OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola dvácátá třetí



The Sinnerman: Kapitola dvácátá třetíV Julianovi se hne kavalír a on chce jít s pravdou ven. Dovolí to ale Morag po tom, co se stalo mezi ní a Bartym? Enjoy! :)

Nottova pravda

Na ministerstvo se toho dne dostavila ještě před svítáním. Stejně se celou noc bezcílně převalovala, což znamenalo, že její teorie, že usnula pod vlivem nějakého Bartyho lektvaru, byla velmi nepravděpodobná. Myšlenky jí vířily nad Smrtijedem nesmrtijedem, respektive tím, co se mezi nimi odehrálo minulý večer. Slyšela nad ránem cvaknutí dveří, to, jak se Aretha vrátila domů z Yaxleyho party. Jen o půl hodinu později jí zazvonil budík.

„Á, MacDougalová! To jsem rád, že vás vidím! Jdete mi přímo do rány.“ Yaxley se zcela výjimečně přiřítil jako velká voda. Obvykle jeho vstup do kanceláře ani nezaznamenala, dnes ale konal pochybné, roztržité pohyby a ve tvářích byl dokonce lehce zarudlý.

Neubránila se pozdvižení obočí. „Dobré ráno, pane. Stalo se něco?“

Přiblížil se k jejímu stolu, na který uložil jak svůj kabát, tak kufřík. Byli v kanceláři (a dost možná i na celém Ministerstvu) sami, Yaxley však přesto máchnul hůlkou ke dveřím. Ty se pod vlivem neverbálního kouzla zabouchly a zamkly. Soudě z toho, jak velevážně se tvářil, vydedukovala, že součástí té formule, již neznala, byl i efekt tlumení zvuků.

„Ano, stalo. Ale je možné, že se vás to netýká.“ Sklonil se tak, aby jí mohl pohlédnout přímo do očí. Rukama se opřel o hranu jejího stolu. Morag na chvíli znejistěla a musela se hodně přemáhat, aby se na kolečkové židli neodsunula do bezpečnější vzdálenosti. Na tak blízký kontakt se šéfem přece jen nebyla zvyklá. „Potřebuju se ujistit, že jste včera nebyla v mém domě. Nepokoušejte se mi lhát, protože jestli ano, naliju do vás tolik Veritasera, že dalších deset let nebudete schopná nikomu říct nic jiného než pravdu.“  

Naprázdno polkla. Nepochybovala, že by to skutečně udělal. „Ehm… n-ne, pane, ve vašem domě jsem vážně nebyla. Právě jsem se vám za to chtěla omluvit. Pátrala jsem po tom Lestrangeovic dítěti.“

Yaxley si nepokrytě, dost možná i úlevně oddechnul, u čehož semknul víčka. Jeho spontánní reakce Morag poněkud překvapila.

„Chvála bohu, MacDougalová!“ zvolal, na své poměry velmi oduševněle. „Vůbec jste mi tím sice nepomohla, ale chvála bohu, že jste z obliga.“

„Pane, smím se zeptat, co vás trápí?“ parafrázovala svou poslední otázku, na což Yaxley překvapivě rychle zareagoval. Narovnal se, zatvářil se kysele a máchnul nad tím rukou.

„Utekl mi zajatec. Ten vlkodlak a odbojář Lupin, možná ho znáte z plakátů. Přímo před nosem tuctu Smrtijedů. K vzteku, že? Už chápu, proč se říká, že pod lampou je největší tma,“ posteskl si. „Tohle ale nebylo samo sebou. Musel mít pomoc zevnitř. S radostí bych vše hodil na mladého Malfoye – kterého shodou okolností v době, kdy ten špinavý kříženec utekl, viděli vyvádět z domu opilého hosta – a obvinil ho ze zrady. Jenže jsou svědkové na to, že mu s tím vyváděním pomáhal Barty. Přičemž je samozřejmě naprosto nepřijatelné, aby byl kdokoli z mých lidí tímto incidentem kompromitován. Mám svázané ruce.“

Morag zalapala po dechu. Ani se nepokusila skrývat své překvapení.

„V-vy… p-pane, a vy vážně myslíte, že Barty by mohl být... ehm, zrádce? Že to byl on, kdo pomohl dostat Lupina ven?!“

Yaxley nesouhlasně zasyčel: „Ovšem že ne! Barty je na straně Temného pána. Něco takového by nikdy dobrovolně neudělal! Bohužel, jsou tací, kteří mu nevěří, i přes všechno, co pro Pána zla a jeho stoupence udělal. Lestrangeovic supi, Malfoyovic harpyje a spousta dalších jen čeká, až někdo z mých lidí udělá chybu, aby se vrhli na to, co zbude z našich těl.“

Neposlouchala ho. Nemohla. Ne když tu šlo o Skrkův krk.

„Barty to být nemohl, pane," vyhrkla až příliš rychle, takže některá slova splývala v jedno, už jenom proto, že strávil většinu včerejší noci u mě.“

Yaxley pozdvihnul obočí.

„Skutečně?“ podivil se. „Stalo se to nedlouho po začátku večírku. Odešel a do konce se neukázal.“

„Vidíte.“ Srdce se jí rozbušilo ohromnou rychlostí. Tedy žádná změna oproti jejímu lhacímu normálu. „Ke mně dorazil o půl osmé. Pamatuju si to přesně, protože mě vyděsil. Zrovna jsem koukala na... ehm, televizi.“

Yaxley přimhouřil oči a chvíli si ji mlčky, podezíravě měřil. Netušila, jestli se mu jenom nelíbila podstata výmluvy (skutečnost, že i ona holdovala mudlovskému vynálezu), nebo zda ji podezíral ze lži. Jisté bylo, že jí její verzi úplně nezbaštil, ale nemohl odporovat, neboť byl rád, že Bartyho podporuje. „Nu, dobrá, může být. Alespoň má nějaké alibi. Většina z těch, se kterými jsem mluvil doteď, ani neví, že tam byl. Když nebudu specifikovat jaké alibi a od koho, nejspíš to vyjde…“

Morag přikývla. Musela se přemáhat, aby se nekousla do rtu, a tak alespoň koutky úst na sílu zdvihla do drobného úsměvu. Byla si jistá, že působil křečovitě a Yaxley ji nutně musel prohlédnout, ale stěžejní bylo, že měli stejný cíl - očistit Bartyho od viny, třebaže z rozličných důvodů.

Lhaní nebylo její stylem. Neuměla to. Ale jestli Barty potřeboval alibi proto, že pomohl zachránit odbojáře ze smrtijedského zajetí, byla jeho falešná verze tím nejmenším, co pro něj mohla udělat.

Vlastně… nejspíš mu teď dlužila i omluvu. Třeba se vážně změnil k lepšímu. Možná si její důvěru zasloužil. Třeba by nebylo tak těžké přenést se přes minulost, kdyby se snažila jen o trochu víc.

„To bychom měli. Jak jste vůbec pochodila s tím případem ztraceného mimina?“ otázal se Yaxley. Morag se musela přemáhat, aby na něj zaměřila alespoň část pozornosti.

„Nijak, pane. To dítě je mrtvé. Rodokmen Lestrangeových mluví jasně,“ pípla tiše. Přitom už se konečně do toho spodního rtu kousla, neboť ji myšlenka na pichlavou bolest udržovala dále od vzpomínek na včerejší souboj s Rabastanem.  

„Tak moment,“ zafuněl blonďák věcně. „Jak jste se vy dostala k rodokmenu Lestrangových? Myslel jsem, že ho mají uložený v rodinném mauzoleu kdesi ve Francii.“ 

„Ehm…“ začervenala se studem a uhnula očima. Prsty začala bubnovat o desku stolu. „Je to složitější, pane.“

„MacDougalová, co jste…“ začal varovně. Pak ale – z ničeho nic – zdvihnul dlaň, jako by si to na poslední chvíli rozmyslel, a když chtěla odpovědět, nedal jí prostor. Jen se na ni hrozivě zamračil. „Nebo ne, zadržte! Nic neříkejte. Rád bych dnešek přečkal bez infarktu. Děkuji.“

„O-omlouvám se, pane,“ začala tiše a rozpačitě.  

„Ale no tak, nehrajte tu na mě divadlo, MacDougalová. Omlouváme se za něco, co je nám líto. A vám není ani v nejmenším líto, že jste po tom malém pátrala,“ zpražil ji okamžitě. „Pravdou ale je, že teď máme na práci daleko důležitější věci. Pozítří naše vražedkyně opět udeří. Pak je tu ta patálie s Lupinem a taky skrývající se Potter. Na malichernosti nemáme čas.“

Odmlčel se. Morag k němu vycestovala rozšířenýma očima, aby zjistila, že výraz jeho tváře napovídal, že z aktuální situace Voldemortova impéria nebyl nadšen. Popadnul svůj kabát a kufřík a měl se k odchodu. Škodolibě se usmála, když se k ní otočil zády.

Ještě… až se uráčí přijít Barty, naklušte společně do mé kanceláře. Nahlásíte mi, jak si stojíte s případem naší vražedkyně.“

Pak už vyrazil směrem ke své kanceláři.

S výdechem se vnořila hlouběji do židle. Instinktivně natočila kebuli a koukla z okna. Konečně se rozednilo, jenže to nebylo nic platné, protože oblohu zahalila ocelová mračna a na zem se aktuálně snášel hustý déšť. Koruny stromů se shýbaly pod přívaly silného, studeného severáku.

MacDougalová se zakousla do spodního rtu. Barty jí řekl, že dá Yaxleymu vraha. Snad tím nemyslel, že… nevědomky se začala otáčet na své židli. Změna obrazů před očima ji uklidňovala. Z nějakého důvodu jí pomáhala se soustředit a…

Nebesa, snad ty vraždy nechtěl hodit na někoho jiného. To už tu jednou bylo. Martha hodila na Herrera Moražino prokletí. Dobře to dopadlo jen pro Bartyho.

Kousla se do spodního rtu.

U Merlina, co když se to skutečně chystal udělat? Jasně řekl, že by pro svou sestru vzal vinu třeba i na sebe. Dokázala si živě představit, že v jeho očích hození viny na třetí nevinnou osobu bylo mnohem přijatelnější variantou než podřezání větve pod sebou samým. Navíc, jaký trest by mu asi Voldemort vyměřil, kdyby to všechno vzal na sebe? Mučil by ho? To by byl přiměřený trest za všechno zlé, co kdy udělal, nebo ne? Zasloužil si více, nebo méně? Kdo byl soudcem a kdo obžalovaným?  

Se zaúpěním schovala hlavu do dlaní. 

Poprvé v životě nedokázala s jistotou říci, co bylo spravedlivé a co ne. Váhy v její dlani se bezradně kolíbaly. Mečem naprázdno máchala všude kolem sebe a látka na očích ji zaslepila natolik, že sotva dokázala rozeznat noc ode dne. Jen trnovou korunu – tu teď cítila jasněji než kdy dříve.

Nemohla před tím utéct. Nemohla to nechat být. Neměla mít na ramenou talár, přesto se rozhodla vstát za účelem jít k Yaxleymu a říct mu pravdu o Thee.

Tohle nikdy nebylo jen o Skrkových. Tak úpěnlivě Bartyho nechtěla zradit, až ji to zaslepilo. Dcery Selwynových, Lestrange, dokonce i  Scabior junior – ti všichni zaznamenali ztrátu. Ačkoli každého z nich z duše nenáviděla proto, že ji stavěli proti muži, ke kterému cítila mnohem více než jen pracovní kolegialitu. Těm všem byla spravedlnost upřena, protože vrah stále ještě unikal trestu. 

Nachystala se k prvnímu kroku a pak… svalila se zpět do židle.

Co když to Barty přeci jen chtěl vzít na sebe? Bylo by to v pořádku? Co když ho… NE, DOST!

Semkla víčka a snažila se zklidnit. Rozum jí říkal, ať jde a nahlásí, že Barty skrývá u sebe doma Theu. Jenže srdce jí to nedovolilo. Na takový podraz prostě neměla žaludek.

Hodiny na zdi právě ukazovaly devátou ranní, když dveře do kanceláře bystrozorů zaznamenaly pohyb. Kdosi zaklepal, a tak je Morag vyzvala ke vchodu. Och, jak ji překvapilo, když vstoupil její strýc, se vší svou nottovskou pompou.

„Dobrý den, Morag,“ pozdravil ji strojeně ze svého místa. Byl oděn do karamelového, jistě velmi drahého, obleku a černého cestovního pláště vyšívaného nití v barvě obleku. V ruce svíral hůl, ve které tušila hůlku. Vypadal elegantně a tvářil se seriózně. „Smím tě na moment vyrušit?“

„J-Juliane?“ vyhrkla překvapeně, načež naprázdno polkla. Přeci jen se nakonec vydala ke vstupním dveřím, aby přivítala nově příchozího. „Ehm… samozřejmě. Tebe bych tu nečekala, zvláště po tom... eh. Stalo se něco? Něco s mámou?“

„Ne, nic neobvyklého. Marthu velmi mrzí, že jsi včera nedorazila na večírek Blythe Yaxleyové. Dnes ráno odletěla zpět do Kanady. Na tom večírku se s tebou chtěla rozloučit. Mám ti vlastně...“ odmlčel se a začal cosi hledat ve vnitřní kapse svého hábitu, „předat tohle. Údajně ti poslala i sovu, ale ta její je v pokročilém věku, a tak věří, že cestu do Edinburghu nezvládne. Nabídnul jsem se, že ti psaní předám osobně.“

Morag si od něj přebrala obálku. Neubránila se úšklebku, ovšem zdržela se poznámek. „Díky.“

Neudivilo ji, že se s ní matka z očí do očí ani nerozloučila. Potom, co se probrala z kómatu, jejich vzájemná komunikace šla od desíti k pěti. 

Julian krátce kývnul hlavou, přičemž očima těknul ke dveřím kanceláře vedoucího odboru uplatňování kouzelnických zákonů. „Teď, když mě omluvíš, mám tu ještě nějaké pohledávky. Corban Yaxley je přítomen, předpokládám.“

Morag podezíravě přimhouřila oči. Co mohl on chtít po jejím šéfovi? Něco tu nehrálo.

„Ano, je tady, ale... Proč s ním chceš mluvit?“

Julian ji sjel tvrdým pohledem. „To není tvoje starost.“

Ignorovala ho.

„No jasně, je to něco smrtijedskýho, co?“ ozvala se ostře.

Julian se jí vysmál do obličeje, ponechal to bez komentáře a odebral se k odchodu ke kanceláři.

Morag zareagovala zcela impulsivně. Rozběhla se tímtéž směrem, jakým kráčel Julian, a aby ho předběhla, sklouzla se po naleštěných parketách. Zastavila se až v rámu dveří, čímž mu zatarasila vstup.

„Juliane, řekni mi to!“ zafuněla naléhavě.  

Tentokrát se na ni hrozivě zamračil.

Morag neustoupila ani o píď. Ať už její neoblomnost na Julianovy emoce zapůsobila jakkoli, výsledek byl pozitivní. Nakonec si odfrknul a spustil: „Tak dobře! Dosáhla jsi svého! Chtěla jsi přece, abychom se přiznali ke zločinu, který jsme provedli. Jsem tu, abych se udal. Oznámím Yaxleymu, co moje rodina provedla mojí bývalé ženě… A rovnou mu řeknu, že se domnívám, že tím sériovým vrahem, kterého hledáte, je buďto přímo Theodora - která, musela nějakým zázrakem přežít - nebo její bratr. A teď už mě pusť dovnitř, buď tak laskavá!“

Následovalo tíživé ticho. Morag vstřebávala, že Julian věděl, že to byla Bartyho sestra, kdo vraždil. Pochopitelně, že mu to muselo dojít – nebyl žádný tupec. A skutečnost, že se přišel udat, považovala za projev šlechetnosti. Jenže si to, zkrátka a dobře, špatně načasoval.

„NE!“ vyjekla, přičemž natáhla ruce napříč mezi futry, aby zdůraznila svůj postoj. „To ti nemůžu dovolit!“

„Prosím?!“

„Strýčku, to není pravda! Barty není vrah. Teda, je, ale není tím, kterého hledáme v souvislosti s těmi vraždami,“ zaúpěla zoufale. „Sakra, proč jsi s tím vůbec musel přijít zrovna teď?! Nemůžeš si tohle svý kavalírství nechat na potom?!“

Vtom se dveře otevřely a v nich se objevil Yaxley.

„MacDougalová. Notte? Co vy tady?“ oslovil každého zvlášť místo pozdravu, přičemž u Juliana se navíc ještě i podivil jeho přítomnosti na ministerstvu. Přísně si je měřil, jednoho proto, že uskočil ode dveří jako gazela od krokodýla, druhého proto, že jeho přítomnost neočekával.

„Ale nic, pane, tady Julian jenom-“ začala MacDougalová.

Tázaný ji ale přerušil svým jasným a stručným prohlášením: „Tuším, kdo je vrah a vím, jaký má motiv.“

Yaxley by byl blázen, kdyby onen projev ignoroval.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola dvácátá třetí:

3. TinkerTailorSoldierSpy přispěvatel
Včera [15:30]

TinkerTailorSoldierSpyMoc Vám děkuji za komentáře a taky za Váš neutuchající zájem o věc. EmoticonEmoticon
Mayo, já to mám v popisu práce vytvářet cliffhangery, víš? Občas vás prostě musím nechat napjaté, abyste mi pak nevyčítali/nevyčítaly, že je to bez překvapení. Emoticon Další kapitola je v administraci. Emoticon
Romis, no asi moc ne, když pravidelně komentujete jen dvě Emoticon (ne, teď vážně - vím jen o 3 konkrétních lidech, kteří tohle čtou Emoticon). Takže, jestli se dusí i někdo další, ať se, prosím, přihlásí zde, v komentářích! Emoticon Emoticon
Příště se můžete těšit na (zcela originální) Julianovu verzi příběhu. Pochopitelně, že si to poupraví - přece nenabonzuje vlastní maman policajtům... Emoticon
Ještě jednou Vám děkuji za komentáře, děláte mi ohromnou radost. Emoticon Emoticon

2. Romis
15.02.2020 [18:25]

Jééé, takovýhle konce bych zařadila do sekce týrání čtenářů Emoticon Emoticon . Takhle nás napnout a pak nechat čekat se zatajeným dechem.Víš kolik by to mohlo mít na svědomí udušených lidí? Emoticon Emoticon
Tak honem honem Juliane, vymáčkni se ať se všichni můžeme dozvědět jak to bude dál Emoticon

1. Maya666
14.02.2020 [23:46]

Ježiiiiiš Tinker já se z tebe picnu! Emoticon Emoticon Ty taky víš, kdyto máš utnout a zase nás nechat v nejistotě Emoticon
Tak honem honem další ať víme, jak to dopadlo Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!