OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Až do úplného konce - 18. kapitola

29.06.2018 (09:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1215×

18. Rowenina socha

20. 1. 1974, Bradavická škola čar a kouzel

Byla sobota. Ten den se bradavičtí studenti shromáždili na tribunách famfrpálového hřiště, chtěli být svědky souboje mezi dvěma nejlepšími chytači Hope le Fayovou a Regulusem Blackem.

Byl to zápas mezi Havraspárem a Zmijozelem, mezi orly a zmijemi, mezi modrou a zelenou. Byl to zápas tak vyrovnaný, až se poledne přehouplo v odpoledne a s uplynulými minutami se možnost, že by se hrálo až do pozdního večera, stávala čím dál více pravděpodobnější, až téměř samozřejmá.

Všichni – diváci, hráči, učitelé, rozhodčí – doufali, že někdo z chytačů konečně chytí ten zatracený míček a oni budou moct zpátky do tepla hradu. Většina doufala, že tou šťastnou osvoboditelkou bude Hope le Fayová.

Hope le Fayová, která už začala být netrpělivá. Hope le Fayová, které už omrzly uši. Hope le Fayová, která pozorně pátrala kolem sebe, aby konečně uviděla záblesk Zlaté. Protože nechtěla prohrát proti někomu, jako byl Regulus Black. 

„Tak co Zlatá, le Fayová?“ zakřičel na ni Chambers, když kolem prolétal. Hnal se za Potloukem, aby ho mohl poslat na jednoho ze zmijozelských střelců, kteří se zrovna hnali k havraspárským brankám.

Bohužel pozdě.

„A zatracenej, neustále podvádějící Zmijozel dává gól,“ ohlásil Sirius. „Je to teď sedmdesát ku čtyřiceti pro zmije a Aubrey, k zoufání tě prosím, vytáhni hlavu ze svýho zadku, seber se a taky jim hoď nějaký gól. Havraspárští po mé pravici už začínají být v depresích. Už dokonce odkládají knížky.“

Hope poklesla ramena po Siriusových slovech. Bertram, Lucy a třetí a nejnovější střelec Cody Hyland už pořádných patnáct minut nedali góla. Aspoň se jim ale jakž takž dařilo pomáhat Chrisovi Bulstrodeovi s bráněním havraspárských obručí, když nic jiného.

Hope taky začínala mít obavy o Scotta. Kdykoliv kolem ní její kapitán proletěl, vypadal na pokraji zhroucení. Ani ji už nekomandoval, ať konečně chytí tu Zlatou. Tenhle zápas nevypadal pro Havraspárské dobře.

Ohlédla se po Regulusovi, který letěl o kousek dál, také pozorně pátral ve vzduchu. Nevypadalo to ale, že by míček uviděl.

Hope poklesla ramena ještě více a nasměrovala svůj Nimbus k mrakům. Rozhodla se hledat Zlatou tam. 

A Regulus, ji – přestože pátral po míčku na vlastní pěst – rychle napodobil. 

Hope si na malou chvíli zakryla rukama v kožených rukavicích uši. Věděla, že až zápas skončí, bude muset za Pomfreyovou. V nejlepším případě jen s omrzlinami, v nejhorším bez uší. 

Spustila ruce a znovu se chytla násady, aby se otočila na jinou stranu. Rozletěla se a... a vtom Zlatonku uviděla.

Třepotala se kousek od ní. Jako by se jí pošklebovala, jako by tam celou dobu byla. Byla přímo tam, na místě, jako by už byla sama unavená tím prodlévajícím zápasem a byla víc než ochotná se vzdát.

Hope se rozbušilo adrenalinem srdce. Na zlomek sekundy se ještě setkala s Regulusovým vyděšeným pohledem a už letěla jako střela ke Zlatonce.

Natáhla ruku, šťastná, že konečně bude moct jít zpátky do hradu, do tepla.

Osud s ní měl ale jiné plány.

„Oddechový čas! Oddechový čas!“ křičela madame Hoochová mezi pískáním.

Hope spustila jako v transu ruku, Zlatonka již nadále nebyla na dosah špiček jejích prstů. Zpomalila a shlédla dolů, daleko pod sebe. 

Vskutku, pomyslela si, když uviděla ostatní hráče slétávat se na posekaném trávníku hřiště, madame Hoochová vyhlašuje oddechový čas. Pár sekund předtím než mohla být Zlatá v mé pěsti. Přimhouřila oči, když uviděla, kdo stál na hřišti po boku madame Hoochové. Nebyl to nikdo jiný než Mulciber, co se ke zmijozelskému famfrpálovému týmu přidal letos, a kapitánka Vanityová.

Tohle nebyla náhoda.

Setkala se s Regulusovým pohledem – chlapec zrovna zastavoval své koště vedle ní – a poté společně sledovali, jak od nich Zlatá odlétá, neschopni s tím nic udělat. Kvůli zatraceným přísným pravidlům.

Když už byla Zlatonka pryč, Hope se otočila na Reguluse a vyprskla: „To si děláte srandu, ne?“ Nečekala na jeho odpověď a zamířila zpátky k zemi za svými spoluhráči. Z každého jejího pohybu byl znatelný vztek.

„Je to opravdu tak, dámy a pánové! Zmijozel poprosil madame Hoochovou o oddechový čas, když Hope měla skoro Zlatonku a skoro nás zachránila před omrzlinami. Jak si to ti podvodníčci, ti pitomí hadi vůbec představují?“ komentoval Sirius.

Hope ladně přistála na trávníku a vztekle mrštila svým Nimbusem o zem. Otočila se na Scotta a spustila: „Není tohle náhodou proti pravidlům? Co si to o sobě myslí?! Jak jim mohla Hoochová dovolit podvádět?!“ 

Mezitím k ní přikročila Lucy a vrazila jí do ruky láhev máslového ležáku na zahřátí.

Scott vypadal stejně dopáleně jako Hope. Ani se nepozastavil, aby jí odpověděl, ale přihnal se k madame Hoochové, která stále stála vedle zmijozelského týmu a hovořila s jejich kapitánkou Emmou Vanityovou.

„Strašně se těším, až tenhle zápas skončí,“ zavrčel Bertram a přistál vedle Hope. „A ať skončí rychle, nebo tu někomu brzo rozbiju nos,“ dodal a významně se na Hope zadíval.

Ta se na něj ale jen zamračila.

Přihnal se k nim znovu Scott. „Zmijozelští tvrdí, že neměli ani ponětí, že Hope skoro chytila Zlatonku,“ brblal, zatímco nasedal na své koště. „A Hoochová si toho prý taky nevšimla. A Parkinson je totální debil!“ vyplivl jako poslední. Pak se podíval na svůj tým a zdrceně zavrtěl hlavou. „Nasedněte na košťata, hra pokračuje.“ A odrazil se od země. 

Havraspárští se po sobě podívali, v jejich výrazu kusem vztek, kusem netrpělivost, a jeden po druhém se odrazili zpátky do vzduchu. Zůstali po nich jen nedopité láhve máslového ležáku ležící v posekaném trávníku. Mohli jste v nich vidět vzdalující se siluety v modré a zelené. Mohli jste v nich vidět neobvykle modrou oblohu.

Ale byla to otázka jen několik minut, než se havraspárský tým znovu slétl k zemi. Za vítězných ovací zmijozelské koleje a vzteklých výkřiků Havraspáru odpochodovali do šaten. Zmijozelští si nad nimi dávali ještě vítězné kolečko. 

Neboť tři minuty a čtyřicet šest sekund po konci oddychového času chytil Regulus Black Zlatonku. 

Zlatonku, jež měla být původně lapena nikým jiným než havraspárskou chytačkou Hope le Fayovou. 

҉    ҉    ҉    ҉    ҉

O mnoho hodin později, když i ti nejotrlejší šli dávno spát a hodinová ručička ukazovala dvě hodiny ráno, ležela Hope stočená na pohovce. Její tvář byla nakloněná k pomalu vyhasínajícímu krbu, světlo dohořívacích plamenů jí tančilo po tváři a lesklo se na jejích slzami smočených tvářích.

Hope by přísahala, že za ty dvě hodiny, co tu úplně sama ležela, se socha Roweny z Havraspáru dvakrát pohnula, pokaždé jen nepatrně, jen tak akorát, aby se ostré rysy sochy mohly zkroutit do nesouhlasného šklebu. Jako čarodějka tím nebyla nijak ohromená. Bradavické sochy se přece jen otáčely, ohýbaly, hrbily a protahovaly úplně běžně a přímo před zraky studentů. 

Hope tudíž usoudila, že buď soše nikdy nevěnovala pořádně pozornost, nebo se socha uráčila pohnout, jen když byla úplně sama a žádný z Havraspárských nebyl přítomen. 

Rozhodla se tedy sochu upřeně sledovat a čekat, jestli se opravdu hýbe, nebo se jí to jen zdá. Musela párkrát zamrkat, oči jí už z toho úpěnlivého zírání pálily a zároveň byly podrážděné z celovečerního brečení, cítila v nich řezavý tlak.

A právě ten moment, kdy párkrát zamrkala, se Rowena znovu pohnula.

„Ty se fakt hýbeš!“ vyjekla Hope šeptem na sochu a nadšení jí projelo celým tělem. 

„S kým to tu mluvíš?“ 

Hope sebou trhla a vylekaně vzhlédla z rohu pohovky, ve kterém byla schoulená. Na vrcholu schodů, vedoucích do klučičích ložnicí, stál v pruhovaném pyžamu Bertram. Na přeskáčku si mnul rozespale oči a zvědavě si ji měřil.

Hope ukázala na Roweninu sochu. „Ta socha se hýbe.“ 

„Jasně,“ odpověděl jí v posměšném tónu. 

„Já to ale viděla! Bradavické sochy se hýbou furt, tak proč by se nehýbala i tahle?“

Bertram na Hope chvíli unaveně hleděl, byl toho názoru, že dívka jen něco brblala, aby odvedla pozornost od jejích vlhkých tváří, které byly důkazem, že plakala. „Rowenina socha se prostě nehýbe, Hope. Nikdo ji nikdy neviděl se pohnout. Prostě jsi unavená. Jdi spát,“ řekl nakonec. 

Věděl, že je rozhozená z toho prohraného zápasu. 

„Já nemůžu spát. Ne dneska.“

Bertram si promnul kořen nosu. „Jak chceš.“ S posledním kývnutím ji opustil, nechal ji tam samotnou sedět na sedačce, bdící o nočních můrách pondělního rána.

Znovu zírala do vyhasínajícího ohniště, znovu byla rozhodnutá do něj hledět hodiny. Doufala, že v třepotajících se plamíncích najde odpovědi. A odvahu. A sílu postavit se zítra svým spolužákům, svým Havraspárským, které zklamala. Povzdychla si a prohrábla prsty své vlasy. Co si zítra počne?

„Ten chlapec má pravdu, děvče. Měla bys jít spát.“ 

Hope sebou trhla, rozhlédla se po místnosti, ale nikoho jiného tu neviděla. Byla sama.

„No nerozhlížej se tak a radši jdi spát. Já si potřebuju pořádně protáhnout krk, ale když tu budeš vysedávat hodiny a litovat se, budu muset celý den stát se ztuhlým krkem. Už dávno bych mohla mít celou tu rozcvičku za sebou, ale ne, slečna se tady potřebuje vybrečet.“

Hope spadla brada. Ne nějaký její spolužák, ale to Rowenina socha k ní hovořila. Rowenina socha, jež se přece nemá hýbat.

„Tak půjdeš už?“ 

Hope na sochu dlouho jen vyjeveně civěla. Nyní byla sama přesvědčená, že blouzní, že ta únava ovládla její smysly a díky tomu viděla takové nemožnosti.

Rowenina socha si povzdychla. Takovým tím způsobem, jakým si povzdychávají jen starci a stařenky, neboť všechno znají, všechno ví, všude byli a někde i dvakrát. 

„Co tě vlastně tak těžce trápí, dítě?“ 

Hope sklonila hlavu a kousla se do rtu. „Zápas. Dneska jsme kvůli mně prohráli zápas ve famfrpále.“

„Snad myslíš včera. Pokud vím, famfrpálové zápasy takhle brzo ráno Godrik zakázal hned po sedmi letech, co jsme školu provozovali.“

Hope zamrkala. Bylo to tak zvláštní. Ta skutečnost, že si tu povídala se sochou Roweny, jež se chovala jako Rowena z Havraspáru sama. Že žila v době Godrika, Salazara, Helgy a že o nich mluvila jako o starých přátelích. Že o nich mluvila jako to ona často dělávala o Tesse, Marlene, Lily a Alice.

„Ano, včera,“ potvrdila Hope tupě.

„Netrápila bych se tím tak moc. Co jsem z chování mých studentů pochopila, je to přece jen jediná prohra po mnoha výhrách. Uvidíš, děvče, že příští zápas jim natrhneme... mhm, zadnice, natrhneme jim zadnice. Proti komu jsme vlastně hráli?“

Hope se zamračila, v očích se jí znovu objevil vztek. „Proti Zmijozelským.“ 

To slovo chutnalo jako jed.

„Zmijozelští!“ vyjekla Rowenina socha. „No ovšem! Zase ten Salazar.“ Smutně zavrtěla hlavou. V jejích očí se objevil stín dávné bolesti, dávného trápení. Rowena ale znovu zavrtěla hlavou a bylo to pryč. Její oči zase byly jen pouhopouhým kamenem. „Dej na mě, děvče. Měla bys jít spát. Jinak budeš na hodinách unavená.“

Hope zavrtěla hlavou a odvrátila se od Roweniny sochy. „Nepůjdu,“ řekla. „Klidně se tu protáhněte, já vás nebudu rušit. A nikomu o vás nepovím, to slibuji.“ 

Rowenina socha na ni chvíli hleděla, než pokrčila rameny a začala se protahovat stejně jako to dělali Havraspárští na večerních famfrpálových trénincích.

A když skončila, rozloučila se s nešťastnou dívkou a znovu znehybnila, Hope zírala dlouhé hodiny potom do již vyhaslého ohniště, nepřejíc se navrátit do své ložnice k Daphne, Hestii a Angele.

҉    ҉    ҉    ҉    ҉

Pondělní ráno – čas, jehož se Hope obávala nejvíce ze všeho, jakkoliv sobě a svým spolubydlícím nalhávala cokoliv – nastalo rychle.

Hope byla vyděšená k smrti. Bylo to znát z každého jejího slova, výrazu, gesta. Třásla se strachem, když si zapínala knoflíčky na své košili a ohromeně zírala do zrcadla v koupelně, jako by ani nemohla uvěřit, že se sobota fakt stala. Že fakt prohrála. A ještě proti Regulusovi Blackovi.

Nesmírně se styděla, když si uvazovala havraspárskou kravatu, nebyla toho názoru, že měla právo nosit barvy své koleje. Nikdo jí nemohl přesvědčit jinak. Ani socha Roweny z Havraspáru, která se jí znovu pokoušela domluvit celé to pondělní ráno až do chvíle, než první Havraspárský sestoupil po schodech do společenské místnosti a změřil si havraspárskou chytačku soucitným pohledem.

„Hope, jdeš?!“ zakřičela Hestia z chodby.

Hope se zhluboka nadechla. A pak znovu a znovu. A znovu, dokud se neuklidnila. Dokud její výraz nepozbyl jakékoliv emoce a dokud se její ruce a hruď nepřestaly třást. 

Bála se, co na ni řeknou. Co na ni řekne sedm set studentů, až vejde do Velké síně a zaujme své místo u orlího stolu. Co na ni řeknou ostatní Havraspárští? Budou naštvaní? Zklamaní? A zastanou se jí, pokud se jí bude nějaký Zmijozelský posmívat?

Jak ale vycházela ze své společenské místnosti, ze svého orlího hnízda, věděla, že na tom nezáleží. Protože Hope přece nepotřebovala pomoc ostatních. Byla silná. Musela být. Tak jako Leslie a máma a táta. Byla le Fayová a žádná le Fayová by nenechala ostatní, aby si z ní dělali legraci. Věděla, že pokud se jí někdo bude posmívat, rychle ho umlčí. I přes vlastní přesvědčení, že si všechen posměch a vztek zaslouží. Navzdory všemu, nenechá své jméno – své příjmení – zneuctít.

„Jdu,“ pronesla, když došla ke svým třem spolubydlícím, jež si ji starostlivě prohlížely, a zaujmula místo v čele skupiny.

Nedlouho na to dorazily k Velké síni. Obrovské dveře byly jako vždy dokořán, havraspárské dívky proti nim působily jako figurky, jako hrací panenky. Hestia, Angela a Daphne v obavách zastavily, ale Hope na nic nečekala. Vstoupila do místnosti a šla ke svému místu, brada vysunutá nahoru a chladné oči zírající přímo před sebe. 

V její mysli na ni v tu chvíli všichni zírali. V její mysli byla ulička mezi havraspárským a nebelvírským stolem jevištěm a ona byla herečkou v hlavní roli. Studenti u stolů se stali diváky dychtící po spatření jakékoliv vady, jakékoliv chyby a jakéhokoliv nedostatku. Mohla slyšet jejich šepot. Mohla na sobě cítit jejich oči. Jako by to bylo její ucho, do kterého šeptaly drby, jako by šli přímo vedle ní, když na ni zvědavě zírali.

V její mysli byla celá ta situace daleko horší než ve skutečnosti. Ovšem, všichni na sobotním zápasu byli, a ovšem, všichni to viděli nebo o tom alespoň slyšeli. Ale zároveň i ovšem, že to nikoho nebude zajímat na začátku týdne v pondělí ráno, kdy ručičky hodinek ukazovaly pár minut po sedmé a z čerstvé slaniny a vajíček se ještě kouřilo, kdy nikoho nezajímalo nic jiného, než se najíst a nebýt pozdě na jejich první hodinu. Jejich mysl byla moc pomalá a jejich vidění zamlžené. Fungovali na autopilota a o nějakou havraspárskou chytačku, co v sobotu prohrála zápas, se nemohli starat méně.

Hope byla příliš zakoukaná do své divadelní scény, než aby si mohla všimnout blonďaté lvice, která se k ní rozeběhla od nebelvírského stolu, jakmile ji spatřila.

„Hope!“ zakvílela Marlene, když na ni skočila, ruce kolem krku a nohy málem i kolem pasu, kdyby ji šokovaná Hope neodstrčila. Nutno říci, že to bylo houby platné, plavovláska se na ni vzápětí znovu vrhla a svým sevřením ničila celou šarádu, kterou tu její kamarádka svým chladným výrazem hrála.

„Jak si to jako představuješ?! Celou neděli jsem tě neviděla. Celou neděli, Hope! Neděle je den a jako každý den má dvacet čtyři hodin.“ 

Hope se nějak nechytala. Proč jí její nejlepší kamarádka vykládala tak samozřejmé informace?

„Jo. Den má dvacet čtyři hodin. Proč mi to –“

„A proto se tě ptám, Hope, proč jsi se mnou dvacet čtyři hodin nemluvila? Nebo spíš – jak jsi se mnou dokázala dvacet čtyři hodin nemluvit? Copak ti na mně nezáleží? Copak mě už nemiluješ?“ 

Marlene si dala tak záležet, aby přeháněla, že se pod jejím stiskem Hope začala málem dusit.

„U Merlina, tak promiň, Marls, můžeš teď –“

„Já nechci tvoje promiň, Hope!“ Znovu s ní zatřásla. „Chci tvoji nejvážnější přísahu, že to už nikdy – ať už v tomhle životě nebo jiném – neuděláš. Že už mě nikdy nenecháš napospas Lilyiným a Aliciným žvástům. Lily mě přinutila si uklidit, Hope! Uklidit! Nikdy by se jí to nepodařilo, kdybych byla někde s tebou a probírala kluky!“

Hope na ni zírala. 

Marlene ji konečně pustila, založila si paže na prsou a panovačně se na ni podívala, našpulila ústa a dupla. V tu chvíli už měly ty dvě pořádné obecenstvo. A plavovláska se v duchu spokojeně usmívala. Podařilo se jí dosáhnout jejího cíle. Podařilo se jí nejen zlepšit své nejlepší kamarádce náladu, ale zároveň i odvést pozornost ze sobotní havraspárské prohry, která byla – alespoň dle jejího názoru – výsledkem mnoha podvodů a faulů ze zmijozelské strany.

„Tak bude to?“ vyjekla Marlene na Hope.

Ta na ni chvíli jen zírala, než zavrtěla hlavou. „Fajn. Fajn!“ řekla. 

Nadechla se a přelétla pohledem celou síň. Všechny stoly – ano, dokonce i ten učitelský – věnovaly dvěma dívkám veškerou svou pozornost, slanina a vajíčka dávno zapomenuty. Hope došlo, o co její kamarádce jde a znovu se na ni podívala, tentokrát jí na rtech hrál malý úsměv. Chytla se za hruď a spustila: 

„Já, Hope Morgana le Fayová, slavnostně přísahám tobě, Marlene Evangeline McKinnonová, že už tě nikdy nenechám dvacet čtyři hodin samotnou napospas Lily a Alice, jejich uklízením posedlým tendencím a že tě budu v tomto i dalším životě doprovázet klidně i na záchod, když to budeš potřebovat.“

Marlene se na ni zazubila.

„A nyní můžete políbit nevěstu!“ zahulákala Lily od nebelvírského stolu.

Hope protočila oči a podívala se na Marlene. „Děkuju,“ zašeptala.

„Pro tebe cokoliv,“ zašeptala Marlene zpátky, chytla Hope za ruku a táhla ji k Alice, Lily a Tesse, které na ně čekaly mezi Nebelvírskými. 

Zdravím!

Ze všeho nejdřív se Vám chci omluvit za dlouhou čekací lhůtu. Strhla mě vlna učení - na matiku, biologii, chemii a dějepis - a já rázem zapomněla, že vedle pár dalších stránek přispívám i sem. Snad mi bude odpuštěno.

Ještě musím oznámit, že se začínajícíma prázdninama budu přispívat jen jednou za čtrnáct dní. Vždy v pátek, případně o víkendu; záleží, jak to budu stíhat. Na prázdniny toho mám totiž hodně v plánu. Nejdřív mě čekají bouřlivé oslavy narozenin (bude mi totiž osmnáct a evidentně to je velká věc), pak návštěva Vídně, pak Krkonoše a nakonec vlastní putování po krásách České republiky (a že jich je).

Snad se Vám tato kapitola líbila a zanecháte mi tady nějakou odezvu. :-) Příští kapitola bude přímo navazovat na tuto a objeví se v ní Sirius. 

Nakonec Vám přeju skvělé prázdniny (a těm, co už žádné prázdniny bohužel nemají, skvělou dovolenou a pevné nervy v práci) a na chvíli se zase loučím!

- FNikol

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Až do úplného konce - 18. kapitola: