OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Až do úplného konce - 19. kapitola



Až do úplného konce - 19. kapitola

Povídka se umístila na druhém místě o Nej povídku měsíce června/júna. Na den ji umisťujeme na titulní stranu. Gratulujeme!



Další hodina studií mudlů přináší nic jiného, než další konflikty.

19. Dvě jména na tabuli

Jak pondělí pokračovalo a ráno se za husté chumelenice přehouplo v dopoledne, ukázalo se, že Marlene byla opravdu Hopiným světlem. Kamkoliv totiž Hope šla – ať už to byla hodina lektvarů, nebo starodávné runy, které měla se zmijozelskými, co jí celou hodinu na lavici házeli posměšná psaníčka – úsměv neopustil její tvář. Vzpomínka na Marlene a její komediální kousek ze snídaně ji zanechaly po celý den rozsvícenou jako samotné sluníčko, nebo jako samotnou Marlene.

A Sirius Black byl zatraceně rád, že tomu tak bylo. Jeho bývalá kamarádka šla zrovna před ním, mířila si to na jejich společnou hodinu studií mudlů. Vedle ní šel ten pitomec Aubrey, a když zrovna nežvanil o sobě, vrčel na každého, kdo se na Hope jen křivě podíval. Sirius věděl, že by měl být rád – nejednal by jinak, kdyby byl na Aubreyho místě – ale svíravý pocit v hrudi, který se objevil, kdykoliv viděl Hope a Aubreyho vedle sebe, mu v jakékoliv radosti zabraňoval.

A když se Aubrey přiblížil k Hope ještě víc, až se jeho ruka sem tam dotkla té její, Siriusovi to už nedalo. Zmáčkl popruh své brašny, zatnul zuby, cukl hlavou, aby odhodil pramínky vlasů z tváře, a vystartoval tak, aby, když kolem nich procházel, strčil svým ramenem prudce do toho Aubreyho.

„Dívej se, kam jdeš, ty vole!“ slyšel za sebou Aubreyho.

Sirius vycenil zuby v krutém úsměvu a otočil se na ty dva. Oči mu na chvíli sklouzly na Hopinu tvář, dívka na něj zrovna protáčela oči, než se podíval na toho pitomce Aubreyho. „Tohle je školní chodba. Projde tu klidně i sto studentů za deset minut. A představ si, Aubrey, že všichni potřebujou projít. Ale nemůžou, protože ty a ta tvoje tupá hlava máte evidentně strašný nutkání jít neustále vedle Hope, takže prakticky blokujete chodbu pro ty, kteří někam pospíchají.“

Aubrey se na něj vztekle zamračil. „A kam ty, prosím tě, pospícháš?“

Sirius se sladce usmál a než se otočil, odpověděl mu: „Na studia mudlů přece.“

„Ty tak,“ vyplivl Aubrey už k jeho zádům a Sirius se jen vztekle usmál, v očích se mu zablýskla jiskra nenávisti.

Aubrey by se divil, jak má tenhle předmět rád. Ani ne kvůli látce, přestože ta byla také zajímavá. Spíš zbožňoval, že má s Hope nějakou hodinu sám – když teda vynechá Aubreyho, a toho vynechá moc rád, přestože ten pitomec je tak hlasitý a otravný, že je prakticky nevynechatelný.

„Ty máš zrovna co říkat, Siriusi. Když jdeš s Jamesem, Remusem a Peterem, zpravidla jste vedle sebe. Všichni čtyři. Jako nějací ledoborci. Lidi musí zastavovat a tlačit se ke stěnám, abyste je nezavalili.“

Siriuse se znovu zmocnily vztek a žárlivost. Nesnášel, jak se k němu Hope chovala. Ničilo ho to. Jednala s ním, jako by jí byl cizí. Jedním ze stovky tváří, nebo tak nějak se vyjádřila kdysi v druháku.

Věci mohly být jinak. Úplně jinak. O sto osmdesát stupňů jinak. Mohl teď být na místě Aubreyho, mohl od ní odhánět zmijozelské, to jeho ruka se mohla otírat o tu její.

Aby se tak ale stalo a věci byly opravdu jinak, osmý leden by se musel vymazat z kalendáře. Z novin. Ze rtů, myslí a srdcí kouzelnické společnosti. A především – aby věci byly jinak, jeho matka by se nesměla po tom, co ho zbila do němoty, opít tou ohnivou whiskey a vklopýtat do le Fayovic residence s hůlkou v ruce a smrtící kletbou na rtech.

Sirius nechal Hope bez odpovědi a ještě zrychlil tempo, až za ním jeho hábit vlál.

Spolužáci, kteří ho normálně nadšeně zdravili, se mu po spatření jeho vzteklého výrazu klidili z cesty. V tu chvíli nepotřeboval Jamese, Remuse nebo Petera, aby byl ledoborcem. V tu chvíli, pomyslel si, když zacházel za roh a hned nato vcházel do učebny, byl ledoborcem sám.

A sliboval si, že udělá cokoliv, aby jednoho dne konečně zbořil led Hope le Fayové.

Hope le Fayové, jejíž oči ho pronásledovaly, až dokud nezmizel za rohem.

„Tys mu něco o víkendu udělal?“ zeptala se poté Bertrama a pomalu, roztržitě k němu otočila hlavu.

Bertam protočil oči a zavrtěl hlavou. Neobtěžoval se Hope prozradit, že mu něco udělal už v prvním ročníku, když se k ní naklonil a zvučným hlasem jí sdělil svůj krevní status. „Ne. To je prostě Black. Vidí rudě, kudy chodí.“

„To je hloupost. Sirius se neustále usmívá. Neustále se směje. Je to, jako by si s Marlene dal nějakou soutěž v tom, kdo se vydrží usmívat dýl.“

„V tom případě hádám, že Black prohrál,“ poznamenal Bertram posměšně a hodil vzteklým pohledem po skupince procházejících zmijozelských, kteří už už otevírali pusu, aby na Hope něco zahulákali.

V učebně studií mudlů se Hope a Bertram usadili do své obvyklé lavice. Na tomto předmětu seděli přímo před Siriusem a ten už byl na svém místě, nohy líně natáhnuté pod lavicí, paže založené na hrudi.

Ten chlapec před sebe zíral tvrdým pohledem, na jediný moment neucukl očima jinam. Ani když se Hope otáčela, aby přes židli přehodila svůj hábit. Ani když se na něj Bertram obrátil a zpražil ho varovným pohledem.

Celou dobu zíral přímo před sebe, jako by tam ani nebyli.

Hodina uplynula rychle. Profesorka Tannerová jim ukazovala, jak funguje mudlovský telefon, a kromě Peggy Stanfieldové tím byli všichni unešeni. Bylo to poprvé, co mudlovský přístroj použili.

Tannerová si sbalila věci, opatrně uložila telefon do příslušného pouzdra, a když se obrátila zpátky ke studentům s důležitým oznámením na rtech, našla je už takřka u dveří, se školními pomůckami v brašnách.

„Ještě počkejte,“ řekla úsečně. „Než se mi všichni rozutečete na oběd, ještě vám musím něco říct.“ Její slova vyvolala u studentů z Havraspáru a Nebelvíru hromadný povzdech. „Oceňuji vaše nadšení,“ poznamenala Tannerová sarkasticky a Hope pozvedla koutky úst nahoru a opřela si bradu o dlaně. „Nicméně jsem si jistá, že to, co se vám teď chystám říct, se vám bude líbit.“ Tannerová prošla uličkou a opřela se bokem o jednu z neobsazených předních lavicí. Mávnutím hůlky k ní přilétl pergamen. „Bude to už měsíc, co jsem dostala jeden nápad. Okamžitě jsem to začala plánovat a projednávat s profesorem Brumbálem a řediteli kolejí. Dalo mi velkou práci vše naplánovat a vyhledat ty správné studenty a –“

„K věci, paní profesorko,“ zabrblal ze zadních lavic student z Nebelvíru, kterého Hope neznala. Opíral si bradu o batoh a otráveně se mračil na Tannerovou.

„Přijďte po večeři navštívit školníka Filche, pane Hutsone. Slyšela jsem, že potřebuje pomoct s leštěním trofejové komnaty, a vy jste se právě stal dokonalým kandidátem na tu práci.“ Ani od pergamenu nevzhlédla, dál překotně škrábala.

Ten kluk, Hutson, jen líně kývl. Znovu už ale nepromluvil.

„Takže tedy – napadlo mě, že by ti z vás, co pochází z čistokrevných rodin, navštívili o velikonočních prázdninách domovy vašich mudlorozených spolužáků. Jsem toho názoru, že by to byla životní příležitost!“ vyhrkla nadšeně. „Vidět, jak si mudlové žijí, přímo z první řady, vlastně prakticky z jeviště.“

Hope cítila Bertramův pohled na tváři. Znervózněla a rukou tu část obličeje zakryla, takže na ni už chlapec nemohl tak zvědavě zírat.

„Není vás tu tolik čistokrevných – šest, pokud se nemýlím,“ pokračovala Tannerová a přejela třídu pozorným pohledem, střídavě se zastavovala na každém z čistokrevných, „takže jsem naštěstí nepotřebovala oslovit moc studentů. Vymyslela jsem to tak, že v rámci mezikolejních vztahů to bude jeden havraspárský a jeden nebelvírský na jednoho mudlorozeného.“

Hope se rozbušilo srdce. Kromě Siriuse neznala žádného z přítomných ebelvírských čistokrevných.

„Už jsem oslovila tady Peggy a profesorka Prýtová mi doporučila Pandoru Ayersovou z Mrzimoru. Třetí mudlorozený je ale bohužel jeden velký otazník, ptali jsme se Lily Evansové, ale ta kvůli osobním důvodům odmítla.“

Hope nová informace překvapila. Lily jí nic neřekla.

„Co se týče dvojicí, zatím jsme to s profesorkou McGonagallovou a profesorem Kratiknotem udělali tak – a teď mě pozorně poslouchejte – že slečna Vakiliová z Havraspáru bude se slečnou Dohertyovou z Nebelvíru,“ oznámila a začala zběsile škrábat jména dvou zmíněných děvčat na tabuli. „Pan Englander z Havraspáru bude s panem O'Roukem z Nebelvíru,“ pokračovala, „a slečna le Fayová z Havraspáru bude s panem Blackem z Nebelvíru...“

Bertramovi spadla brada. A Hope na tom nebyla lépe.

Dívka přestala mnout orlí brk mezi prsty a šokovaně vzhlédla k tabuli. Le Fayová a Black, stálo tam posměšně, bílá křída ostře kontrastovala s černým povrchem tabule. Za jejími zády zaskřípala židle o zem.

„Cože?“ zamumlala si pro sebe Hope. Ale protože bylo v celé učebně jinak hrobové ticho, slyšeli ji všichni, jedinému páru uší se její slova nevyhnula.

„Je mi jasné, že to pro vás bude zpočátku trochu nepříjemné,“ pronesla honem Tannerová a odvrátila se od tabule, aby na Hope pohlédla. „Ale bohužel tu není žádná jiná dívka, se kterou bych vás mohla spárovat. Vaše teta mě ujistila, že vám to vadit nebude.“

Tak moje teta vás ujistila...

„Nevadí mi to,“ zalhala Hope rychle. V dívce však pomalu kypěl vztek. Vztek mířený na její tetu Minervu.

„Mně to teda vadí,“ zabrblal Bertram potichu.

Tannerové však její slova stačila, protože za chvíli se zase skláněla nad pergamenem a přes škrábání svého brku k nim vzrušeně mluvila dál: „V následujících hodinách každé dvojici oznámím, kterého ze studentů mudlovský příbytek navštíví. Poprosím vás, abyste od toho okamžiku...“

Hope přestala Tannerovou poslouchat. S pootevřenými ústy zírala na tabuli, kde bylo napsané její a Siriusovo příjmení.

Le Fayová a Black.

Stálo to tam s takovou konečností a nezměnitelností. Vysmívalo se to dívce přímo do tváře. Hope to připadalo ironické, začínala být zoufalá. Protože jakkoliv velký si od Siriuse snažila držet odstup, vždycky se objevilo něco, co je k sobě přistrčilo.

Tím něčím byla její prohnaná teta a její do cizích věcí strkající nos kamarádky.

Dala si bradu do dlaní a dál propalovala tabuli očima. Měla touhu její a Siriusovo příjmení smazat, měla touhu vytáhnout hůlku, pronést scourgify, aby její příjmení vedle toho Siriusovýho už nebylo. Vůbec se jí její jméno vedle toho jeho nelíbilo, hodilo se to k sobě až příliš, muselo to pryč.

V momentě, kdy zazvonilo a profesorka Tannerová se vydala ke dveřím, Hope byla na nohou. Spěšně si přes rameno přehodila brašnu a pospíchala za Tannerovou. Na Siriuse, kolem jehož lavice procházela, se ani nepodívala.

„Paní profesorko,“ začala Hope a rychle srovnala krok s Tannerovou, „chtěla jsem se vás zeptat, jestli by nebylo možné prohodit si partnery. Třeba kdybych se prohodila s Negin Vakiliovou.“

Tannerová nezastavovala, aby si Hope mohla v klidu vyslechnout. Dál umíněně pochodovala, její výraz tvrdý a neústupný. A když si dokonce začala srovnávat pergameny v náručí, Hope se lekla, že ji profesorka neslyšela.

Zkusila to tedy znova: „Paní profesorko –“

„Já vás slyšela, slečno le Fayová,“ přerušila ji Tannerová rázně, „a vzbudila jste mou zvědavost. Co je na panu Blackovi tak špatné, že s ním nechcete být ve dvojici? Kromě jeho neustálého vyrušování v hodině, ovšem.“

Hope sklonila hlavu. „Sirius a já –“

„Dívejte se na mě, když se mnou mluvíte, slečno le Fayová.“

Hope v očích blýskl vztek. Ta ženská byla pokrytec. Sama se na ni nedívala, když s ní hovořila. Sekla hlavou a setkala se s očima Tannerové. Znovu spustila: „Víte, Sirius a já máme minulost. Dost ošklivou a nepříjemnou minulost.“ Když žena nic neříkala, Hope dodala: „Určitě víte, jakou minulost myslím.“

Došly ke schodišti. Hope se u něj zastavila, ale Tannerová energicky vystoupala pár schodů, než se k dívce s povzdechem konečně otočila.

Přeměřila si dívku pohledem, její pozornosti neuniklo podráždění a zoufalství, co dívce blyštilo z očí. Přešlápla a znovu si upravila hromadu pergamenů ve svém náručí. „Minulost je minulost, slečno le Fayová,“ řekla. „Doporučuji vám – jak bych ostatně doporučila každému – abyste minulost nechala minulostí, neboť tak to má být.“

Hope zklamaně zavrtěla hlavou.

„Myslím to vážně,“ dodala Tannerová. Dívka na ni ale znovu nepohlédla. „Poslouchejte mě, slečno le Fayová!“ Hope k ní polekaně vzhlédla. „Jak jsem řekla, minulost nechte minulostí. Žijete teď, teď v přítomnosti. Teď v pondělí. Teď v lednu roku 1974. Žijete teď. Znala jsem – a pořád znám – spoustu lidí, co křivě jednali na základě minulosti vůči lidem, kterým na nich záleželo, kteří za onu minulost nemohli. Kteří neprávem ničili vztahy kvůli minulosti. Byla bych vámi velmi zklamaná, slečno le Fayová, kdybyste se stala jedním z takových lidí.“ S těmi slovy a s posledním tvrdým pohledem se profesorka Tannerová otočila na podpatku a s pergameny stále bezpečně v jejím náručí vyšla zbytek schodů.

Hope za ní dlouho hleděla. A i nějakou dobu po tom, co už schodiště opustila. Zírala na to místo, kde předtím byly profesorčiny podpatky.

Nakonec se konečně s povzdechem odvrátila od těch schodů a podívala se zpátky do chodby. Vjela si rukama do vlasů, což nebyl dobrý nápad, jelikož je měla stáhnuté v culíku. Podrážděně si stáhla gumičku a upustila ji do kapsy hábitu.

Chtěla si znovu vjet prsty do vlasů, ale všimla si postavy u zdi, a její ruce ve vteřině zamrzly. Chlapec, do té doby zahalený stínem setmělé chodby, stál nyní odkrytý v záři pochodních. Zíral na ni, ústa pootevřená, mimické svaly ztuhlé smutkem a ublížením.

„Hope,“ zašeptal do ticha chodby, jeho hlas chraplavý, jako by ho nějakou dobu nepoužíval.

Hope pomalu spustila ruce podél těla a zatnula je v pěsti. Beze slova na něj zírala.

A on, smutek a bolest tak viditelné v jeho pohledu, zíral zpátky.

Hope zatnula zuby, uchopila řemen své brašny pevně mezi prsty a rozešla se. Rozpochodovala se ještě rychleji než předtím Tannerová, když se jí snažila uniknout.

„Hope!“ skoro zakřičel Sirius, když kolem něj procházela.

Odpovědí mu byla pouze ozvěna. Hope. Hope. Hope. Ona pouze znovu zatnula zuby, zatnula pěsti a ještě víc zrychlila krok.

Chtěla odsud pryč. Pryč z té chodby, pryč od něj. Pryč ode všeho.

„Je mi to tak líto,“ řekl chlapec, nyní osamocen, do chodby. V tichosti naslouchal jejím vzdalujícím se krokům.


Zdravím!

Tak se vracím s novou kapitolou. Opravdu doufám, že se Vám líbila, protože mně osobně se velice dobře psala a i jsem s výsledkem spokojená. Vyloženě si užívám psaní konfliktů mezi Siriusem a Bertramem. 

Když už jsme u toho Aubreyho... Jak se Vám vlastně on jako postava, i on jako člověk líbí? Bertram je taková míchanice dvou mých spolužáků, kteří mi oba přijdou zároveň otravní a zároveň si s nimi konverzace užívám. 

Nakonec Vám chci moc poděkovat, že jste pro mě hlasovali v povídce měsíce. :-) Moc to pro mě znamená a udělalo mi to velkou radost.

Příští kapitola by měla být 27. 7., ale to jsem ještě na dovolené, takže buď bude třeba o týden dříve, nebo pár dní později.

- FNikol


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Až do úplného konce - 19. kapitola:

1. E.T.
15.07.2018 [23:46]

Skvělá kapitola. Hope by mohla vzít Siria na milost. Vždyť on za čin své matky nemohl.Musím říct, že by mě zajímala konfrontace Hope s McGonagallovou. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!