OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Knocking on Heaven's Door: Kapitola dvacátá první



Knocking on Heaven's Door: Kapitola dvacátá prvníBlíží se Vánoce, studenti Bradavic jedou domů. Kapitola okrajově o Ise, hlavně ale o tom, co, po příjezdu domů, čeká Draca. Enjoy. :)

Příjezdy

„Edno?“ vydechla Isa tázavě poté, co mezi lidmi na peróně konečně spatřila známou tvář.

„Issy! Tak ráda tě vidím!“ Plavovláska roztáhla ruce a jala se ji obejmout. Isa se ani nepokoušela skrýt šok z toho, že ji tu tentokrát nečekal otec, ani jeho nejnovější sekretářka, ba dokonce ani Lucky, ale plánovačka večírků.

„A ty musíš být Theo.“ Na mladíka po Mrzimorčině boku se vřele usmála, načež k němu natáhla ruku. „Moc mě těší. Tolik jsem toho o tobě od Isy slyšela.“

„Eh, mě taky těší, Edno,“ odpověděl Theodore poněkud rozpačitě, jelikož netušil, o koho šlo.

Pak už se slova chopila Isa. „Páni, to je překvápko. Jak to, že nás vyzvedáváš ty?“

Edna ji obdařila upřímným, širokým úsměvem. „Iago se mi ozval včera večer s tím, že je ve vyzvedávání na řadě on. Na Ministerstvo ale dorazila zahraniční delegace, se kterou je třeba neprodleně vyjednávat. Odvolali ho přesto, že má dovolenou.“  

„Jó, o tom jsem dneska ráno četl ve Věštci! Ten článek psal sám šéfredaktor Barnabas Cuffe, tak jsem neodolal.“ Theovi se zájmem rozšířily zorničky. „Jsou to Švýcaři. Přijeli proto, že si čím dál víc zazobaných našinců vkládá peníze do jejich bank. Nejčastěji jsou to ale lidi, na které jsou našim ministerstvem uvaleny sankce, protože jsou podezřelí ze spolupráce s Vy-víte-kým,“ dramaticky se odmlčel.

„Ano, taky jsem to četla.“ Edna nakrčila obočí a na jejím čele se objevilo několik ustaraných vrásek. „Švýcarsko tak musí řešit dilema, jak zůstat neutrální, a přitom nepřijít o zisky.“

„Tss, Švýcaři,“ prskla Isa opovržlivě. „To jim dvě světový a dvě kouzelnický války nestačily k tomu, aby pochopili, že neutralita se prostě v Evropě nenosí?“

„No, za Grindelwalda i za Hitlera jim to se zisky vycházelo hodně dobře právě proto, že byli neutrální,“ podotknul Nott věcně.

„A pak kdo je tu materialista, že?“ Isa ho pěstí bouchla do ramene, jak už měla ve zvyku, když s ní nesouhlasil. „Pointou je, Theodore, že kdyby nebyli Švýcaři škrťácký hyeny, žádná peněžní suma by je nepřiměla otočit se zády k dalšímu psychopatovi, kterej plánuje z Evropy udělat kůlničku na dříví.“

„Jenže-“

„Promiňte!“ Edna zvýšila hlas, u čehož nervózně koukla kolem. Zřejmě zjišťovala, zdali jejich konverzaci někdo neposlouchal. „Je skvělé, že vás zajímá politické dění, ale probírat ho takhle na veřejnosti je nebezpečné!“   

„A co jako?“ Issy se bouřlivým pohledem přesunula na blondýnu. „Můžu si říkat, co chci. Já se nebojím!“  

„To vidím,“ vydechla Edna smířlivě. Bylo jasné, že čelila zásadnímu problému, a to jak ty dva dostat domů živé a zdravé a nenaštvat přitom dceru šéfa. „Podívej, já nepopírám, že máš právo mluvit, o čem chceš, ale je rozdíl, jestli to děláš v bezpečí domova, nebo na nádraží.“

„Jo, Iso, zklidni se,“ přidal se Theo. „Edna je za nás teď zodpovědná, takže zařaď zpátečku a dělej, co ti říká.“

Isa nepochybovala, že to řekl proto, aby se před blondýnkou blýsknul.

„Děkuju, Theo.“ Plavovláska jej obdařila drobným úsměvem, takže Theodorovo hujerství dokonce i mělo smysl. „Pojďme. Podle posledních zpráv vám Lucky chystá palačinky.“

„Juchů!“ zajásala bruneta. „Teda, já si vždycky, po těch čtyřech měsících v Bradavicích, nejlíp uvědomím, jak skvělý mám domov.“  

„To je fakt, máte na zahradě famfrpálový hřiště,“ souhlasil Theo, přičemž zatlačil do vozíku se svým kufrem. „Což mi připomíná, že bychom mohli na dvacátýho sedmýho pozvat pár kámošů a zalítat si. Co ty na to?“

Isa trhla rameny. „Proč ne. Ale předem hlásím, že pozvu Ginny, Cho, Katie Bellovou a Aneurina Cadwalladerů. Takže se podle toho zařiď, nechci tu žádný mezikolejní dramata.“

Theodore se zatvářil krajně nespokojeně. „Moment, není náhodou Cadwallader z Mrzimoru?“

„Ano, je. A Ginny je v Nebelvíru, a ještě k tomu Weasleyová,“ prohlásila Isa s hranou dramatičností. Kráčeli jednou z úzkých uliček přilehlých k nádraží. Edna se chovala naprosto profesionálně – dopřávala těm dvěma prostor, ani se neotočila, jenom je vedla uličkou dál, aby se mohli bezpečně přemístit. „Máš s tím problém, Notte?“

„To teda mám, MacDougalová,“ hádal se Zmijozel. „Myslel jsem, že pozveme kámoše. Lidi, se kterýma se bavíme, který známe a který znaj nás!“

„Všechny, který jsem ti tu vyjmenovala, znáš. Jsou to moji kámoši.“  

„To není pravda!“ bránil se Nott. „S Cadwalladerem se nebavíš, já si ho ani nevybavím. S Bellovou jsem mluvil maximálně dvakrát ve svým životě, nemluvě o Weasleyový! To mi už vážně děláš naschvál, ne?“

Isa vydechla z plic přebytečný vzduch, semkla rty do úzké linky a vzhlédla k němu pohledem metajícím blesky. Pak ze sebe naprosto ledově vypravila: „Tak podívej, ty mi nebudeš diktovat, koho můžu pozvat a koho ne. Můj barák, moje pravidla. Jestli se ti to nelíbí, můžeš si uspořádat vlastní sešlost – nikdo ti nebrání!“

„Eh… dobře, jsme už dost daleko od rušných částí nádraží,“ pípla Edna, přičemž se zprudka otočila. Jak Isa, tak Theo si až nyní uvědomili, že nebyli sami, v důsledku čehož zmlkli.

„Přemístím nás, chyťte mě za ruce.“ Plavovláska si sundala kožené rukavice, které hodila do tmavomodré kabelky. Podobný postup zvolili i Mrzimorka se Zmijozelem, než sevřeli Edniny dlaně. Za pár sekund zmizeli ve víru barev, bez jediného zvuku, jenž by signalizoval, že blondýna přemístění nezvládla tak, jak měla.

***
Draco na peróně nečekal žádného z rodičů – ti jej přestávali vyzvedávat, když byl ve čtvrtém ročníku, a to u nich tehdy ani nebydlel Voldemort. Bylo jasné, že letos tuto tradici tím tuplem neporuší. Winky ani tentokrát nedorazila včas. Dracovi samotnému to, kupodivu, bylo jedno. Vlastně byl za skřítčino zpoždění rád. Aspoň tak oddálila to, co na něj doma čekalo.

„Vítejte, mladý pane!“ vyjekla skřítka s neskrývanou radostí, jakmile její obrovská, modrá kukadla našla, v davu dětí a jejich rodičů, Draca. Blonďáka její upřímná reakce poněkud zarazila, to až natolik, že vynechal poznámku o přesnosti, kterou měl v plánu prohodit.

„Nazdar,“ rozpačitě ke skřítce natáhnul ruku. Sám nevěděl, proč tak učinil. Zřejmě za to mohl příval jakési krátkodobé, pozitivní emoce, kterou k drobečkovi pocítil. Než se byl schopen zastavit, Winky už mu s rukou nadšeně třásla.

Draco se na ni nervózně usmál. Přeci jen, na zdvořilosti ke skřítkům nebyl zvyklý. Och, jak ho překvapilo, že skřítčí kůže byla na omak stejná, jako ta lidská. Jen skřítka měla dlaň hrubší, zřejmě z všudypřítomných mozolů.  

„Ehm… jak to vypadá doma?“ Nakonec to byl Draco, kdo sepjetí jejich rukou ukončil, neboť měl podezření, že skřítka by s tou jeho nadšeně třásla až do noci.

„Pán a paní se na mladého pána moc těší,“ pronesla Winky diplomaticky.

„To je mi jasné. Konečně budou mít v baráku většího smolaře, než jsou oni sami,“ prohlásil s úšklebkem.

„V Malfoy Manor se schází mnoho kouzelníků. Spousta z nich má jistě větší smůlu než mladý pán,“ pokusila se ho uklidnit. Draco na ni nedůvěřivě kouknul. Netušil, zda se měl k jejímu názoru vyjádřit. Kdyby byla zástupcem lidské rasy, pravděpodobně by jízlivě opáčil, že na světě by těžko našel většího packala. Ovšem Winky nebyla člověk.

Z toho mála, co o domácích skřítcích věděl, odvodil, že by to nemusela nést dobře. Už tak se na něj, letos v létě, koukala smutnýma očima vždy, když k ní byl úsečný. Když tak učinil, a ona na něj smutně zamžourala, cítil se, jako by ji zklamal. Navíc ho otec v dopisech informoval, že Winky několikrát našel spát ve spíži, s poloprázdnou flaškou ohnivé whisky. A Draco vážně nepotřeboval přidávat příčinu skřítčině alkoholismu.

„No, co už.“ Rozhodnul se pro nejsnazší, neutrální možnost – změnit téma. Zdvihnul ze země svůj kufr a narovnal se. „Pojďme, nemá smysl to prodlužovat.“

Skřítka na něj několikrát zamrkala předtím, než ho chytla za rukáv. V jejích obrovských kukadlech tentokrát spatřil emoci, již by u domácího skřítka nikdy neočekával. Byla jí lítost.

 

Matka se s ním přišla přivítat a Draco se zděsil nad tím, jak hrozně vypadala. Byla bledá a hubená. Pod očima měla kruhy, ramena měla svěšená, což u ní nikdy neviděl. Zdálo se mu, že jí na tváři přibylo několik vrásek, které se snažila zamaskovat vrstvou make-upu. Bohužel, nepodařilo se jí to. Měla na sobě šaty s dlouhým rukávem – věc, kterou se snažila skrýt další vadu na kráse – Znamení zla na levém předloktí. Doma dosud nejčastěji nosila své oblíbené, světle zelené šaty s tříčtvrtečním rukávem, které jí dal Lucius na Nový rok, když zjistili, že čekala Draca. Pro Narcissu měly sentimentální hodnotu, nevyměnila by je za nic na světě.

„Draco,“ objala ho a on objal ji. Pevně a, v porovnání s obvyklou dobou jejich objetí, i dlouze. „Jsme moc rádi, že ses rozhodl na prázdniny přijet domů. Tvůj otec…“

„Má na práci důležitější věci než můj příjezd. Nemusíš se namáhat, máti,“ pravil suše. Narcissa se od něj odtáhla. Z její tváře pochopitelně nevyčetl žádnou změnu v pocitech, o té vypovídaly jen její ocelové oči – klíčový znak rodiny Blacků.  

„Tvůj otec požádal Temného pána o osobní rozhovor,“ oznámila mu věcně, v důsledku čehož ztuhnul. „Jsou v jídelně a-“

„Proč?“ procedil skrze zaťaté zuby, čímž ji přerušil. „Proč s ním jako mluví?“

„To je složité,“ vydechla upřímně.

„Tak to zjednoduš,“ nenechal se odbýt. „Chci důvod, nic víc mě nezajímá.“

Narcissa semkla čelisti. Poznal, že mu to nechtěla říct, a měl i docela dobrou představu proč. Snažila se ho tak chránit, třebaže věděla, že k Dracově setkání s Voldemortem muselo nevyhnutelně dojít. Otec se Temného pána jistě pokoušel uchlácholit, nebo mu snad nabídnout část majetku Malfoyových výměnou za službičku.

„Snaží se ho uplatit, aby se ostatní nedozvěděli o tom, že jsem selhal, je to tak?“ nadnesl Draco opovržlivě svou teorii.

„Mýlíš se,“ odpověděla ostře po delší odmlce. „Už zase sis na situaci udělal názor vystavěný na přesvědčení, že nám na tobě nezáleží. Ale to není pravda, Draco. Tvůj tón je naprosto neadekvátní tomu, o co se tvůj otec v jídelně snaží. Měl bys mu být vděčný, ne ho odsuzovat.“

„Vděčný? A za co jako?!“ Dracovi, na rozdíl od Narcissy, ruply nervy a on zvýšil hlas. „Že si mě vychoval k obrazu svému? Že nás všechny dostal do sraček, ze kterých není úniku? A víš co, matko? Možná se ptám na špatné otázky. Měl bych se ptát, proč jsi mu to sakra dovolila!“

„Tiše!“ zvolala žena chabě. „Uslyší tě-“

„Tak ať!“ zařval. „Ať mě slyší třeba celé Salisbury! Přijel jsem proto, abych čelil trestu, který si pro mě Temný pán připravil. Děkovat za to ale můžu jen vám dvěma!“  

S tím se otočil na podpatku a odporoučel se ke schodišti. Srdce mu bušilo jako splašené. Sám si neuvědomoval, že se mu všechny ty myšlenky honily hlavou, dokud je nevyslovil nahlas. Najednou byly reálné, formovaly realitu, v níž žil. S úšklebkem si vzpomněl na konverzaci, kterou vedli s matkou, předtím, než se rozhodnul zrušit své zasnoubení s Astorií.

„Taková je realita,“ řekla mu tehdy.

On se jí ale odmítal podřídit. Spatřoval naději, a to jen díky záhadné Mrzimorce, kterou tou dobou sotva znal. Byla tu stále, dokonce i silnější, než kdy dříve. Přesto ji zatemnil stín bezmoci. Draco nemohl změnit, kým byl. Musel nést břemeno jména Malfoy se vším všudy. Chtěl-li být lepší, než jeho rodiče, musel se přinutit nést svůj úděl statečně. Musel vše dotáhnout do konce, nesměl pochybovat o svém přesvědčení. Potřeboval udělat to, co po něm Temný pán chtěl, bez zbytečných otázek. Musel zabít Brumbála, hladce, tiše a bez výčitek svědomí.

Jen tak měl šanci své rodině zajistit Jeho přízeň a s ní i vymodlený klid.

Byl už v dobré půli schodiště, když jeho matka zavolala jeho jméno. Zastavil se, ale neotáčel se.

„Baví se o tvém trestu,“ pronesla tiše. „Tvůj otec se Temnému pánovi nabídnul, chce zaujmout tvé místo při zítřejší schůzi. Řekli jsme mu, že v Bradavicích opravuješ Rozplývací skříň, proto domů dorazíš nejdříve za tři dny.“

V Dracovi by se v tu chvíli krve nedořezal.

Lucius že chtěl na sebe vzít trest, který měl patřit jemu? Odkdy byl sakra odvážný? A co se stalo s tím jejich „musíš nést zodpovědnost za vlastní činy“?! Byl zmatený.

„Otec…“ Nosem prudce nasál vzduch. „V-vy jste mu kvůli mně lhali?“

„Ano,“ prohlásila Cissy pevným tónem. „Nicméně, na tom už nesejde. Je dost dobře možné, že tvůj hysterický výstup slyšelo celé Salisbury, pozornosti našeho pána jsi jistě neuniknul.“ Uslyšel známý klapot podpatků, to, jak jeho matka přešla po mramorové podlaze. „Připrav se na zítřejší schůzi, Draco. Laboratoř je ti k dispozici, je tam kniha obsahující recepty lektvarů používaných po mučící kletbě. Och, a abych nezapomněla, veselé Vánoce.“ 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Knocking on Heaven's Door: Kapitola dvacátá první:

2. Maya666
30.04.2019 [18:17]

Ty jo ty Dracovi teda dáváš Emoticon

1. E.T.
30.04.2019 [17:36]

Ach jo. Je mi Draca líto. Emoticon Ale nějak se to už vyřeší. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!