“

„Jak to mohli nevědět? Pokud si byl s profesorem Klřiklanem tak blízký, mohl tušit, že se v něm ukrývá něco temného,“ oponovala jsem. Netuším, kde se to ve mně vzalo. Vyklouzlo mi to z pusy a pak už to nešlo vzít zpět.

„Myslíte, že zlo je tak snadno rozeznatelné?“ zeptal se mě, bedlivě si mě prohlížel.

„Ano.“

„Skutečně?“

„Ano. Poznám zlo,“ odpověděla jsem možná až příliš důrazně. Otevřeně jsem se mračila. Samozřejmě, že ho poznám. Zlo byl otec, když zabil Cedrica Digoryho. Zlo byl Malfoy, když mě znásilnil. Zlo byl můj otec, když mu bylo úplně jedno, co se jeho dceři stalo. A zlo jsem já. Jsem dcera Pána Zla. Jeho krev koluje v mých žilách. Na ruce mám vytetovaný znak, který to potvrzuje. A je jen otázkou času, než to sama dokážu svými činy.

„Ne každý, komu byl předurčen temný osud, se tou cestou skutečně musí vydat, slečno Grantová. Nezáleží na tom, kým jsou kouzelníci okolo vás. Ale kým jste vy.“

Nejistě jsem mu hleděla do tváře a měla jsem pocit, že se rozbrečím. Nechápal vůbec nic. Jak asi můžu utéct? Žádná druhá možnost neexistuje. Jenom ta hnusná, první. Všechny ostatní končí smrtí. Možná tak končí úplně všechny.

„A co když jsem stejná?“

Brumbál se shovívavě usmál a naklonil se dopředu. Opřel lokty o stůl a ztišil hlas.

„Vím moc dobře, že nejste, Sophie. Vaše úmysly jsou zmatené, ale vězte, že nejste jako ten chlapec, který před lety seděl na stejně židli jako vy.“

Takže on to tušil. Tušil, co se v mém otci může skrývat, a nejspíš se pokusil mu promluvit do duše, stejně jako teď mně.

Ale nezabránil tomu.

Napadlo mě, jestli si to možná trochu neklade za vinu.

Chtěla jsem ještě něco říct. Chtěla jsem mu říct, že se plete. Za chvíli Bradavice i celý kouzelnický svět lehne popelem a bude to moje chyba. Moje a mého otce. Ale neřekla jsem nic. Nekývla jsem, prostě jsem tam seděla jako socha a čekala. Na propuštění, na vztek, na cokoliv.

„Můžete jít. A vezměte si ještě na cestu lékořici.“ Sáhla jsem do misky a vzala si plnou hrst. Beze slova jsem se přesunula ke dveřím a zabrala za kliku, když se Brumbál ozval naposledy. „Věřím ve vás, Sophie,“ pověděl mi hřejivým hlasem, který mi, ač jsem se za to nenáviděla, vzdáleně připomněl matku. Matku, kterou jsem nikdy nepoznala. Ten hlas sliboval útěchu a bezpečí.

Ale v mém světě, v tom skutečném, za branami téhle školy, čekala jenom tma a chlad.

„To byste neměl.“

Otevřela jsem dveře a vyšla z pracovny.

Jak už jste asi sami poznali, kritických chvil přibývá a my se pomalu, ale jistě propracováváme do finále samotné povídky :) Moc děkujeme za třetí místo v Nej povídce za měsíc leden, moc nás to s Carol těší a jsme vám vděčné za všechny hlasy i komentáře, které nám pod povídkou necháváte :) Vždycky vám rády objasníme, co se čím myslelo, ale přesto doufáme, že všechny vaše otázky budou časem vysvětleny a zodpovězeny v následujících kapitolách ;)

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), Carol1122, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter