OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola šestnáctá



The Sinnerman: Kapitola šestnáctáBarty se lstí snaží ochránit Theu a získat čas. Morag si udělá výlet k Nottovým. Ať se líbí! :)

Habaďůra

„Sakra!“ zaklel Barty, jakmile doběhnul k šuplíku, do kterého schoval Theinu hůlku.

„Co je?“ otázala se MacDougalová poplašeně. Otočil se na ni a zaznamenal, že v obratnější pravačce svírala hůlku.

„Theina hůlka… není tu. Má ji u sebe,“ oznámil s výdechem.

„Hm, čím dál tím lepší,“ nechala se slyšet čarodějka, než si přivolala sako a vydala se ke dveřím. Už je i otevřela, když vtom jí je Barty přivřel před nosem. 

Nemohla si nevšimnout, že byl přesně tím typem chlapa, kterému to slušelo i v teplákách. Jak tam tak stál, jen několik centimetrů od ní, rukou se opíraje o dveře, zčervenala, ačkoli v té situaci nebylo nic, co by k červenání vybízelo. 

„Morag, počkej,“ promluvil smrtelně vážně, dokonce jí při tom kouknul do očí. „Nechám tě jít se mnou jen za předpokladu, že nebudeš dělat žádné hlouposti. Potřebuju vědět, že jsi se mnou zajedno. Jestli ji najdeš, spoutej ji a počkej, až dorazím. Nepředváděj se, buď opatrná."

Vydechla z plic veškerý vzduch a přikývla.

„A vyvaruj se zakázaných kleteb.“ Znovu vztáhnul ruku k její tváři. Tentokrát se na ní zdržel o něco déle. Bříškem palce jí přejel od spánku až k uchu a s potěšením sledoval, jak se kousla do spodního rtu. 

„Bez obav,“ ušklíbla se. Chvíli jí trvalo, než se rozhodla, jak zareaguje. Ucukla a uhnula pohledem. „Já, na rozdíl od tebe, nemám povolení je používat.“

S tím se odebrala na pozemky přilehlé k sídlu Skrkových. Barty ji následoval.

Postupovali lesem, každý z jiné strany. Barty přitom volal Theino jméno. Došli až k jezeru za lesem, u něhož se sešli, aniž by kdokoli z nich zahlédnul byť jen náznak They Skrkové, což nebylo zrovna dobré znamení.

„Na mojí straně lesa nic. Co u tebe?“ prohlásil zadýchaně.

„Taky nic,“ odsekla, přičemž rozzlobeně nakopla nejbližší šutr.

„Do prdele! Utekla nám!“ pokračovala v ječení, přičemž se snížila do dřepu a schovala tvář do dlaní. Bylo jasné, že nastalá situace jí není pochuti, přesto… tak nervózní ji snad ještě neviděl. Ruce se jí lehce třásly, ovšem podařilo se jí to zamaskovat tím, že si jimi vjela do vlasů.

„Jen klid, projdeme to znovu,“ navrhnul možné řešení. „Nemůže být daleko. Měly by tu ještě být zbytky kouzel proti přemisťování, takže po téhle stránce je to v suchu.“

„Měly by? A co když nejsou?“ nadhodila skepticky, než se vyhoupla zpět do stoje. Něco ji napadlo, nebo jí došlo, že vše nebylo přesně tak, jak se zdálo. Poznal to, viděl jí to na očích.

Přešla k němu na vzdálenost natažené paže. Barty ji celou dobu ostražitě pozoroval. „Poslouchej, jak je vůbec možný, že utekla? Moc dobře víš, jak na tom je, měl jsi mít její hůlku celou dobu u sebe.“

Semknul rty v úzkou linku, což byla všehovšudy jeho jediná reakce. Ksakru, tohle nebylo dobrý. Nemělo jí dojít, že Thein útěk nebyl tak úplně útěkem. S tímhle nepočítal, když plánoval, že Thea "jakože" opustí dům, a přitom se do něj, v nestřežené chvíli (kdy bude on sám spolu s MacDougalovou procházet lesem) vrátí.

Pohlédnul jí zpříma do očí a vzápětí toho zalitoval. Spatřil v nich zradu, v důsledku čehož se mu div nerozklepala kolena.

„Chybička se vloudila, no. Jako bys ty byla neomylná,“ bránil se.

„Ach, sklapni!“ zaštkala a zničila vzdálenost mezi nimi na minimum. Palec mu zabodla do hrudi. „Ten útěk… tohle celý je tvoje dílo, viď? Věděl jsi, že přijdu. Naplánovali jste to spolu, že jo?! Vlastně se ti to i hodilo – tím, že ji všichni budou hledat, zatímco ji ty budeš mít u sebe, získáš čas, jak ji někam nepozorovaně uklidit!“

Barty se nosem prudce nadechnul, zatímco sevřel dlaně v pěsti. „Netuším, o čem to mluvíš, MacDougalová, a i kdybych tušil… pokud vím, ještě pořád jsem tvůj nadřízený. Jsi bystrozorka v zácviku, stačila by jediná oficiální stížnost – třeba na tvou neschopnost jednat ve vypjatých situacích, jako tomu bylo u tvého prvního Priori Incantatem – a ani Yaxley tě nezachrání. Poletíš.“ 

Nebyl si jistý, že by letěla. Ale říkalo se, že nejistota se za sebevědomím lehce ztratí.

„Já? Já poletím?! Krucifix, to ty jsi z nás dvou ten, kdo má doma vraha pěti lidí! Žádný příčetný člověk by-“

„Jenže v téhle zemi nerozhoduje žádný příčetný člověk!“ zařval. V tvářích byl rudý, na čele se mu lesknul pot. „Vládne nám magor, který se jenom třese, až bude moct exemplárně popravit vraha, protože si myslí, že ty vraždy páchá Fénixův řád! A víš, kdo další je šťastnou součástí té mašinérie? Julian Nott! Parchant, který Theu nechal zabít, když mu už nebyla pochuti! Zničili jste nás tím, chápeš?! Vzali jste mi to jediné, na čem mi kdy záleželo! Ale teď ji mám zpátky... a nevzdám se jí jenom proto, že zabila ty, kteří jí chtěli udělat totéž!“

To už nevydržela. Bylo toho na ni moc. Barty ji nepokrytě vědomě vodil za nos, její hrdost to neustála a ona se nechala unést. Zdvihla dlaň a vrazila mu facku na levou tvář. Ihned potom vyděšeně třeštila oči na jeho překvapenou formu. Sledovala, jak si mnul zrudlou tvář, a klopýtala dozadu, jako by se bála, že jí to oplatí daleko větší měrou.

Nehodlala se ale omlouvat. Bylo jí jedno, kolik vyhlášek a předpisů svou agresí porušila. Potřebovala si na někom ulevit a Barty byl po ruce. Ne že by to byl dobrý argument pro případné kázeňské řízení…

„To je celé? Stačí ti jedna facka?!“ zvolal za její odcházející formou. „Tak aspoň zvedni hůlku a bojuj za čest svojí rodiny!“ 

Rozběhla se, do očí jí přitom vhrkly slzy. Do toho všeho začalo pršet. Výstižnější počasí už opravdu přijít nemohlo…

Nevěděla čemu věřit. Byla Thea skutečně manželkou strýce Juliana? Jestli ano, proč o tom, ksakru, nikde nebyla ani zmínka? Proč nikdo nepsal o její vraždě? Proč, proč, proč?! Barty říkal, že měla dítě… Theo. Byl pojmenován po své mamince – Theodoře. Vlastně to dávalo perfektní smysl, i přes svou absolutní šílenost.

Bartyho hlas se jí začal vzdalovat. Několikrát se pokusila přemístit ještě za pochodu, jenže se nezdařilo. Nelhal, kolem toho prokletého domu zůstaly zbytky protipřemisťovacích kouzel.

Moc nevnímala, kdy se jí skutečně povedlo se z toho otřesného místa dostat. Byla prostě šťastná, že byla pryč.

***

Hledala viníka a našla ho v sídle Nottů. Zazvonila na zvonek. Byla promočená a drkotala zuby, přesto se nemohla vrátit domů k Aretě. Lákalo ji to, ne že ne. Vždyť jen vidina tepla a pevné náruče nejlepší kamarádky ji hřála u srdce. Na druhou stranu, byla neděle – Aretha nejspíš měla vlastní program. Tedy, dokázala si představit, že Yaxley se před party své ženy potřeboval odreagovat, a k tomu mu – už zhruba rok – sloužila plavovlasá polovíla.  

Otevřel jí vrásčitý skřítek s vypouklým bříškem. Chvíli jí trvalo, než si ho zařadila. Dantès – patřil Elizabeth Nottové, babičce, kterou MacDougalovic děvčata sdílela s Theodorem, matce strýce Juliana a Moražiny matky Marthy.

„Slečno Morag, vítejte.“ Dantès se jí zdvořile uklonil. Nevídal ji často, a tak byl trochu odtažitější. „Čemu vděčíme za vaši návštěvu?“

„Zdravím,“ vypotila skřehotavě. Ledový severní vítr v kombinaci s jejími promoklými šaty si vybral svou daň na jejím hlasu. „Můžu mluvit s Julianem? Je doma?“ 

Skřítek ji podrobil zkoumavému pohledu, ovšem nakonec jen ustoupil z rámu dveří, čímž jí dal jasný pokyn vstoupit.

„Samozřejmě. Pán je v obývacím salonu, spolu s paní Elizabeth a paní Marthou,“ přednesl se zdvořilostí sobě vlastní. „Bude si slečna přát teplou koupel?“ 

„Ehm… ne, díky. Nezdržím se dlouho,“ odpověděla úsečně.

„Pak tedy…“ Skřítek trošku přimhouřil oči, než zdvihnul ruku a lusknul prsty. Z těch vyletěla jiskřička magie a Morag v momentě uschla. Dlaněmi si přejela po stranách trupu, až k bokům, kde se zastavila. Pak si rukama vjela do vlasů, které už nebyly těžké a zplihlé. Ustoupila od Dantèse tak, aby se mohla podívat do zrcadla na protější stěně. Překvapilo ji, že na hlavě neměla vrabčí hnízdo. Vlastně se zdálo, že jí skřítek při jednom i umyl hlavu.

„Děkuju, Dantèsi. Nemusel sis dělat škodu,“ vydechla po chvíli.

„Je Dantèsovým úkolem sloužit rodu Nottových, slečno.“ Skřítek lehce sklonil hlavu, ovšem úsměv jí neopětoval. Svou seriózností a profesionalitou jí až bolestivě připomínal tátova Luckyho.

Dal jí přednost v chůzi a dovedl ji do obýváku, kde seděli tři ze čtyř žijících Nottových, v celé své světlovlasé nottovské strojenosti. To jí připomnělo, proč přítomnost téhle části rodiny nevyhledávala…

Nottovi byli typickým příkladem čistokrevných aristokratů. Seděli, stáli, usmívali se přesně tak, jak to bonton vyžadoval. Po generace nepokrytě sympatizovali s Voldemortem a vezli se se všemi jeho vzestupy a pády. Jedinou konstantou v jejich životě bylo Nott manor, které jim stejně – po první válce – bylo Ministerstvem vzato. Několik prvních let žili všichni u MacDougalových, než Julian vybojoval barák zpět. 

Babička Elizabeth se s babičkou Maime (matkou Moražina a Isina otce Iaga) nedala srovnat. Zatímco Maime byla dobrosrdečná, pokroková, veselá žena, Elizabeth byla konzervativní, mlčenlivá, seriózní. Vypovídal o tom už jen styl, jakým se ty dvě oblékaly. Maime bedlivě sledovala nejnovější trendy a vybírala si nápadité, elegantní, leč šmrncovní kousky. Elizabeth od smrti svého manžela neodívala nic jiného než černou barvu, ze zásady vždy ve variacích kalhotových kostýmků, doplněných okázalými šperky. Jejich povahám odpovídal též způsob výchovy jejich dětí. Maime byla benevolentní matkou, naproti tomu z Elizabeth vždy sršela přísnost. Theo prý jednou zaslechl, jak jeho otec Julian své matce vyčítal, že nezakročila, když její manžel na své potomky používal fyzické tresty.

Rozdíl ve výchově byl vidět už na první pohled. Julian seděl strojeně, v zádech rovný jako pravítko, na obličeji všudypřítomný poker face. S Moražiným příchodem zbystřel, avšak neprojevil jakýkoli kousek citu. Upřímně, Morag něco takového čekala, proto nebyla zklamaná. Od puberty se netajila tím, že stála na Theově straně. Juliana nemusela stejně jako on a podezírala ho z toho, že byl – za první války – Smrtijedem, což se aktuálně potvrdilo. Z MacDougalových to byla Isa, kdo si ke strýci našel cestičku.     

Martha MacDougalová (rozená Nottová) byla jediná, kdo užíval emoce. Na svou dceru se zeširoka usmála, postavila se a rozevřela paže, neboť očekávala, že jí Morag padne do náruče. To ovšem mladší MacDougalová neměla v plánu. Přešla blíže, to ano, ale neudělala nic, co by Martě mohlo dát dojem, že se ji chystá obejmout. Starší z žen se však i přesto nenechala odradit a sevřela svou dceru v pevném objetí.

„Ahoj, zlato! To je dost, že ses taky ukázala!“

„Nevěděla jsem, že jsi ještě v Anglii,“ poznamenala, když ji matka konečně pustila, a rovnou ucukla před pohlazením, které jí chtěla uštědřit. 

Martha se zachmuřila. „Jistě, že ano, říkala jsem ti, že zůstanu do konce týdne. Pak odjíždím zpátky do Kanady.“

„Hm, aby tě vůbec pustili,“ zabručela Morag, přičemž významně pohlédla na strýce. „Jestli změny právního řádu půjdou dál stejným tempem jako doteď, do konce roku nám zavřou i hranice.“

Julianův výraz se nezměnil. „Neměj péči, Morag. I kdyby se hranice zavíraly, tvoji matku to nijak neovlivní. Má díky mně jisté výsady. Ty jsi je mohla mít také, kdyby ses nestala bystrozorkou.“

„Juliane,“ sykla Martha varovně.

Morag zatnula ruce v pěsti, pohledem neopouštějíc jediného muže v místnosti.

„Jenže já o ně nikdy nestála, strýčku,“ dala si záležet, aby poslední slovo vyplivla, co nejopovržlivěji to šlo. „A bystrozorkou jsem se stala proto, abych mohla takové, jako jsi ty, posílat tam, kam patří… za mříže. Vlastně bych ti měla poděkovat, částečně i díky tobě jsem se stala tím, čím jsem.“

„Morag, to stačí!“ vydechla Martha v pokusu usměrnit i druhého ze dvou aktérů této roztržky.

„Myslíš si, že tě poslechne?“ obořila se na svou dceru Elizabeth. „Nalijme si čistého vína. V její výchově, stejně jako ve výchově její sestry, jsi naprosto selhala, Martho.“

„Matko, teď není vhodná doba na kritiku mých rodičovských dovedností,“ zasyčela skrze zaťaté zuby tázaná. Pak se otočila ke své dceři, na kterou zklamaně zamrkala svýma modrýma očima.

U Morgany, ještě že byl Theo, co se týkalo podoby, více po své matce než po svém otci.  

„A ty… myslela jsem, že jsi nás přišla navštívit v dobrém, Morag, ale vidím, že jsem se spletla,“ pípla paní MacDougalová výjimečně upřímně.

„Samozřejmě, že ses spletla. Říkal jsem ti, že využije naší pohostinnosti a bude mě urážet!“ ozval se Julian.

„No páni, ty seš teď – kromě poskoka Ty-víš-koho – ještě i věštec,“ zamručela Morag krajně ironicky, přičemž pohledem těkla k Elizabeth. „Gratuluju, maminka na tebe musí být pyšná.“ 

„Stačilo,“ pravila Elizabeth, přičemž se vyhoupla na nohy. Morag si všimla, že si neverbálním Acciem přivolala dřevěnou hůl, o kterou se opírala. I přes její zdravotní problémy však budila respekt, to až do té míry, že se všichni přítomní stáhli. „Morag, nemáš-li pro svou vlastní rodinu vlídného slova, nejsi zde vítána. Odejdi, prosím.“

„A ulevit tak vašemu svědomí? Ne, babi, myslím, že se zdržím.“ Morag pomalu došla k jednomu z křesel, do něhož se ostentativně posadila. Nechtěla jim dát to, po čem tolik toužili… neměli právo žít v klidu. Po všem, čeho byli příčinou, se všemi zločiny, které provedli.

Ne, Morag už skutečně nepochybovala o tom, že si Barty tu historku nevymyslel. Viděla to teď jasněji než kdy dřív.

Julian se vyšvihnul na nohy přesně v momentě, kdy Morag dosedla.

„V tom případě odcházím,“ nechal se slyšet. „S tím nevděčným spratkem v jedné místnosti nebudu už ani minutu!“

„Juliane, prosím, neodcházej. Morag to tak jistě-“ pípla Martha, ovšem byla přerušena svou dcerou.

„Nemyslela? Tak to se pleteš, máti!“ Do tváří Morag stoupala rozohněná růž. „Vzhledem ke skutečnosti, že jsem v místnosti s vrahem vlastní manželky, jsem to ale já, kdo má zatraceně dobrý důvod chtít odsud vypadnout!“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola šestnáctá:

3. Tinker
04.01.2020 [23:44]

Holky moje, děkuji Vám za komentáře! Emoticon
Romis, nezasloužila, no. Barty si taky nezasloužil to, co mu provedli, Thea taky ne. A ruku na srdce, ono ani to, co s ní doposud dělal Barty (cpal ji lektvary na spaní, aby se o ni nemusel starat) taky není zrovna dvakrát top. Jenom podotýkám, že tvrdá realita tímto našim drahým rozhodně nedává vale. Emoticon Bude hůř! Emoticon
Mayo, já vím, dělám to nerada, ale tak... sem se ten utnutý konec zrovna hodí. Emoticon Dojde, ale bude to za dlouho, protože Morag s ním teď bude odmítat mluvit. Je uražená (myslím, že oprávněně). Emoticon
V další kapitole se můžete těšit na rozhovor Morag s babičkou Elizabeth, a také kratší s Marthou. Je jasné, co jim bude vytýkat, ale jestli se s tím dokáže poprat, toť otázka.

2. Maya666
04.01.2020 [15:29]

Tink to je děs v tom nejlepším to utneš Emoticon Barty to naplánoval dobře a doufám, že mu dojde že to Morag nemyslela zle. Těším se na další! Emoticon Emoticon

1. Romis
04.01.2020 [14:53]

Tož Barty to měl vymyšlené moc hezky. Jen si myslím, že si tohle Morag nezasloužila a tady jsem rozhodně v jejím fanclubu. A Nottovi jsou rozhodně láskyplná banda, tam by o rozum přišly i vyrovnanější ženy jak Thea. Teď s ní soucítím ještě víc Emoticon . Jsem u každé kapitoly víc a víc natěšená na tu další Emoticon .

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!