OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Mors principium est 21

30.12.2021 (10:00) • Kate3 • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 896×

Často sedávala v knihovně a věnovala skoro všechen svůj čas přípravám na učení nejmladší kouzelnické generace. Nyní si připravovala poznámky. Za čtrnáct dní začínala učit první skupinu dětí. Věkové rozmezí bylo mezi čtyřmi až deseti lety. Věděla, že k těm nejmenším musí přistupovat jinak, než k těm, kteří brzy dostanou dopis z Bradavic. Už znala jména a informaci, z jakých rodin pocházejí. V její třídě bylo patnáct dětí a byla to opravdu různorodá skupina. Některé z nich byly z mudlovských rodin, některé ze smíšených a některé z kouzelnických rodin. Posledních jmenovaných bylo nejméně. Komunikaci s rodiči zvládla ředitelka, takže o tu už se Hermiona starat nemusela.

Rozhodla se, že vytvoří tři skupiny po pěti, v nichž budou děti rozdílného věku a z různých rodin. I samy děti si mohou předat své zkušenosti, starší mohou poradit mladším a mladší děti mohou být pro starší uvědoměním, že každý nějak začínal a že není třeba se druhým posmívat, že jim něco jde o trochu méně než nám. Starší děti z kouzelnických rodin mohou poradit těm mladším, a nejvíce těm od mudlovských rodičů. Vzala si další papír, aby začala psát své zkušenosti z dětství a vzpomínky, které jí vyprávěli spolužáci.

V tom se u ní objevil Severus s potutelným tajemným úsměvem a posadil se vedle ní. Měl ruku za zády a druhou jí podával. „Chtěl bych ti popřát všechno nejlepší, Hermiono. Buď stále tak veselá, zapálená pro dobrou věc, dobrosrdečná a šťastná. Jsem rád, že tu se mnou jsi. A odpusť mi, že jsem někdy takový nesnesitelný morous. Krásné narozeniny!“ Do dlaní jí položil obdélníkový balíček.

„Děkuji! Úplně jsem zapomněla, kolikátého září je. Jsi hodný, děkuju.“ Usmála se na něj a pohladila ho po neoholené tváři.

„Mohli bychom si dnes udělat slavnostní večeři, co říkáš? Ale tentokrát vařím jen já.“ Nabídl.

Hermiona souhlasně přikývla a začala rozbalovat dárek. Byla to kniha s názvem Magie těch nejmenších aneb Jak zacházet s dětskou magií.

„To je něco pro tvou pedagogickou kariéru,“ řekl s nepatrným úsměvem a dlouze studoval její výraz.

„Děkuju, je úžasná.“ Listovala stránkami a Severus si mohl všimnout, jak jí září oči nadšením. „To určitě využiji. Díky.“ Dala mu rychlý polibek, ale když se od něj odtáhla, jeho pohled ztratil na své radosti. „Co je to?“ Odložila knihu vedle sebe a zadívala se na jeho ztrhaný vystresovaný obličej. Jeho mentální obrany zůstaly dole.

„Nemůžu ti to říct, ale zítra budu muset zase odejít. Budu pár dní pryč.“

„A kam to pořád mizíš, Severusi? Není nejvyšší čas, abys mi to řekl?“ naléhala na něj, ač si byla jistá negativním výsledkem.

„Ne,“ zakroutil hlavou a promnul si unavená víčka. Jeho vrásky jakoby se prohloubily. „Ale chtěl bych... Musím ti něco ukázat.“

„Je to něco, co tě trápí?“ zeptala se a dotkla se hřbetu jeho ruky, kterou měl položenou na stole.

„Také,“ odpověděl. „Potřebuji, abys opět použila nitrozpyt.“

„Dobře,“ řekla pomalu. „Bude to něco jako minule?“ Usoudila podle jeho výrazu, že musí být obezřetná. A ani jeho krátké úsečné odpovědi nebyly dobrým znamením.

„Mnohem horší,“ pronesl temně. „Ale nemusíš se bát. Budeš jen pozorovatel.“ Jasně. Hermiona nezvládla potlačit úšklebek.

„A proč mi to chceš ukázat?“

„Další střípek do mozaiky: Kdo skutečně je ten bastard Snape.“ Pronesl sarkasticky. „Stejně by ses to dříve nebo později dozvěděla. A nechci, aby to bylo od někoho cizího.“

„Tak dobře. Accio hůlka.“ Uchopila pevně dřevo vinné révy, které jí přiletělo do dlaně. Severus se soustředěně díval do jejích očí.

„Buď statečná,“ dodal ještě, než se ponořila do jeho vířících myšlenek.

Hlava se jí zamotala, až upadla. Poté se pomalu zvedla z kamenité země a oprášila si drobný štěrk z kolen a dlaní. Cesta vedla skrz ne příliš hluboký les a pomalu ji zavedla na vyvýšenou louku. Byl to vlastně holý kopec bez jakýchkoliv stromů či keřů. Cítila, jak se za jejími zády postupně objevují další a další Smrtijedi, kteří stále ve svých maskách pokračovali nyní již pěšky do samotného středu kopce. Po jejím boku prošla vysoká postava v plášti černém jako noc. Hermiona poznala Severusovu magii, která byla nyní dravá, neukojitelná, syrová a hutná, ale drobné záchvěvy, které rozeznala jen ona, jí dávaly tušit, že někde hluboko uvnitř něj je jeho dobré srdce. A všechno to, co mohla poznat, a co teď profesor skrývá za svými neprostupnými mentálními obranami.

Stála opodál a temné postavy utvořily kruh. V ten okamžik se doprostřed přemístil Voldemort. „Mí bratři. Vítám vás,“ ozvalo se syčivě z jeho odporných úst. Všichni strhli své masky. Hermiona si potvrdila, že rozpoznala Severuse správně. Vypadal o něco mladší. „Povolal jsem vás sem, abychom si užili trochu zábavy. Co říkáte?“ Rozhodil paže v teatrálním gestu. Profesorova smrtijedská maska sice ležela na zemi u jeho nohou, ale kamenný nečitelný výraz, který halil jeho obličej, jí způsoboval téměř bolest. „Náš přítel Lucius už se blíží s dnešní návštěvou.“ Poslední slovo téměř vyplivl se šíleným šklebem a v kruhu smrtijedů se rozezněl smích, který utichl v okamžiku, kdy zvedl ruku.

V tu chvíli se vedle Voldemorta objevil Dracův otec a vedle něj na zem upadly dvě postavy. Podobným způsobem jako předtím Hermiona. Neznámá starší žena a malá holčička. Propána! V Hermioně hrklo a krve by se v ní nedořezal. Rychle obrátila zrak k Severusovi. Jeho stále naprosto dokonale kamenná tvář neprozrazovala nic, ale v jeho očích problesklo na milisekundu zděšení. Toho si mohla všimnout jen ona, která s ním trávila skoro každý den už několik měsíců.

Matka se okamžitě s křikem vrhla k plačící asi pětileté holčičce, ale Voldemort je lusknutím prstů od sebe oddělil a rychle umlčel. Z ženina hrdla nevycházel žádný zvuk. Tichá otevřená ústa vypadala hrůzostrašně. V tu chvíli se Hermiona rozhodla, že se musí ujmout práce, kterou jí Minerva nabídla, protože musí ochránit od tohoto utrpení další děti, novou kouzelnickou generaci. Nesmí dovolit, aby se něco takového opakovalo.

„Ten odporný bastard leží mrtvý před jejich domem, který právě lehl popelem. Můj pane,“ podával zprávu Lucius o svých činech. Osud otce rodiny byl zpečetěn. Malfoy se úlisně poklonil.

„Výborně, můj věrný služebníku,“ pochválil ho Voldemort. „Tak přátelé, dobře si ji prohlédněte. Tahle prznitelka našeho čistého původu se spustila s mrzkým mudlou a zplodili kouzelnické dítě s nečistou krví. Odpornější bytosti na zemi není. Stává se v tomhle zkaženém světě, že se mudlům narodí dítě, které patří do našeho světa. Pokusíme se takové děti vymýtit. Je to proces. Ale mnohem horší je, když se čarodějka nebo kouzelník, který si je vědom dopadů, spustí s mudlou.“ Žena se opět rozběhla k holčičce.

„Crucio.“ Voldemort to slovo povaloval v ústech jako sladký bonbon, chutnější, než ta nejlepší pochoutka. Kletba okamžitě zasáhla matčino tělo, které se začalo svíjet v bolestech na zemi. Naprosto ochromená zarývala nehty do země, jakoby jí to mělo pomoct. „Dost,“ pronesl Pán zla znuděně. Žena přerývavě dýchala, ale stále ležela na zemi. Hermiona pozorovala duševní sílu matky, kterou posbírala, a začala se plazit po zemi k dítěti. Mateřský cit je daleko silnější, než jakákoliv kletba. O tom už se kouzelnický svět přesvědčil jednou.

Voldemort ženu mávnutím ruky odhodil zpátky od dítěte, žila, ale už se přestala hýbat. Mrazivý chlad vzduchu otřásal Hermioniným srdcem a do očí se jí draly slzy. „Proč mi to děláš, Severusi?“ Pomyslela si a uvnitř hlavy se jí ozvalo: „Abys o mně věděla vše.“

„Pro tuto příležitost jsem vybral speciálního člena našeho společenství.“ Otočil se po kruhu a jeho pohled zmijích očí se zastavil na profesorovi lektvarů. „Severusi, příteli, přistup blíže k nám.“ Poslechl, udělal dva kroky vpřed. V opodál stojící Hermioně se něco zlomilo. „Věřím, že se o to dítě postaráš...“ Voldemort naprosto přesně věděl, proč si vybral právě Snapea, který také pocházel ze smíšené rodiny. Matka čarodějka, otec mudla.

„Můj pane, nevím, zda je moudré plýtvat našimi silami na takové nedůležité záležitosti jako trestání neuváženého rozhodnutí jedné ženy.“

„Severus, naše skryté svědomí.“ Kruhem smrtijedů se nesl řehot. „Důslednost, příteli. Důslednost nám přinese splnění našeho cíle.“ Vysvětlil mentorsky Voldemort.

„Jistě, můj pane, důslednost především. Souhlasím. Ale nebylo by efektivnější, kdybychom své aktivity přece jen zaměřily na Pottera? Jak souvisí s naším plánem nějaká nemorální žena a její dítě?“ zkusil to znovu.

„Tak dost!“ zahřímal Voldemort a Severus se pod jeho pohledem sklonil. „Luciusi, náš přítel je natolik načichlý Brumbálem a Bradavicemi, že si zaslouží malou lekci.“

Jmenovaný vystoupil z kruhu a zamířil hůlku na profesora. „Crucio,“ pronesl s potěšením a zasažený padl na kolena. Všimla si, jak zatíná nehty do dlaní, které se mění v krvavé šrámy. Hermioně hučelo v uších a ruka jí instinktivně vystřelila po hůlce, ale pak si to rozmyslela. Stejně to byla pouze vzpomínka a ona nemohla nic dělat. Ta nemohoucnost ji rozdrásávala zevnitř.

„Stačí, příteli.“ Bolest polevila. Severus si urovnal hábit a vstal. „Tak?“

„Můj pane, děkuji,“ pronesl zadýchaně profesor lektvarů a přes své vlasy sledoval Voldemorta. Za závoji mentálních obran cítila prudkou nenávist po léta pečlivě pěstovanou a také pevně zadržovanou.

Voldemort se přiblížil ke Snapeovi a zpříma mu hleděl do očí. „Nyní uposlechneš můj příkaz?“

„Ano, můj pane.“

„Výborně,“ řekl syčivý hlas potěšeně a temná postava ustoupila stranou. Pohnul rukou a žena se zvedla alespoň na čtyři. Donutil ji, aby viděla, co se bude dít s její dcerou. „Nařizuji ti, abys na to dítě použil mučící kletbu.“

Severus namířil hrot hůlky na plačící holčičku. Jeho ruka na rozdíl od jeho myšlenek a emocí, které vířily Hermioninou hlavou, byla pevná. „Ne, prosím! Prosím!“ zakřičela ještě žena, ale někdo ze smrtijedů jí okamžitě umlčel.

„Avada Kedavra,“ pronesl profesor, jako když práskne bičem a okamžitě po vyslání zeleného světla hůlku sklopil.

Voldemort nespokojeně mlaskl. „Zkazil jsi nám zábavu, Severusi. Za to budeš pykat. Crucio. Crucio!“ Jeho tělo se opět svezlo k zemi.

Hermioně začaly mizet vzpomínky před očima, ale poslední, co zahlédla, bylo, že někdo ze smrtijedů vyslal smrtící kletbu na tu nebohou matku.

Zamrkala a několik vteřin jí trvalo, než si uvědomila, že sedí uprostřed jejich příjemné knihovny naproti muži, jehož pohled na ni byl nyní nedůvěřivý a v očích se mu zračila bolest.

„Zatraceně,“ zaklela. „Proč jsi mi to ukazoval?!“ Po tvářích jí tekly slzy. Ano, viděla toho už hodně, ale nikdy neviděla milovanou osobu páchat takové zlo. Nezlobila se na něj, ale naprosto ji skolilo vědomí neschopnosti. Že nemohla nic udělat, že se on nemohl více vzepřít, že se stalo zlo, které už nikdo nenapraví. Válka sice skončila, ale několik smrtijedů stále unikalo a životy těm, kteří byli zabiti či umučeni, už nikdo nevrátí. Ano, zachránil to dítě a ukončil jeho utrpení jednou pro vždy, ale stále to byla vražda.

„Aby sis mohla rozmyslet, jestli tu se mnou chceš zůstávat i nadále.“ Pronesl neutrálním tónem.

„Myslela jsem, že jsme si to už ujasnili.“ Utřela si rukávem oči a smutně ho sledovala. Jeho napjatý postoj se lehce uvolnil, ale útočný hlas ne.

„Ne zcela,“ odpověděl suše a měřil si ji pohledem. Čekal na její reakci.

Vjel do ní vztek. Proč jí pořád musí přesvědčovat o tom, jak je špatný a že by udělala lépe, kdyby ho opustila? „Ty jeden zatracený idiote!“ Vrhla se na něj ze své židle a začala bušit do jeho hrudníku pěstmi. „Co si to pořád myslíš!“ Vzala ho za ramena a silně s ním třásla. „Já tě miluji, chápeš, miluji! Severusi!“ Hlas se jí na okamžik zlomil. „Vím, jaké hrozné věci jsi musel dělat, ale smířila jsem se s tím. Není to lehké a asi nikdy nebude, ale já jsem ti už dávno odpustila a nic nemůže moje rozhodnutí změnit!“

Nic neříkal. Jen držel, aby si na něm vybila svou frustraci. Pak její ruce chytil a držel její zápěstí pevně. Posadil si ji na klín a objal ji. „Tak už mi přestaň ukazovat takové věci! Ať jsi dělal cokoliv, nemůže to změnit mou lásku k tobě.“

Sledoval její rozzlobený obličej z těsné blízkosti. Pak se jeho kamenný výraz projasnil. „Miluji tě, Hermiono.“ Vydechl tak samozřejmě, až je to oba překvapilo. Přitiskla své rty k těm jeho a přitáhla si ho za zátylek blíž.

„Slib mi, že už mi nebudeš ukazovat podobné vzpomínky.“ Požádala ho zadýchaně.

„Už nebudu. To ti slibuji,“ odpověděl a pak už jeho ruce bloudily po jejích prohnutých zádech a přitiskly si ji k sobě blíž. Hermiona cítila jeho vzrušení, ale zatím se snažila soustředit na knoflíčky jeho košile. „Počkej, Hermiono. Počkej,“ vydechl vrčivě do jejího ucha a postavil ji ze svého klína zpátky na zem.

„Co se zase děje?“ vrhla po něm neochotný výraz.

„Musím ti něco říct.“

„Už ne, Severusi, prosím tě. Já už nechci žádné složité zkušenosti.“

„To není tento typ informací,“ ohradil se a snažil se najít poslední zbytky racionální mysli.

„Poslouchám,“ odpověděla a pokoušela se zkrotit vlasy, které jí poletovaly kolem celé hlavy.

„Právě jsi viděla, jak moc tě chci. Věř mi, Hermiono, když říkám, že po tobě toužím už několik měsíců. Ale moje zatraceně staré konzervativní hodnoty mi nedovolí s tebou... vzít si tě takovým způsobem dříve, než budeme svoji.“

„Co-cože?“ udělala překvapeně a zůstala na něj naprosto nevěřícně zírat.

„Ano, slyšela jsi dobře.“

„Ty jsi mi právě řekl, že si mě chceš vzít? Ty, svatba?“

„Ano, je to přesně tak.“ Pomalu vstal a sledoval, jak se jí ve tváří zračí několik emocí.

Hermiona se musela dvakrát zhluboka nadechnout a zase vydechnout. „Netušila jsem, že ti to někdy vůbec řeknu, ale taky po tobě toužím už poměrně dlouho. Ale nikdy by mě nenapadlo, že by sis mě chtěl vzít.“

„Rozhodnutí je na tobě, ale chci se zeptat, jestli je to něco, o čem bys vůbec kdy uvažovala?“ Sledoval ji velmi soustředěně a pečlivě.

„A-ano. Asi ano.“

„Dobře. Pak tedy necháme tuhle debatu na dobu, až budeš připravená mi cokoliv říct, ať už bude odpověď jakákoliv.“

„Děkuju.“ Kroutila hlavou a pořád nemohla uvěřit tomu, co se to právě stalo. „A to... Nebude to pro tebe těžké? Já to vydržím, jsem žena, ale pro muže je to mnohem těžší.“

„Už pár týdnů je to pro mě neuvěřitelně těžké, ale léta sebeovládání mne naučily mnoho a kvůli tobě bych vydržel cokoliv. A nemohl bych se na tebe podívat s vědomím, že jsem tě nějakým způsobem zneužil, nebo ti ublížil. A nechtěl a nemohl bych se sebou žít, kdyby k něčemu takovému došlo.“

„Děkuji. A neměj strach.“ Usmála se a pohladilo ho po několikadenním strništi. Stoupla si na špičky a políbila ho. „Tohle můžu?“

„Líbání povoleno,“ odpověděl se smíchem a zvedl ji k sobě do náruče, aby mohl zlíbat bělostný krk.

Oba se na chvíli odmlčeli, než příjemné ticho přerušil on. „Takže – co si myslíš o tom, co jsi právě viděla? Zabíjel jsem, Hermiono.“

„Ano, ale milosrdně, vzepřel ses mu.“

„Odpouštíš až příliš snadno, děvče. Tohle nebyl jediný okamžik. Bylo jich mnohem více. A mnohem horších. Nevzepřel jsem se tak, jak bych měl. Jak bys ode mě očekávala. Mohl jsem to celé zastavit. Osvobodit tu ženu a dítě.“

„Ne. Ty víš, že nemohl. Prozradil by ses. Prozradil bys tak Brumbálův plán a zhatil Harryho možnost zabít Voldemorta osobně. Neočekávám od tebe nic, Severusi. Stalo se, co se stalo. Je mi líto životů všech, které jsi zabil. Strašně líto. Jsou to oběti války, konkrétní lidé, kteří mají své jméno, a věřím, že se dokážeme postarat o to, aby nebyli zapomenuti. Zaslouží si úctu. Ale čas nejde vrátit. Musíš žít dál. Neohlížej se do minulosti a žij teď. Mysli na budoucnost a na to, že porazíme všechny zbylé smrtijedy a spravedlnosti bude učiněno za dost.“

„Jsi moudrá, má milá.“ Usmál se krátce. „Kéž by to šlo tak lehce, jak krásně a pravdivě to říkáš.“

„Půjde to, věř mi, jen tomu dej čas. Prosím.“ Tón jejího hlasu se proměnil v naléhavý. Znovu ho objala a on zabořil obličej do jejích vlasů. „Mučili tě. Je mi to moc líto.“

„Kvůli tobě dám. A nedělej si starosti, byl jsem na jejich zvrácené hrátky s mou osobou zvyklý.“ Po chvíli zvedl hlavu a v jeho obličeji se zase objevil ten kamenný výraz. „Teď se běž vyspat, prosím. Musím se jít přichystat na zítra. Vrátím se až za pár dní. Nečekej na mě.“

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Mors principium est 21: