OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Hrdost a Důvěra - 8. kapitola

05.06.2014 (18:00) • Pavla777 • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 8× • zobrazeno 1990×

Pohled Hermiony:

„Ona je vrah!“ opakoval stále dokola náš slavný ministr a ukazoval na mě. Kluci mě museli stále podpírat, byla jsem strašně slabá, ale tato slova mě bolela víc než ta fyzická bolest. Tak on, ten idiot, jí dá šanci, aby nás všechny zabila, a když ji zastavím, tak jsem vrah? Co je to, proboha, za kokota?

Zmateně jsem se podívala na Harryho a pak na Draca, oba se na minstra mračili, ale na mě se ani jeden nepodíval. Ani se mě nezastali!

Je to pravda? Opravdu jsem vrah? Vždyť já se jen bránila, tak proč všichni mlčí a nezastávají se mě? To si také myslí, že jsem vrah?

Znovu jsem zamžourala do dálky. Teď jsem měla krásný výhled na její tvář. Poprvé v životě jsem viděla její tvář šokovanou, vlastně už jednou jsem ji šokovanou poznala. To když viděla meč Godrika Nebelvíra v našich rukou. Sledovala mě prázdnýma, vystrašenýma očima. Ten pohled už nikdy v životě nezapomenu.

„Je to pravda… on má pravdu… já jsem vrah,“ mluvila jsem pomalu. Stále jsem tomu nemohla uvěřit.

„Co to povídáš? Ty nejsi vrah, jen ses bránila. Jsem radši, že ses ty bránila a žiješ, než abyste si ty role vyměnily. A teď nemyslím to, že bychom byli po smrti všichni. A to to byla má bláznivá teta. Neposlouchej toho pitomce,“ promlouval ke mně potichu Draco a zmáčkl mě do celého obětí. Bylo mi to jedno, přitulila jsem se k němu víc a držela slzy na krajíčku. Nesmím tady brečet.

„Ty!“ vykřikl Harry a postavil se na nohy, ukazujíce na ministra. „Kolikrát jsem ti opakoval, že po celou dobu výslechu budeš sedět na prdeli za svým stolečkem?! Vždyť jsi napomáhal k útěku! Skoro to vypadalo, jako bys jí tu hůlku daroval! Tak jednoduchý to měla! Jsi neskonalý kretén a idiot!“

„Zadržte ho! Chce mě zabít!“ vyjekl ministr a běžel se schovat za svůj stoleček, ale nikdo se nezvedl, aby zajal Harryho. Tady byl Harry něco jako bůh.

„Pane Pottere, uklidněte se,“ promluvila jedna žena z přítomného Starostolce. Obdivovala jsem ji, že mu skočila do řeči. Harry byl pěkně rozjetý, a ani já jsem ho takhle ještě neviděla. Naháněl mi opravdu strach.

„Neuklidním se! Kdybych dnes ráno nenabral slečnu Grangerovou do svých řad, tak jsme tu byli všichni mrtví, a víte, kdo by za to mohl? Já! Ti přeživší by za to obviňovali mě. A teď, když Hermiona odklonila smrtící kouzlo, které nakonec zabilo Bellatrix, tak je Hermiona vrah? Máte divný pohled na svět. Kdybych vás viděl poprvé, tak bych si myslel, že kouzlům nerozumíte!“

„Pane Pottere, nikdo tu slečnu Grangerovou neobviňuje z vraždy. To jen ten šašek, kterého jsme si dosadili na místo ministra. Po pravdě řečeno tam vydržel dost dlouho na to, jak je neschopný. Bohužel, pan Kingsley Pastorek odmítl místo ministra, a nikdo jiný nebyl nominován ani se nepřihlásil. Ministrem kouzel jste mohl být klidně i vy,“ promluvila opět ta stejná žena. Odněkud jsem ji znala, ale teď už nevím odkud. Ani na její jméno jsem si nepamatovala.

„Nechtěl jsem a ani nechci být ministr. Jsem na to dost mladý, pokud jste si nevšimli. A jeden muž mi ukázal, že mít moc a slávu není to nejlepší. Já si už trpím svou slávu. Víc toho opravdu nepotřebuji a ani nechci,“ Harry se na ni také zaměřil svým pohledem. Podle mě ji taky neznal, kdo to, sakra, byl?

„Ano, všimla jsem si, že se řídíte radami Albuse Brumbála. Byla by pro něj čest, vidět vás teď. Vždy na vás vsázel a byl jste mu něčím jako synem, kterého bohužel neměl.“

„Opravdu? A vy byste dokázala připravit svého syna na smrt? Brumbál si myslel, že mě musí Voldemort zabít. Že musím zemřít,“ Harry se při té vzpomínce bolestně zašklebil. Bylo mi ho líto. Věřil v Brubála a měl ho rád, ale když Brumbál zemřel, Harry si nebyl jist, zda ho vůbec znal. Stále mu to nedávalo spát.

„Ale vy jste přežil,“ podotkla ta dáma s neparným úsměvem a kývla na osobu skrytou ve stínu dveří. Otočila jsem se tím směrem. Na první pohled to by muž, a když si sundal cestovní plášť s kapucí, málem jsem vykřikla radostí.

Kingsley Pastorek!

Odešel, protože se chtěl vyrovnat se smrtí tolika přátel. Vím, že odmítl post ministra i hlavního bystrozora. Tenkrát říkal, že je tam na něj až moc mladých přírůstků a že to nechá na nich. Hlavně tedy na Harrym.

„Kingsley?... Kingsley!“ Harry se s ním přivítal objetím. Všechen vztek z něj najednou vyprchal.

„Hermiono, jsi v pořádku? Tvé kouzlo na mě udělalo obrovský dojem. Skoro bych si myslel, že jsi… to je jedno. Jsi v pořádku? Chtěl jsem zasáhnout, ale byla jsi rychlejší.“

„Definuj slovo v pořádku?“ pokusila jsem se na něj usmát.

„Vážně mi teď někoho připomínáš. Můžeš vstát?“ Podívala jsem se prosebně na Draca. Mračil se, ale zvedl mě. Za stálé podpory ze strany Draca jsem se dobelhala k Harrymu a Kingsleyimu.

„Zdá se, že žiju. Jsem jen strašně utahaná. Tahle starověká kouzla…“

„Využívají tvou energii. Když nebudeš cvičit a použiješ ho vyčerpaná, tak tě může zabít,“ upozornil mě Kingsley a pořádně si mě prohlédl.

„Na tom nezáleží,“ řekla jsem tiše a hned se na mě mračily tři mužské tváře.

„Odveď ji k ní domů. Koukej si lehnout, ať jsi večer fit. Pokud se nebudeš stále cítit fit, tak zůstaň v posteli, ano? Mám o tebe velkou starost, Herm. To kouzlo mě budeš muset naučit, víš to, že?“ Harry si mě pátravě prohlížel, ale koutky mu cukaly.

„Přidávám se k tvým studentům, Hermiono. Bylo by fajn, kdyby mě nemohla zabít smrtelná kletba,“ přidal se Kingsley a zářivě se na mě usmál.

„Kdo se postará o mou matku?“ zeptal se Draco. Jestli se mu se mnou nechtělo, nemusí chodit, já se nějak domů dostanu.

„Já jí odvedu zpět do Azkabanu, ale podle těch výpovědí, co jsem dnes slyšel, tam nebude už dlouho. Slibuji, že jakmile se stanu zase ministrem, a tentokrát na stálo, tak ji za určitých okolností propustím,“ Kingsley mluvil vážně. „Starostolec si mě vyhledal. Chtějí mě jako ministra a já už nemám nic proti. Vůbec těm lidem nevadilo, že za mnou museli až do Afriky.“

„Takže jsi byl v Africe?“ zeptala jsem se plná nadšení. Ráda bych zase začala cestovat. A nejen po Anglii, jako když jsme hledali viteály.

„Ano, ale popovídáme si až na oslavě. Uvař si bylinkový čaj na uklidnění, prospi se aspoň dvě hodiny, a budeš plná energie. Pokud to kouzlo budeš používat velmi často, tak tě tolik nepoloží. Mám o tom knihu, půjčím ti ji. A teď už běžte,“ Kingsley na mě mrkl a popostrčil Draca, aby mě odvedl.

„Pane Malfoy, kam ji vedete? Doufám, že do žaláře!“ ministr křičel na celou místnost. Dělalo se mi z něj zle. Tělo Belatrix už odnesli, ale stále mě to trápilo. Nechtěla jsem nikoho zabít.

„Bejt váma, tak držím hubu a sedím tiše na židli, nebo vás zavřu za napomáhání k útěku!“ odpověděl mu stejnou hlasitostí Harry a Draco vedle mě už taky bublal.

„Má štěstí, že mu opověděl Potter rychleji. Po mých slovech by mě mohli zavřít za urážku ministra. A sakra urážku,“ prohodil ke mně Draco a táhl mě za sebou. A když říkám táhl, tak opravdu táhl. Byla jsem tak unavená, že mě nohy neposlouchaly. Draco si ničeho nevšiml a prostě mě táhl za sebou.

„Promiň, ale já nemůžu,“ vzlykla jsem už, a jak jsem se zastavila, tak jsem padala k zemi. Jednu ruku mi držel Draco a v druhé jsem měla ještě hůlku. Už jsem se smířila s tím, že se potkám se zemí. Nic mě už víc bolet nemůže.

Zavřela jsem oči a čekala to nejhorší. Ale po dlouhé době nic. Opatrně jsem otevřela oči. Draco mě držel a zkoumal mě se zamračeným pohledem. Jeho silné ruce mě pevně držely. Nikdy jsem si snad ani nevšimla, že má tak velké svaly. Začal mě pomalu zvedat.

„Promiň, chtěl jsem být rychle pryč. Měl jsem sto chutí na současného ministra seslat pár kleteb. Není ti nic?“ díval se mi přímo do očí. Ty jeho byly tak zvláštní. Nikdy jsem neviděla člověka se šedivýma očima. Nedokázala jsem od něj odtrhnout pohled. Jen jsem cítila po tvářích slzy. Připomněla jsem si mrtvý pohled Belatrix. „Ššš, to bude dobrý. Pojď sem,“ pevně mě objal. Přitáhla jsem si ho ještě blíž a spustila tak dlouho zadržovaný pláč. Stáli jsme u dveří do odboru záhad, jaká ironie. Nikdy mě totiž nenapadlo, že se budu vyplakávat na rameni Malfoye, a to ještě po tom, co jsem mu zabila tetu.

Najednou jsem se zhoupla a ocitla se v náručí Draca. Zmateně jsem na něj pohlédla. Jen se na mě usmál a nesl mě dál k výtahu.

Lidé po nás koukali, ale já si zavrtala tvář do Dracova ramene. Nechala jsem slzy pomalu stékat. Opravdu to je ironie, že mě utěšuje právě Draco. Vždyť ho jeho teta měla ráda, tedy aspoň před dvěma roky. Ještě před bitvou. Byl to její oblíbený a jediný synovec.

„Nemáš chuť mě třeba zabít?“ nepoznávala jsem vlastní hlas.

„A proč, proboha… Ty myslíš, že chci pomstít svou tetu? Před chvilkou jsem ti řekl, že jsem radši, když jsi přežila ty. A už to znovu nevytahuj, ano? Raduj se z toho, že žiješ. Sejně tak se budu radovat i já. Mio, ty jsi blíž k mému srdci, než byla Bellatrix. To mi můžeš věřit,“ studoval mě s vážnou tváří, ale já neměla sílu chápat jeho slova. Opět jsem si schovala tvář v jeho hábitu. Vstupovali jsme do krbu.

U mě doma mě položil na gauč a hned zmizel v kuchyni. Dívala jsem se do prázdna a přemýšlela o svých činech. Jen jsem se bránila! Není to snad tak?

„Jsem blbá, jsem blbá, jsem blbá. Byla to jen obrana a já si tu teď nadávám? Kdo by dělal Lili kmotru, kdybych tu nebyla? Ve válce jsem taky pár lidí zranila, ale to byla válka a…“ utápěla jsem se ve svých myšlenkách a ani si nevšimla, že mluvím nahlas.

„Tak dost!“ zařval Draco a já leknutím zmlkla a zůstala na něj koukat. „Pokud se tu chceš utápět, tak prosím, ale já toho nechci být svědkem. V mých očích jsi byla vždy hrdá, odvážná a ničeho ses nebála. A teď tě skolí poražení nepřítele? Stejně měla dostat polibek od mozkomora. Vlastně jsi jí udělala službu, když jsi ji zabila. Truchlila pro Voldemorta, Mio, takový člověk si zaslouží smrt. Sice to byla moje teta, ale taky bych ji zabil, kdyby ohrožovala můj život. Ale když už jsi v tom kdyby, co bych dělal já, kdyby tě zabila? Koho bych mohl otravovat, rozesmávat a… Život bez tebe by byl pro mě utrpením, a nejen pro mě. Harry, Ginny, Lili, tvoji rodiče a plno dalších. Těm všem bys chyběla. Už nad tím nepřemýšlej a tohle vypij. Budeš po tom spát a pomůže ti to načerpat síly.“ Draco se na mě starostlivě díval. Zkoumala jsem jeho tvář a opatrně si od něj vzala hrnek s čajem. Podle vůně tam byl i nějaký lektvar.

„Co v tom je?“ zeptala jsem se a na čele mi vyskočily vrásky. Nedokázala jsem to rozeznat. Vůně čaje překrývala vůni lektvaru.

„Opravdu tě nechci zabít, Mio. Je to lektvar na uklidnění, měla jsi ho ve skřínce. Chceš, abych tu počkal, než se probudíš?“ mile se na mě usmíval a přisedl si blíže ke mně na gauč. Napila jsem se čaje a okamžitě usnula.

Když jsem se vzbudila, byla jsem na okamžik dezorientovaná. Nikdy jsem nespala na mém gauči. Vždy jsem si šla lehnout rovnou do postele. Pomalu jsem si začínala vzpomínat na všechno, co se stalo. Jsem bystrozor, ale jsem také vrah.

„Slečno,“ ozval se slabý hlásek u mé hlavy. Trhla jsem sebou a rychle se posadila. Až teď jsem si uvědomila, že mě probudil hluk.

Podívala jsem se na malou skřítku a po chvilce ji poznala.

„Twinky!“ vykřikla jsem radostně.

„Slečno Grangerová,“ uklonila se mi.

„To stačí, Twinky. Co tu děláš? Pěkně jsi mě vyděsila,“ usmála jsem se na ni.

„Twinky nechtěla vyděsit. Twinky se musí potrestat. Zlá Twinky! Špatná Twinky!“ Postavila se ke stolu a začala do něj bít svou hlavou.

„Twinky, přestaň! Nařizuji ti, abys přestala!“ vyděsila jsem se a už ji táhla od stolu.

„Slečna není můj pán. Slečna mi nenařizovat,“ mračila se Twinky a už se zase bila do hlavy o zem.

„A kdo je tvůj pán? Proč tě za mnou poslal?“ upoutala jsem její pozornost. Připomněla jsem jí, že tu je kvůli nějakému důvodu.

„Pán nařídil slečnu vzbudit a obléct. Aby slečna nepřišla pozdě. Chtěl přijít sám, ale byl odvolán,“ vysvětlila mi a táhla mě za ruku ke křeslu, přes které byly přehozené krásné koktejlky. Trošku odvážnější koktejlky.

„Proboha, kdo je tvůj pán? Řekni mi jeho nebo její jméno,“ změřila jsem si skřítku pohledem. Už nenosila uši dolů, jako když zemřel Bárty Skrk. Tenkrát si myslela, že ho zklamala. Teď se o sebe starala. Šatičky z prostého plátna měla vyprané a i vyžehlené.

„Twinky má svého pána ráda. Je na Twinky hodný. Pan Malfoy se o Twinky stará. Pan Potter pro Twinky našel opravdu hodného pána. Dooby by byl šťastný,“ oči jí posmutněly, ale jinak vypadala šťastně.

„Draco Malfoy?“ zeptala jsem se ohromeně. Nějak mi to nešlo dohromady.

„A který jiný?“ zeptala se Twinky udiveně. Koukala na mě jak na blázna. 

„Fajn, a to si opravdu mám obléct tohle?“ pozorně jsem si prohlédla šaty.

„Když slečna nevzít šaty, Twinky potrestat se. Twinky dostat nařízeno, aby si slečna vzala tyto šaty. Pán chtěl udělat radost.“ Twinky se připravila ke stolu a chtěla se začít trestat.

„Dost! Vezmu si je!“ zastavila jsem ji. Hlavičku měla těsně nad stolem.

Odběhla do kuchyně a přinesla mi jídlo. Bylo tam vše možné. Dokonce i některé věci, které se vařily jen ve škole. Vůně se linula a mně zakručelo v břiše.

„Slečna muset sníst, Twinky dostat rozkazem,“ strkala mi celý tác až pod nos.

„Vše se do mě nevejde, Twinky. Něco sním, ale ne vše. Už jsem si odvykla na velké porce ze školy. Ale voní to úžasně,“ přijala jsem od ní tác a dala se do jídla. Když jsem zvedla hlavu, Twinky byla pryč.

Vychutnávala jsem si maso i dortíčky. Než jsem se nadála, tác byl prázdný. Twinky mi ho hned sebrala a odnesla. Když se vrátila, jen jsem mrkla a už tam byla, vzala mě za ruku a táhla do koupelny. Tam byla napuštěná voda s bylinkami. Usmála jsem se na Twinky a vlezla si dovnitř.

„Twinky se nemuset trestat, slečna poslušná, jak můj pán říkat. Slečna opravdu litovat skřítky, ale přitom nevědět, že my tak spokojeni,“ poklonila se mi a utekla z koupelny pryč.

Přemýšlela jsem nad tím. Asi jsem se opravdu nepokusila pochopit jejich kulturu. Urazila jsem je mými čepičkami a botičkami. Jsem tak pitomá. Dělám chybu za chybou. Nebo zabít Belatrix nebyla chyba? Ne, chyba by byla, kdybych ji nechala být a ona mě zabila. Přesně, jak říkal Draco.

Twinky mě navlékla do šatů, upravila mi vlasy a vyslala mě ke krbu.

„Mít pět minut požděni. Twinky špatná. Slečna muset jít. Twinky čekat, až odejít. Kontrola,“ strkala mě ke krbu.

„Dobře, už běžím. Děkuji, Twinky,“ vzala jsem si prášek a vkročila do krbu.

„Á, tady je. Hermiono!“ volala mě Ginny.

„Ahoj, holky. Jak se má moje kmotřenka?“ usmála jsem se na ně. Po bocích Ginny se objevil Harry a Draco.

„Máš hlad? Dám ti večeři,“ začala hned Ginny.

„Ne, děkuji. Někdo mi objednal jídlo i s donáškou. Ráda jsem Twinky zase viděla, má tě opravdu ráda. Děkuji,“ usmála jsem se na Draca.

„Rádo se stalo. Chtěl jsem dorazit osobně, ale Harry mě potřeboval a Twinky jsi aspoň neodmlouvala,“ řekl líně Draco a usmál se.

„Jo, nejspíš se teď trestá, že mám pět minut zpoždění. Aspoň počkala, až odejdu. No, bez Twinky bys mě do těchto šatů nenarval,“ upozornila jsem ho na ty šaty.

„To mi bylo jasné, ale musel jsem ti je koupit. Když jsem je viděl, napadla jsi mě hned ty. Ohromně ti sluší,“ jeho oči si mě prohlédly. Když se na mě podíval, ztuhla jsem. Takový pohled jsem u něj viděla naposled v ten večer… kdy mě odmítl. Ach jo, musí být vše tak kompikované?

„Ehm, děkuji. Zaplatím ti je,“ navrhla jsem mu, celá červená.

„Neřeknu ti jejich cenu. Je to dárek. Přijmi ho a nic neříkej ani nedělej. Ano?“ díval se mi upřeně do očí. Nemrkala jsem a pohled mu oplácela. Topila jsem se v jeho očích.

„Hermiono! Tak tu přeci jen jsi. Přinesl jsem ti tu knihu. Je to spíše deník, protože je psaná rukou, ale obsahuje vše o těchto kouzlech… vyrušil jsem vás?“ Kingsley se díval z jednoho na druhého. Až teď jsem si uvědomila, že Harry s Ginny nás tu nechali o samotě.

„Ne, to je v pořádku. Tu knihu si půjčím, přečtu a pak ti ji vrátím, děkuji,“ usmála jsem se na Kingsleyho a následně ho objala, „vítám tě doma.“

„Kdybych věděl, že budu mít takové přivítání, tak bych dorazil už dříve,“ rozesmál se Kingsley a mrkl na mě.

„Kmotra! Bude focení!“ slyšela jsem křičet Harryho. Dům byl plný lidí a Harry mě neviděl.

„Omluvte mě,“ usmála jsem se na mé dva společníky a rychle utekla. Mé pocity byly zmatené ohledně Draca.

Pohled Draca:

„Mio, můžeme si promluvit?“ přiblížil jsem se k Hermioně zezadu. Stála ve dveřích na terasu a dívala se ven. Podle jejích třesoucích se ramen jsem poznal, že pláče. Hermiona si rychle setřela slzy a změřila si mě tím svým pohledem.

„Jsi opilý, Draco. Ale o čem chceš mluvit?“ zeptala se mě. Nenápadně zvedla hůlku a chladila si své oči kouzlem. To si myslela, že to nepoznám?

„O nás?“ zkusil jsem to a nasadil svůj kouzelný úsměv, tedy snad. Cítil jsem, jak na mě působí ty dvě lahve whisky.

„A co o nás přesně?“ ptala se nechápavě.

„Nedělej hloupou, oba víme, že blbá zrovna ty nejsi. Už jen proto, že jsi přemohla mou milovanou tetičku, která měla o pár koleček navíc, ale bojovat uměla,“ řekl jsem pyšně. Hermiona byla zmatená. Já byl pyšný na ni a ona se cítila nejistě? Proč?

„Draco, nevím, jak tobě, ale mě vůbec netěší, že jsem zabila člověka. Ať byl ten člověk, jaký chtěl, ať mi ublížil jakkoli, smrt si nezasloužil.“

„Ale zasloužila. A ty jsi ji nezabila, jen jsi odrazila její kletbu, která se obrátila oproti ní. Když jsme u toho, naučíš mě to kouzlo? Vidíš, jak se snižuju? Žádám tebe, abys mi něco vysvětlila anebo mě něco naučila.“ Motala se mi hlava. Jediné, na co jsem myslel, bylo, že k té dívce něco cítím.

„Tak si to odpusť a nesnižuj se,“ odplivla si Hermiona uraženě. Otočila se ke mně zády. Ale na její tváři jsem stihl zahlédnout slzy. Proč tahle věčně silná žena je teď jako křehká květinka?

„Tak jsem to nemyslel. Nikdy jsem netušil… ani v nejmenším mě nenapadlo, že…“ přitáhl jsem si ji blíž a otočil její tvář ke své. Hledal jsem správná slova pro to, co chci říct. Ale můj otupělý mozek nespolupracoval.

„Tak se už vymáčkni, ty natvrdlej zmijozeli,“ přerušila mé myšlenky Hermiona. Najednou ji nezajímalo, co mám na srdci.

„Tak tímhle mi nepomáháš. Jsi na mě ošklivá, protože mě nenávidíš, anebo proto, že to je dobrá maska, aby skryla…“

„Aby skryla co?“ přerušila mě naštvaně Hermiona.

„Nic, odpověz, opravdu mě nesnášíš?“ změnil jsem taktiku. Chci to mít už za sebou, dokud ten vypitý alkohol působí.

„Jsi hrozně opilý, ani nevíš, co mluvíš. Chápu, že toho na tebe bylo dnes moc, ale raději mlč, nebo řekneš něco, co nechceš…“

„Ale já ti to chci říct, jen nevím jak. Nikdy jsem to nikomu ještě neříkal,“ přerušil jsem ji a o krok ustoupil.

„Tak to mě zajímá, co to je.“ Hermiona udělala krok ke mně, ucítil jsem její vůni.

„Ježišmarjá, ženská, nech mě to už říct!“ vybuchl jsem jako správný Malfoy a chytil se za hlavu. Nesnáším všechny ženské. Vždy musí vše vědět, ale nenechají člověka mluvit.

„Draco, odvedu tě domů, ano?“ přišel k nám Potter. Byl už v podnapilém stavu, pokud jsem to mohl posoudit.

„Já ho odvedu, když bydlíme ve stejné budově, ty se tu věnuj Ginny a malé Lili,“ zamítla Hermiona. Teď měla konečně záminku k odchodu. Podle mě ji to tu nebavilo.

„Fajn, tak ahoj,“ Harry se s námi rozloučil a odešel.

„Tak co jsi mi chtěl říct?“ upoutala mou pozornost Hermiona. Střelil jsem po ní pohledem, až se mi zamotala hlava a udělalo se mi nevolno.

„Můžu to říct až doma? Já si to zatím promyslím,“ pípl jsem tiše a zhluboka dýchal. Sklonil jsem zahanbeně hlavu.

„A kde doma? U mě nebo u tebe?“ povzdechla si Hermiona.

„To se mi líbí,“ rozzářil jsem se. Nevolnost byla ta tam.

„A co přesně?“ zeptala se mě dosti zmateně.

„Že se ptáš, kde doma,“ smál jsem se na plnou pusu, čímž jsem nechtěně připoutal pozornost ostatních, a Mia se akorát mračila.

„Fajn, tak to přestaň na mě hrát. Jak chceš domů? Letaxem nebo přemístit?“ zeptala se nevrle. Nejspíše se proklínala, že se nabídla dobrovolně.

„Letaxem, mohl bych ti pozvracet chodbu při nadměrném škubnutí a točení.“ Určitě mi zmizel úsměv z tváře, nevolnost se ke mně vrátila.

„Takže ke mně domů, fajn, Křivonožka si tě oblíbil. Aspoň mu vydrbeš kožich,“ rýpla si.

„Ale až ráno,“ zakňučel jsem a Hermiona se musela rozesmát. Beztak jsem jí připomínal malé dítě.

„Když tam do rána vydržíš,“ rýpla si znovu Herm. Ono ji to snad začalo bavit!

„Minule jsem počkal, až se vzbudíš. Sice jsem trochu utekl, ale to jsem se jenom bál tvé reakce,“ bránil jsem se a zavzpomínal na ten večer i ráno. Tehdy jsem si to uvědomil a teď jí to musím říct.

„Fajn, jak je libo. Zůstaň si tam klidně týden. Jdeme, ano? Chtěla bych se po takovém dni pořádně vyspat. Při válce jsem moc lidí nezabila a teď taky nechci. Nedělá mi to dobře,“ vysvětlovala Hermiona, ale já se poslušně otočil ke krbu už při zmínce odchodu.

„Znám na to jeden dobrý lék, přijdeš při tom na jiné myšlenky, ale tobě se líbit asi nebude. I když minule ses zapojila více než nadšeně,“ rýpl jsem si tentokrát já a skloněný přidal do kroku. Bál jsem se nějaké kletby.

Pohled vypravěče:

„Abys nezůstal spát na chodbě,“ sykla na něj jen Hermiona. Sama věděla, že by to nedokázala, něco ji k němu táhlo. Měl pravdu, když se jí ptal, co za svým chováním skrývá. Věděla, co to je, jen si to nechtěla přiznat.

„To jsem byl tak špatný?“ zhrozil se Draco a zůstal stát na místě. Možná, že lepší, doteďka se motal.

„Draco, k ničemu nedošlo, a teď mlč, tady mají i zdi uši.“ Hermiona Draca dotáhla ke krbu. Hodila do něj Letax a vyslovila svou adresu, pak tam i s Dracem vstoupila.

„Ale můžeš ohodnotit i předehru,“ dotíral na ni Draco. Byli už u ní doma. Ovanul ji jeho dech, který byl cítit po ohnivé whisky.

„Proboha, Draco, ty, když jsi opilý, nemáš žádné zásady!“ zděsila se Herm.

„Mám, ale před tebou ne, jinak se umím chovat diplomaticky v jakémkoli stavu. Ale s tebou chci mluvit a chci konečně vědět, na čem jsem!“

„Nekřič tu na mě! Vůbec nevím, o čem tu mluvíš. Promluvíme si, až se vyspíš.“ Hermiona mu zalhala, ale nevšiml si toho. Měla tušení, na co tu celý večer naráží, ale nehodlala si to připustit. Pak by ji bolelo, kdyby se spletla. Nehodlala se spálit, a kór ne s Malfoyem.

Dostrkala ho do ložnice, kde mu svlékla sako a položila ho do postele. Sako mu pomocí hůlky pověsila přes židli.

„Nerad spím v tolika vrstvách oblečení,“ podíval se na ni smutnýma očima, „a sám si to sundat nedokážu. Je to zvláštní, ale žádám tě tady, abys mě svlékla?“

„Nejspíš. Pojď sem. Sundám ti to. Chceš nechat košili nebo má jít také dolů?“

„Minule se ti má hruď líbila, takže dolů,“ Draco se znovu smál, ale ne ironickým smíchem. On nasadil svůj frajerský úsměv, kterým balil holky.

„Draco, já budu stejně spát v obýváku. Už tam mám připravený lektvar na zlé sny. Dnes ho budu potřebovat,“ odmítla ho. Ona ho odmítla! Draco byl zaražený a mozek mu pracoval na plné obrátky, tedy do jisté míry. Alkohol stále působil.

„Ginny jsi říkala, že když jsi spala vedle mě, žádné jsi neměla. Nechceš to zkusit znovu?“

„A proč? Akorát tě budu otravovat, strašně se v noci vrtím…“

„Jen když máš zlé sny, jinak spíš klidně,“ dodal Draco místo Hermiony. Minule ji sledoval snad dvě hodiny.

„Proč chceš svléknout skoro do naha u mě v ložnici?“ začala ho podezřívat Hermiona.

„Říkal jsem ti, že jsi chytrá. Chci dokončit, co jsem minule začal. A ty to chceš taky.“ Poslední větu pronesl jako nějaký vědec, jako by si byl úplně jistý.

„A proč si to myslíš?“ Herm se trošku vyděsila, že si něčeho všiml, ale pak to zamítla. Ten kluk se jí snažil dostat jen do postele.

„Něco k tobě cítím a i ty to cítíš ke mně,“ pronesl moudře Draco a Herm vyprskla smíchy. Ten tón a výraz. Byl tak vážný, to musel hrát. Nebo to nehrál?

„Jsi opilý,“ to byla jediná obrana Hermiony.

„V nemocnici jsem nebyl a vše, co jsem řekl, jsem myslel vážně,“ Draco najednou mluvil ještě vážněji a i jeho obvyklý výraz se mu vrátil. Hermiona se ho lekla a chtěla od něj poodstoupit, ale Draco ji pohotově chytil za ruku a strhl si ji na sebe.

„Vím, že cítíš to samé,“ snažil se Draco přesvědčit sebe i Hermionu.

„Co-cože?“ vykoktala Hermiona.

„Miluju tě, Hermiono Grangerová. Teď už to vím a nehodlám to skrývat.“ Z Draca to vyklouzlo rychlostí světla. Bál se, aby se znovu nezadrhl, a už měl plné zuby té omáčky kolem.

„To myslíš vážně? Jsi si jistý?“

„Přesvědč se sama, co se mnou děláš, a to na mně jen obkročmo sedíš,“ usmál se vítězoslavně Draco.

„Zase si ze mě jen utahuješ. Chceš se se mnou jen vyspat, abys měl další trofej ve sbírce,“ bránila se Hermiona a snažila se dostat z něj dolů.

„Tak fajn, tak spolu spát nemusíme, ale já se do tebe opravdu zamiloval, a věř mi nebo ne, ale Potter ze mě má strašnou švandu,“ Draco byl najednou rozezlený. Takovou reakci si nepředstavoval, poprvé v životě řekl nějaké holce, že ji miluje, a ona ho odkopne a nevěří mu?

„Stejně ti nevěřím, promiň.“ Hermiona z něj chtěla znovu slézt, ale Draco ji nepustil, měl dost síly.

„Jak ti to mám dokázat? Víš, jak dlouho mi trvalo, než jsem si to uvědomil? Proč myslíš, že jsem minule přestal? Ach, já zapomněl, ty sis na to udělala svůj obrázek. Představ si, že tě chci podvést, ale co bych z toho měl? Mio, já tě miluju a…“ Hermiona se nad něj sklonila a začala ho líbat. Nejprve byl Draco zmatený, ale hodně rychle se vzpamatoval a zapojil se.

„Taky tě miluji, ale nesnesla bych tu bolest, kdyby…“ sdělila mu Hermiona mezi polibky a on si ji k sobě pevněji přitáhl. Pousmála se nad tím. Pomalu mu začínala sundávat košili, která mu zbyla spolu s boxerkami, když se ozvaly plameny v krbu.

„Herm, jsi tady?“ ozval se pronikavý hlas Harryho.

„Já už ho dneska zabiju,“ procedil skrz zuby Draco, ale nechal Hermionu vstát.

„Hned tam jsem!“ Hermiona se omluvně usmála na Draca. „Hned jsem zpátky.“

„Herm, jsi v pořádku? Ginny mě dokopala, ať se na tebe dojdu podívat. Zachránila jsi nám všem život. Co je ti, jsi nějaká rudá,“ Harry se zarazil, když uviděl Hermionu.

„Nic mi není. Jsem v těch nejlepších rukou,“ usmála se na něj Hermiona mile. Poprvé po dlouhé době na ní viděl opravdový šťastný úsměv.

„Fajn, tak já mizím. Dobrou noc,“ pokýval Harry, na místě se otočil a zmizel.

Když se Hermiona vrátila do ložnice, Draco tvrdě spal. Myslela si, že to hraje, ale bohužel nehrál. Svlékla se tedy a lehla si vedle něj. Chvíli ho ještě pozorovala.

„Jak je možné, že se zamiluju zrovna do tebe? Vždy jsme byli nepřátelé a neměli se nijak v lásce. Co se změnilo? Ty, já anebo oba? To nás tolik změnila válka? A co s námi udělá láska?“ To vše létalo Hermioně v hlavě.

„Mio, miluju tě,“ Draco promluvil ze spaní a objímal její deku v rukách. Musela se nad tím pousmát, byl tak roztomilý a byl nejspíš i její. Co si s ním počne? A co na to řeknou ostatní? Zakázala si na to myslet. Vzala Dracovi peřinu z rukou, na což se na chvíli probudil, vzal do náručí pravou Hermionu a opět usnul. Hermiona se ještě přikryla, ale tak, aby ho neprobudila

Ráno Hermionu probudil upřený pohled. Následně si uvědomila, že to, co objímá, není polštář, ale tělo, mužské tělo. Podívala se tedy nahoru a srazil se pohledem s Draca Malfoye.

„Dobré ráno, vzal jsem si už lektvar proti kocovině, takže si na vše pamatuji a vše myslím upřímně a vážně.“ Draco to ze sebe rychle vysypal a úpěnlivě ji sledoval.

„Dobré ráno… Harry odešel během tří minut, ale z tebe se stala leklá ryba?“ zkusila to Hermiona, cítila se nervózní víc než při zkouškách NKÚ.

„Za to se velmi omlouvám, mladá slečno, ale k mému stavu to bylo samozřejmostí. S tím jste musela počítat, že vám zde vytuhnu. Vždyť jsem vypil dvě lahve ohnivé whisky, než jsem se odhodlal vám postavit a vše vám vyklopit,“ Draco nasadil svůj diplomatický hlas, ale měl škádlivý podtext.

„To není moc romantické,“ zamračila se na něj Hermiona, ale neudržela smích na uzdě.

„A slečna chce romantiku? Tak tu bohužel asi neumím, ale můžu vykouzlit vášeň a tentokrát to dokončit, už je mi trapně, jak vás vždy napnu a pak to nedokončím,“ Draco si Hermionu pevněji přitáhl a políbil ji do vlasů.

„Ale mladý pane, kdo řekl, že o to ještě stojím, také jsem včera večer něco vypila. Co když jsem blábolila z cesty?“

Nastalo ticho a pak se Draco rozesmál.

„Intrikánko! Skoro nic jsi nevypila. Hlídal jsem si tě a příšerně žárlil na Weasleyho. Viděl jsem tě i schovanou v knihovně a poslal za tebou Ginny, protože já neměl odvahu tě jít utěšovat, na to jsem měl moc nízkou hladinku.“

„Hm… já čekám,“ Hermiona zvedla jedno obočí a dívala se na Draca.

„Na co?“

„Nedochází? Já byla tedy skoro střízlivá, ale ty jsi byl opilý,“ přiblížila mu opatrně Hermiona.

„Aha, takže chceš slyšet ta dvě slůvka?“ Draco se přetočil tak, že měl Hermionu pod sebou, rukou ji zachytil bradu a při pohledu z očí do očí jí pošeptal: „Miluji vás, slečno Grangerová.“

„Tak to vám vzdávám hold, právě jste mě dokázal přesvědčit. Pro vás, pane, bych možná měla dodat konečně,“ usmála se koketně Hermiona a zkoumala jen ty dvě šedivé oči.

„Samozřejmě, že konečně. Ale počkal bych i déle, byl bych totiž neodbytný.“

„Tak to určitě, radši by ses přesvědčil, že ke mně nic necítíš,“ vysmála se mu Hermiona, ale pak znejistila. Co když to udělá, co když se přesvědčí?

„To už mám za sebou, a jak vidíš, tak jsem prohrál sám se sebou, ten cit je silnější. Vlastně nejsilnější. Nikdy jsem se do nikoho tolik nezamiloval, věříš mi to?“

„Jen se, prosím, nelekni, že nedávám já své city najevo. Vím, že jsem do tebe zamilovaná, ale neumím ukazovat své city. Harry a možná i Ron to vědí, ale u toho druhého si nejsem stoprocentně jistá. Ovšem Harry to ví, a i Ginny.“

„Pšt… na povídání budeme mít dost času potom, teď mi dovol dokončit jednu věc, ať se necítím tak zahanbeně.“ Draco se k ní sklonil a svou větu zakončil polibkem.

___________________________________________________________________________________

Díky moc za přečtení, máte za sebou 5190 slov, původně jich bylo 6020, ale zkrátia jsem to ;) Za jakékoliv komentáře budu šťastná :) ;)

Autor: Pavla777 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Hrdost a Důvěra - 8. kapitola: