OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Burning Out The Way IX.

26.05.2021 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 1× • zobrazeno 538×

IX.

Všechno šlo podle plánu. McKinnona potkala ráno ve výtahu, kde si vyměnili několik frází, pobavili se o počasí, okrajově o tom, jak Skrk vedl oddělení v době McKinnonovy nepřítomnosti za účelem rekonvalescence po pracovním úrazu.

Vystoupili z výtahu na opačném konci budovy ministerstva, o dvě patra výše. Nová lokace kanceláře bystrozorů měla něco do sebe. No, minimálně nebyla tak tmavá a stísněná jako ta stará. Interiér byl velmi moderní, stejně jako celé zrekonstruované východní křídlo. Skrk si na něm dal záležet - byl tady prostor pro odpočinek s křesly, knihovnou, kuchyňkou, kávovarem, sklenicí se sušenkami a stolky. Navíc bylo krásně vidět na Temži a Millenium Bridge zpola prosklené zdi.

McKinnon se na nově vymalovanou chodbu při průchodu mračil. Kulhal a Shawová mu několikrát nabídla, že ho podepře, ale vždycky její nabídku odmítnul. 

No jistě, jak taky jinak... 

„Proč jsou zavřené dveře?“ otázal se McKinnon podezíravě poté, co došli na místo.

Aj. Shawová na prázdno otevřela ústa. Mohlo jí dojít, že se zeptá... sakra. Musela to zahrát do outu.

„Protože… ehm… průvan! Průvan je přibouchnul, jo,“ dodala si kuráž dovětkem a těkla očima dolů, k mezeře pod dveřmi. Domluvili se, že jakmile bude místnost připravena na šéfův příchod, Jerseyová pod dveře dá papírek. Papírek tu ale ještě nebyl, a tak měla Shawová za úkol bruneta rozptýlit. Proto se jala drmolit. „Víte, pane, my teď musíme hodně větrat. To říkali sami magihasiči. Když nebudeme větrat, tak by se mohlo stát, že-“

„Dobře, a co já s tím? Tak větrejte, pokud má ten nový kancl okna – nic vám nebrání,“ utnul ji suše. „Já budu taky. A už se o tom nemusíme bavit, že ne?“

„Ne,“ pípla poplašeně a snažila se přijít na nové téma, neboť McKinnon už už sahal na kliku. „Pane, když už jsme u oken, tak… mám novinku!“ Rozzářila se, jak zdvihnul svůj typicky netečný pohled k její tváři.

„Shawová…“ začal, ona ho však nenechala mluvit.

„Vybrali jsme vám nový stůl!“ Snažila se znít co nejnadšeněji, a vlastně se ani nemusela moc přemáhat. „Teda, my přímo ne. Ale Mendesova žena. Dala si na něm záležet, jen co je pravda! Skrk souhlasil, že si za něj ministerstvo připlatí, je z mahagonu. A židle, ta je skoro jako ta, co tam byla předtím. Ale ta původní nám připadala dost nepoho-“

„U Merlinových vousů, buďte už zticha, Shawová!“ Zvýšil hlas, ale skutečně jen na chvíli. Brzy se zhluboka nadechnul a vydechnul, ve snaze se uklidnit. „Promiňte,“ vypadlo z něj už o dost klidněji a Shawová zdvihla obě obočí, když jí došlo, co se stalo. McKinnon se jí omluvil? Svět už nikdy nebude takový jako dřív. „Chtěl jsem tím říct, že bychom už měli jít dovnitř.“

Ve stejný moment se staly dvě věci. Prvá, pode dveřmi se konečně objevil papír, který byl znamením pro vstup. Druhá, McKinnon je stejně otevřel, takže se jim bez časové prodlevy naskytnul pohled na hromadu lidí stojících v kanceláři bystrozorů. 

Shawová sledovala, jak se McKinnonovi ohromením rozšířily oči. Byl to totiž naprosto unikátní, ojedinělý pohled proto, že neexistovalo téměř nic, co by mělo schopnost s ním zamávat. Přesto... 

Stál v rámu dveří, zatímco Shawová proklouzla dovnitř a přidala se k ostatním.

„Bystrozoři, pozor!“ přikázal jim Skrk, jakmile si Shawová sundala neforemný hábit, který překrýval v celé délce její slavnostní uniformu s černou sukní a košilí, dále rudým hábitem ke kotníkům se zlatě vyšitým logem ministerstva na rameni a jedinou stříbrnou frčkou. Pak se napasovala mezi služebně staršího Mendese a Jerseyovou, kteří už stáli v pozoru. Všichni čtyři McKinnonovi podřízení šéfovi zasalutovali a McKinnon se dojatě usmál.

Tohle nečekal. Nebyl k nim milý, právě naopak, oni k němu ale i přesto cítili určitý druh úcty za to, jak efektivně oddělení bystrozorů vedl. Šlapalo jako hodinky, což viděl i Skrk, a ještě k tomu si v posledních měsících vyzkoušel, že být ve velení nebylo nic lehkého.

Skrk je chvíli nechal stát v tomto stavu a mávnutím rukou vyzval McKinnona, aby vstoupil do místnosti a nestál tam jak hluchý za dědinou. Tázaný si nedovolil odporovat. Za to ale po chvíli propustil bystrozory prostým: „Jednotko, rozkázal bych vám pohov, ale rád toto privilegium přenechám vašemu skutečnému nadřízenému.“

„Pohov. Děkuji vám,“ vyhrknul nejistě. Nevěděl, co se v takových situacích říkalo, na slavobrány s pozorem si nikdy nepotrpěl. Vlastně tohle bylo poprvé, co jí musel velet on sám.

„Vítejte zpátky, Paule.“ Jako první se k němu nahrnul Skrk, jenž mu začal třást rukou. „Jsem moc rád, že jste tu… už bylo načase! Ještě chvíli a asi bych se z té sebranky zbláznil.“ Rádoby nenápadně poukázal na skupinu bystrozorů za svými zády, než se k Paulovi naklonil, jako by mu chtěl říct nějakou super tajnou informaci. „Hlavně z Shawové, ta holka je postrach! Nechápu, jak s ní můžete pracovat. Rozhodl jsem se, že za každý den s ní dostanete prémie.“

McKinnonovi zacukaly koutky. Byl to Skrk, kdo mu ji hodil na krk, přesto si na ni teď stěžoval. Vyhledal Shawovou očima v hloučku bystrozorů a dalších pracovníků odboru Uplatňování kouzelnických zákonů. Bavila se, což bylo jasné z jejího úsměvu a rozverného vystupování.

„Není to s ní tak hrozné, pane,“ ubezpečil ho McKinnon. Takové věci teď asi říkat musel, když mu zachránila život, přesto… myslel to vážně.

„No, no, nebuďte skromný. Za svou trpělivost si zasloužíte více než jen upřímné uznání!“ Skrk se na něj naposledy usmál, než poodstoupil.

Zaťukal na svou sklenku hůlkou a přitáhnul tím na sebe pozornost všech. Pak všechny ještě jednou přivítal a předal slovo Paulovi.

„Přiznám se – celou rekonvalescenci jsem přemýšlel o tom, co tady dneska řeknu,“ začal McKinnon nejistě. Někteří se usmáli. „Ale nemyslím, že se taková řeč dá připravit. Přišli jsme o kolegu… skvělého, zkušeného bystrozora, který na tomto oddělení strávil čtyřicet let svého života. Byl tu, když jsme začínali. Dohlížel na nás a my se od něj učili,“ polknul a sklopil pohled ke svým rukám. „Teď jeho služba skončila. Naše oddělení na něj ale nezapomene. Žádám vás o minutu ticha, na Smithovu počest.“ 

Oči mu padly na pohybující se fotku celé jednotky, která visela, ve formátu A2, na stěně u dveří. Usmíval se z ní na něj prošedivělý šedesátník ve sváteční uniformě. Tuhle fotku měl doma každý z nich (v menším formátu), přesto byla tahle něčím zvláštní.

Všichni ztichli a většina pozorovala fotku. Shawovou u toho v očích pálily slzy, proto musela pohled od ní odvrátit. Lehce natočila hlavu tak, aby mohla kouknout na McKinnona, který – jako by její pohled na sobě cítil – k ní sjel svýma zelenýma očima. V tu chvíli si toho mlčky řekli více, než kdy byli s to vyjádřit slovy.

Pochopili, že jim požár v hlavní budově dal něco, čemu rozuměli jen oni dva. Něco, co šlo daleko za sféru pracovní. Nedalo se to definovat slovem přátelství, třebaže to k němu, ze všech vztahů, které si ti dva mohli vybudovat, mělo nejblíže.

Snažila se ho podpořit drobným úsměvem, ale dosáhla tím jen toho, že se jí z kukadel skutálely první slzy. McKinnon jí těžko mohl radit, když měl sám skleněné oči.

Po tiché minutě znovu spustil: „Také nezapomeneme na hrdinství bystrozorky Cecily Shawové, které vděčím za to, že tu dnes před vámi stojím. U mé záchrany byl Reuel Travers, velitel magihasičů, který tady bohužel nemůže dnes být. Připijím proto na zdraví oběma a Cecily navíc přeji minimálně tak dlouhou kariéru v bystrozorské uniformě, jako byla ta Jonathana Smithe.“

Všichni zdvihli své sklenice a Shawová zrudla. Přílišný zájem jí nedělal dobře. To však nebyl jediný důvod. Nebyla dobrou bystrozorkou - to nebyl podnět k diskusi, ale fakt. Bylo jí jasné, že oddělení bystrozorů nebude její cílovou destinací a ihned po požáru si začala hledat alternativu. 

To ale McKinnonovi nemohla říct, že ne? Minimálně ne teď a ne tady.

Hosté se rozhučeli a k McKinnonovi přistoupili další gratulující, mezi nimi vedoucí jiných odborů a také jejich pracovníci.

Naneštěstí uvítací party skončila ještě před krájením dortu, neboť byli bystrozoři povoláni do terénu. To si McKinnon nemohl nechat ujít. Za to Skrk starší mu případ s radostí přenechal s tím, že už je, na takové věci, moc starý.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Burning Out The Way IX.: