OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola dvacátá čtvrtá

18.02.2020 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 950×

Lžeš!

„Mám důvod si myslet, že vrahem je Barty Skrk junior,“ oznámil Julian poté, co se usadil do křesla pro návštěvníky Yaxleyho kanceláře. Druhé křeslo zabrala MacDougalová, která trvala na tom, že půjde do Yaxleyho kanceláře s nimi. Blonďák seděl na kancelářské židli za stolem.

Zatímco Morag si odfrkla v důsledku Julianova tvrzení, Yaxley zdvihnul ruku, aby umlčel veškeré její protesty, které měly následovat.

„Nejste první, kdo mi tuto verzi předkládá,“ odtušil blonďák, přičemž brunetě věnoval významný pohled. „Byl bych blázen, kdybych věřil, že je to náhoda. Ovšem Barty má poměrně neprůstřelné alibi. V době všech vražd, vyjma poslední, si v Azkabanu odpykával svůj trest za zabití Bartemia Skrka seniora.“

Julian Nott semknul čelisti. „V tom případě musel najít cestu, jak z Azkabanu uniknout.“

Obdivovala Yaxleyho za to, že se dokázal nesmát. Uniknout z Azkabanu… to určitě.

„Nebuď směšný, Juliane, něco takového není možné!“ pravila realisticky.

„Proč by ne? Siriovi Blackovi se to povedlo!“ argumentoval.

„Ano, ale Sirius Black byl zvěromág. Onu informaci se mu podařilo udržet v tajnosti celá léta, proto také uprchnul. Barty však žádný zvěromág není. Nebo se pletu?“ prohodil Yaxley a ulpěl na ní pohledem. Proto nervózně poposedla. „Je to právě vaše neteř, kdo se Skrkem tráví nejvíce času, Notte. MacDougalová, povězte nám, projevil Barty nějaké – jakékoli – příznaky zvěromagie?“

Všechny oči v místnosti byly rázem na ní. Učinila dramatickou pauzu. „Ne, pane.“

„Tak vidíte, Notte,“ stál si za svým Yaxley. „Barty to být nemohl.“

„Pak to musel být někdo jiný z její rodiny,“ utrousil Julian a instinktivně se napjal. Yaxleyho to zaujalo.

„Její?“ zopakoval a těknul přitom očima k MacDougalové. Faktem bylo, že nikdo z veřejnosti neměl vědět, že vrahem byla žena, proto znejistěli. MacDougalová zas chvíli koukala na něj, ale pak to nevydržela a hodila ručník do ringu.  

„Barty měl sestru,“ žbleptla, než se stihla zastavit. Vzápětí toho zalitovala.

Julian ji doplnil: „Jmenovala se Theodora.“

„Theodora,“ vydechnul Yaxley zamyšleně, u čehož se zapřel do zádové opěrky své židle. Lokty si položil na opěrky ruční a dlaně spojil před sebou. „Jediná Theodora, o které vím, byla vaše žena, Juliane. Theodora Nottová.“

Přála si, aby se mohla propadnout do země. Totéž si přála i o Julianovi. Z Yaxleyho výrazu bylo jasné, že pochopil, oč šlo. Vyložil ruce na stůl, zamračil se a narovnal se v zádech.

„No snad to nebyla Bartyho sestra!“ Počkal, dokud tázaný nepřikývnul. „Pane na nebi, to jsem netušil. MacDougalová, vy jste o tom věděla?“

Začervenala se, zírajíc do země. Nemělo smysl lhát. „A-ano, pane.“

„No to snad…!“ začal zostra, ale ovládnul se. Předklonil se ve své židli a vyložil dlaně na stůl. „A nikdo z vás neuznal za vhodné mě o tom informovat?!“

„Se vší úctou, pane, nezdá se mi, že ta informace jakkoli souvisí s případem,“ podotkla bruneta.

Yaxley ji propálil pohledem. „Jo, tak vám se nezdá…“ zahučel ironicky. „Mně se taky nezdá, že jsem vás posledně dostatečně potrestal za vaši chybu, když chybujete znovu a ještě k tomu v tak krátkém časovém intervalu!“

Nastalo palčivé ticho. Starší z mužů se vyhoupnul na nohy a začal přecházet po místnosti. Tam a zase zpátky, neuroticky, rychle a rázně.

„Takže vy jste si vzal Bartyho sestru, Notte,“ zopakoval Yaxley již o něco klidněji. „Vaše žena ale zemřela, ne? Byli jsme s Blythe na jejím pohřbu, pokud si dobře vzpomínám.“

Morag se musela kousnout do rtu, aby se ubránila veškerým komentářům.

„Ano, Theodora je po smrti,“ přiznal Julian.

„Jak tedy souvisí s případem těch zavražděných?“

Doufala v zázrak. Že se rozezní alarm, protože ministerstvo napadli kentaurové. Že se Brumbálova odbojová skupina rozhodne povstat. Že na zemi prostoupí boží blesk. Hlavně aby se nestalo to, co se mělo stát…

„O to jde. Theodořina smrt nebyla náhodná. Zahrávala si s temnou magií, přičemž ohrožovala našeho syna. Nemohl jsem tomu mlčky přihlížet. Vzal jsem jí ho, což psychicky neunesla. V důsledku toho spáchala sebevraždu,“ prohlásil Julian. Tu verzi si poněkud upravil, proto k němu Morag trhnula hlavou a vejrala na něj s vytřeštěnýma očima.

„Co to tu sakra kecáš?! To vy osobně jste ji donutili se zabít! Elizabeth se k tomu přiznala!“ nevydržela to, musela promluvit. Julian se na ni ani nepodíval.

„Zřejmě jsi to, co ti řekla Elizabeth, špatně pochopila, Morag. Theodora celou dobu jednala z vlastní vůle,“ odbyl ji, ale podle všeho mluvil spíše směrem k Yaxleymu než k Morag. „Má matka se přiznala pouze k tomu, že najala lidi na to, aby pomohli legální cestou Theodoře odejmout mého syna a zabránit jí ve styku s ním. Těmi lidmi byli Urquhart, Scabior, Selwyn a Nora Lestrange, rozená Rowle.“

Morag zbledla. Skutečnost, že byl schopný takhle obratně obracet pravdu ve prospěch svých příbuzných, aniž by byť jen hnul brvou, ji zarážela.

„T-to je lež!“ hlesla. „Pane, on si upravuje-“

„Tiše.“ Yaxley na ni přimhouřil oči. Nestáhla se, proto na ni kouknul ještě jednou, vražedněji. „Juliane, proč s touto výpovědí přicházíte až teď? Vrah páchá zvěrstva už měsíc.“

„Začal jsem se případy těch vražd zabývat až poté, co na ně Temný pán poukázal na poslední schůzi,“ reagoval bez zaváhání Nott. „Jak jsem to zjistil, šel jsem rovnou sem.“

MacDougalová se už už nadechovala k odpovědi, ovšem Yaxley ji předběhnul ironickým smíchem.

„Tak to jste to asi vzal přes Glasgow, když jste šel rovnou,“ ozval se jedovatě. „Schůze byla ve čtvrtek, dnes je pondělí.“

Julian semknul čelisti stejně jako dlaně v pěsti. Chvíli bylo úplné ticho, během něhož se Nott s Yaxleym vzájemně probodávali totožnými tvrdohlavými pohledy. Morag se bála ceknout, nebo jen dýchat.

„Mám i jiné povinnosti, Yaxley. Na rozdíl od vás si musím na živobytí vydělávat podnikáním. Mě totiž konexe nepodrží, když mi zkrachuje firma,“ stál si za svým Nott.

Yaxley spojil dlaně a zapřel se do křesla. „Dobrá, tak si to zopakujeme. Vy jste byl ženatý s Bartyho sestrou, které jste, spolu s oběťmi našeho masového vraha, vzal syna, v důsledku čehož spáchala sebevraždu. A vy si teď myslíte, že by se někdo z jejích pozůstalých těmi vraždami mohl mstít.“

„Přesně tak,“ přitakal Moražin strýc.

„A vy, MacDougalová, jste o těch souvislostech věděla, ale zatajila jste je,“ pokračoval blonďák. „Ale proč byste to dělala? Bartymu přece nemůžete přijít na jméno. Tak proč jste ho chránila tím, že jste mi nic neřekla?“

Mlčela, červenala se, oči měla přilepené ke svým rukám.

„Ledaže…“ nepolevoval ve svém monologu Yaxley. Morag bledla víc a víc. „By vás oblbnul a vy byste mi tajila ještě něco dalšího. O té vražedkyni, že ano? Znáte ji? Setkala jste se s ní? Mluvte!“ 

„Při vší úctě, Yaxley, nemyslím, že moje neteř je ta, již byste měl vyslýchat,“ vložil se do toho Julian. Morag na něj překvapeně zamrkala. „Barty Skrk – to jeho byste se měl ptát.“

Blonďák pozdvihnul obě obočí. Předklonil se a na moment uhnul očima směrem k Julianovi. Toho si přemýšlivě prohlížel, než se vrátil k jediné ženě v místnosti.

„Nechte nás, buďte té lásky,“ brouknul Corban jejím směrem.

V mžiku zdvihla hlavu a vytřeštila na něj oči. „A-ale, pane, to nemůžete! J-je to přece můj případ!“

„BYL to váš případ, zklamala jste. Zatímco my půjdeme sebrat Skrkovu nepovedenou sestru, vy se můžete zamyslet nad tím, jak byste se potrestala za skutečnost, že jste mi nepokrytě lhala a cíleně zatajovala informace o svém bývalém případu. VEN!“ zopakoval důrazně a rukou zprudka ukázal na dveře. Dokonce se i postavil, takže na ni shlížel ze své nadměrné výšky, a jí tak nezbylo, než se neochotně vzpřímit.

Uraženě na něj zamrkala, otočila se na podpatku a odkráčela.

Nezapomněla za sebou zabouchnout dveře.

Když vyšla z kanceláře, nenarazila na nikoho jiného než na Arethu.

„Jé, ahoj, Morg. Máš se?“ plavovláska jí s úsměvem na tváři zastoupila cestu. Převrátil se jí z toho žaludek.

„Líp už se doslova mít nemůžu!“ zkonstatovala ironicky a pokusila se kamarádku obejít. Jenže to se jí tak úplně nepovedlo. Aretha se jí postavila do cesty ještě jednou. Nebylo kam utéct, proto na ni vražedně zamžourala. „Uhni, Aretho.“

„Ne,“ odpověděla prostě víla, přičemž bojovně zamáchala křídly. „Nebudeš se mi vyhýbat. A taky mě nebudeš ignorovat a odbývat. Máš problém s tím, že jsem se vyspala s Bartym, tak se sakra aspoň pokus ho se mnou vyřešit!“

„Jenže já nemám, co bych s tebou řešila! Pokud teda nechceš, abych ti líčila, že u nás Barty strávil včerejší večer a že jsme se líbali!“ Pravda z ní vylítla dříve, než se stihla zamyslet nad tím, zda bylo vhodné jí to všechno takhle na férovku vysolit.  

„No páni,“ vyhrkla plavovláska ohromeně, „tys teda nelenila.“

Bruneta frustrovaně rozmáchla rukama.

„Promiň…“ zaúpěla nakonec MacDougalová, když se jí nadnesené téma rozleželo v mysli. Aretha na ni vejrala vyvalenýma očima.

„Ne, to je v pohodě,“ prohlásila víla, křídla se jí přitom samovolně svěsila. „Mezi mnou a Bartym to stejně byla jenom jednorázovka. Mě spíš… no, prostě mě zaráží, že taková světice jako ty, se na Bartyho vrhla i přesto, že s ním – necelých pár hodin zpátky – načapala jinou ženskou.“

MacDougalová se na ni zamračila. „Sakra, Aretho, přestaň mě tu takhle bez kontextu osočovat. Ty vůbec netušíš, co všechno se mezi mnou a jím za poslední týden stalo!“

„Tak mě zasvěť,“ tlačila na pilu víla.

MacDougalová se kousla do spodního rtu. Chvíli měla neodbytné nutkání se jí svěřit. Jenže pak to zavrhla. Neměla právo Aretě – nebo komukoli jinému – prozrazovat jakékoli detaily z problému, který byl především Bartyho. A ona si byla neochvějně jistá, že by na to nutně musela dojít řeč, kdyby se dala do vysvětování.

„Nemůžu. Ale ne proto, že bych nechtěla. Jde o ty vraždy. Všechno souvisí se vším a je to hlavně Bartyho problém.“

Blondýnka se už už nadechovala k protestu, jenže to se rozletěly dveře Yaxleyho kanceláře a v nich se zjevil šéf.

„Á, dobré ráno, Aretho. Ani si nesedej!“ ucedil autoritativně. „Doprovodíš mě ke Skrkovým. Podrobnosti se dozvíš cestou.“

„J-jasně, ale… ke Skrkovým?“ ujišťovala se tázaná.

„Pane, to ne! Prosím vás, nedělejte to!“ zaúpěla MacDougalová.

„A proč ne?“ Yaxley na ni koukal přes půlku místnosti, tedy veškerý fyzický kontakt byl vyloučený. Přesto se cítila, jako by tu před ním stála úplně nahá. V jeho bezútěšném pohledu snad poprvé převažovala krutost nad emocí. „Co dalšího tajíte, MacDougalová?!“

„Yaxley,“ zasyčel Julian. „Na něčem jsme se dohodli. Slíbil jste, že ji z toho vynecháte.“

„Jistě,“ zasyčel blonďák neochotně. Morag žasla, jak obratně dokázal měnit své chování, když jí - již o dost klidněji, leč o nic méně kousavě - pověděl: „Nemusíte se bát, Morag. Je-li Barty skutečně nevinný, jistě u sebe doma nikoho neschovává. Tak jdeme!“

Jak zavelel, tak se také stalo. Ani ne za dvě minuty byli pryč a MacDougalová v kanceláři bystrozorů osaměla. Chvíli uvažovala, že by šla taky. Třeba by se jí povedlo Bartyho varovat? Naneštěstí nebyla všemocná. Yaxleyho a Arethu by se jí předběhnout stejně nepovedlo. Byla to bezvýchodná situace. Nemohla jinak než sedět se založenýma rukama a čekat, co přijde.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola dvacátá čtvrtá: