Na konci duhy - 35. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Ty já, ty já, pod hvězdama spíme. Ty já, ty já, spáče nebudíme. Létám ve snu mrtvou krajinou, z bájné výšky vidím správce ohňů pozůstalých, jak svazuje ruku tvou a mou.

27.01.2018 (10:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 780×

Zima se pomalu, ale nezadržitelně blížila. Vzduchem začínal poletovat sníh, na jezeře už byla patrná tenoučká vrstva ledu. Počasí ve skotské části země bylo o poznání nepříznivější a krutější, a když se k němu přidaly prudké poryvy větru, často by ani Tesáka ven nevyhnal z Hagridovy hájenky. Vánoce začínaly klepat na dveře a spousta studentů i profesorů už začínala polevovat ve svých úsilích všemožného zaměření. Neena se nenápadně začala sbližovat s dvojčaty. Ze začátku to neměla vůbec snadné. Nebelvíři nechápali, proč by se s nimi měla Zmijozelka chtít přátelit, ale když ji postupem času poznávali, zjistili, že je s ní velká zábava. Dívka je už od sebe dokázala rozlišit, i když to občas nebylo snadné. Oba dva si byli velmi podobní nejenom fyzicky, ale i povahově. Jakmile ale konečně dokázala zjistit, který je opravdu který, prosadily se přece jenom ty malé odlišnosti, které chlapci měli. Díky tomu poznala, že ji přitahuje George. Byl o něco kultivovanější, nebo se o to alespoň snažil. Bral ji více jako zástupkyni něžného pohlaví, než jeho bratr, který ji považoval za kumpána, a nestyděl se k ní kolikrát chovat jako k sobě rovnému muži. Sama se nesnažila být jako nějaká hloupá nanynka, a ani nebyla cimprlína, ale někdy potřebovala cítit, že je dáma, a ne nějaký lesní samorost. A to s Georgem pociťovala. Chodili společně na příjemné procházky, když se zrovna s bratrem rozdělili, a výjimečně se každý věnoval své vlastní zábavě. Četli spolu verše nebo hráli kouzelnické šachy, a sbližovali se čím dál tím víc. Fred se někdy přistihl, že trochu žárlí, ale svým bezprostředním chováním neměl o ctitelky nouzi, a tak brzo pochopil, že nemá smysl si své dvojče přivlastňovat pouze pro sebe. Věděl, že jednou taková chvíle nastane, a on měl pro něj být oporou, ne přítěží. Stačil mu jeho blažený výraz v obličeji. Přesto si na sebe a své vylomeniny našli čas vždycky.

Constance získávala zdravou sebedůvěru. Většina studentů v ní viděla autoritu a ti, kteří ji přijmout nehodlali, poznávali, čeho všeho může být mladá zrzka schopná. Naučili se ji tedy respektovat a ne jí moc vstupovat do cesty. Mnoho toho pochytila od svého kolegy. Nikdy nechtěla být podlá a nespravedlivá ke studentům jako on. Ale po čase začala chápat, proč to všechno dělal. Ano, z jedné strany kvůli zábavě, ale ze strany druhé je učil, že život a svět není spravedlivý a musí být tak připraveni na všechno. Někteří to pochopili hned, jiným to trvalo celých sedm let, a ani když vyšli ze školy se jim nepodařilo jeho tiché poslání rozluštit. Navždy byl tím strašlivým profesorem lektvarů Severusem Snapem. Nikdo ho nepoznal tak, jako ona. Upjatého, ale přesto zábavného. Sobeckého, ale přesto pozorného. Cholerického, ale přesto milého. Spousta vlastností se vylučovala, ale i tak jich bych schopen. Mnohokrát se kvůli jeho zmijozelským ovečkám v průběhu vyučování pohádali a v sarkasmu, jízlivosti a ironii si spolu ani jeden nezadal. Předháněli se, který se lépe strefí do jakéhokoliv citlivého místečka, ale jak se za nimi večer zavřely dveře, profesorské rozpory byly ty tam, a oni si užívali jenom sami sebe. Občas se stalo, že se bavili o práci, ale nikdy nepřipustili, aby se mezi ně vklínila nevraživost vygradovaná během dne. Tu si nechali na další pracovní den a navázali tam, kde předtím skončili. Connie to občas přišlo jako hra, kterou Severus potřeboval k tomu, aby ze sebe vypustil spoustu páry. Ale nevadilo jí to. Trochu tomu přišla na chuť. Veřejně se spolu ale neukazovali, pouze v rámci kolegiálních vztahů. Nepotřebovali, aby se o nich klevetilo, i když i to bylo na denním pořádku. Nikdy se již nenechali nachytat žádným z profesorů a mezi studenty se chovali opravdu profesionálně. Drbům ale nezabránili, jakkoliv se všemožně snažili. Nakonec je přestali řešit, jelikož nikdo neměl ani za mák důkazů. Všechno byly pouhé domněnky, i když byly pravdivé.

Severus seděl za stolem ve svém obývacím pokoji, když zapraskalo v krbu. Překvapeně zamrkal. Sida nečekal, byl pracovně v zahraničí ve jménu Fénixova řádu. Znamenalo to tedy pouze jedno. Opřel se do křesla a založil si ruce na hrudi. Nasadil svůj nejkyselejší výraz, který uměl, a čekal, až z ohniště vyšlehnou zelené plameny. Trvalo to jen několik vteřin. Přimhouřenýma očima sledoval plavovlásku, která se objevila v jeho komnatách. Podívala se na něj ztrápenýma očima, až se mu ty jeho rozšířily do obyčejného pohledu.

„Ahoj,“ kníkla podřízeně a nesměle se na něj podívala.

„Vítám tě,“ oplatil jí pozdrav odměřeným tónem.

„Mohu?“ zeptala se ho odevzdaně a postoupila o jeden malý krůček k němu.

„Už jsi přece tady,“ zavrčel a zvedl bradu o trochu výš. Elektra ustoupila opět na původní místo. Černovlasý kouzelník si povzdechl a pokynul jí na pohovku. „Co tě sem přivádí?“ položil zdvořilou otázku, i když sám zdvořilý vůbec být nechtěl. Žena mlčky zaujala pozici na gauči, jak byla zvyklá, a upřeně se Severusovi zadívala do očí.

„Přišla jsem se ti omluvit,“ zašeptala.

„To už jsi přece jednou udělala a stejně to nemělo smysl,“ sykl zarytě a tvrdě ji pozoroval.

„Severusi, prosím, pochop mě trochu. Miluju tě a měla jsem strach, že tě ztrácím,“ věnovala mu jeden ze svých uhrančivých smutných pohledů. „Měla jsem teď dost času k přemýšlení a musím uznat, že jsi měl pravdu. I Sidonius se tě zastával,“ a křečovitě se usmála.

„Hle, bratříček držel se mnou,“ ušklíbl se nevěřícně.

„Ano,“ kývla Elektra na souhlas. „Říkal, že není důvod, abych se chovala jako žárlivá hysterka,“ a sklopila stydlivě hlavu. „Odpusť mi to,“ řekla téměř neslyšně. Zmijozel si ji zkoumavě prohlížel. Nebyl z těch, kteří cítili lítost, v tu chvíli ho ale trochu bodlo u srdce. Bylo možné, že by si opravdu uvědomila svoji chybu? Každopádně on už byl ale v tuhle chvilku trochu někde jinde.

„Víš, Elektro,“ protrhl pomalu ticho. Blondýnka k němu zdvihla hlavu s nadějí v očích. „Po tvém posledním výstupu jsem měl za to, že jsi mi dala dostatečně najevo, že na mne čekat nebudeš,“ odvětil jí klidně. Elektra zalapala po dechu.

„Ale… ale, Severusi, vždyť jsme se jenom pohádali!“ zajíkla se a prudce vstala z pohovky.

„A proto ses měsíc neukázala,“ konstatoval suše.

„Připadala jsem si ponížená!“ rozhodila rezignovaně rukama.

„Potom nemá tedy smysl, abys trávila čas s někým, kdo tě přece ponižuje, ne?“ rýpl si nevybíravě.

„Severusi...“ zašeptala zraněně. Najednou se jí obličej vyrovnal. Naklonila hlavu na stranu a zkrabatila čelo. „Je v tom ona, že ano?“ zeptala se kousavě. „Spal jsi s ní?“

„A kdyby ano, tak co?“ sykl po ní.

„Tak… tak bych ti odpustila,“ a křečovitě se usmála. Severus se hořce zasmál, až jí z toho přeběhl mráz po zádech.

„Ty mi nemáš co odpouštět, drahá!“ štěkl rozčileně. „Tys odešla, ne já. Já už to bral jako hotovou věc, když jsi nebyla schopná se ani objevit, a poslala jsi na výzvědy mé vlastní jednovaječné dvojče.“

„Tak to vůbec nebylo!“ snažila se ještě zachránit plavovláska situaci.

„Vážně? A jak to tedy bylo?“ zamračil se lektvarista a zlověstně přimhouřil oči.

„Styděla jsem se,“ špitla a znovu sklonila hlavu.

„To přece není tvůj styl, zlato,“ odvětil jí jízlivě. Místností se rozhostilo hrobové ticho, které narušovalo jenom tikání pendlovek v rohu místnosti.

„Spal jsi s ní?“ zeptala se ho znovu. Severus mlčel a díval se na dubové vstupní dveře. „Tak spal?“ přidala na ostrosti tónu. Černovlasý kouzelník po ní šlehl rozčileným pohledem.

„Spím s ní, když tě to tak zajímá,“ procedil skrz zuby. „Doufám, že teď jsi spokojená,“ odvětil jí ledově a vstal z křesla. Přešel k baru a nalil si sklenku brandy. Otočil se k Elektře a tázavě zvedl jedno obočí. Blondýnka jenom zavrtěla hlavou a nepřítomně se rozhlížela po místnosti.

„Proč?“ zašeptala zlomeně.

„Protože ji mám rád,“ odvětil suše.

„A mě už nemáš rád?“

„Mám tě rád, samozřejmě,“ přitakal jí. „Ale tys odešla a já neměl důvod za tebou jít,“ a obrátil do sebe obsah skleničky.

„Takže sis za mě rychle našel náhradu,“ odfrkla si nevěřícně.

„Tak bych to nenazval,“ zavrtěl Severus hlavou. „Ale tobě stejně nic nevysvětlím, jelikož máš svoji hlavu.“ Elektra si jenom povzdychla a smutně se usmála.

„Máš pravdu, můžu si za to sama,“ a přejela si dlaněmi po obličeji. Zmijozel se na ni překvapeně podíval. Nevěřil, že by to mohla vzít s takovým klidem. „Asi se potřebuju jít nadýchat čerstvého vzduchu. Dáš mi, prosím, můj kožíšek? Projdu se kolem jezera a potom se přemístím za pozemky domů.“ Severus si ji chvíli zkoumavě prohlížel přimhouřenýma očima. Nakonec ale zašel do ložnice a ve skříni vyhrabal její chlupatý kabátek. Vrátil se zpět do obývacího pokoje a přistoupil k ní, aby jí svršek podal. „Děkuji,“ zašeptala a natáhla se k němu, aby ho mohla políbit. Nezabránil jí v tom, ale neopětoval ho. Nakonec byl překvapený, nikdy mu takový polibek nevěnovala. Byl úplně jiný, než ty, na které byl od ní zvyklý. Odstoupila od něj a olízla si rty. „Pa,“ rozloučila se s ním a vyšla na chodbu, aniž by mu věnovala ještě jeden pohled. Jakmile se za ní zavřely dveře, přehodila si kožíšek přes ramena a tvář jí zalil nenávistný výraz. Ráznými kroky se rozešla ven ze sklepení.

„Jen počkej, ty couro, za tohle zaplatíš!“ zaskřípala zuby a zatnula ruce v pěst.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter