OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola desátá

05.12.2019 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 1085×

Vrána vráně oči nevyklove

Morag nepřekvapilo, že se v domě Lestrangeových neshledala s nikým jiným než s podvyživeným a zbídačeným skřítkem. Prokázala se bystrozorským průkazem, třebaže to po ní skřítka nevyžadovala. Uvedla čarodějku do obývacího pokoje a otázala se jí, zda by si dala něco k pití. Řekla si o sklenici vody a usadila se na okraj gauče.

Seděla ale jen chvíli. Zvědavost jí nedala, proto se zvedla a přešla k jednomu z mnoha prázdných portrétů na zdech obývacího salonu. Napadlo ji něco, co jí při prvním výslechu jaksi nedošlo. Obrazy měly oči. Často to byly právě ony, kdo věděl úplně o všem, co se kde šustlo. Kupříkladu v Bradavicích vytvářely a šířily drby.

„Eh… haló?“ promluvila ze své pozice před krbem. Vzhlížela ke dvěma prázdným portrétům. Hm, neochota spolupracovat se v rodině Lestrangeových očividně vyskytovala napříč generacemi a bez ohledu na míru živosti či neživosti členů rodu.

„Jmenuji se Morag MacDougalová. Vyšetřuji vraždu Nory Lestrangeové, která se odehrála přímo tady v Lestrange Manor, před dvěma týdny.“ Tentokrát zvolila jinou taktiku. Reakce se však nedočkala. „Napadlo mě, že byste mi mohli pomoci. Kdokoli z vás… prosím?“

Už přestala doufat, že se někdo z nich ukáže. Pomalu se otáčela kolem své osy, aby se shledávala s opuštěnými portréty. Semkla rty v úzkou linku a už už se rozešla ke gauči s tím, že se usadí a počká, až se ukáže někdo z živých Lestrangeů.

„Hm, jste dost mladá,“ donesl se k ní čísi zamyšlený hlas zpoza jejích zad. V momentě se otočila a zamžourala na vyobrazení jediné přítomné osoby – mladé ženy tmavé pleti s dlouhými, vlnitými, tmavě hnědými vlasy, oděnou do nachových šatů.

„Vy taky,“ oplatila jí stejnou mincí. 

Dívka v obrazu trhla rameny. „Portréty jsou od toho, aby zaplnily holé stěny a zkrášlily tak místnost. Kdyby mě namalovali jako bábu, těžko by si mě někdo vystavil.“

Morag nesouhlasně našpulila rty a přistoupila blíže ke zdi. Způsobně se slečny zeptala, zda může nadzdvihnout její portrét, aby se mohla podívat na zadní stranu rámu a zjistit tak, jak starý její portrét byl. 

„Sakriš, nemůžu to… a jo, tady to je! Devatenáct set dvacet pět,“ zafuněla živější z těch dvou. „No, na to, že je vám minimálně dvaasedmdesát, jste teda vážně kost.“

Žena v obraze se rozesmála. Ten zvuk k salónu, ve kterém se právě nacházela, prapodivně pasoval. Morag se zdálo, že sem patřil. Jako nějaký designový prvek, nebo architektonická vychytávka.

„Líbíte se mi! Pomůžu vám,“ prohlásila černoška. „Doufám ale, že víte, že vám mou výpověď Starostolec nemusí uznat za důkaz.“

MacDougalová si všimla, že oplývala některými typickými, lestrangeovskými rysy. Byla štíhlá, téměř až vyhublá; její oči měly barvu černého uhlí, stejně jako vlasy. Jediné, co jí na tom nesedělo, byla barva její pleti. Tento problém ovšem mohl mít jednoduché řešení – buďto se do rodiny jen přivdala, nebo byla z jedné z postranních větví rodu. A že takových nebylo málo!

„Vím, ale nemyslím, že vaše výpověď bude zpochybnitelná. Váš portrét není starší než sto let, a co se vašeho duševního zdraví týká… byla jste blázen?“

„Jen do svého snoubence.

„No vidíte, je to v suchu,“ zazubila se tmavovláska.

Pak už se usadila na podlahu před jejím portrétem a tasila zápisník a propisku.

„Jen pro pořádek, jsem Leta… Leta Lestrangeová. Těší mě,“ představila se dívka v obrazu, v důsledku čehož Morag vyvedla koutky úst do milého úsměvu. To jméno jí nic neříkalo, ale nelámala si s tím hlavu. Bylo jí jasné, že ještě téhož večera – při sobotním rozhovoru s Isou a Theem – se dozví, kdo Leta Lestrangeová byla a co význačného udělala.

„Morag. Potěšení je na mé straně,“ ujistila ji a cvakla propiskou. „Začneme?“

Leta přikývla.

„Kde jste té noci byla?“

„V portrétu svého snoubence v Bradavicích, jako obvykle,“ prohodila věcně. „Okolo desáté večerní jsem ale uslyšela křik, a tak jsem se vydala sem. Měla jsem v úmyslu jen nahlédnout do místnosti a hned zase jít, ale bylo tu té noci tolik portrétů, že jsem se rozhodla zůstat.“

„Ten křik souvisel s vraždou Nory?“ otázala se bystrozorka.

Leta záporně zakroutila hlavou. „Ne, stalo se to několik hodin před tím. Nora s Rabastanem se dost škaredě pohádali. Nora plakala a Rabastan… nakonec naštvaně vypochodoval ze dveří a do konce dne se neukázal.“

Morag pozdvihla jedno obočí. To, že se manželský pár pohádal, pro ni bylo novinkou. Rabastan ji při prvním výslechu pochopitelně nezasvětil.

„Tušíte, proč se hádali?“

Lestrangeová přimhouřila oči z toho, jak se snažila si vzpomenout. „Hm, myslím, že Nora nechtěla, aby ji Rabastan nechával doma samotnou, nebo něco v tom smyslu.“ Čarodějka v obrazu si překřížila paže na hrudi. „Chudák malá, jako by tušila, co se stane…“

„A co se dělo dál?“

„S koncem jejich hádky skončilo divadlo. Postupně se odporoučely všechny portréty, kromě mě a Cyrilla Lestrange. Ten je odjakživa jediný, se kterým se v téhle rodině dá vyjít,“ prohodila suše. „Nevím, kolik času jsme tam strávili, když se otevřely vchodové dveře a v nich-“

Čarodějka na zemi zvedla dlaň, aby ji pozastavila. „Počkejte, momentík… otevřely se dveře – jako že je někdo ‚otevřel‘ Bombardou, nebo že měl ten někdo klíč?“

„Měla klíč,“ oznámila téměř bezdyšně. „Netuším, kde ho vzala, ale přísahám vám, že jsem ho slyšela cvaknout v zámku.“

Mladší z brunet se zamračila. „Nemohlo se jednat o odemykací formuli?“

Leta razantně zakroutila hlavou. „Ne, hlavní vchodové dveře jsou proti nim zabezpečené. Když se chcete dostat dovnitř, musíte mít klíč. Ona ho měla.“

„Ona… říkáte, že to byla žena?“ otázala se Morag zaujatě.

„Uf, a jaká!“ zafuněla Lestrangeová. V očích jí dokonce k té příležitosti zaplálo. „Věřím, že nejlépe by ji definovalo spojení krev a mlíko.“

Morag na ni šokovaně zamrkala. Dokonce si u toho i zapomněla zapisovat poznámky.

„T-takže v-vy…“ zlomil se jí hlas, „tvrdíte, že vrahem Nory… že je jím žena?“

Leta přikývla.

„Tak to je síla…“ zamumlala uznale MacDougalová. Ve tvářích mezitím povážlivě zbledla.

Nebylo jí to jasné. Nechápala, jak mohla žena vzít hůlku a vyříznout jiné ženě z břicha plod. Vždyť to bylo zvrácené! Nechutné, děsivé a zvrácené! Morag přestala pochybovat, že šlo o osobní pomstu.

„Leto, dokázala byste mi tu ženu popsat?“ Nevěděla, kde v sobě v tu chvíli vyhrabala dostatek pragmatismu na tak věcnou otázku.

„Samozřejmě. Měla lehce zvlněné kaštanové vlasy, trochu tmavší než vy, ale světlejší než já. Pleť měla bledou jak stěna, ebenové oči. Hranatý obličej, širší nos, úzké rty, buclaté tváře. Co se těla týká, má široké boky, rýsující se bříško a dost velká prsa. Zaujaly mě její vysoké podpatky. Šperky neměla skoro žádné, až na stříbrný náhrdelník a výrazný zlatý prsten s velkým, černým kamenem.“

„Dobře,“ vyhrkla Morg, oči stále přilepené k zápisníku. Chvilku jí zabralo, než dosti detailní popis převedla na papír. „Dokázala byste, s profilovačem, vytvořit její portrét?“

„Dokázala, ale z právního hlediska je profil vytvořený portrétem nepoužitelný,“ posmutněla. „Tedy, alespoň za mých časů směl policejní profilovač brát v úvahu jen výpověď žijících osob, dle odstavce dvacet pět zákona o profilování zločinců. Nejsem si ale jistá, zda současný ministr kouzel ten zákon ponechal v právním řádu, nebo ne.“

„No teda, to jsem nevěděla. Děkuji za informaci, poptám se na to,“ zamžourala na ni překvapeně bruneta. „Vy se ale v právním řádu skvěle vyznáte. Měla jste za života k právu vztah?“

„Ano, studovala jsem na právnické fakultě magické části Oxfordu,“ nostalgicky si povzdechla. „Po promoci mi můj otec sehnal místo na Ministerstvu. Pracovala jsem pod Torquilem Traversem, na odboru uplatňování kouzelnických zákonů.“

„Jé, to máme společné,“ prohodila Morag potěšeně. „Živila jste se jako právnička?“

Lestrangeová se nevesele uchechtla. „Kdepak! Má drahá, ve své době jsem, jako žena, musela bojovat byť jen za možnost jít studovat. Nemáte tušení, kolik úsilí mě stálo prosadit si svou vůli ohledně vysoké školy jen před otcem.“

„Ale povedlo se vám to, vystudovala jste právo.“

„To sice ano, ale nestálo mi to za všechnu tu námahu,“ posteskla si. „Čekala jsem od práce pro Traverse spoustu věcí. Nakonec se ale ukázalo, že s právem nebude mít vůbec nic společného. V praxi jsem mu dělala sekretářku, tudíž celá ta léta strávená na univerzitě pro mě byla ztrátou času.“ 

Morag semkla rty a nasadila soucitný výraz. Nevěděla, co by jí na to měla říct. Bylo to pro ni, začínající bystrozorku, dosti vzdálené téma, o kterém navíc věděla méně než více.

Schovala zápisník a začala se hrabat na nohy.

Lestrangeová na ni překvapeně zamrkala svýma hnědýma očima. „Už odcházíte? Nemáte další otázky?“  

„A vlastně, jednu bych ještě měla,“ prohodila zamyšleně.

„Tak sem s ní.“ Leta se povzbudivě usmála. Morag si všimla, že kdykoli tak učinila, objevily se jí ďolíčky ve tvářích, které způsobily, že vypadala ještě o chloupek roztomileji než normálně.

„Nevíte náhodou, co udělala s tím malým?“ instinktivně se odmlčela, snad aby si v hlavě uspořádala myšlenky do co nejtaktnějšího sdělení. „Totiž, na místě činu nebylo po Nořině dítěti ani stopy. Pídila jsem se po tom, jak v osmém měsíci těhotenství plod vypadá, a bylo mi řečeno, že má standardně vše, co by miminko mít mělo a váží už dokonce tři kila. Když jste mi teď navíc řekla, že to byla žena, kdo Noru zabil, napadlo mě, že by možná…“

„Mohlo být naživu,“ doplnila ji Lestrangeová, přičemž se přemýšlivě zamračila. Chvíli bylo ticho, během něhož si Leta bezděčně natáčela na prst pramen vlasů.

Morag už myslela, že se její reakce nedočká, proto nad tím mávla rukou. „Víte co, nechte to být. Vařím tu z vody.“

„To si nemyslím,“ zahučela odmítavě. „Vaše úvahy mi přijdou naprosto oprávněné, jste přeci bystrozorka. Musíte počítat se vším. Bohužel, já jsem té noci nic neslyšela. Sem se zvuky shora nedonesou. Neviděla jsem tu ženu ani při odchodu, a to jsem tady usnula a probudila se až s příchodem Rabastana.“

Morag pokývala hlavou na znamení, že vše vzala v úvahu.

Obě ženy pochopily, že se jejich setkání blíží ke konci.

„Děkuji vám za všechny informace, které jste mi poskytla, Leto. Moc – opravdu moc – jste mi pomohla,“ prohlásila upřímně Morag, přičemž chmátla po kabátu.

„Nemáte vůbec zač, má drahá,“ prohlásila Leta s drobným, tajemným úsměvem. „To břemeno si s sebou táhnu již celé dny, jsem ráda, že jsem se o něj mohla s vámi podělit. Navíc, bylo mi ctí setkat se s tak schopnou, mladou ženou. Připomínáte mi vše, za co jsem za svého života bojovala.“

MacDougalová jí úsměv opětovala, přičemž si dlaněmi uhladila kabát. „Ráda jsem vás poznala, slečno Lestrange. Snad budeme mít příležitost promluvit si i za lepších okolností.“

„O tom nepochybuji.“ Mulatka na ni spiklenecky mrkla.

Pak už se rozloučily a Morag vyrazila zpět na ministerstvo.

* Vrána vráně oči nevyklove. - Název kapitoly odpovídá českému překladu rodinného motta Lestrangeových. Latinsky: Corvus Oculum Corvi Non Eruit (zdroj: harrypotter.wikia.com)

Mí nejdražší čtenáři, 

dočetli jste jubilejní 10. kapitolu! Setkali jsme se v ní s Letou Lestrangeovou, s níž jsme se seznámili ve filmu Fantastická zvířata a kde je najít: Grindelwaldovy zločiny. Jak víme, Leta se Lestrangeovým tak trochu nepovedla, což je středobod jejího charakteru, kterého jsem se snažila držet i v této kapitole. Právničinu jsem jí přidala jako bonus a situaci v její době jsem se pokusila načrtnout dle historických faktů. Vzpomeňme si třeba na "české" gymnázium Minerva, které vzniklo až pár let před koncem 19. století; první absolventky VŠ přicházely až od počátku 20. století (hlavně farmaceutičky,  absolventky fil. fakult). Právnické fakulty u nás začaly ženy přijímat až v r. 1918, tedy po První světové válce. Měli bychom si uvědomit, že před sto lety mohly ženy stěží studovat, natož pak pracovat. ;) 

No, a jak se kapitola líbila Vám? Neváhejte mě informovat v komentářích! 

V příští kapitole nás čeká návrat Morag na Ministerstvo, respektive to, co způsobila její nepřítomnost. Jak víme z deváté kapitoly, Barty vzal věci tak trochu do svých rukou, když se ji vydal hledat k Lestrangeovým. ;) 

Nu, v následující dekádě kapitol se semele spousta věcí - odhalíme vraha, uspořádáme večírek, budeme hledat miminko, které se možná ztratilo. Morag si na dálku promluví se sestrou, a tak dále! Máte se, zkrátka, ještě na co těšit. :) 

To by ode mě bylo zhruba všechno, už přestanu otravovat svými kecy, nebojte. :'D 

Chtěla bych PODĚKOVAT VŠEM VĚRNÝM, kteří s touto povídkou strávili poslední měsíce! Vím, že čtete a opravdu MOC by mě potěšilo, kdybyste mi, raz za čas (jak se říká u nás ve Slezsku), poskytli nějaký ten feedback. Všem komentátorům vzdávám hold a děkuji - zejména Maye, která nechává komentář u každé kapitoly, což mě žene v psaní dále, a Fluffy, které tímto děkuji za korekturu. 

S láskou, 

Vaše Tinker

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola desátá: