OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Na konci duhy - 46. kapitola

26.02.2018 (13:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 978×

Ahoj, dovolte mi vás dnes přivítat několika slovy. Na tuhle a následující kapitolu jsem se nesmírně dlouho připravovala. Vymýšlela je do detailu, ale předpokládám, že ne všechny potěším nebo se jim obě kapitoly budou líbit. Děj se vůle boží.

Proč ale vlastně tohle povídání píšu. Je to z toho důvodu, že vám chci dnes představit video, což jsem ještě nikdy neudělala. Vlastně videoklip mé oblíbené kapely Silver Dust. Že bych vám chtěla přiblížit styl hudby, který poslouchám, stejně jako životní styl (steampunk, vintage, gothic), který miluji a ráda se do něj zahaluji, vám asi prozrazovat nemusím. Ale o co mi jde především, je to, co tato píseň představuje. Přesně zapadá do této kapitoly a do tohoto příběhu. Prosím, zaposlouchejte se do ní a podívejte se na klip. Možná v něm uvidíte to, co já, až si kapitolu přečtete. A pokud nejste anglicky zdatní, pod videem najdete originální text i překlad. Přeji vám mnoho zábavy!

Sníh padá
V temnotě noci
A toto ticho mě děsí
Červený diktátor
Hebká mou duši
Duchové tančí ve vzduchu a ptají se mě
Kdo je tvůj spasitel?
Moje srdce je mým spasitelem!

Vidím je se smát
Před spásou
Bojím se, zajisté
Moje srdce je mým spasitelem
Krev a legendy
Uvnitř pokušení
Krev je všude
Na jejich tváři

Podivná hra...
Další člověk je pozván k znovu zemření
Další křehký duch pláče
A bolest je prosta tak pravá, je tak silná
Před úsvitem
Jsem šílený
Kdo chce žít navěky?

Vidím je se smát
Před spásou
Bojím se, zajisté
Moje srdce je mým spasitelem
Každá víra
Vstřikuje jed
Krev je všude
Na jejich tváři

A teď je má kůže bílá a chladná
Pokládám své zlomené srdce k odpočinku
Oh... kolik jsem žil ve strachu
Tolikrát
Moje srdce je mým spasitelem

Vidím je se smát
Před spásou
Bojím se, zajisté
Moje srdce je mým spasitelem
Krev a legendy
Uvnitř pokušení
Krev a legendy, moje srdce je mým spasitelem
Moje srdce je mým spasitelem
Moje srdce je na jejich tváři

Pravidelný výlet studentů do Prasinek se nezadržitelně blížil. Severus informoval lorda Voldemorta o svém nápadu unést Neenu smrtijedy při vycházce, což se mu nesmírně zamlouvalo. Tentokrát svého následníka počastoval pochvalou a propustil ho bez ztráty kytičky. Lektvarista si oddechl. Nějakou tu jizvu už měl z dob dávno minulých, přibývat ale tak často nemusely. Na skutečnost únosu upozornil i Brumbála a Constance. Bradavický ředitel přijal informaci jako hotovou věc, jiná možnost už nebyla, pokud nechtěli ztratit výhodnou pozici, Connie ale zarytě protestovala a neváhala ani křičet a nasadit tichou spolupráci. Nic jí to ale nebylo platné, a ona to moc dobře věděla. Pouze se s tím nedokázala tak jednoduše smířit. Neena trávila většinu volného času s Georgem. Další ze svých tajemství mu neprozradila. Ohrozila by spoustu dalších věcí, a nejenom je, a to si nemohla dovolit. Mladý Weasley poznal, že není ve své kůži, jelikož nebyla tak veselá jako obvykle. Nic kloudného z ní ale vymámit nedokázal. V ten nádherný slunečný sobotní den byla Neena zkroušená ještě víc než obvykle. Oblékla se do zeleného hábitu a přehodila si přes ramena teplý plášť. Hůlku si zastrčila do kapsy a vyšla jako poslední za ostatními studenty. Constance, která si vysloužila dohled, se k ní přidala. Severus je pozoroval z astronomické věže. Nelíbilo se mu, že na jeho kolegyni padla služba zrovna ten den. Navrhl jí, aby si ji vyměnila, ona ale odmítla. Byl na ni za to nazlobený, ale bylo mu to platné jako mrtvému zimník. Vždycky si udělala, co uznala za vhodné.

„Měla bys jít mezi své spolužáky, děvče,“ promluvila na Neenu Connie a položila jí ruku na záda, aby ji trochu popostrčila. Dívka si povzdechla.

„Vždyť víte, co se má dnes stát,“ odvětila jí se záští v hlase.

„Ano, vím, a proto ti říkám, abys šla mezi ně,“ oznámila jí žena tvrdě. Neena se na ni překvapeně podívala.

„Sama víte, že nemůžu,“ zašeptala brunetka. „A vy byste tu se mnou být neměla.“

„Nemusíš jim přece dát všechno zadarmo,“ ponoukla ji Constance s rychlým pohnutím obočím.

„To ne, ale nechci ohrozit ostatní,“ odpověděla jí smutně a dál se šourala několik kroků za posledními studenty. Constance šla s ní a nehodlala ji opustit, což se ale Neeně nelíbilo. Za svorného mlčení nakonec dorazily do Prasinek, kde se na jejich hranici zastavily. „Connie, prosím vás, běžte,“ zakňourala dívka prosebně. Zrzka ji chvíli hypnotizovala svýma smaragdovýma očima. Nadechovala se, aby něco řekla, ale už nedostala možnost. Vedle nich se s prásknutím objevily dvě černé postavy s kápí a bílou maskou na obličeji. Connie napřáhla ruku s hůlkou, kterou celou cestu svírala v prstech, ale než stačila vypustit z úst jakékoliv zaklínadlo, jeden z mužů se po ní ohnal a vyrazil jí ji z ruky. Hůlka se odkutálela o několik metrů dál. Druhý smrtijed chňapl po Neeně, která okamžitě začala ječet a zmítat sebou. Nehodlala jim dát nic zadarmo. Constance využila momentu překvapení a chtěla se vrhnout pro svou hůlku. První smrtijed jí nedal ale šanci. Chytil ji a surově jí zkroutil ruku za zády, až vyjekla. Vší silou se ohnala a strhla mu masku z tváře. Překvapením rozšířila oči. Poznala Malfoye staršího. Překvapený a vzteklý jí podkopl nohy, aby upadla na kolena do sněhu, a druhou rukou ji chytil za vlasy. Neena neustále křičela, i když jí druhý muž přikryl ústa rukou. Z vesnice se začali sbíhat lidé. Nezbývalo jim nic jiného, než se přemístit s oběma zajatkyněmi. V tu ránu byli pryč. Jako první na místo únosu dorazila dvojčata Weasleyova. George neustále volal dívčino jméno a nemohl uvěřit, že je kdoví kde. Fred zdvihl profesorčinu hůlku a chvíli na ni bezmyšlenkovitě hleděl. Pak se oba rozběhli zpět k hradu s několika desítky párů očí v zádech. Po vběhnutí do haly se okamžitě stočili k mramorovému schodišti. Mířili rovnou do ředitelny.

„Weasleyovi!“ ozval se jim za zády starý skřehotavý hlas. Oba chlapci zastavili. „Proč nejste na tom vašem vymodleném výletě? Co zase kujete za lumpárny? Já vám to ale překazím,“ šklebil se Argus Filch od ucha k uchu se svou věrnou paní Norrisovou v náruči.

„Teď nemáme čas!“ okřikl ho George a otočil se znovu k odchodu, následován Fredem.

„Co si to dovolujete, drzouni jedni,“ prskal na všechny strany.

„Co se to tu děje?“ vmísil se mezi ně tichý, ale důrazný hlas profesora lektvarů. Ten poslední, který by chtěla dvojčata slyšet. „Pojďte sem,“ přikázal jim medovým hlasem. Filch se začal škaredě křenit a drbat svou kočku pod krkem. „Kápněte božskou, pane Weasleyi,“ a zabodl své černé oči do jednoho z dvojčat, nebyl si ale jistý, který je který.

„No… my...“ začal George.

„Jsme chtěli...“ pokračoval Fred.

„Za panem ředitelem,“ doplnil ho opět George.

„Jeden po druhém, ne oba dohromady,“ zarazil je gestem ruky. „Proč si myslíte, že by pan ředitel chtěl hovořit právě s vámi?“ pozvedl posměšně jedno obočí a škodolibě se usmál.

„Unesli Neenu Cassidyovou, pane profesore,“ pokračoval nervózně George, nelíbilo se mu, jak ho jeho Snape zdržoval.

„A taky profesorku Vall de Mosso,“ doplnil ho Fred a ukázal mu její hůlku. Severus se na ni chvíli nehnutě díval. Na hrudi ho začal tlačit obrovský kámen. Oba chlapci na něj s očekáváním hleděli a nechápali, proč nic neříká. Nakonec natáhl ruku.

„Dejte mi ji, ředitele o tom zpravím sám. Kdo je unesl?“

„Smrtijedi přece!“ vykřikl George nepříčetně a chtěl po Severusovi skočit, Fred ho ale zastavil. Zmijozel pevně sevřel rty. Nemohl dát najevo, že o tom ví.

„Pane Filchi,“ otočil se ke školníkovi. „Okamžitě zburcujte ostatní kolegy, ať co nejspěšněji vyzvednou studenty z Prasinek, a vy dva,“ ukázal na dvojčata, „se ihned odeberte do vaší společenské místnosti.“

„Ale...“ namítl George.

„Myslím, že jsem se vyjádřil dost jasně!“ zahřměl Severus, až se jeho hlas nepříjemně odrazil celou aulou. Věnoval každému ještě jeden ledový pohled a rychle se rozešel do ředitelny. Neobtěžoval se s klepáním, prostě do Brumbálovy pracovny nevybíravě vrazil. Ředitel seděl za svým stolem, fénix Fawkes zaujímal místo na svém bidýlku. Oba se překvapeně podívali, kdo se je jal vyrušovat z jejich odpolední siesty. Severus rozzuřeně mrskl Connieninu hůlku na jeho stůl. Brumbál se s povzdechem opřel do polstrování křesla. „Zabijí ji!“ štěkl po něm. „Tohle se nemělo stát. Říkal jsem jí, ať si s někým vymění dozor, ale ona zarytě odmítala!“

„To je politováníhodná skutečnost, drahý Severusi,“ odvětil mu po chvíli smutně.

„Co-cože?“ vytřeštil lektvarista oči a nevěřil vlastním uším. „Vy snad opravdu senilníte, Albusi! To jste se rozhodl každého obětovat?“

„Samozřejmě, že ne!“ ohradil se Brumbál rázně. „Ale nemohu za každého nést odpovědnost,“ řekl již smířlivě. „Stejně jako ty,“ a ukázal na Severuse prstem.

„Tak co mám dělat? Nemám ji jak zachránit,“ svezl se podél obložení krbu na zem.

„Odkdy tobě na někom záleží, synu?“ zahleděl se na něj ředitel přes své půlměsíčkové brýle. Zmijozel po něm vrhl škaredý pohled.

„Ona… byla… je...“ a opět sklonil hlavu.

„Tak už si to přiznej, Severusi,“ a zabodl do něj svůj pomněnkový pohled.

„Přiznat si co?“ zavrčel černovlasý kouzelník.

„Že ji miluješ,“ pokrčil ředitel rameny. Severus se ušklíbl.

„Nebuďte směšný, Albusi,“ ohrnul horní ret. „Nemohu ji ale přece nechat zemřít,“ promluvil opět po chvíli ticha.

„Víš dobře, co je v sázce,“ kývl Brumbál hlavou a pohl obočím.

„Ano, vím,“ odpověděl profesor tiše.

„Ale jak tě znám, tvoje geniální mysl určitě na něco přijde, aniž bys kohokoliv přivedl do podezření, nemám pravdu?“

„Tím si nejsem tentokrát tak moc jistý,“ zašeptal a namáhavě vstal ze země. Bez jediného slova rozloučení z ředitelny odešel. Nelhal. Opravdu nevěděl, co má dělat. Nebyla možnost, jak Constance ze spárů smrtijedů vysvobodit. Nakonec ji tedy opravdu bude muset nechat jim napospas. Jim napospas. Při této myšlence začal zpomalovat a horečně přemýšlet. Najednou rozšířil oči a téměř rychlostí blesku seběhl do podzemí.

„Jak ji to vlečeš?!“ zahřměl Voldemortův hlas přijímací místností Malfoy Manor. „Okamžitě dej od ní ty pazoury pryč!“ zasyčel zlověstně, až ji smrtijed uvolnil a odtáhl od Neeny ruce pryč, jako by byla rozžhavené železo. Dívka na něj plivla a odstoupila od něj. Nasadila povýšený obličej a vystrčila bradu. „Morrigan, má drahá Morrigan,“ rozpřáhl Pán zla ruce a přibližoval se k ní. Neena se nehla ani o píď a měřila si ho svrchovaným pohledem.

„Jmenuji se Neena,“ odsekla mu povýšeně.

„Och, jistě. Dali ti jiné jméno. Jak by ti také mohli nechat to vznešené, které jsme ti s matkou vybrali,“ a velmi neosobně ji objal.

„Otče?“ zeptala se dívka nejistě s přimhouřenýma očima.

„Ó ano, dítě. Tak ty to víš,“ spráskl Voldemort překvapeně ruce a odstoupil od ní.

„Ano,“ kývla Neena na souhlas. „Něco málo mi bylo řečeno. A musím říct, že jsem byla opravdu velmi mile překvapena,“ a napodobila jeho úsměv. Pán zla ji sjížděl pohledem od vrchu dolů, až se střetl s jejím pohledem. Okamžitě zaujala obrannou pozici nitrobrany a vnukla mu falešné vzpomínky. Voldemort neočekával, že by v tomhle nízkém věku mohla být až tak schopná, i když měla veškeré předpoklady. Když vyšel z její mysli, byl spokojen. „Tvoji nohsledi se mnou ale vůbec nezacházeli v rukavičkách,“ a kývla směrem ke smrtijedovi, který ji přivedl.

„A kdo je tohle?“ naklonil lord Voldemort zvědavě hlavu na stranu, když si všiml Constance, klečící na zemi.

„To je moje otravná profesorka, otče,“ ušklíbla se Neena nafoukaně a protočila oči. „Nechápu, proč ji ten mamlas bral s sebou,“ a založila si ruce na hrudi.

„Můj pane,“ vložil se do hovoru Lucius. „Strhla mi masku, kdybych ji tam nechal, prozradila by mne. Bohužel už nebyl čas ji zabít,“ a odstoupil od ní.

„Luciusi, někdy nevím, jestli jsem rád, že jsi smrtijed,“ zasyčel Voldemort úlisně a otočil se k prvnímu muži. „Danieli,“ oslovil ho klidně. „Jak sis to dovolil zacházet s mou holčičkou?“ zeptal se ho s prstem položeným na spodním rtu.

„Můj pane, když ona… ona...“ začal se mu třást hlas.

„Na kolena!“ poručil rázně a mávl rukou. Smrtijed se pod nátlakem neviditelné paže svezl na zem. Voldemort natáhl ruku ke své dceři a pokynul jí, aby se k němu přidala. „Potrestej ho za jeho přístup, má milá,“ a ukázal na muže klečícího před nimi. Neena zdvihla koutek úst v krutém šklebu a šlehla hůlkou. Kletba Cruciatus zasáhla smrtijeda plnou silou. S křikem se svíjel na podlaze. Domem se rozlehl Voldemortův skřehotavý smích. Constance nevěřila vlastním očím. Odporem odvrátila zrak na druhou stranu a zavřela oči. Kdyby mohla, zacpala by si uši, ale to možné nebylo, jelikož měla ruce spoutané neviditelným provazem. Když už muž sotva lapal po dechu, Neena přestala a schovala si hůlku zpět do hábitu. Za sebou uslyšela vysokofrekvenční chichotání. Otočila se a spatřila ženu s rozježenými vlasy, dlouhou sukní, korzetem a botami na podpatku. „Bellatrix,“ kývl Voldemort směrem k individuu. „Seznam se s naší dcerou,“ a ukázal na dívku, která naklonila hlavu na stranu a ženu si prohlížela. Už chápala, po kom podědila tak nepoddajné a husté vlasy.

„Mo-Morrigan?“ vypískla Bellatrix nevěřícně a opatrně se k ní rozešla.

„Matko?“ zeptala se Neena nedůvěřivě. Smrtijedka jí položila dlaně na paže a prohlédla si ji od hlavy k patě.

„Z tebe je tak krásná dívka,“ zalichotila jí a pevně ji objala. „A jak jsi už šikovná,“ a znovu se zachichotala. „Pojď, máme si toho tolik co říct,“ a začala ji odvádět pryč z místnosti. Neena se ještě jednou ohlédla po Connie a střetla se s jejím pohledem. Voldemort je následoval.

„S ní si dělejte, co chcete,“ mávl ledabyle rukou směrem k zrzce a opustil místnost. Constance se zděšeně dívala na zástup smrtijedů, kteří se k ní začali stahovat s šílenými výrazy ve tvářích.

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Na konci duhy - 46. kapitola: