OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Proces 2

29.05.2022 (10:00) • Kate3 • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 1× • zobrazeno 807×

Čtrnáct dní do procesu

Hermiona rychle kráčela ve svém černém podzimním kabátu po kostkách před vstupní branou do azkabanské pevnosti. Podpatky jí klapaly po rozpraskané dlažbě. Kabát jí vlál kolem kotníků v silném větru. Zabouchala starodávným klepadlem a po dveřích se rozlily kouzelné vibrující vlny. Ochranná bariéra. Tohle byl začarovaný vstup pro návštěvy. Tedy pro ty vězně, kterým byla návštěva umožněna. Malé okénko se otevřelo a za ním se objevily průzračně modré oči jakéhosi muže. „Jméno vaše a toho bastarda, za kterým jdete,“ ozvalo se za bránou hrubě.

„Hermiona Grangerová. Jsem právní zástupkyní profesora Severuse Snapea.“ Z kabelky vytáhla souhlasné vyjádření prokuratury s její obhajobou obžalovaného a nastavila ho ke špehýrce, kterou zíral strážce. Pak panty klaply a brána se otevřela.

„Hůlku.“ Natáhl chlap ruku a Hermiona mu ji poslušně odevzdala. Muž ji chvíli zkoumal a četl její poslední kouzla.

„Pojďte,“ přikázal jí zavalitý bachař v uniformě příkře. „A tady nikdo není profesor. Tady je jen plno odporných krys, který si zaslouží mučit až do skonání světa,“ napomenul ji chrchlavým hlasem. Hermiona nereagovala. Jen zvedla hlavu. Vysoko nad nimi se na nebi tvořily temné mraky. „Tady počkejte,“ řekl znovu chlap. Poodešel pár kroků ke dveřím naproti nim, do kterých museli mířit. Žádná okna nesměřovala do tohohle vnitřního dvora. Nejspíš to byla jen nějaká optická iluze, kterou vedení věznice vykouzlilo pro tyhle příležitosti. Strážce natáhl ruce a zamumlal několik latinských formulí. Dveře se otevřely. „Jdeme,“ pronesl potom. Hermiona ho následovala do malé místnosti v přízemí, kde nebylo nic kromě pancéřových dveří na jedné straně a poličky s přihrádkami na straně druhé. Pak za nimi zaklapl zámek. Sledovala, jak strážce její hůlku odesílá na druhou stranu místnosti do jedné z přihrádek.

„Ukažte,“ uhodil na ni znovu a vytrhl jí z dlaně papír s vyjádřením ministerstva. Chvíli si ho pročítal. „Tak dobře,“ řekl nakonec. Potom se dotkl prsty levé ruky železné kliky, která byla vykována do tvaru draka. „Patro dvanáct, cela sto padesát tři,“ pronesl hlasitě. Vtom se přemístili. Objevili se na začátku dlouhé chodby plné zamřížovaných cel.

„Je to ta na konci. Těch se bát nemusíte. Neslyší nás ani nevidí. Ochranné kouzlo.“ Mávl rukou směrem k místům, kde Hermiona tušila další vězně. „Tak jdeme,“ řekl znovu muž znovu krátce. Čím více se přibližovali, tím byla nervóznější. Připravila se na tuhle chvíli a znala svého bývalého profesora a jeho chování, tušila, co ji asi čeká, ale ani to ji příliš neuklidnilo.

Bachař odemkl kouzlem dveře cely a dovnitř prosvitlo pár nepatrných paprsků světla. Hermiona si musela zakrýt rukávem nos. Příšerně to tam páchlo. „Půl hodiny,“ houkl na ni bachař.

„Co chcete? Už jste mě konečně přišli potěšit Avadou?“ ozvalo se z hadry pokrytého lůžka hlubokým chraplavým hlasem.

„To jsem já, pane profesore,“ pronesla pomalu a udělala pár kroků do cely. Strážce k nim vyslal několik paprsků, které se v podobě svítivé koule usadily u stropu, a aspoň náznakem osvětlovaly místnost bez oken. Pak dveře zabouchl.

„Kdo já?“ pronesl znovu bez jakéhokoliv zájmu vězeň.

„Hermiona Grangerová.“ Přistoupila k němu ještě blíž, aby si ho prohlédla.

Slyšela, jak se profesor těžce uchechtl a pak zašustilo jeho roztrhané vězeňské oblečení, které zdědil pravděpodobně po nějakém dalším vězni, který zemřel. Merlín ví na co. „Samozřejmě. Kdo jiný by mě v téhle zatuchlé díře oslovoval ‚pane‘.“ Snape se otočil a mžoural do blikajícího světla, které zářilo na Hermioninu postavu. „Co tu sakra chcete?!“ Zamračil se.

„Přišla jsem vám pomoct,“ vysvětlila prostě. „Za čtrnáct dní se koná váš proces.“ Sundala si z hlavy kapuci. A Snapeovy oči se okamžitě zaměřily na její vlnité vlasy, klouzaly dolů po krku a pak se zastavily na jejím dekoltu, který ale přes látku pláště nebyl vidět.

Profesor si ji prohlížel bez sebemenší známky emocí v obličeji. Pak se zase otočil zpátky ke zdi a lehl si. „Tak to radši zase rychle vypadněte.“

„Říkejte si, co chcete, ale tak lehce se mě nezbavíte, profesore,“ pronesla neústupně. Pak se natáhla a dotkla se jeho ramena. „Já vám věřím, pane. Než Harryho zasáhla ta kletba, řekl mi, co viděl v myslánce ve vašich vzpomínkách.“

Snape okamžitě setřásl její ruku. „Nebuďte hloupá a s tou vaší otravnou nebelvírskou vlastností strkat nos do věcí, do kterých vám nic není, běžte do prdele. Sama víte, jak ten soud dopadne.“

„To je mi líto, že to vidíte takhle,“ opáčila a šla se opřít o zeď vedle dveří. „Pokud ale strkání nosu znamená, že vám tím zachráním život, tak se k tomu se vším sebezáporem propůjčuji.“

Profesor si povzdechl a pomalu se posadil. Hermiona si ho konečně prohlédla celého. Šedivějící prameny ve slepených vlasech. Ztrhaný a unavený obličej, hojící se šrámy na tvářích a roztržený koutek úst. Temné kruhy pod očima. Špinavá děravá košile, kalhoty a bosé nohy. „Doufám, že vám k soudu dají lepší oblečení,“ zhodnotila jeho zjev zamyšleně.

Snape se ušklíbl. „Proč vám na tom tak záleží?“

„Protože jsem vaše advokátka,“ pronesla ledabyle a čekala na jeho reakci.

„Cože?!“ zavrčel a vrávoravě vstal. Přešel těch několik kroků k ní a rozzlobeným pohledem ji propaloval. Jeho tmavé oči se jí vrývaly až do mozku.

„Můžete mě na místě proklet, ale já vás z toho vysekám, ať se děje cokoliv.“

Snapeova dlaň vystřelila k jejímu krku. Šlachovitá ruka obepnula bělostné ženské hrdlo, ale nestiskla. „Na to zapomeňte, Grangerová! Měli mi dát jako obhájkyni tu hloupou fuchtli, která by se mnou byla raz dva hotová. Mohl jsem to mít za sebou!“

„A to já právě nedovolím,“ odsekla a vracela mu stejně neústupný pohled. „Vy jste nevinný a zasloužíte si žít. Přičítejte to mojí nebelvírské urputnosti, ale já jsem to s vámi nevzdala!“ Pokusila se ho odstrčit, ale marně. I přes jeho chmurný vzhled byl pořád silnější muž nejméně o hlavu větší než ona. „Tak stiskněte, profesore. Určitě jste to chtěl udělat už dávno, když jsem vám narušovala vaše hodiny neustálými otázkami. Tak do toho!“ vmetla mu do obličeje podobně příkře, jako on komunikoval s ní.

Chvíli nejspíš bojoval sám se sebou, jestli ji opravdu nemá uškrtit, ale pak svou ruku svěsil podél těla. „Co ode mě vůbec chcete, ženská!“ Pozoroval ji očima, které jako by nebyly jeho. Hermionu to vlastně trochu děsilo. Byl jiný. Jako by sám nad sebou už dávno rezignoval a jen čekal na nevyhnutelný rozsudek. Rozhodně však neztrácel na svém sarkasmu, neústupnosti a snad se přestával i víc kontrolovat a byl mnohem výbušnější.

„Abyste spolupracoval, profesore. Spolupracujte a já se postarám o to, abyste z toho vyvázl živý.“

„A vy si skutečně myslíte, a to nechci urazit vaši inteligenci, že bez právního vzdělání dokážete ten soud vyhrát? Jak to chcete udělat?“ Zkoumal bělostný obličej nevěřícně. Svým zamračeným obočím a znechuceným výrazem jí dával najevo, jak hluboce opovrhuje její osobou.

„Tak řekněme, že existují nepochybné důkazy o tom, že jste nám celou dobu pomáhal, ředitele zabil na jeho vlastní žádost a byl agentem v jeho službách. Řádu jste nosil cenné informace, které napomohly k porážce Voldemorta. Harrymu jste byl léta oporou, i když třeba ne zcela viditelnou na první pohled.“

„Vy to opravdu myslíte vážně,“ pronesl překvapeně, ale spíš na chvíli z únavy ztratil sebekontrolu, která už byla stejně dost otřesená. „Každopádně, nemám zájem. Sbohem a už se nevracejte.“ Vtom se ozvalo zabouchání na dveře zvenku. Půl hodiny uběhlo.

„Tak to je smůla. Mě se tak snadno nezbavíte, Severusi. Zítra přijdu zase. Na shledanou,“ rozloučila se a vyšla z té hnusné díry. Strážce zhasl světlo a Snapeova cela se znovu zahalila do tmy. Pak těžké dveře zapadly a bachař doprovodil Hermionu před vstupní bránu, odkud se přemístila k Weasleyovic domu. Na další den se musí pořádně prospat. Nešlo to úplně podle jejích plánů, ale taky to mohlo být mnohem horší. Severus Snape uměl zabít i bez hůlky a zatím to neudělal.

Třináct dní do procesu

Další den ráno si vyřídila potřebné dokumenty k tomu, aby jí byla dovolena delší návštěva a aby profesorovi mohla přinést něco k jídlu. Jeho na kost vyzáblá postava jí dělala starosti. Vězeňská služba ji znovu provedla stejným procesem jako včera, až se konečně ocitla v jeho cele.

„Dobré ráno, profesore,“ pozdravila ode dveří. „Něco jsem vám přinesla. Už to zkontrolovali.“ Byly to toasty a nepečený moučník a termoska s čajem.

„Kde jste to vzala?“ Díval se na ni nedůvěřivě.

„Představte si, že jsem to pro vás připravila.“ Ušklíbla se na něj. Slabé světlo zase prosvětlovalo prostor. Opravdu hrozné místo. S tím ale nic dělat nemohla. Tak mu aspoň zkusí pomoct v rámci těchto čtyř oprýskaných tmavých zdí.

„Nechci,“ odsekl okamžitě.

Posadila se vedle na něj na to cosi, co měla být napodobenina vzdáleně vypadajícího lůžka. „Nebuďte takový ignorant. Prostě to sníte a hotovo. Nebo vám to nacpu do krku. Nebudu se s vámi dohadovat.“ Vrazila mu balíček s jídlem do ruky a počkala, až se zakousne do prvního sousta. Pak mu nalila do hrníčku trochu černého čaje s citronem, ze kterého se ještě kouřilo, ale on ho odmítl. „Tak dělejte. Nejsme už ve škole, profesore. Pijte. Přece tady do soudu neumřete.“

„Možná by to tak bylo lepší,“ řekl ponuře zadýchaným hlasem.

„Ale přestaňte. Dokud jsem tady já, tak se to nestane.“ Neodpovídal. Jedl a pil. Konečně! Morous jeden. „Zítra vám přinesu kávu.“

„Nemusíte se obtěžovat, slečno Grangerová.“ Nemohla zachytit, s jakým opovržením vyslovil její příjmení. Ona se však na něj jen vítězoslavně usmála, protože tak lehké to s ní mít nebude.

Její oči sklouzly po jeho postavě dolů. „U Merlina! Co to máte s tou nohou?!“ Odkryla roztrženou krátkou nohavici, aby si prohlédla jeho nárt. „Vždyť tam máte sepsi!“ Dotkla se jeho čela. „Celý hoříte! Dopijte ten čaj a lehněte si. Zkusím vám sehnat nějaké léky.“

„Nechte mě být,“ vydechl, když se pokládal na bok a ona ho přikryla tím smradlavým kusem hadru.

„Ani náhodou!“ Hermiona vyskočila a několikrát zabouchala na dveře. Bachař otevřel a vytáhl ji ven. „Okamžitě mě zaveďte za někým, kdo tady tomu velí.“

„Můj šéf má dovolenou,“ opáčil strážce.

„Tak za ředitelem! Za kýmkoliv, chlape! Tady vám umírá vězeň a vy o tom ani nevíte! Poranil si nohu a zanítilo se mu to, je potřeba, aby mu to někdo ošetřil. Máte tu lékaře?“

„Ředitel sídlí v Londýně a lékaře nemáme. Tihle si ani žádnou péči nezaslouží.“

„Zbláznil jste se?!“ zvedla hlas Hermiona. „Co jste dělal za poslední měsíce, že neznáte kouzelnické zákony, které upravují provoz ve vězení! Všiml jste si vůbec, že už vězně nehlídají mozkomorové?“ Chlápek ji chvíli pozoroval, jako by mu nedocházelo, co právě slyšel. Pak se otočil a utvrdil ji v tom, že něco sežene.

Ona se vrátila zpátky do Snapeovy cely. „Prvně se musíte vyléčit a potom začneme s přípravou. Musíte mi říct vše, co víte a co by vám mohlo pomoct. Všechny polehčující okolnosti, každý detail, každou vzpomínku. Možná budeme muset použít i nitrozpyt, ať se nezdržujeme mluvením. Myslím, že byste mi to mohl i sepsat sám. Máme málo času. Slibuji, že udělám cokoliv, abych vás z toho dostala.“ Severus jen tiše oddechoval a občas zasténal bolestí. Třásl se zimnicí.

„Co se vám stalo s tou nohou?“ Hermiona si ho prohlížela se znepokojením. Měla o něj strach. Pak se otevřely dveře a v nich se objevil bachař s táckem, na kterém byla dezinfekce, zdánlivě čistý hadřík a obvazy.

„Nic lepšího jsem nenašel.“ Málem to po ní hodil a poté se zase odporoučel.

„Tak co jste dělal? Je tu dost rezavých předmětů na to, abyste dostal otravu krve.“ Pomohla mu posadit se a pak si klekla k jeho nohám. Odhrnula mu nohavici a ránu mu potřela dezinfekcí. „Zítra vám přinesu antibiotika v lektvaru a něco proti bolesti. Doufám, že mě s tím sem pustí.“ Obvázala mu nárt až ke kotníku. „Budu vám měnit obvazy. Chtělo by to častěji, ale co se dá dělat.“ Pokrčila nakonec rameny nespokojeně. Vydezinfikovala si ruce a zvedla k němu hlavu. Kdyby byl na svobodě, mohl si ránu uzdravit sám, ale tady nemohl kouzlit a její hůlka zůstala dole na poličce. Ona sama bezhůlková lékouzla neuměla dostatečně dobře. Musela se tedy držet mudlovských způsobů léčení.

„Když mě sem převáželi, zavadil jsem nohou o nějaký plech. Už nevím, co to bylo,“ vysvětlil a nepřestával ji hypnotizovat svýma černýma očima. „Proč to děláte?“

„Protože nechci, abyste o tu nohu přišel.“

„Ne,“ řekl přísně. „Proč tohle celé děláte. Ten proces, moje obhajoba.“

Hermiona se krátce usmála. „Protože odmítám, aby se v tomhle světě dělo ještě někdy bezpráví. Teď, když jsme porazili Voldemorta.“

„Z tohoto zatraceného světa bezpráví a nespravedlnost nikdy nezmizí, slečno Grangerová. Nebuďte naivní. Bojoval jsem dostatečně dlouho na to, abych si to zatraceně vštípil. Někdo jako já nebude mít nikdy klid.“

„Nesouhlasím, profesore.“ Položila si ruce na svá kolena a stále na něj koukala ze země. „Pokud dokážeme očistit vaše jméno a lidé uvidí, že jste nevinný, dají vám pokoj. Budete moct žít svobodně.“

„Vy tomu opravdu věříte,“ pronesl ledabyle se zvednutým obočím.

„Ano. Jakože sedíte naproti mně,“ odpověděla rozhodně.

„A nebojíte se, že vám ublížím?“ řekl najednou ponuře a jeho obličej nabyl neprostupné až téměř smrtijedské masky.

„Kdybyste chtěl, už to uděláte.“

Severusovi se zablýsklo v očích a jeho ruka vystřelila k Hermionině bradě. Pevně ji chytil a přiblížil trhnutím její tvář ke své. „Tak si to zatraceně zapamatujte, Grangerová. Kdykoliv vám mohu ublížit. Každou vteřinu, kterou tady se mnou ztrácíte.“

„Jen to zkuste,“ vmetla mu rozčileně do očí. „A pusťte mě! Už nejsem ta malá holka. I já umím kletby, které se nepromíjí.“ Udeřila ho do ruky a v tu chvíli jeho stisk povolil. „A dejte se do pořádku. Zítra začneme.“ Sekla po něm ještě přísným pohledem a zmizela na chodbě. Dveře od jeho cely se za ní zabouchly a profesor tam seděl jako opařený. Vykolejený z jejího chování. Byla tvrdá. Na sebe i na něj. Uvědomil si, že takovou změnu chování už dlouho u nikoho nezpozoroval. Bylo to zvláštní, ale pochopitelné. Válka člověka změní. I jeho změnila. Samozřejmě nedával nic najevo a nikdy by jí to nepřiznal, ale přišlo mu to na Hermioně Grangerové velmi přitažlivé. Dlouho do noci nad ní přemýšlel.

Ulehala do své postele pozdě k ránu. Zkusila si ještě procházet lexikon kouzelnického práva a pojmů využívaných při soudním přelíčení. Navíc vařila lektvar pro Snapea s velice zrychleným postupem a zkráceným časem varu. Převalovala se a nemohla usnout. Jeho zdravotní stav ji znepokojoval, ale co ji znepokojovalo ještě více, byly její vlastní pocity, které v ní vyvolávala jeho přítomnost. Vypadal stále dost unaveně, ale jeho slova a jeho doteky, i když byly poměrně hrubé a neomalené, ji vzrušovaly. Nevěděla, odkud se to bralo, ale rozhodla se, že po tom nebude pátrat. Aspoň pro tuto chvíli.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Proces 2: