Odstřelovač - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Špetka citu by neuškodila. Jak nemilé, že je bezcitný.

26.01.2017 (12:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 641×

V krbu praskal oheň, což přivítal s nadšením. Na stolku měl připravený čaj pro zahřátí. Muselo se nechat, že se Fiškus dobře staral. Hlavně věděl, co má rád a co vyžaduje. Byť byl ve sněhu jenom pár okamžiků, stačil se na něj nabalit tak dokonale, že ho nemohl za žádných okolností smést, a při cestě domů se mu dostal až na tělo. Venku mrzlo, až praštělo, nebylo to zrovna příjemné. Shodil ze sebe mokrý kabát a košili. Jenom v kalhotách si sedl na zem na kožešinku před krbem a nechal sálající plameny, aby ho hřály na zádech, a při tom posrkával horký čaj. Přes levý bok se mu táhla nevzhledná jizva po nedávném zranění ze smrtonosného zápasu. Plusem jeho výtvoru bylo, že rychle rány zhojil a jeho majitele uzdravil. Jizva ale zůstala a nešla nijakým způsobem odstranit. Všechno má své pro a proti. Těch šrámů měl ale už tolik, že na nějakém dalším už nezáleželo. A ty, co jsou na duši, jsou mnohem horší, než ty na těle.

Na galerii něco zašramotilo. Prudce zdvihl hlavu, aby se podíval. Stála tam žena zabalená v dece. Vypadala jako zjevení. Bílá jako smrt. Černé vlasy jí spadaly do tváře. Trochu vypadala jako Samara Morgan. A to ani nevěděl, kdo to je. Přidržovala se zábradlí a pomalu sestupovala dolů.

„Proč neležíš? Vrať se zpátky do postele. Nemusíš se poroučet k zemi znovu. Už tak jsi mi přidělala dost starostí,“ přikázal jí.

Neposlechla ho. Dál se vrávorala po schodech.

„Co se stalo?“ vyloudila ze sebe prakticky neslyšitelně.

„Co by. Jsi nešikovná, nemotorná a neumíš chodit po schodech,“ odvětil jí zato velice zřetelně.

„Ale miminko je v pořádku, že ano?“

„Posaď se,“ pokynul jí ledově na pohovku vedle krbu. Dobelhala se k ní a posadila se. Smutně a bázlivě se na něj dívala. Uhnul pohledem. „Věc se má tak, že...“ Nevěděl, jak to správně říct. On lidi eliminoval, neutěšoval. Ani nechtěl. Na co. Nemá s ní nic společného, ocitla se v jeho domě náhodou. Jedním špatným rozhodnutím. Hledal ta správná slova. Nakonec nemusel ani nic říct. Výbuch pláče, který nastal, ho natolik zaskočil, že se na ni jen nepřítomně díval. Ta minuta, než vstal, byla pro něj téměř nekonečná. Nesnášel plačící ženy. Byl to pro něj výraz slabosti. Nástroj, kterým ženy muže dostávaly tam, kde je chtěly mít. Bohužel, tohle nebyl jen obyčejný pláč. I on to věděl. Z konvice nalil do šálku čaj a podal jí ho.

„Konvence vyžaduje při zármutku podat horký nápoj.“ Držel šálek v natažené ruce. Nechápavě se na něj podívala. Stál před ní jako výsostné Stonehange, jenom o jednom kamenném kůlu. Polonahý, nasvalený, jeho zjizvené tělo vyzařovalo velké životní zkušenosti. Ani nevěděla, kde se to v ní vzalo. Prudce vstala a s pláčem se přitiskla na jeho nahou hruď. Byla téměř o hlavu menší než on. Deka zůstala ležet na pohovce a vyražený rozbitý šálek s rozlitým čajem na zemi. Přerývavě vzlykala, tiskla se k němu a objímala ho kolem zad. Severus stál jako solný sloup. Nechápal nával nešťastných citů a co se to teď najednou děje. Ruce měl podél těla. Pár dlouhých vteřin nevěděl, jak reagovat. Po chvíli ji vzal za ramena a odtáhl od sebe. Posadil ji zpět na pohovku a odvrátil se od ní. Byla úplně nahá. Jak si toho všimla, přitiskla si deku k tělu, co nejtěsněji dovedla.

„Trpíš snad Stockholmským syndromem? To už nikdy nedělej,“ procedil skrz zuby. Stál k ní zády, aby si snad nevšimla, co s ním provedl nával jejího průchodu nešťastných citů. Kupodivu jím projel osten vzrušení. Ani si nebyl vědom, že by toho ještě byl schopen. Myslel, že má otupeny již všechny smysly. Včetně možné erekce v jeho kalhotách. Aspoň že měl ještě kalhoty. No co, byla to pěkná holka, to se muselo nechat. Mladá, nevinná už sice nebyla, ale to mu nikdy nevadilo. Bývaly doby, kdy chodil do nevěstinců jako na nedělní bohoslužby. Ještě že na ty už taky nechodí. Někdy chodíval do domů lásky i místo nedělních bohoslužeb. To potom bylo teprve rodeo. Zahnal vzpomínky z mládí a již klidný se k ní otočil.

„Jak se vůbec jmenuješ?“ Chlad, který z něj vyzařoval, byl cítit až k ní. Věděla, že on nebude typ člověka, který by se staral o jiné. Byl vrah. Věděla to moc dobře. Ale z nějakého důvodu neměla strach, i když by ho měla mít. Velký strach. Zadívala se mu do očí. Do těch jemných medových očí. Byl to zvláštní odstín. Připadalo jí, jako by svítily. Nevzpomínala si, že by někdy takové viděla. Ale nespatřila v nich nenávist. Jenom spoustu bolesti. Jeho protrpěné bolesti. Bylo to na něm i viditelné. Tolik jizev se táhlo po tak nádherném těle. Jedny hluboké a tmavě rudé, jiné v barvě kůže, ploché a široké. Přistihla se, že jí ho najednou bylo i líto. Proč? Neznala ho. Když nad tím tak přemýšlela, jenom pro to, že byla v nesprávný čas na nesprávném místě, se ocitla tady. V krásném prostorném domě, v teple, s jídlem. S krásným bezcitným mužem. Ale kvůli své hlouposti přišla o miminko. O své milované miminko. Jak si to uvědomila, opět propukla v pláč. Severus už to dál snášet nehodlal. Na svou otázku se odpovědi nedočkal. Otočil se a odcházel pryč.

„Za to, žes mi zachránila život, tě už do sklepení neuvrhnu. Stále jsi ale mým vězněm. Víš, kým jsem. Nemohu riskovat, že bys mě prozradila. V sázce je velmi mnoho.“ Stoupal po schodech. Chystal se do svého pokoje, strhat ze sebe šaty a dát si velmi studenou sprchu. A na tu se opravdu netěšil.

„Jsem... Damiana...“ hlesla téměř neslyšně. Zastavil se na schodech, ale neotočil se. „... Mia... a... jak se... jmenujete vy?“

Jednu nebo dvě vteřiny přemýšlel.

„Mé jméno znát nepotřebuješ.“ Pootočil hlavu směrem k ní. „Můžeš si třeba myslet, že jsem fantom opery.“

„Jak vám mám tedy říkat?“

Odpovědi se ale nedočkala. Mlčky vyšel schody a potom už jenom slyšela bouchnutí dveří od jeho ložnice.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter