OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Pobertovské drama 1. kapitola

21.06.2014 (12:00) • MaybellineEver • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 13× • zobrazeno 3325×

Další "objev" v mém starém počítači. Dávám vám ji sem, protože některé pasáže mě opravdu pobavily a dost se liší od povídek, které jsem v té době psala - ty byly přeslazené a všechny téměř stejné. Tahle je jiná. Je spíš takovou úsměvnou parodií na Mary Sue, pokud víte, o čem mluvím. :) Pět let stará, gramatické chyby snad opravené, číst jen na vlastní nebezpečí! :D Dejte vědět, kdyby někdo měl zájem o další díl. ;) M.

1. KAPITOLA: VŠECHNO SE TOČÍ KOLEM JAMESE POTTERA

Existovali pouze čtyři lidi, které James Potter opravdu miloval. Kromě své rodiny, samozřejmě.

Lidé, za které by bez váhání položil život, ať se stane, co se stane.

Sirius Black. Byli kamarádi okamžitě, jakmile se potkali v bradavickém expresu. A jak se často říkávalo: „ty dva se hledali, až se našli“. Jako dokonalá dvojka prováděli neplechu jednu za druhou, Sirius byl snad ještě šílenější než on. Tichošlápek, bradavický „Casanova".

Remus Lupin. Když se na něj poprvé podíval, věděl, že tenhle hubený kluk se světlými vlasy a medovýma očima skrývá hodně tajemství. Remus byl vlastně pravý opak Siriuse. Byl klidný a rozumný, nevyhledával spory, každý profesor si ho snadno oblíbil, rád se učil a jeho empatie byla rozhodně na vyšší úrovni než pětiletého dítěte. A Merlin ví, že nebýt jeho malého chlupatého problému, našel by si nejspíš kamarády pro sebe vhodnější. Náměsíčník.

Lily Evansová. James v ní viděl snad všechno, co by si od života přál, a snad tisíckrát si vykresloval společnou budoucnost. Bylo jedno, kolikrát ho odmítla, nedbal na urážky ani posměch, šel prostě za svým srdcem. Za svou rusovláskou…

A nakonec to nejlepší, samozřejmě. Maybelline Everová. Byla kapitolou sama pro sebe. Charakterizovat ji jedním slovem? Ehh... Zkrátka a dobře byla tou nejlepší kamarádkou, a to James ani netušil, že něco takového jde. Nebyla přehnaný optimista jako Sirius, ani se nedržela zpátky, jak to často dělával Remus. Zlatá střední cesta. Se svým prozíravým pohledem, čarodějnickým uměním a empatií je dostala ze spousty malérů. Uměla rozesmát i povzbudit. Ona byla prostě… Maybelline.

On, Sirius, Remus a Maybelline byli ještě něčím jedineční. Dohromady totiž tvořili celek, kterému nikdo neřekl jinak než Pobertové.

James poslední dobou hodně přemýšlel. Dřív to téměř vůbec nedělal, takže bylo co říct. Že by konečně vyrostl? Nesmysl, v šestnácti nikdo moc rozumu nepobere…

Nicméně, ten večer ve společenské místnosti se zamyslel znovu. Pobertové se pyšnili svou nerozlučností. Pět let bez jediného konfliktu vypovídalo za ně. Ovšem tohle skóre se rázem vynulovalo, když se Sirius na konci pátého ročníku dopustil jedné… nerozvážnosti.

Situace, kdy poslal Srabuse… tedy Snapea pod vrbu za úplňku málem stála Jamese, Maybelline i Srab… Snapea život. Vlastně to ohrožovalo i Remuse, svým způsobem.

Každopádně, všechno dobře dopadlo, Sirius si příliš pozdě uvědomil svou hloupost a dostal podmínku. Myslíte, že od té doby trochu přibrzdil? Ani omylem.

Stejně tu byl ale jeden problém. A to v podobě Maybellinina vzteku. James byl taky pořádně vytočený, ale jednu mu vrazil a odpustil. Jenže Maybelline se přes to nedokázala přenést. Pár dní po tom incidentu se příšerně pohádali.

Flashback

„Jablko nepadá daleko od stromu.“

Ty slova jím prošla jako nabroušená dýka. V šedomodrých očích vztek.

„Cože?“ vyštěkl.

„Jsi rozmazlený spratek,“ oznámila mu klidně.

A pak, poprvé za těch pět let, co se znali, na ni namířil hůlkou. Nikdy proti ní žádné kouzlo nevyslal. Jamese uřkl každou chvíli, z Petra si dělal tímto způsobem legraci, dokonce i Remusovi jednou takto obarvil vlasy na červeno. 

„Everte stativ!“ zařval první kouzlo, které ho napadlo, a svěží ranní vzduch proťal bílý paprsek.

Maybelline ani nevytáhla hůlku. Prostě se kouzlu jednoduše vyhnula. Těžko posoudit, komu z těch dvou se blýskalo v očích víc.

„Koukej to odvolat, Maybelline!“ křikl na ni Sirius vztekle. „Nebo…“

„Nebo co?“ pobídla ho Maybelline klidně. „Je skutečně vidět, jak moc jste si vy čistokrevní podobní. Agresivní po Bellatrix-“

Paprsek. Krok stranou.

„- povýšený po Luciusovi –“

Tentokrát červený. 

„… a rozmazlený po Regulusovi.“

„Ty-!“ vrčel Sirius a znovu se rozmáchl hůlkou.

„DOST!“ Černovlasý chlapec se přiřítil jako blesk a prudce popadl mladého Blacka za ramena.

Flashback end

Skončilo to měsíci ignorování, někteří tvrdili, že tohle je pro Poberty konec.

Ale usmířili se. Jenže… tím, že se to stalo na konci školního roku, se to tak úplně nestačilo „urovnat“. Odjeli na prázdniny, jasně cítíc napjatou atmosféru, a když se vrátili, dělali, jako že se to nikdy nestalo.

Ale James si nemohl nevšimnout změn, které nastaly. A zdálo se, že to vidí jen on.

Maybelline už nepřespávajíc v jejich ložnici jako obvykle. Maybelline věčně sedící v knihovně. Maybelline nereagujíc na Siriusovy vtípky. Maybelline a to, že nikdy nemá čas na žádnou legraci. Maybelline a její… Merline, stala se snad zdrženlivou?!

James se zděšeně otřásl a přelétl místnost pohledem. Objekt svého zamyšlení ovšem nenašel.

„Siriusi?“ oslovil černovlasého mladíka sedícího vedle něj, který právě hrál Řachavého Petra s Peterem Pettigrewem.

„No?“ zareagoval Sirius, aniž by zvedl oči od hry. Zas měl ten svůj posedlý výraz značící touhu po vítězství, naproti tomu Peter se tvářil vážně nešťastně.

„Nevíš, kde je Maybelline?“ zeptal se James a hned si všiml, jak plamínek oné „posedlosti“ z kamarádových šedomodrých očí zmizel.

„Co já vím?“ pokusil se o podrážděný tón. „Jsem snad její chůva? Ha! Zaplať, Petře!“ ušklíbl se a nastavil ruku, do které mu Pettigrew neochotně vložil dvě zlaté mince.

James se zachmuřil. Z části pro to, že nevěděl, jak překonat tu neviditelnou hradbu, kterou si mezi sebou Maybelline a Sirius vytvořili. Ale hlavně pro to, že dřív (rozumí se celých pět let) naprosto vždycky a za každých okolností věděl, kde Maybelline je, zatraceně. Nutno podotknout, že v devadesáti devíti procentech stála, seděla, ležela nebo se prostě nacházela ve vzdálenosti jednoho metru od něj. Kde je sakra teď?

„Přestaň se durdit, Jamie,“ rýpl si Sirius, spokojeně si sčítajíc počet mincí, které na ubožákovi Petrovi tenhle večer vyhrál. „Támhle je Evansová.“ Trhl hlavou směrem k rusovlásce, myslíc, že tím Jamese přivede na jiné myšlenky.

Merlin ví, proč nepřivedl. James si Lily krátce prohlédl, ale místo obvyklého „Hej, Evansová“ se zeptal: „Neviděla jsi Maybelline?“

Evansová překvapeně zamrkala, nejspíš už si připravovala, jak pošle Pottera k čertu. Zase.

„Ne,“ odpověděla. „V knihovně nebyla.“

Jamesovo zamračení se ještě prohloubilo, tohle se mu vůbec nelíbilo. Je to přece Maybelline! Je její povinností být vždy k dispozici Jamesovi Potterovi, nebo snad ne?

Očividně ne. Klidně si může pobíhat po Bradavicích bez něj. Tedy bez nich.

A vůbec, co je mu vlastně do ní?!

„Je ti něco, kámo?“ zeptal se Sirius, který už několik vteřin pozoroval, že se jeho nejprve zahloubaná tvář zkřivila vztekem. „To sis zas vzpomněl na zápas proti Zmijozelu ve třetím ročníku? Kolikrát ti mám říkat, že to Buffington nechytil ani jeden camrál a ty ses vážně snažil-“

„Nejde o famfrpál!“ pronesl James větu, kterou nejspíš už nikdy nezopakuje.

„A o co teda?“ zajímal se Sirius.

James neodpověděl. To „co“ totiž právě prošlo portrétem do nebelvírské společenské místnosti s Remusem Lupinem po boku. A usmívalo se to…

„Kde jsi byla?“ vypálil okamžitě a naprosto nepochopitelně James, když se Maybelline dostala na doslech. Pár Nebelvírů se překvapeně otočilo za jeho hlasem a zamrkalo.

Maybellinino obočí zmizelo v záplavě hustých černých vlasů.

„Jsi snad moje máma, Jamesi?“ ušklíbla se.

„Člověka to občas zajímá,“ zabručel James. „Celej den se neukážeš-“

„Před dvěma hodinama byla večeře…“

„Prostě jsem chtěl vědět, kde jsi.“

„Byla jsem v knihovně, mami,“ poznamenala Maybelline, vzala Remusovi knihu z náruče a zamávala jí Jamesovi před nosem. Pak ji otevřela na libovolné stránce a sklonila se k ní.

Jamesovi nemohl uniknout Remusův zmatený pohled – ach, ten kluk byl prostě tak průhledný.

I kdyby před chvílí nemluvil s Evansovou, tahle Remusova póza by mu hned všechno prozradila.

„Náměsíčníku, máš hotovou tu esej pro Binnse?“ zeptal se Sirius náhle.

„Jo, tady.“ Remus okamžitě vytáhl potřebný svitek a podal ho kamarádovi.

„Dík, máš to u mě,“ řekl Sirius, jako už mnohokrát, a začetl se do Remusova úhledného písma.

„Zůstaneš dneska u nás?“ zeptal se James dychtivě.

Maybelline zvedla oči od Siriuse, ve tváři neproniknutelný výraz.

„Ne, musím se učit.“ A než se James stihl nadechnout, byla pryč.

„Náměsíčníku?“

„Ano, Jamesi?“

„Poslyš, nevíš, kde Maybelline byla, než jste se potkali na chodbě?“

I přes černošedou tmu James poznal, jak Remus znejistěl.

„Nevím, o čem mluvíš,“ začal opatrně. „Byla se mnou v knihovně.“

„Ale no tak, Remusi, ptal jsem se Evansové. Maybelline v knihovně nebyla.“

„Byla…“

James protočil oči v sloup.

„Dobrá, zeptám se jinak. Nezdá se ti Maybelline od začátku roku nějaká divná?“

Remus se zamyslel. Ano, bylo tu pár nesrovnalostí – už s nimi netrávila tolik času jako kdysi.

„Nejspíš se jenom trochu změnila…“ řekl a pečlivě volil slova, protože říct před Jamesem něco jako „z Pobertů už vyrostla“ by stálo kapitána famfrpálového týmu pravděpodobně život.

„Myslíš, že je to kvůli Tichošlápkovi?“ zeptal se James a pohledem přeskočil na tmavovlasého chlapce spícího po jeho pravici.

„Myslím, že ne,“ řekl Remus. „Maybelline nemůže být… naštvaná věčně. I když je pravda, že se pořád k Siriusovi chová tak trochu odměřeně.“

„Tak trochu?“ zamračil se James. „Snad i on, takové zabedněné pako, si všiml, že už ho nežere tak jako dřív… Prostě mi chybí, jak to bylo ještě před rokem, víš? Vlastně se divím, že vůbec trefila do dívčích ložnic, protože v nich od prváku nebyla…“

„Jamesi…“

„A nepamatuju si, kdy nám naposledy řekla, že nemá čas…“

„Promluv si s ní,“ navrhl Remus. „Když si to vyříkáte, možná všechno bude jako dřív.“

„Když mně mluvení nikdy moc nešlo… Není jiná možnost?“

„Ne.“

Samozřejmě, že byla. Tedy, alespoň James ji viděl.

Po snídani se Maybelline zeptal, jestli s nimi nechce jít do Prasinek, a když řekla, že nemá čas, popadl neviditelný plášť a vydal se za ní. Chtěl vědět, kam se pořád ztrácí.

Ovšem tak úplně mu to nevyšlo… Došel do pátého patra.

Překvapeně sledoval, jak Maybelline vytasila hůlku a s neomylnou přesností mu namířila mezi oči.

„Everte stativ,“ přikázala tiše a kouzlo Jamese shodilo na zadek, plášť z něj samovolně sklouzl.

Myslel si, že se bude smát, až přijde na to, že ji sledoval. Předpokládal to. Místo toho čelil jejímu pronikavému pohledu, kterým ho nikdy nepoctila. Byl… otrávený.

„Tohle má být zase nějakej vtip?“ protáhla. „Protože fakt nemám náladu…“

„Ne,“ zamračil se James a postavil se. „Jen jsem… chtěl jsem vědět, kam půjdeš, když si-“

„Co je ti, sakra, do toho, Pottere?“ odsekla Maybelline.

Jamese ta věta přimrazila na místě. Nejen, že to řekla velmi nepřátelským tónem.

Ona mu ještě nikdy neřekla Pottere. 

„Jen jsem myslel-“

„Ach, tak ty jsi myslel!“ vyprskla Maybelline. „Myslel sis, že se všechno točí kolem Jamese Pottera? Že mám nějaký zatracený závazek být neustále tam, kde si zamaneš? Že když to neudělám, vezmeš si neviditelný plášť a budeš mě sledovat a bude to v pořádku?“

Do obličeje se mu nahrnula červeň.

Upřímně? Ano, přesně to si myslel. Ovšem z jejích úst to znělo, jako kdyby byl nějaký arogantní blbec a on přitom chtěl jen.... Užuž chtěl něco podrážděného odseknout, ale vtom spatřil v jejích očích něco, co tam nemělo být. Byla rozčílená a to její modré oči většinou blýskaly, ale teď ne. Byly matné a podivně se leskly… Nohy ho nevědomky poponesly blíž.

„Co se děje, Maybelline?“ zeptal se opatrně.

Maybelline okamžitě couvla.

„Nic,“ odsekla a uhnula jeho pohledu. „Už za mnou nechoď.“ S těmito slovy se otočila a odešla.

James nic nechápal. Neměl ani tušení, proč se k němu chová tak, jako by ho snad nenáviděla.

A už vůbec nevěděl, že za každou nenávistí se skrývá strach.

Znáte takový ten citát, že čas všechno zahojí? Tak to je prachsprostá lež od někoho, co nikdy nic nenechal zahojit časem. James o tom věděl své.

Během několika dní se situace vůbec nezlepšila. Jediným plusem bylo, že už se alespoň nijak nezhoršila. Maybelline se Pobertům dál vyhýbala, a ačkoliv se to bylo skoro nemožné, zdálo se, že to postřehl jen James. Sirius, pokud si toho všiml, neřekl ani slovo, za to se stal mlčenlivějším.

A Remus? Ten nikdy neměl ve zvyku svěřovat jim své nejistoty…

Profesoři se nejspíš rozhodli, že mu na náladě nijak nepřidají. Přeměňování se stalo v šestém ročníku šíleně těžké a měl už plné zuby toho, že jeho želva měla zase krunýř vykreslený do květinové výzdoby konvice. Ten starej dědek Blackwood jim nařídil vypracovat dva svitky na všelijaké druhy štítových kouzel a když mu při Lektvarech vybuchl kotlík, udělil mu Křiklan školní trest v Pamětní síni.

Prostě den to byl pod psa a lidi se začínali divit, co se to s famfrpálovým kapitánem děje.

Nechápali, proč zrovna on – dokonalý a vždy pozitivně naladěný James Potter – má najednou náladu na bodu mrazu, většina se dokonce bála zeptat. Většina…

„Tak fajn,“ řekl Remus, posadil se vedle něj a tím si vysloužil jeho pozornost.

„Co se děje?“

„Coby?“ opáčil James a dál nezúčastěně zíral do učebnice Přeměňování, z níž nepřečetl ještě jediné slovo.

„Vím, že tě něco trápí, Jamesi,“ začal Remus starostlivě.

„Vážně? Jak si na to přišel?“ pokusil se Potter o překvapený tón.

„Vlastně hned kvůli dvoum věcem…“ usmál se Remus. „Támhle sedí Lily, vlastně je tu už od té doby, co jsi přišel a ty ses na ni ani nepodíval. A navíc držíš tu učebnici obráceně.“ Poukázal a onu zanedbatelnou chybu opravil.

James se zamyslel nad prvním bodem jeho analýzy. Přejel přísně vyhlížející zrzku hodnotícím pohledem, ale jeho věčně přítomné „Hey, Evansová“ se mu ne a ne dostat na jazyk.

Že by ho omrzela? Jeho životní láska, rusovláska, Lily Evansová?

Ať tak či tak, prostě neměl náladu na nějaké už předem prohrané pokusy. Nebo to bylo tím, že měl plnou hlavu Maybelline?

„Jamesi?“ oslovil ho Remus.

„No?“ zamrkal James a odhodil učebnici na stolek před krbem.

„Jde o Maybelline, že?“ ztišil Remus hlas. Přesto se James nemohl ubránit nutkání rozhlédnout se po místnosti a očima jmenovanou najít. Příliš málo se o Maybelline bavili. Zatraceně málo.

Je totiž těžké někoho drbat, když sedí vedle vás... Nevědomky se zahleděl na volné místo vedle něj.

„Jo,“ přiznal neochotně a povzdechl si. „Nedá se to vydržet.“

„Je to jenom pár dní a není to tak hrozné,“ namítl Remus. „Tak už u nás nepřespává, no a co?“

„To není jenom o přespávání!“ rozčílil se James. „Chová se jinak! Věčně se někam ztrácí, nikdy nemá čas, je náladová-“ zmlkl, když zaregistroval smaragdové oči Evansové. Lily se lehce zamračila, popadla zbytek učebnic a odešla do ložnice. „Prostě už není taková, jako dřív…“ dokončil James už klidnějším hlasem.

„Nemyslíš, že prostě jen potřebuje pauzu?“ zeptal se Remus opatrně.

„A to jako od čeho?“ nechápal James. „Kdo potřebuje pauzu od kamarádů?“

„Pauzu od problémů, Dvanácteráku,“ upřesnil Remus a vysloužil si tak Jamesův udivený pohled. „Maybelline se nejspíš něčím trápí a než se s tím vyrovná, nepotřebuje další potíže, chápeš? A Pobertové jdou s potížemi ruku v ruce, to dobře víš…“

„Pauzu od Pobertů…“ odfrkl si James. „Proč s ní nepromluvíš? Vyřeš to její malé drama, chci, aby bylo všechno jako dřív!“ pronesl frackovitě.

Remus si povzdechl a vstal.

„Svět se nezboří jen proto, že ty chceš, Jamesi…“ poznamenal tiše a odešel.

Myslel sis, že se všechno točí kolem Jamese Pottera?!

Při trpké vzpomínce se mu nahrnula horkost do nosu a on vztekle nakopl stůl.

Vstal s myšlenkou, že kdyby se všechno skutečně točilo kolem Jamese Pottera, svět by byl mnohem jednoduší.

Dočetli jste až sem? V tom případě gratuluju! :D

Je velice vtipné, jak povídka skáče z odlehčených částí do dramatických.

Mám dojem, že jsem v té době asi nevěděla, jestli chci psát komedii nebo tragédii. :)

Tak co říkáte? Mám přidat další? :)

M.

SHRNUTÍ

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Pobertovské drama 1. kapitola: