Odstřelovač - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

I vrah mivá kulturní sklony. Někdy je příjemné se jen tak zaposlouchat.

27.01.2017 (12:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 640×

Seděla na pohovce zabalená do deky a hleděla do plamenů. Kdysi taky mívávala krb, kde praštělo bukové dřevo. Kde se linula jeho vůně do místností celého domu. Zvláště v adventním čase to bylo nejkrásnější. Stejně jako nyní. Pouze s jedním rozdílem. Už nemá to, co kdysi. Už není to, co kdysi. Byla jenom ona a její nenarozené dítě. Smutkem zmožená mysl a vysílené tělo už nebylo schopno dále ronit slzy. Jí neznámým způsobem se začala otupovat. Děťátko bylo to jediné, co ji drželo při životě. Následek její nevýslovné lásky. Nechtěla vzpomínat. Co bylo, už není. A už se to nikdy nevrátí. Život je boj. A pokud ho chce bojovat, musí žít s tím, co je. Nesmí se upínat na vzpomínky. Ty jí sice nikdo vzít nemůže. Kdyby věděla, jak se mýlí. Ale vzpomínání se nenají. A ona měla chuť do života. Alespoň do včerejšího dne. Ale ne, tohle ji nezlomí. Když ji nezlomilo to, co se jí stalo předtím, nezlomí ji ani tohle. I když to bolí. Tak ukrutně to bolí. Znovu se rozvzlykala. Ale slzy už ronit nedokázala. Ani nevěděla, kolik bylo hodin, když vyčerpáním usnula na pohovce.

Probudila se časně ráno v posteli v hostinském pokoji. Tam, kde se včera vzbudila. Ani nepřemítala nad tím, jak se sem dostala. Předpokládala, že toto je nyní její ložnice. Aspoň už nemusí být v těch temných kobkách. Přesto je ale vězněm. Pán domu to včera dal dost jasně najevo. Co s ní jenom bude? Bude ji chtít zabít? Když nad tím tak přemítala, uvědomila si, že byť je bezcitný, bude asi zásadový. Řekl, že mu zachránila život. Je jí tedy vděčný. Tak přece nějaký cit má. Malý, ale je tam. Ležela naznak a prohlížela si sametová nebesa její postele. Temně rudá látka splývala po dřevěných nohách dolů až na zem. Připadala si jako na zámku. Ztěžka si sedla. Byla celá ulepená, ba co víc, po fialkách zrovna nevoněla. Asi se osprchuje. Zabalila se do deky a rozhlédla se po pokoji. Vstupní dveře do ložnice už měla zmáknuté, druhé dveře budou tedy do koupelny. Otevřela je, a vskutku. Temně rudé kachličky kontrastovaly s bílými. Černé umyvadlo a vana, i toaleta byla v černé barvě. Zlaté kohoutky se leskly. Ručníky s osuškami byly úhledně složené na prádelníku. Pustila sprchu a vlezla dovnitř. Tohle potřebovala. Už si ani nevzpomněla, kdy naposledy jí tekla horká voda po těle. Pár týdnů to bylo. Pěkných pár týdnů. Až jí z toho přeběhl mráz po zádech. Smývala ze sebe špínu, zápach a svůj dosavadní život. Vše se odplavovalo. Nevěděla, co ji nyní čekalo. Ale doufala, že to nebude tak hrozné, jako to bylo doposud. I když člověk nikdy neví, co se vyvrbí. Předtím si také myslela, jak nebude šťastná, ale opak byl pravdou.

Sprchu si užívala minimálně půl hodiny, jako kdyby si nebyla jistá, zda ještě bude mít možnost si do ní znovu vlézt. Sáhla po připravené osušce a začala se sušit. Vylezla ze sprchy a zarazila se. Přitiskla si osušku víc k tělu a zmateně se rozhlížela kolem. Nikde nikdo nebyl. Ani nikoho neslyšela, když se sprchovala. Na židli ležela dlouhá saténová noční košilka s krajkou a vedle ní lehký dlouhý župánek s malou vlečkou z téže látky. Sice nechápala, proč tu má ráno připravený oděv k nočnímu spaní, ale nejspíše pán domu předpokládal, že bude celé dny ležet. Je pravda, že dobře jí nebylo. Ani psychicky, ani fyzicky. Odpočinek opravdu potřebovala. Dosušila si tělo a do druhého ručníku si zabalila vlasy. Oblékla si košilku i župánek a pohlédla na sebe do zrcadla. Připadala si jako princezna. Ta košilka má rozparek snad až ke krku. Pán má asi rád odhalené části těl. Kdo by neměl. Asi se chce podívat na mladé maso. Rozparek končil po straně těsně u kyčle. Mělo to ale své kouzlo. Župánek stejně vše zakryje. Rukávy se mu postupně rozšiřovaly. Byly dlouhé, téměř gotické. Připadalo jí, že se vrátila v čase. Nemohla se na sebe vynadívat. Sundala ručník a dosušila si vlasy. Přejela je párkrát hřebenem, pročísla je prsty, trochu je rozhrabala, předklonila se a prudce hodila hlavou nazpátek. Lokny jí splývaly na ramena a spadaly dál na záda a prsa. V dálce slyšela tiché tóny klavíru. Cítila se mnohem lépe. Zakručelo jí v žaludku. Má odvahu se jít podívat dolů a zjistit, jestli i vězeň má právo na něco k snídani? Může vůbec vycházet ze své ložnice? Nebo má domácí pokojové vězení? To asi teprve bude muset zjistit. Odvážila se tedy vyplout z koupelny a poté potichu otevřela dveře na chodbu. Rozhlédla se. Nikde nikoho neviděla, pouze se zvýšila intenzita tónů hudebního nástroje. Takže se jí to nezdálo. Opravdu slyší klavír. Vyšla na chodbu a po pár krocích dorazila na galerii schodiště. Naklonila se přes něj, aby lépe viděla. Nástroj byl umístěn z jejího pohledu po pravé straně. Po levé byl obývací pokoj. Předtím si ho nevšimla. Popravdě nebylo ani jak, ani kdy. Veškeré události se staly tak rychle, že neměla čas cokoliv postřehnout. Pomalu sestupovala po schodech dolů a vnímala libozvučné tóny. Něco jí připomínaly. Něco velmi známého. Možná kdyby se přidal i zpěv, poznala by skladbu rychleji. Pokud ji ale paměť nemátla... ne, nemátla. Byla to Hudba noci. Zavřela oči a poslouchala nádhernou, procítěnou melodii. Nevěřila, že by vrah mohl mít takový vkus. A že by vůbec něco takového mohl znát. Ale když viděla, kde bydlí, věděla, že chudobou netrpěl, takže musel mít i určité vzdělání. Hrál bez chyby. Měl zavřené oči, takže skladbu musel znát zpaměti. Tiše došla až na úroveň klavíru. Jeho nedbalá elegance mu přidávala na atraktivnosti. Jednoduchá nerozepínatelná košile s rozhalenkou až k břichu, černé jednoduché kalhoty. Vlasy stažené v úhledném uzlu. Moc mu to slušelo. Naklonila hlavu na stranu a sledovala jeho grimasy. Určitě netuší, že tam stojí. Opřela se lokty o klavír a odhalila více ze svého dekoltu, aniž by si to uvědomila. Vpíjela se do něj pohledem a užívala si nádherné hudby. Najednou jí nepřišlo, že by byla něčím vězněm. Připadala si, jako kdyby tu zapadla. Neuvědomovala si, že nemůže ven, že se nemůže věnovat tomu, co má ráda. I když v poslední době její náplní bylo přežití. Žádné koníčky. Hlavně se postarat o to, aby přežila. Aby měla kde spát, aby neumrzla, aby se najedla, napila. Aby ochránila své nenarozené dítě. Při té vzpomínce jí zase píchlo u srdce a po tváři jí přelétl stín zármutku.

Severus mezi stisky kláves mrkl. Prudce otevřel oči, jak ji zaregistroval, a celýma rukama se opřel do kláves. Klavír vydal nelibý zvuk falešných tónů. Pevně stisknuté rty a mračící se obličej dal Mie jasně najevo, že je teď asi dostatečně vytočen.

„Proč jste přestal hrát? Byla to krása,“ snažila se zachránit situaci.

„Co tady děláš? Neřekl jsem, že můžeš ze své ložnice. Jasně jsem ti řekl, že jsi vězeň,“ štěkl po ní.

„Potom jste tedy měl zamknout dveře.“

Severus protočil panenky.

„Já toho skřítka zabiju,“ procedil skrz zuby.

„Co to?“

„Nic.“

Oči mu sklouzly po jejím těle. Na ňadrech mu zrak spočinul déle, než měl v úmyslu. Hned se odvrátil. Musel uznat, že byla krásná. Možná i milá. Za jiných okolností by možná i mohl... ne, nemohl. Je to mudla. A svědek vraždy. Její vězeň. Vzpamatuj se, ty blázne. To už jsi tak starý, že měkneš, nebo co? Opřel se o klavír a vstal. Loudavým krokem se vydal do obývacího pokoje. Následovala ho.

„Proč mě sleduješ?“

„Nesleduji, jenom nevím, co mohu dělat a co ne. Moc vám děkuji za oblečení. Je krásné. Máte tu služebnictvo, nebo jste tu sám? Nikoho jiného, než vás, jsem zatím neviděla.“

„Jsem tu sám,“ zalhal. Je to mudla, neví nic o kouzelnickém světě a dozvědět se o něm nemusí. Nevěděl, jak dlouho tady zůstane, ani jak dlouho před ní bude muset hrát divadlo. Nejjednodušší by bylo, kdyby to skončil. Hned teď, tady. Kdyby k ní přistoupil, dotkl se jejího těla, postupně rukama klouzal po jejích, až by se omotaly kolem jejího hrdla, a jenom stiskl. Zmítala by se mu v nich jenom chvíli. Bylo by po všem a on by mohl žít jako dřív. Jako dřív. Pro sebe se ušklíbl. Zahnal tu myšlenku a usadil se na pohovce. Zabrala místo na křesle naproti němu. Župánek jí sklouzl na stranu a košilka odhalila její nahé hladké stehno. Po očku na něj mrkl, ale hned se jí zahleděl do očí.

„Nesmíš nikam jinam, než do obýváku a své ložnice. Dům je velmi dobře zabezpečen. Ani se nepokoušej utéct. Mohlo by to být to poslední, co bys udělala. A důrazně tě varuji před slíděním po mém sídle. Vše je pro tebe tabu.“

Kývla, že pochopila. Ještě se nezabývala myšlenkou, zda by se měla snažit utéct. Neměla sílu na nějaký útěk. Neměla sílu ani na takové myšlenky. Možná posléze. Ale podívat se po domě, to bylo jinačí kafe. Ano, taky ještě nedávno bydlela v pěkném domě, ale kde se hrabal na tenhle. Byl nádherný, velkolepý, starobylý. Měla chuť ho celý prozkoumat. Musel ukrývat tolik tajemství. Určitě tu stojí celá staletí a musel být svědkem spousty událostí. No, nechá si to na potom.

„Jídlo dostaneš vždy v přesný čas. Budeš ho mít v ložnici na stole. Odeber se tedy tam, snídani máš již připravenou. Pak si jdi lehnout. Lékař říkal, že máš odpočívat. Být to na mně, drtila bys v lomu kámen, abys byla aspoň užitečná.“

Pozvedla obočí a zamrkala. Jak byl milý.

„Děkuji.“ Vstala a začala stoupat po schodech. Severus ji pozoroval. Neotočila se. Již se na něj nepodívala. Zaplula do své ložnice a zavřela dveře.

„Fiškusi!“ zavolal rozzuřeně.

Lup.

„Ano, pane?“

„Z jakého důvodu jsi nezamkl u jejích komnat dveře?“ křičel jako smyslů zbavený.

„Fiškus nevěděl, že to musí udělat. Prosím, ať se pán nezlobí. Fiškus to hned napraví.“

„Ne! Když bude potřeba, zamknu ji sám. Může do obýváku, ale nikam jinam. Budeš ji hlídat, ale tak, aby tě nikdy nespatřila. Pokud se o něco pokusí, ihned mi dáš vědět. Je ti to jasné?“

„Ano, pane.“

„Fajn! A teď zmiz. Ne, počkej,“ rozmyslel si to. Skřítek už chtěl lusknout, aby zmizel. Zklamaně spustil pracku podél tělíčka. „Připrav mi nádobíčko. Půjdu potrénovat. Abych snad nezakrněl.“ Fiškus se uklonil a byl ten tam.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter