OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Na konci duhy - 34. kapitola



Na konci duhy - 34. kapitolaJen starej rozbitej náhrobní kámen, řekne ti, kdo nemoh už dál. Tak sepni ruce svý a zašeptej ámen, ať jsi tulák, nebo král.

„Constance Vall de Mosso, uvědomujete si míru svého provinění?“ zazněl ozvěnou ostrý hlas ministra kouzel v kruhové výslechové místnosti.

„Jsem vinna pouze tím, že jsem se nechala zaslepit náklonností ke svému manželovi,“ odvětila mu s hrdě vztyčenou hlavou zrzka se smaragdovýma očima. Nehodlala se před ním sklánět. Nehodlala mu ukázat svou slabost. Ani to, jak se uvnitř sebe třásla. Nechtěla nikomu z přítomných ukázat, jak je zlomená, a jak velmi těžce zadržuje slzy. „Použila jsem kletbu, která se nepromíjí, to přiznávám,“ pokračovala pevným hlasem dál. „Ale nerovnalo se to tomu, co provedl on mně, ctihodnosti. Nelituji toho, a i kdybych měla strávit zbytek života v Azkabanu, stojím si za tím, že jsem se bránila přiměřenou silou. Byla jsem rychlejší. Jinak byste mne tu nyní nesoudili,“ zakončila chladně a zatnula prsty do dřevěného zábradlí. Dlouhé rukávy jí zakrývaly temně fialové podlitiny. Ty, co měla na obličeji, ale skrýt nedokázala. A ani nechtěla. Jenom ať vidí, co musela podstoupit. Aulou se rozhostilo hrobové ticho, které narušovalo pouze škrábání několika brků po pergamenech. Napětí by se dalo krájet. Po nekonečně dlouhých pěti minutách ministr kouzel promluvil.

„Kdo je pro zproštění viny?“ rozlehl se jeho hlas po celé místnosti a odrážel se od stěn. Většina rukou se v porotě zdvihla. „A kdo je pro pro uvěznění v Azkabanu?“ ozvalo se znovu stejně odměřeně jako předtím. Vzhůru vystřelily pouze dvě ruce. „Constance Vall de Mosso, vyslyšte rozsudek. Ve světle dosavadních důkazů, výpovědí a svědectví porota rozhodla, abyste byla zproštěna všech bodů obžaloby. Jste volná. Hůlka vám bude navrácena při opuštění ministerstva kouzel,“ a ozvalo se bouchnutí kladívka. Connie se zhroutila na židličku. Srdce se jí snažilo vyskočit z hrudi. Byla volná. Nezadržitelně se rozplakala. Zabořila hlavu do dlaní. Ramena se jí otřásala pláčem, nedokázala se udržet. Cítila se prázdná. V tu danou chvíli měla chuť zemřít.

Probudila se s tlumeným výkřikem. Prudce si sedla a ztěžka oddechovala. Po tvářích jí stékaly slzy. Dezorientovaně se rozhlédla po místnosti. Byla ve svém bradavickém apartmá. Musela usnout na pohovce, jak si na chvilku lehla, aby si odpočinula. V noci toho přece jenom moc nenaspala. Hřbetem ruky si setřela kanoucí kapky z obličeje a namáhavě vstala. Zaostřila na hodiny na stěně. Byl čas večeře. Ona ale hlad vůbec neměla. Ten samý sen se jí zdál již mnohokrát. V poslední době ale ani jednou. Proč teď? Z jakého důvodu se jí mysl ubrala tímto směrem? Neznala odpověď, a ani si nechtěla klást otázky tohoto typu. Najednou se zarazila. Dnešní noc se stalo něco nečekaného. Tedy… chtěně nečekaného. Něco, co dlouho nezažila. Něco, díky čemuž se cítila šťastná. Pocit, který už téměř neznala. Otevřela se. Poprvé po dlouhé době. Podvolila se a zahnala svou tvrdou odměřenost a nepřístupnost. Věděla, co musí udělat. Nemohla to v sobě živit věčně. Jenom ji to užíralo a znemožňovalo žít dál. Přehodila si přes ramena teplý plášť a vyšla na chodbu. Procházela hradem, který byl téměř liduprázdný. Neděli po plesu většina obyvatel hradu využívala pro odpočinek. Ani se nedivila. Studenti, které potkala, se ale na ni usmívali a vřele ji zdravili. Tedy kromě zmijozelských. Ale u nich se ani nedivila. Když vyšla na pozemky, přitáhla si plášť víc k tělu, aby jí neprostoupil chlad. Jakmile se ocitla za hranicemi, s lupnutím se přemístila. Objevila se před velkou železnou obloukovou branou. Stiskla kliku a zatlačila. Brána vydala do temnoty skřípavý, mrazivý zvuk. Otevřít šla ztěžka. Okolí zaplavilo mrtvolné ticho. Nikde nebylo ani živáčka. Obloha byla zamračená a měsíc schovaný za mraky. Constance mávla hůlkou. Její špička se rozsvítila a vytvořila kužel světla před svou majitelkou. Listí stromů již bylo opadané, zima zalézala za nehty. Ponuré okolí v Connie nezanechávalo klidný pocit. Spadlé lupeny jí chrastily pod nohama, když procházela uličkou mezi náhrobními kameny. Nevěděla, kde je pochovaný. Pohřbu se nezúčastnila. Srdce jí tlouklo o překot. Hůlka ozařovala jeden hrob vedle druhého. Po deseti minutách už začínala být zoufalá. Až ho nakonec uviděla. Úplně vzadu, osamocený. Ušklíbla se. Nic jiného si ani nezasloužil. Chvíli váhala, než se k němu opravdu rozešla. Velmi, velmi pomalu. Na tohle člověk nemohl být připravený nikdy, ale ona to chtěla udělat. Jenom tak se mohla posunout dál. Zaujala místo před hrobem a posvítila na jeho nápis.

„Vidoque Vall de Mosso,“ přečetla nahlas a ušklíbla se, „Ať tvá duše dojde pokoje,“ pokračovala dál již šeptem. Chvíli se na chladný šedivý kámen bez hnutí dívala. Nakonec mávla hůlkou a vykouzlila drobné luční kvítí. Dřepla si k hrobu a položila je na něj. „Odpouštím ti, Docu,“ vypustila z úst tiše, přesto zřetelně a bez jediného záchvěvu v hlase. Ještě několik dlouhých vteřin seděla na patách, než vstala a vydala se ze hřbitova pryč. Najednou se cítila volná. Doopravdy volná. Se skřípěním bránu opět zavřela a přemístila se zpět před pozemky hradu. Nechtěla jít ale zpátky dovnitř. Zachumlala se do pláště a vydala se k jezeru. Procházela se po jeho břehu a poslouchala šplouchání vody, kvákání žab a zpívání jezerních lidí. Znělo to jako vyvěrání horkých pramenů, ona už ale znala skutečnou podstatu věci. Byla to nádhera. Zadívala se na nebe. Mraky se začaly rozpadat. Malými trhlinami prosvítalo bílé měsíční světlo a osvicovalo temnou hladinu jezera. Upřeně ji pozorovala a občas zahlédla mihnutí stínu těsně nad ní. Pokračovala dál v procházce, až vyšla kopec k Hagridově hájence. Neudržela se a drze se podívala do okna. Bradavický šafář seděl za stolem a naléval si zrovna šálek čaje. Tesák seděl vedle něj a slintal na podlahu. Letmo se usmála a pokračovala zpět do hradu. Hodiny právě odbíjely devátou večerní. Studenti už měli být ve svých kolejích. Neměla ani náladu někoho potkat. Chtěla být sama. Potřebovala se od všeho oprostit. Zvlášť když před chvílí učinila jeden z nejdůležitějších rozhodnutí ve svém životě. Na chodbách se mihotalo světlo ohňů z loučí, studenti už byli opravdu na svých místech a nepotkala ani žádného profesora. S vyrovnaným výrazem a letmým úsměvem stoupala po hlavním schodišti. Nemířila ještě ale do svého apartmá. Dostala chuť si přečíst nějakou zajímavou knihu. Zabočila tedy do chodby, která vedla do knihovny. Ušla několik metrů, když ji někdo pevně popadl kolem hrudníku přes paže a druhou rukou jí přikryl ústa, do které tlumeně vykřikla. Zhluboka se nadechla. Vtom ucítila vůni fenyklu a vanilky. Zavřela oči a nechala se zatáhnout do výklenku ve zdi. Dlaň na ústech povolila a ona vydechla.

„Severusi, jsi jak malý,“ pokárala svého únosce s úsměvem a otočila se k němu.

„Vadí ti to?“ zeptal se tiše a pozvedl obočí. Constance mu hleděla do očí. Tak zvláštně se mu leskly. Mlčky zavrtěla hlavou a znovu se jí lehce zvedly koutky úst. Objal ji kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Jednu ruku nechal položenou na jejích bedrech a druhou jí zajel do vlasů. Sklonil se k ní, ale než stačil cokoliv udělat, objala ho kolem krku a vášnivě se přisála na jeho rty. Začala ho divoce líbat. Její polibky byly hladové a ona neměla dost. Přivlastňovala si jeho ústa čím dál tím víc. Severus byl překvapen, ale ne zaskočen. Vášnivě jí sekundoval, až se po chvíli od sebe odtrhli a ztěžka oddechovali. Černovlasý kouzelník otevřel oči, až je vyděšeně rozšířil. Lehce od sebe Connie odstrčil a nasucho polkl.

„Nenechte se rušit,“ prohlásil bodrý hlas za zrzčinými zády. Ta leknutím nadskočila a prudce se otočila. Albus Brumbál se usmíval jak měsíček na hnoji a oba propaloval svým pomněnkovým pohledem. „Šel jsem jenom na pravidelnou obchůzku. Mějte krásnou noc,“ protáhl sladce a zamával jim na rozloučenou. Spojil ruce za zády a s pobrukováním a ladným krokem se ztrácel ve tmě. Když zabočil za roh, rozšířil úsměv od ucha k uchu a začal si spokojeně třít dlaně o sebe. Po chvíli se znovu rozešel a poskočil si radostí. Jakmile se bradavický ředitel ztratil z dohledu, vyprskla Connie smíchy. Schoulila se lektvaristovi do náruče a zabořila mu obličej do hábitu. Severus ji objal kolem zad a políbil ji do vlasů.

„Budeš mi dnes večer dělat společnost?“ zeptal se jí nenuceně.

„Jenom večer?“ položila zklamanou otázku a podívala se mu do očí. Zmijozel škodolibě zvedl koutek úst a laškovně pohnul jedním obočím. „Pokud tedy do toho zahrneš i noc, tak velmi ráda,“ a provokativně si skousla ret.

„Zahrnu do toho klidně i následující ráno,“ zavrněl jí do ucha, když jí nabídl své rámě.

„Potom tedy nemám žádných námitek,“ kývla na souhlas a zavěsila se do něj. „Ke mně nebo k tobě?“ zeptala se zvědavě.

„Včerejší noc jsme strávili u tebe, tu dnešní tě pohostím já,“ a stiskl jí hřbet ruky svou dlaní. Constance neodpověděla. Mlčení přece znamenalo souhlas. Přitiskla se víc k jeho boku a sestupovala s ním po schodech do sklepení. „Kde jsi vůbec byla?“ zajímalo ho.

„Musela jsem si něco vyřídit ve městě,“ odpověděla mu neurčitě.

„A co?“ nechtěl se nechat odbýt.

„Řekněme, že jsem musela ukončit něco ze své minulosti. A už se mne na to neptej, ano?“ A bez jediného mrknutí pokračovala v chůzi po jeho boku. Severus otočil hlavu jejím směrem a sklouzl pohledem na její obličej, ona si ho ale nevšímala. Nechtěla s ním navázat oční kontakt. Věděla, že jeho zvědavost by se neudržela na uzdě, a on by použil nitrozpyt. Uměla se bránit, ale také moc dobře slyšela, že on je mistrem ve svém oboru. A ona nechtěla, aby věděl. Teď ještě ne.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Na konci duhy - 34. kapitola:

2. AndysekAndysek přispěvatel
25.01.2018 [11:17]

AndysekAndysekJsem ráda, že se líbí :) chtěla jsem ještě napsat tuhle kapitolu, abych se mohla už posunout dál a nastolit zvrat. Takže teď už víte, že se něco stane. Neměla bych to prozrazovat Emoticon

1. E.T.
25.01.2018 [11:10]

Moc pěkný. Emoticon Emoticon Emoticon Jsem zvědavá, jestli nebude další přistižení inflagranti. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!