OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Knocking on Heaven's Door: Kapitola dvacátá šestá

25.05.2019 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1084×

Důležitý rozhovor

Na první svátek vánoční ráno Isa vycupitala z pokoje bosky. Celý dům ještě spal, což bylo pochopitelné, vzhledem ke skutečnosti, že hodiny dole ve vstupní hale ukazovaly teprve půl sedmou ranní. Jen z kuchyně se nesla vůně kávy a tu a tam zařinčela nějaká ta poklička, z čehož odvodila, že Lucky byl v plné polní na misi příprava snídaně. Neměl to, kluk, lehké. Na Vánoce se do vily Gun Aim – sídla MacDougalových – sjížděla celá přeživší rodina. Nebyli tu tedy jen Iago, Isa a Maime, ale také Theodore, strýc Julian (který se letos dokonce uvolil k přespání) a Theodorova babička, lady Elizabeth Nottová, nejlepší přítelkyně Isiny babičky. Obě dámy již byly vdovy a obě vlastnily domácí skřítky, kteří jim byli oporou. Skřítek lady Maime se jmenoval Vincent, zatímco skřítek lady Elizabeth byl Dante. 

Isa proběhla halou a zaplula do obýváku, kde se, pod zlato-modře ozdobeným smrkem, skvěla hromada dárků. Rok od roku jich bylo víc a víc. Tedy, ne že by to Ise vadilo – přece jen dostávala rok od roku víc věcí. Šlo o to, že se cítila před příbuznými trapně, když každému dala jeden, maximálně dva dárky. Více si toho totiž, bez příjmu, nemohla dovolit. Theodore na tom nebyl o nic lépe.

Jakmile přišla blíže ke stromečku, dolevitoval k ní začarovaný tác s cukrovím. Poslušně si vzala datli namáčenou v čokoládě a pustila se do ní místo snídaně. Naštěstí ještě přízemím nevyhrávaly vánoční písničky, neboť její otec ještě spal, a tak tu nebyl nikdo, kdo by je zapnul.

U krbu Issy rozpoznala obrysy nového koštěte, pravděpodobně nejnovějšího modelu Kulového blesku, nejspíš pro Theodora, aby měl sedmadvacátého s čím machrovat před spolužáky. Na okenním parapetu zase ležela neobalená, dlouhá, obdélníková krabička s hůlkou z drahého, exotického dřeva a s atypickým jádrem. Hůlky sbírala Elizabeth Nottová, Theodorova babička, a tak jí Iago MacDougal ze svých cest vždycky nějakou přivezl.

Otřepala se zimou a přitáhla si šátek, který jí halil ramena. Dostala ho včera od babičky a okamžitě si všimla, že hrozně hezky voněl, třebaže celá léta ležel netknutý někde ve skříni sídla Rosierových. Babička jí řekla, že patřil její sestře Vindě, která ho nejspíš začarovala.

Spatřila pod stromkem hned několik dárků se svým jménem, nejvíce ji ale zaujala čtvercová krabice, na jejíž cedulce bylo Isobelino jméno napsáno známým rukopisem. Babička. Musela překročit pár dalších krabiček, aby se k němu dostala. Dárek obsahoval dva podlouhlé kusy dřeva tmavě červené, žíhané barvy - paličky. Isa jich, narozdíl od jiných bubeníků, neměla moc. Měla své oblíbené, které jí před lety koupil otec, a pak ještě jedny, náhradní. Tím ale její výbava končila, proto byla poměrně překvapená, když dostala nové, ještě k tomu od babičky.

„Líbí se ti?“ Zpoza Mrzimorčiných zad se k ní donesl nezaměnitelný hlas. Usmála se, než se otočila čelem k babičce.

„Žertuješ? Jsou nádherný!“ vyjekla nadšeně. „Jak jsi věděla, že se mi budou líbit?“

Maime se zasmála. „Miláčku, znám tě bezmála sedmnáct let. Budeš se divit, ale není těžké odhadnout, jaký dárek by ti mohl být po chuti.“

Issy se zakřenila, u čehož rozhodila rukama. „No jo no, holt jsem předvídatelná!“

„Ale jen v tom nejlepším slova smyslu,“ uklidňovala ji Maime a pohladila ji po paži. „Doufám, že nám s nimi dnes večer něco zabubnuješ. Být tebou, vzala bych si je i na Narcissinu party. Ukaž jim, zač je toho loket!“  

„P-party?“ vyhrkla Isa překvapeně. „Ale… já o ničem nevím.“

Žena přimhouřila oči. „Iago ti to neřekl? To je zvláštní, mně to hlásil, jen co jsem překročila práh. Od Malfoyových prý přišla pozvánka, na detaily se ptej otce.“

„Aha, já tam ale nemůžu jít,“ informovala ji věcně, „ve čtvrtek jedu za Morag.“   

„Ach tak…“ Maime z plic vydechla přebytečný vzduch, přičemž se zatvářila přesně tak, jak se tvářila většina lidí, když jim řekla o sestřině stavu. Litovala ji, ale musela se ovládnout, protože věděla, že Isa lítost neuznává. „No, to je nešťastná shoda okolností. Jak se jen bude cítit Theo, když bude sám mezi těmi snobskými supy? A co teprve ten pěkný blonďák – mladý Malfoy? Jsem si jistá, že se na matčin večírek chystal jen kvůli tobě.“

Bruneta zalapala po dechu a vytřeštila na babičku oči. Odkud to, kruci, věděla?! 

„Eh… p-proč by mělo záležet na Malfoyovi?“ Pokoušela se znít netečně. Že se jí to nepovedlo, zjistila záhy. Maime se totiž rozesmála, upřímně a zvonivě, smíchem připomínajícím tátův.

„Prosím tě,“ promluvila žena smířlivě, přičemž pobaveně zakroutila hlavou. „Přede mnou nemusíš nic předstírat, nebudu tě soudit.“

Na to Isa rezignovaně vydechla a divoce se začervenala. Uhnula pohledem, třebaže se jí do jisté míry ulevilo. Pro jednou nemusela nic vysvětlovat, nemusela se obhajovat ani omlouvat.

„Jak jsi to poznala?“ otázala se Isa značně odevzdaně.

Lady MacDougalová zdvihla ruku a ukázala kamsi za ni. Mrzimorka se tedy otočila, aby se pohledem setkala s osamoceným dárkem, ležícím na daleko větší krabici. Vyčníval z ostatních krabic, krabiček a tašek, neboť byl zabalen do růžového papíru s logem Ballycastelských netopýrů – Isiným oblíbeným famfrpálovým týmem (a vlastně i oblíbeným týmem všech Severoirů). Nechápala, že si ho nevšimla dříve.

„Přinesl ho osobně,“ osvětlila Maime, „včera odpoledne. Byla bych pro tebe bývala došla, ale s Theem jste se zamkli ve tvém pokoji, z čehož jsem odvodila, že nechcete být rušeni.“

„O-on tady byl?!“ Ise div nespadla brada.

*** 

„Jaký je účel vaší návštěvy?“ otázala se ústa v železném obličeji, do něhož se přetvořila část vstupní brány Malfoy Manor. Když se branka začala měnit, pochopitelně to byl rachot, a tak Isa vyjekla a uskočila. Nyní na plot vejrala s otevřenou pusou, třebaže byla čarodějka a ve světě kouzel se pohybovala dost dlouho na to, aby ji hned tak něco nepřekvapilo. No, Malfoyovi a jejich majetek už holt měli na lidi takový efekt.

„Ehm…“ pročistila si hrdlo. „M-mám se bavit s plotem?“

„Účel!“ zopakovala brána už poněkud nevrle, což Isu vyvedlo z míry.

„Přišla jsem za Malfoyem, za Draco Malfoyem,“ raději vychrlila odpověď, neboť nikdo nemohl tušit, čeho všeho byla branka schopná.

„Musím znát účel!“

„Kristepane, uklidni se, co na mě máš co vyřvávat?!“ zaječela rozlíceně Isa, přičemž se zamračila. „Potřebuju s mladým pánem probrat záležitost osobního charakteru, do čehož ti vůbec nic není, protože jsi plot!“ 

Brána očividně nebyla nastavená na hádky o ničem jiném, než o účelu návštěvy hostů, a tak na Mrzimorčinu urážku neodpověděla. Právě naopak. Kovové tyčky se rozpletly a po hubatém obličeji najednou nebylo ani slechu, ani dechu. Brána už zase vypadala jako brána, tedy mrtvá a nehybná. Ale aspoň se konečně před Isou otevřela. 

„Krucinál! Malfoyoviny kam se podívám,“ zaklela pod vousy předtím, než vstoupila.

Blížila se k domu – ne, spíše k zámku – po cestičce sypané bílými oblázky. Jeden by řekl, že si (obzvláště se svou nemotorností) bude muset dávat bacha, kam šlape, ale ono ne – každý krok se zdál být krokem po obyčejném chodníku z betonových kostek. Ach ti Malfoyovi, mysleli úplně na všechno.

Vpravo od ní se, na dokonale zastřiženém paloučku, vyskytoval páreček bílých pávů, vlevo zas byla dvojice obyčejných modrých. Isa tušila, že bude mít dům velkou a upravenou zahradu. Možná, že tu někde byla i fontána – Malfoyovi byli přesně tím druhem lidí, který si pořídí kašnu prostě proto, že může.

Vystoupala po schodech z bílého mramoru a udělala pár kroků ke dveřím. Musela uznat, že Malfoy Manor bylo dechberoucí. V porovnání s vilou Gun Aim, která, třebaže byla po generace sídlem MacDougalovic klanu, bylo sídlo Malfoyových na první pohled větší, obklopovaly jej větší pozemky a mělo více pater. Dokonce mělo šest věžiček, z čehož odvodila, že se jednalo o neogotický stavební sloh. Otřásla se, protože si v ten moment vybavila scénu z Poeovy povídky Pád rodu Usherů. V té bylo sídlo propojeno s jeho obyvateli jakousi magickou silou a s úpadkem baráku docházelo i k úpadku rodu. No, doufala, že to nebyl případ Malfoyových…

Už už zdvihala ruku k zaklepání na vstupní dveře, když se před ní rozletěly dokořán a v nich se objevil drobný, dost možná podvyživený skřítek.

„Vítejte, slečno.“ Uklonila se Winky.

„Ahoj,“ odpověděla na pozdrav a sundala si kabát, který pak předala skřítce. „Jsem Isobel MacDougalová. Potřebuju mluvit s Dracem.“

„Winky ví, mladý pán jí řekl, že slečna možná dorazí. Pán mladou paní očekává v salonku maleb. Slečna může následovat Winky, dovede ji tam.“

„Fajn, díky.” Následovala skřítku přes přízemí k pokoji na konci hlavní, spojovací chodby. Isa si všimla slabého odéru alkoholu, který se za skřítkou linul. Nakonec usoudila, že nejspíš připravovala jídlo s použitím alkoholu.

„Dá si paní něco k pití nebo k jídlu?” otázala se skřítka ještě za pochodu.

„Černý čaj s medem a citronem, prosím,” pípla Isa v odpověď.     

„Jistě, hned to bude.” Skřítka se zastavila přede dveřmi nějakého salonku a uklonila se snad až k zemi. Isa usoudila, že to byl pokoj, kde na ni Draco čekal. Zhluboka se nadechla a zvědavě nakoukla dovnitř, než vsoupila.

Seděl v křesle, do doby, než ji zaznamenal. Pak se vymrštil na nohy, v důsledku čehož zasyčel bolestí. Rukou se chytnul křesla, u čehož se mu vyhrnul rukáv, a tak si Isa všimla jeho zabandážované ruky.

„Co se ti stalo?” vydechla instinktivně, namísto pozdravu. Draco by se nejspíš byl býval zašklebil, kdyby na to měl sílu.

„Taky tě rád vidím,” opáčil ironicky. „Máš se?”

„Žiju.” Pokrčila rameny. „Za to ty vypadáš, jako že se tu každou chvíli složíš. Takže se zeptám znova, co se stalo?”

Draco se přichytil sedačky, neboť se mu zatočila hlava. Krevní deficit spolu s nízkým tlakem byl smrtelnou kombinací.

„Sedni si." Volnou rukou kývnul ke křeslu naproti tomu svému. Isa k němu těkla pohledem a nakrčila obočí. Nic ale neřekla a sedla si do něj. Mladík statečně, způsobně počkal, dokud se neusadila, než se i on uvelebil ve svém oblíbeném, vlevo od krbu.

„Setkal jsem se s tvou babičkou,” nadnesl téma z jiného soudku. „Milá dáma. Je máti tvé matky nebo tvého otce?”

„Táty,” odpověděla pohotově a nadechla se k návratu zpět k tématu Dracovy bandáže. Jenže on ji přerušil.

„Bydlí s vámi?” otázal se rychle.

„Ne, jezdí jenom párkrát do roka. Řekneš mi už-”

„Zajímavé. Jak se jmenovala za svobodna?”

„Draco!” Zamračila se na něj, neboť jí došla trpělivost. „Nech toho!”

Pozdvihnul obočí. „Čeho?”

„Odbíháš od tématu!” rozčilovala se bruneta.

„Ne, zajímám se o tebe,” prohlásil pevně. Cítila, že s ní manipuloval, ale nevěděla, jak z toho ven. „Což se jaksi o tobě, v souvislosti se mnou, říct nedá!”

Isa zatnula ruce v pěsti.

„Jo tak, takže chyba je vlastně na mojí straně, zatímco ty jsi hotový svatý Petr!” shrnula to rozčarovaně. Pak napočítala do desíti, a než stihnul něco říct, promluvila znovu, již o dost smířlivěji: „Merline, podívej se na nás. Takhle nesmyslně se hádáme jenom proto, že mi nechceš říct, co se stalo. Draco, já… nechci po tobě, abys mi říkal všechno. Sakra, já nechci být stíhačka - nikdy jsem taková nebyla a nehodlám s tím začínat!” Bezradně rozhodila rukama. „Ale tohle je prostě velký, vždyť se na sebe podívej! Seš bledej jak stěna, máš kruhy pod očima, úplně očividně tě něco bolí a já mám o tebe prostě strach!”

Draco se zarazil a s ním se zarazila i Isa. Vsadil by se, že mu nechtěla vysolit celou pravdu (včetně toho, že se o něj bojí), ovšem stalo se a ona se tak musela potýkat s následky.

„Máš o mě strach,” zopakoval částečně nevěřícně, částečně pobaveně a částečně úlevně. Její absolutní upřímnost jej zaskočila a pobavila, úlevu pocítil proto, že strach o jeho osobu dokazoval, že k němu něco cítí, a to zas znamenalo, že v tomhle emocionálním zmatku a binci nebyl sám. Posunul se v křesle dopředu (tedy směrem k ní), dokud ho bolest nezastavila. Všimnul si, že brunetka také zareagovala - rovněž se posunula jemu vstříc, na její tváři se však objevil ustaraný výraz. „Znamená to, žes mi odpustila? A co to z nás dělá, Isobel? Jsme pár, nebo ne?”

Našpulila rty a trhla rameny. „Hele, já se ptala jako první, tys mi ještě neodpověděl,” poznamenala věcně. „Upřímná komunikace je základem jakéhokoli vztahu, tak koukej vysolit pravdu, Zlatovlásko.”

Draco si povzdechnul, uhnuv pohledem. Věděl, že bude muset lhát a upřímně, nebylo mu z toho zrovna veselo. V porovnání s jinými lidmi, lhaní Isobel pro něj nebylo nijak jednoduché. I rodičům se mu lhalo snadněji než jí, nemluvě o spolužácích. Přisuzoval to pronikavému pohledu jejích očí. Poměrně nedávno si totiž uvědomil, že v těch bouřkových mračnech neprobleskávaly jen kousky její duše, ale měly taky jedinečnou schopnost proclít kousky duše jeho vlastní.

„Dobře. Ale budeš zklamaná. Není to nic neobvyklýho, jenom důkaz toho, že ani já bohužel nejsem neomylný,” vydechnul rezignovaně. Isa pozdvihla obočí. Nedalo se svítit, musel jí zpříma kouknout do očí, jinak by mohla pojmout podezření. „Pamatuješ, jak jsme v listopadu v lektvarech připravovali Veritaserum?”

„Jistě,” přitakala. „Na to se dá těžko zapomenout, dostali jsme z něj s Theodorem enko - letos moje nejhorší známka z lektvarů.”

„No, já jsem ho zkoušel vylepšit a dopadlo to takhle,” vyhrnul si oba rukávy, čímž dal na odiv zabandážované ruce. Isa se k nim okamžitě přesunula pohledem, u čehož se zamračila.

„Popálil ses?”

Přikývnul. „A ne jenom to. Ten dryák propálil díru do stolu. Ukážu ti ho, jestli chceš důkaz.”

Isa pátravě přimhouřila oči. Nebyl si jistý, jestli mu na to skočila. Doufal ale, že se bude držet svého předsevzetí nebýt stíhačka.

„To nebude nutný,” prohodila po chvíli zvažování. „Cos s tím lektvarem dělal? Myslím, jak jsi ho chtěl vylepšit?”

A sakra.

„Nó… když se na to zpětně podívám, byl to nesmysl,” protáhnul ve snaze získat nějaký ten čas, přičemž se očima líně vrátil k těm jejím. Z jeho výrazu tedy nebylo patrné nic, kdyby se ale zaměřila na jeho srdce, zjistila by, že začalo bít mnohem rychleji a ztěžka. Kruci, kruci, kruci! Jak to, že nepočítal, že by se mohla na něco takového zeptat? Byla chytrá, ksakru, jak na to mohl zapomenout?! „Snažil jsem se do něj přidat mučenku, protože ta je účinným sedativem. Jenže se to zvrtlo, ten lektvar začal prskat po celý místnosti a já, jak jsem se to snažil dát do pořádku, jsem bokem zavadil o kotlík a vylil ho.”

Bruneta se přemýšlivě kousla do rtu. Ze zmatení v jejích očích pochopil, že jí nedocházely souvislosti.

„Já to asi nechápu,” prohlásila. „Proč bys tam dával další sedativum? Vždyť se tam dává meduňka, ta zklidňuje.”   

„Křiklan nám v hodině říkal, že Veritaserum neúčinkuje na všechny stejně. Někteří hned začnou říkat pravdu, jiní se mu ale dokážou ubránit. Jsem si vcelku jistej, že tohle je způsobené tím, že meduňka je příliš slabý sedativum.”

„Jo ták!” Tvář jí rozzářilo prozření. „Jako, že čím víc je člověk oblbnutej, tím snáž říká pravdu...”

„Přesně tak." V koutcích mu zacukalo. Byl rád, že dosáhnul svého, a ještě radši byl za zjištění, že tuhle šarádu dokázal dovést až do konce.

Opatrně se natáhnul před sebe a vzal do dlaní její ruce. Byly menší než jeho, avšak byly podobně studené. Už několikrát předtím si všimnul, že byla podobně zimomřivá jako on. Dalo se to pochopit - oba byli kost a kůže, jen Isobel musela, podle Dracova názoru, vážit tak nanejvýš padesát kilo i s postelí. Což bylo, na její věk i výšku, dost málo. On - obr s váhou totožnou s tou, kterou měl ve čtvrťáku - jí ale rozhodně neměl co vyčítat.

„Takže,” začal pomalu. „Teď dlužíš odpověď ty mně.”

Isa vydechla z plic všechen vzduch a uhnula očima. Bylo jasné, že se snaží ve své hlavě dobrat k řešení, ovšem byla nervózní a Dracovi připadalo, že i trochu bezradná. Připomínala mu laň lapenou v záři reflektorů.

„Nevím, jestli jsem ti odpustila. A nevím, jestli jsme pár,” broukla tiše. „Chceš abychom byli? A proč vlastně chceš mermomocí získat nálepku něčího kluka? Myslela jsem, že na takové cejchování tě neužije.”

Stisknul její ruce, u čehož se zamračil. „Nechci nás cejchovat, jenom bychom si měli udělat jasno v tom, jak to mezi náma je. Jsem připravený získat si znovu tvoji důvěru, ale nebudu se o tebe s nikým dělit, Isobel.”

„Já nikoho jinýho nemám. S kým by ses o mě měl dělit?”

Tentokrát to byl Draco kdo uhnul pohledem. No, zatím mu teda nedávala nic zadarmo.

„Na tom nesejde…”

„To si teda piš, že sejde,” odsekla Mrzimorka, přičemž rukama ucukla z jeho sevření. „Děláme to spolu už tak čtyři měsíce a ty si o mně stejně furt myslíš, že bych to klidně hrála na dvě strany? Nejsem žádná děvka!” 

Zaskřípal zubama. „Tak proč jsi mi neřekla, že jsi chodila se Zabinim? Je jedním z mých nejlepších kamarádů. Kdyby mezi vámi už nic nebylo, neměla bys důvod mi to neříct.”

„Šmarjá, s Blaisem jsem se rozešla už před prázkami, teď s ním sotva prohodím nějakou tu větu, a i to je mega divný,” osvětlila ostře. „A neřekla jsem ti to proto, že ti do toho nic nebylo.”

„Proč jste tajili, že jste spolu?”

„Proč asi.” Isa na něj poněkud otráveně zamžourala. „Ze stejnýho důvodu, proč to teď tajíme i my dva. Zmijozelský princ a Mrzimorka-krvezrádce. To by lidi prostě nerozdejchali!”

„Říkalas, že ti nezáleží na tom, co si o tobě myslí ostatní,” podotknul zarputile.

„Ano, ale Blaisovi by na tom, dříve nebo později, záležet začalo,” vydechla unaveně. „Podívej, jedna z obrovskejch výhod Mrzimoru je, že se o nás nikdo nestará. Nic se od nás nečeká, nejsme pod drobnohledem, bavíme se se všema, jeden druhýho nesoudíme a většina z nás ani v hradu nemá nepřátele. Nic z toho se ale bohužel o ostatních kolejích říct nedá! Takže kdyby se to provalilo, mě by se to nejspíš nijak nedotklo, ale dokážeš si představit, jaký bugr by to vyvolalo třeba u vás, ve Zmiju?”

Měla pravdu, to jí musel nechat.

„Proto ses s ním rozešla?” otázal se zpříma.

„Ne, dala jsem mu valé proto, že se začal chovat jako idiot. Já o nás nesměla nikomu říct, ale on si klidně chodil po Zmijozelu a rozhlašoval, jak bylo lehké mě svést,” zašklebila se. „Proto jsem ti dlouho nevěřila. Nevěděla jsem, co máš za lubem. Bylo dost dobře možný, že se Blaise chvástal i před tebou a tys mě mohl chtít dostat do postele jenom proto, abys zbytku svý koleje dokázal, jak jednoduše se MacDougalový dá dostat do kalhotek, když seš zmijozelskej bad boy.”

Draco zalapal po dechu. Tohle všechno že se jí honilo hlavou ještě v září?

„Něco takovýho bych ti nikdy neudělal,” bránil se.

„Já vím, byla jsem paranoidní.” Na tváři se jí objevil drobný, omluvný úsměv a tentokrát to byla ona, kdo se natáhnul po jeho ruce, kterou stiskla, a bříškem palce něžně přejela po jejím hřbetu. Malfoy si nestěžoval. „Hádám, že teď už tě znám trochu líp než v září.” 

„Přesto mě neznáš tak, jak bys mě měla znát, když už spolu chodíme,” zabrblal zhrublým hlasem.

Isa si povzdechla a opřela se zády do opěradla křesla. Paže si položila na ruční opěrky a uvelebila se. Tahle konverzace byla, s největší pravděpodobností, ještě na dlouho. Kupodivu ji ta představa ani zdaleka netížila, právě naopak.

„Fajn, tak teď se budu ptát já, jo?” pronesla odhodlaně a počkala, dokud nepřikývnul. „Co bys udělal, kdyby teď těmihle dveřmi prošla tvoje máti?”

Pozdvihnul obočí. „Vůbec nic. Neděláme tu nic špatnýho.”

„Tak jsem to nemyslela,” nesouhlasně našpulila rty. „Jak bys mě představil a jak by ses cítil?”

Zaváhal, neboť si nebyl jistý odpovědí. I přesto, že si vyjasnili, jak to mezi nimi bylo, museli to držet v tajnosti. On to musel držet v tajnosti. Dokázal si živě představit, že kdyby se o ní dozvěděl Voldemort, dostal by na něj další páku. A to nemohl dovolit. Nedokázal by žít s vědomím, že by jí někdo ze Smrtijedů mohl ublížit kvůli němu. 

„Neřekl jsem, že nás dva nechci držet v tajnosti. Lhal bych o tobě, ale nedělalo by mi to radost,” prohodil diplomaticky. Výraz, který v její tváři následoval, ho překvapil. Nemýlil-li se, mihlo se v ní zklamání, což u ní rozhodně nečekal. „Iso, já-”

„Ne, v pohodě.” Zvedla ruce v jakémsi pacifikačním gestu. „Mně to takhle vyhovuje.”

Nedůvěřivě na ni kouknul. „Jsi si tím jistá?”

Rychle přikývla. Ve skutečnosti si jistá nebyla. Nebyla si jistá většinou z toho, co mu tu dneska řekla. Tenhle led, na kterém teď oba bruslili, byl hodně tenký. „Hele, nezdržuj to, Zlatovlásko. Plýtváš tu mým časem na kladení hlubokých, filozofických otázek.”

Zakřenil se.

„Hluboké a filosofické…” zopakoval pobaveně. „Co třeba?”

„Třeba… jaká je tvoje oblíbená barva?”

Draco pozdvihnul obočí. „Páni, tím jsi teda překročila hranici tabu,” podotknul sarkasticky.

Isa se zachechtala. „Ale vážně. Jakou máš nejradši?”

„Tmavě modrou.”

„Opravdu?” vyhrkla ze sebe překvapeně. „Havraspárskou tmavě modrou?” 

„Tmavší,” osvětlil jednoduše. „Byla jsi někdy na Orknejích?”

Zamyslela se. „Nejsem si jistá. Možná, když jsem byla malá… proč?”

„Asi před dvěma lety jsme s našima byli v Kirkwallu. Pršelo snad celý týden, co jsme tam byli. Obloha byla pořád ocelová, fičel ledový vítr. Stál jsem na útesu a díval se dolů. Moře bylo rozbouřené, byly vlny vysoký snad tři metry. Tříštily se o patu útesu, a když jsem si, po pár minutách, olíznul rty, cítil jsem na nich mořskou sůl.”

„Hotovej Karibik,” poznamenala potutelně.

„Skoro jo,” uculil se. „No, to moře ale mělo hrozně zajímavou barvu. Nebyla to taková ta typická tmavě modrá, jakou známe z Černýho jezera za hradem, a nebyla to ani zelená. Byla hrozně tmavá, spíš do černa. Připadalo mi, že se v ní odrážely ty ocelový mraky,” pokračoval ve vyprávění. „Tak přesně takovou modrou mám nejradši.”

„To je hezký,” věnovala mu milý úsměv. „Mimochodem, v Severním Irsku máme taky často velký vlny a ještě častěji prší. Myslím, že bys k nám měl někdy přijet. Třeba zjistíš, že naše modrá je podobná tý tvý.”

Blonďák vyzývavě naklonil hlavu na stranu. „Ale, ale… zdá se mi to, nebo mě nenápadně zveš k sobě domů, krásko?”

Bruneta trhla rameny a zatvářila se svatouškovsky. „A kdyby? Můj otec ti fandí, můžeš u nás být pečený vařený.”

Předklonil se, tentokrát tak, že se předloktími opřel o stehna. V očích se mu zaleskla známá, nebezpečná jiskra a on podstatně ztišil hlas. „No, otázkou je, jestli mi bude fandit, i když zjistí, že chodím s jeho dcerou.”

„To nevím, ale nic se neboj, Zlatovlásko. Jestli si s otcem dáte duel, budu ti držet palce,” uculila se, pomalu vstala z křesla a dala si záležet, aby neudělala nic nemotorného. Nakonec se jí podařilo přejít k němu a usadit se na ruční opěrku jeho křesla.

Draco ji celou dobu ostražitě pozoroval. „Tos mě teda uklidnila. Já už se bál, že bys tam naběhla s foťákem.”

Přemýšlivě naklonila hlavu na stranu. „Čéče, to je ale skvělej nápad. Něco takovýho by se mělo zdokumentovat pro další generace,” škádlila ho. Blonďák se pobaveně zašklebil, než si ji stáhnul na klín. Isa sice vyjekla v hraném pobouření, ovšem v realitě se smála.

Malfoy se zklidnil jako první. Chytil její ruku do svých a zaměřil se na ni. Zvážněl a ona odtušila, že bylo po srandě.

„Iso…” začal, ale ona mu přiložila ukazováček na ústa, pohladíc ho po tváři.

„Odpustila jsem ti v momentě, kdy jsem u Katie uviděla ty pivoňky, jestli tě zajímá tohle.”

„Tys za ní byla?” Oči se mu rozšířily překvapením. Issy přikývla.

„Jistě, je to moje kámoška.”

Draco se, nějakým zázrakem, zatvářil ještě bezradněji, a tak Issy ztěžka vydechla.

„Podívej, nemá smysl trápit se pro minulost, Zlatovlásko,” broukla tiše. „Co se stalo, stalo se, ani jeden z nás už to nezmění. Jenom ty sám víš, jestli ses poučil ze svých chyb - já upřímně doufám, že jo. To je ale vesměs všechno, co v téhle věci ještě můžeš udělat.”

Pozorně ji poslouchal, dokud nedomluvila. Pak se narovnal, chytnul její tvář do dlaní a políbil ji, nezvykle něžně a procítěně.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Knocking on Heaven's Door: Kapitola dvacátá šestá: