OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Až do úplného konce - 17. kapitola



Až do úplného konce - 17. kapitolaNastal čas vánoční a Hope a její kamarádky statečně vyrážejí v Záchranném autobusu na návštěvu za Tessou do městečka Windermere.

17. Světla Vánoc

27. 12. 1973, Windermere

Windermere bylo malé okouzlující městečko ležící na břehu stejnojmenného jezera. Nacházelo se v severní Anglii uprostřed takzvané Jezerní oblasti, největšího anglického národního parku, a jelikož jedinou čarodějkou široko daleko byla jenom jejich Tessa, nenašli byste v něm jediný krb, jenž by byl připojen k letaxové síti.

Proto si musely Hope, Marlene, Lily a Alice poradit jinak a přijet do Tessina rodného městečka Záchranným autobusem, který je tam nejen dopravil rychle, ale zároveň jim i jako bonus způsobil silné závratě a nevolnost.

Hope byla štěstím bez sebe, když s batohem na zádech konečně stanula na pevné zemi. 

„Tohle je West Cres?“ zeptala se Marlene zaskočeně. Spolu s Lily a Alice zastavila vedle Hope a všechny čtyři se nyní rozhlížely po temné nepřátelsky vyhlížející ulici. 

Ta ulice nesla jméno West Cres. Neviděly z ní mnoho, stály jen na jejím začátku a kvůli mizernému osvětlení byla všude tma a domy byly zahalené v temných stínech. To, co z ní ale mohly zahlédnout – rozbité pouliční lampy, graffiti na zdech, vytřískaná okna –, se jim zrovna nezamlouvalo.

„Jsi si jistá, že jsme tu správně, Hope?“ zeptala se Lily.

Hope se v očích zablýskla podrážděná jiskra. Nebyla blbá, Tessinu adresu dokázala odříkat zpaměti. A to se vzápětí potvrdilo, když zahlédla ceduli s názvem ulice na jednom z domů. 

„Sama se podívej,“ řekla Hope a ukázala na ceduli. „West Cres.“

Lily si povzdychla. Všechny její naděje, že se v Záchranném autobusu spletli, nebo že si Hope Tessinu adresu špatně přečetla, byly ztraceny. „Do háje,“ zamumlala.

Hope vytáhla z kapsy kus pergamenu a natáhla ho před sebe, aby ho její kamarádky mohly vidět. „Bydlí v čísle 26. A před domem má obrovského sněhuláka.“

„My máme před barákem tři,“ sdělila jim Marlene s úsměvem. „Já postavila toho největšího.“

„Gratuluju,“ řekla Hope sarkasticky a plavovláska do ní vzápětí hravě strčila ramenem.

Rozešly se dál ulicí. Hope je vedla. V ruce svírala pergamen s Tessinou adresou a jak šla, počítala, kolik domů už minuly. Po jejím boku šla Marlene, blondýnka do ní byla zavěšená a fascinovaně se rozhlížela kolem sebe, prohlížela si exteriéry polorozpadlých domků s vykulenýma zvědavýma očima.

Marlene v jednu chvíli hvízdla, to když na zdi domu s oprýskanou omítkou uviděla nasprejované sprosté slovo. „Kreativní,“ podotkla a její kamarádky se zachichotaly.

Brzy na to dorazily k Tessinu domu. Ten, na rozdíl od zbytku baráků v ulici West Cres, nepůsobil opuštěně, nebyl poničený a za okny bylo jasně vidět, že se svítilo. Jak jim Tessa napsala, na zahrádce stál sněhulák převyšující všechny čtyři dívky, v ruce svíral koště, kolem krku měl šálu a na hlavě hrnec. Ze svého místa u zdi se na ně vesele šklebil. Na rozdíl od ostatních lidí, co v ulici žili, si Simmsovi – soudě podle vánočních světýlek a dalších ozdob – uvědomovali, že byly Vánoce. Ani světýlka ale nepřekryla čmáranice nasprejované rudou barvou hned pod jedním z oken. 

Marlene úlevně vydechla. „Díkybohu. Bála jsem se, že budu muset Tessu unést, jestli zjistím, že bydlí v nějaké rozpadající se chatrči s vytřískanými okny.“

Hope se Marleniným slovům usmála a stiskla jí ruku. Líbilo se jí, že si v takových chvílích dokázala zachovat svůj optimismus a veselost. (Tyto vlastnosti u ní ale neoceňovala, když společně dělaly úkoly a Marlene dostala z ničeho nic záchvat smíchu, čímž je ve většině případech vyhodila z knihovny.) 

„Já neklepu,“ prohlásila Lily rázně a ustoupila dál od dveří.

„Já taky ne,“ řekly Marlene a Alice současně.

Pohlédly na Hope, která na ně nevěřícně zírala. „Jak vás mohli zařadit do Nebelvíru? Právě teď jste asi tak statečné jako já před zkouškou z lektvarů,“ řekla a plácla se dlaní do čela. „Tessini rodiče jsou pekaři, ne masoví vrazi.“

„I pekař může být masový vrah,“ odvětila Lily a postrčila Hope ke dveřím. Dívka s rezignací třikrát rázně zaklepala a pak tam jen v tichosti zůstala stát a naslouchala zvukům vycházející zevnitř domu.

„Někdo jde,“ zašeptala Hope ke svým kamarádkám. Skoro to ani nestačila doříct a dveře se otevřely tak prudce, až třískly o stěnu. Na Hope, jež stála nejblíž, skočila drobná dívka s tmavými krátkými vlasy.

„Tak jste to zvládly!“ vykřikla Tessa nadšeně, pustila nyní přidušenou Hope a začala se sápat na Marlene stojící opodál.

„Fíha,“ vyšlo z Marlene, když s ní byla Tessa hotová. Plavovláska se zadívala na Hope a otřásla se. „Tessa rozdává objetí jako tvoje teta rozdává špatné známky. Neústupně a brutálně.“

Hope se uculila a pobaveně přejela Marlene pohledem. „Že to říkáš zrovna ty, Marlene. A to ses furt nevzpamatovala z té poslední eseje?“

„Upřímně, Hope, nevěřím, že se z té eseje vůbec někdy vzpamatuju.“ 

Marlenin tón byl hravý, její úsměv zářivý a bezstarostný jako vždycky. Když se Hope ale na svou kamarádku pozorněji podívala, když se jí zadívala do vždy upřímných očí, uvědomila si, že přestože byla ta slova pronesená s veselostí, byla myšlena naprosto vážně.

Hope si povzdychla a natáhla se po kamarádčině ruce, aby ji následně stiskla. „Musíš si uvědomit, Marlene McKinnonová, že jsi jedna z nejchytřejších lidí, co znám. A to jsem z koleje, kde je každej druhej génius. Jsi úžasná, chytrá, schopná čarodějka a tomu všemu musíš věřit už jen z toho důvodu, že bych s tebou nekamarádila, kdybys taková nebyla.“

Byla to opravdu tragédie. Tolik lidí bylo přesvědčeno, že jsou tupí, neboť jim to nešlo ve škole, tolik lidí se cítilo jako nikdo, protože zrovna dostali špatnou známku. A nejsmutnější bylo, že mezi tyto lidi patřila i Marlene McKinnonová, vždy usměvavá a zářící Marlene McKinnonová.

Marlenin úsměv lehce povadl a vykulila na Hope oči. Nakonec ale – po pár vteřinách zírání – Marlene stisk vrátila a Hope se na ni hřejivě usmála.

Krátce na to je Tessa představila svým rodičům. Pan a paní Simmsovi byli dívkami naprosto unešeni. Po chvíli ostychu a váhání se jich začali ptát na kouzelníky a na kouzelnický svět, kterým byli fascinovaní již od momentu, kdy se na jejich prahu objevila čarodějka celá zahalená v tartanu, nesoucí v ruce dopis, jenž prohlašoval jejich jedinou dceru za čarodějku. 

„Tessa nám říkala, že hrajete famfrpál,“ prohodila paní Simmsová zvědavě a položila před ně hrnky s horkým ovocným čajem.

„Nehrají všechny, mami. Jen Marlene a Hope,“ upřesnila Tessa a do tváří se jí vehnala červeň.

„Není to zas tak skvělý sport, paní Simmsová. Není třeba z něj dělat velkou vědu. Ve skutečnosti je naprosto hloupý.“ 

Hope pozvedla obočí. „Ale? Tos neříkala, když jsi vyhrála sázku s Potterem.“

„Sázku s Jamesem? Lily Evansová, ty ses sázela? A s Jamesem Potterem?“

Alice si dala ruku před pusu, aby schovala svůj škodolibý úsměv.

Lily nervózně pokrčila rameny. „Jo. Vsadila jsem se s ním o pět galeonů, že vyhraje Zmijozel. A on vyhrál Zmijozel.“

Marlene se zamračila. „Díky za podporu, Lily.“

Lily znovu pokrčila rameny a usrkla si z horkého čaje.

Hope se naklonila směrem k Marlene. „Zmijozelští stejně vyhráli jenom kvůli Regulusovi Blackovi a jeho koštěti. Přestože se mi to těžko přiznává, kdyby měl Cornwell taky tak dobré koště, celkem by Blacka prohnal,“ povídala jim a i tentokrát se jí v očích objevily vzteklé plamínky, které se objevily, kdykoliv o Siriusově mladším bratrovi mluvila. Ani trochu mu neodpustila, co provedl Tesse v minulém ročníku, nebo co jí chtěl provést. 

„No, to si nemyslím...“ zamumlala Lily do svého hrnku.

Hope ji ale neslyšela. „Jen počkejte, až proti nim v lednu budeme hrát. Zlatý se ani nedotkne, to přísahám,“ ucedila skrz zuby. 

Pan a paní Simmsovi naslouchali jejich konverzaci s očividnou fascinací, jejich zájem a vlastně celkové jejich chování přinutilo Tessu zrudnout ještě nachověji.

„Takže famfrpál. Jak přesně funguje? Od Tessy jsme to moc nepochopili,“ připomněl jim pan Simms a přerušil tím vznikající hádku. „Je to podobné fotbalu?“

„Co je to fotbal?“ zeptala se Hope zmateně. Lily nad ní zavrtěla hlavou a pustila se do vysvětlování tohoto mudlovského sportu.

Bylo tedy jen na Marlene, jako druhé famfrpálové hráčce, Simmsovým famfrpál vysvětlit. Položila svůj hrnek na konferenční stolek, předklonila se, tajnůstkářsky mrkla a pustila se do vysvětlování: 

„Asi vás to překvapí, ale hra je celkem snadná. V každém týmu je sedm hráčů, co se po hřišti pohybují na košťatech. Tři z nich jsou střelci a ti mají za úkol házet míč do tří branek soupeře. Já jsem nebelvírská střelkyně. Další dva hráči jsou odrážeči. Ti pomocí potlouku, speciálního míče ze železa, shazují soupeře z košťat. Pak tu je brankář, ten má stejnou úlohu jako ve fotbalu, a nakonec chytač – to je Hope. Má za úkol chytnout prťavý zlatý míček jménem Zlatonka, co různě poletuje po hřišti, a když ho chytí, hra je u konce. Tým, co chytil Zlatonku, dostane sto padesát bodů a i většinou vyhrává.“

Pan Simms horlivě přikyvoval, a když se Marlene odmlčela, obrátil se k Hope a přerušil její konverzaci s Lily a Alice: „Tessa říkala, že jsi hvězdou tvého kolejního týmu. Prý jsi to minulý rok svému týmu celé vyhrála.“

Hope se rozzářila. „Ano, docela mi to jde. Ale samozřejmě to nebyla jen moje zásluha. Z velké části za to může náš kapitán, je fakt báječnej. A máme dobré střelce.“

„Aubrey, Allardová a ten novej furt ale nejsou tak dobří jako my,“ pronesla Marlene hrdě. „Já, James a Mina jsme nejlepší střelci na škole.“

Hope se na ni zamračila. „Ten novej se jmenuje Cody Hyland. A jen počkej na finále. Zničíme vás.“

Na to se Marlene hrdě narovnala a se sebejistým úsměvem se celým tělem natočila k Hope. Otevřela ústa, ale než z ní mohl vyklouznout jediný škádlivý tón, do obýváku znovu vstoupila paní Simmsová, jež před malou chvílí zmizela v kuchyně.

Blížila se k nim s širokým mateřským úsměvem, její žilnaté ruce byly nyní v tlustých kuchyňských chňapkách, v nichž držela tác sušenek, a podle té slastné vůně byly právě vytažené z trouby.

„Sušenky jsou hotové,“ pronesla bodře a položila je na stůl. „Jen musíte chvíli počkat a pak si klidně berte, co hrdlo ráčí.“

Její manžel ale na její slova nedbal. Labužnicky si olízl rty a vzápětí měl na sušenkách své pracky. Ani rázné plesknutí od jeho ženy ho nezastavilo. Jednu celou sušenku si hodil do pusy a nad tou lahodnou chutí se zatetelil. 

Paní Simmsová ho celou dobu sledovala, v jejím výraze se mísily protesty se spokojeností, že manželovi chutná. Když se ale pan Simms natáhl po její ruce a pochvalně jí vtiskl do dlaně polibek, spokojenost zvítězila.

„Tati, mami...“ zaúpěla Tessa.

Když se situace uklidnila – a když manželé Simmsovi po sobě přestali házet zamilované pohledy, čímž uváděli dívky do rozpaků –, všichni se pustili do jídla. Zprvu si pochutnávali na domácích sušenkách v tichosti, ale brzo si zase začali povídat, leč měli pusy plné sladkostí. Konverzace nekontrolovaně přeskakovala od všedních mudlovských témat ke kouzelnickým, ale pak znovu zvítězila zvědavost Tessiných rodičů, co se začali znovu dívek vyptávat na Bradavice. 

Tessa dlouho projevovala statečnost, jakou by se mohl chlubit kdejaký Nebelvírský. Celou dobu snášela vlezlé otázky svých rodičů s jen malým ruměncem, ale když se její otec opřel lokty o stehna a s šprýmařským jiskřením v očích se jejích kamarádek zeptal, jestli kouzelníci pod svými hábity nosí spodní prádlo, její trpělivost s ním byla u konce. 

Zvedla se, věnovala svému otci jeden zuřivý pohled a s omluvou, že zajde k sobě nahoru pro vánoční dárky, se vytratila z místnosti.

„Myslí si, že ji ztrapňujeme. Proto vás k nám pozvala až teď, když už jste ve třetím ročníku. Ale to není pravda, my jsme vzorní,“ vykládal děvčatům pan Simms nad hrnkem čaje, jehož posledních pár loků do sebe vzápětí hodil. Pak se rozhlédl po místnosti, než našel svoji ženu a spráskl ruce. „Pověz mi, drahá, kde bych našel naše rodinné album? Jsem víc než přesvědčen, že se tady Tessiny kamarádky nemůžou dočkat, až uvidí fotografie pořízené při té významné události Tessiny oslavy třetích narozenin.“

Jeho manželka nad jeho chováním jen pobaveně zavrtěla hlavou a přešla místnost k vysoké knihovně, co zaplňovala jednu celou stěnu obýváku. 

„Naše dcera tě zabije, Johne,“ konstatovala suše, když pokládala album na manželův klín. 

„Ale jdi ty,“ zabručel pan Simms a šibalsky mrkl na dívky.

Ty se jako na povel zachichotaly, tedy s výjimkou Hope, která jen skryla svůj široký úsměv do dlaně.

Tessa se do obýváku vrátila, až když byli na samém konci rodinného alba. Ty desky byly plné snímků, na nichž většinou pózovala nejmladší Simmsová při různých momentech svého třináctiletého života. Některé fotky byly rozkošné, některé méně. Našly se i opravdu divné fotky, ale všechny – všech dvě stě patnáct stránek fotek – skvěle splňovaly svůj účel: Přesně zachytit výjimečné momenty Tessina života. 

Jednou to bude jistě opečovávaný rodinný artefakt. Až spočine v rukou dalším a dalším generacím rodiny Simmsových. Škoda jen, že si to ta nejmladší Simmsová nemyslela. 

„Tati!“ vyjekla zrovna dotyčná, když v jeho klíně spatřila ono tlusté album. Nahnala se k němu, vyrvala mu bichli z rukou a bylo na ní vidět, že se přemáhala, aby s ní otce nepřerazila. „Jaks mohl,“ sykla k němu, ale její otec jen na obranu zvedl ruce nad hlavu, spokojený výraz ve tváři. 

„Proč jsi ho to nechala udělat?“ zeptala se zoufale Tessa své matky, když svým kamarádkám podávala jejich vánoční dárky.

Tessina maminka se jen zazubila. „Ach, drahoušku. Vždyť ho znáš.“

Když pětice dívek začala rozbalovat své dárky, manželé Simmsovi se rozhodli opustit obývák, a umožnit tak dívkám trochu soukromí. Jak odcházeli z místnosti, oči jim zářily štěstím. Byli nadšení, že si jejich stydlivá dcera našla tak dobré přátele. Že nebloudila chodbami hradu samotná, s notesem v podpaží. Po celé tři roky se obávali, že jim jejich dcera z pudu sebezáchovy lhala a že Marlene, Hope, Lily a Alice ve skutečnosti neexistují. Že jsou to pouhé postavy v jejích příbězích. 

Ale opak byl pravdou. Nejenže její kamarádky byly skutečné, ale dokonce i laskavé a naprosto k zulíbání. Manželé Simmsovi byli rádi, že jejich dcera někoho takového měla. 

„Od tebe Tessa nic nedostala, Hope?“ prohodila Marlene.

Všechny dárky už ležely rozbalené v jejich klínech, zmuchlaný balící papír se povaloval na zemi u jejich nohou. Čarodějky si nyní pochutnávaly na sladkostech, které dostaly od Lily spolu s další kupou drobných předmětů. 

Hope cítila, jak se jí do tváří vkrádá ruměnec, a zavrtěla hlavou. Zběžně zkontrolovala čas na svých hodinkách. Učinila tak již počtvrté za poslední čtvrt hodiny. „Ještě to tu není,“ řekla a omluvně pohlédla na Tessu. „Nezapomněla jsem na tebe, Tess, přísahám.“

Hope byla jako na trní. Každých pár sekund kontrolovala okno, jestli tam náhodou něco neuvidí, jestli náhodou už její dárek pro Tessu nedorazil. Ale neviděla v něm nic. Nic kromě sněhové nadílky, co nyní padala na ztemnělé chodníky ulice West Cres.

Nervózně se zavrtěla. Celou dobu se těšila na Tessinu reakci, až její dárek uvidí. Věřila, že předčí každičký dárek, který letošní Vánoce dostala. To se ale nestane, pokud tu její dárek nebude včas. Doufala tedy – ne, modlila se –, že dorazí ještě dnes. 

Její obavami přeplněné myšlenky přerušila tlumená rána vycházející od vchodových dveří. Trhla sebou, stejně tak i její kamarádky.

„Někdo klepe!“ zakřičela Tessa na svoje rodiče.

„Jdu tam!“ zaječela Hope vzápětí a dřív než se mohl kdokoliv jiný zvednout, rozeběhla se ke dveřím. 

Jak se k nim blížila, modlila se, aby to bylo to, co si myslela, že to bude. S poslední prosebnou myšlenkou k velkému Merlinovi uchopila do rukou kliku a stiskla. Dveře se na škvíru otevřely. Vyhlédla ven, ale nic a nikoho neviděla. Až jemné ždibnutí na jejím palci jí připomnělo, že to, co hledá, nenajde ve vzduchu.

Shlédla dolů a tam stála. Netrpělivý pohled jejích obrovských očí Hope vykouzlil úsměv na tváři. Přidřepla před drobným zvířátkem a nastavila mu ruku. 

„No ahoj,“ zašeptala k sovičce, když spokojeně stála na jejím předloktí, její pařáty se zarývaly do tlusté látky jejího roláku. Opatrně, aby ji nevylekala, počechrala její peří a s malým úsměvem ji znovu uvítala.

Pomalu se narovnala a stejně tak pomalu se otočila. Když ale chtěla vykročit a předat Tesse její dárek, musela se zastavit. V chodbě stáli Tessiny rodiče a vykuleně pozorovali sovu pálenou v dívčině náručí.

„Dobrý den,“ zašeptala Hope po chvíli, protože nevěděla, co jiného říct. Kývla k sovičce bradou a pak se váhavě usmála. „Ta je pro Tessu. Jako vánoční dárek.“ Ale Tessiny rodiče nic neříkali. Pouze zírali na sovu v jejím náručí, jako by to stvoření viděli poprvé v životě.

A možná to tak bylo, pomyslela si Hope. Tessa jim možná nikdy neukázala ty sovy, které přinášely dopisy od jejích přátel.

„Doufám, že to nevadí,“ pronesla Hope po chvíli nejistě. Co když Tesse nepovolí si sovu nechat? Co pak? 

Ale pan Simms pak zavrtěl hlavou, ve tváři se mu pomalu rozléval úsměv. Ukázal Hope palec nahoru a pak popadl svou stále ohromenou manželku kolem pasu a odtáhl ji z chodby ke schodům. S posledním úsměvem zmizeli nahoře patře. 

Uf.

Naposledy pohladila zvířátko ve svém náručí po peří a vydala se zpátky do Simmsovic obýváku.

Když tam byla, když prošla dveřmi, Tessa konečně spatřila svůj vánoční dárek. A pak se usmála takovým úsměvem, který by zahřál u srdce i ty nejchladnější duše.

Samotné Hope se líbilo, jak se Tessa usmívala. Líbilo se jí dělat své přátele šťastnými. Když byli oni šťastní, byla šťastná i ona.

„Ještě nemá jméno,“ řekla a sedla si vedle Tessy na pohovku. Uchopila ji za paži a položila si její bledou dlaň na své ještě bledší předloktí. „Můžeš jí říkat, jakkoliv chceš.“

Všech pět děvčat v hrobovém tichu a se zatajeným dechem sledovalo, jak rozkošná sovička pálená pomalu popošla z Hopina předloktí na Tessino zápěstí. A pak popošla ještě dál, dokud se nedotýkala svými pařáty předloktí své nové majitelky, dokud se jimi jemně nezarývala do její kůže.

Tessa pomalu a láskyplně sovu polaskala ukazovákem po straně hlavy, na dotek jí její peří připomínalo hedvábí. Zvíře ji něžně kloflo do prstu a dívky sledující jejich první interakci šťastně zajásaly.

„Hej!“ okřikla je Tessa. Její nová sovička se začala plašit, svými působivými křídly chvíli máchala ve vzduchu. Máchala jimi tak silně, že to odválo nejbližší roztrhané kusy balícího papíru po podlaze o kus dál.

Tessa se na své kamarádky mračila, dokud se její sova neuklidnila, dokud znovu spokojeně nezarývala pařáty do její pokožky.

„Promiň,“ zašeptala Alice smířlivým tónem.

„My jen že... Líbíš se jí!“

Lily zacukaly koutky úst. „A proč by se té sově naše Tessa jako nelíbila?“

Tessa zavrtěla pobaveně hlavou a ostýchavě se nejdřív na sovu a pak na své kamarádky usmála. „Taky se mi líbí.“

„Jak ji pojmenuješ?“

Tessa párkrát prohnětla soviččina křídla a se zamyšlením sledovala, jak se její prsty dotýkají bílého a krémového a rezavě hnědého a dokonce i šedého peří. Její nová sovička hrála všemi barvami. A byla to vskutku skvělá paleta barev. Nádherná kombinace teplých odstínů. 

„Říkalas, že to je ona, Hope? Ona jako samička?“ tázala se po chvíli.

Hope, jež už dávno stihla zaujmout své původní místo vedle Marlene, se ušklíbla. „Ne. Ona jako hermafrodit.“

Lily protočila nad její poznámkou oči. Neoceňovala užití sarkasmu vůči přátelům. A už vůbec ne vůči takovým jako Tessa.

Tessa se ale jen uculila a dál zkoumavě hleděla do soviččiných očí, přemýšlejíc nad jejím jménem. Chtěla, aby to bylo něco dokonalého, něco, co by sovičce padlo. Co by bylo ale zároveň majestátní a chytré. 

„Budu o tom přemýšlet,“ řekla nakonec. „Chce to čas.“

Marlene se na ni zamračila a zašermovala na ni prstem. „Tak fajn, Tess. Ale varuju tě, pokud se tvoje sova zítra neprobudí pojmenovaná, budeme jí říkat Bábovka.“

„Máš znovu hlad, Marlene?“ zeptala se Hope sladce. 

Plavovláska ji bez sebemenšího zaváhání píchla loktem do boku. Ani se na ni nepodívala. Mezi těmi dvěma děvčaty se ubližování stalo tradicí. Byl to projev lásky, a tak to taky přijímaly – s úsměvem na rtech a vždy o trochu šťastnější. 

„Tak už jste konečně s dárkama skončily?“ ozvalo se ode dveří. Stál v nich pan Simms, ramenem se opíral o rám a s úsměvem je pozoroval. „Páni, pěkná sova, Tesso. Maminka říkala, že si ji můžeš nechat, když nebude dělat bordel a nebude smrdět.“

„Fakt?“ vypískla Tessa.

Pan Simms ale svou dceru ignoroval. Spěšně zalétl pohledem k hodinám visícím na potapetované stěně. „Tak pojďte, je nejvyšší čas vyrazit,“ řekl tajemně a poslepu si zašátral po černém baloňáku.

Dívky se na něj ale jen zaraženě dívaly. Nepohnuly se ani o kousek. 

Pan Simms si zrovna omotával šálu kolem krku, když si toho všiml. Zmateně na každou z nich pohlédl, než znovu spustil: „No tak honem, na co čekáte? Tesso, dcero má, strč na chvíli někam tu svou sovu a mazejte se oblíknout. Půjdem ven, trhy čekají!“ 

Jeho slova dívky evidentně konečně vzpamatovala a nyní se začaly soukat z obýváku do předsíně, kde na ně čekaly jejich zimní boty a kabáty. 

Pan Simms popošel blíž ke dveřím, aby jim udělal místo, a pak spokojeně mrkl na svou dceru. „Tvoje kamarádky si přece nemůžou myslet, že Windermere je jen tahle jediná špinavá ulice.“

҉    ҉    ҉    ҉    ҉

Dlouho po tom, co se dívky vrátily z ulic vánočního Windermeru a vypily horkou čokoládu, jež na ně čekala na kuchyňské lince, seděla Tessa v rohu své postele a s malým zasněným úsměvem naslouchala právě svým kamarádkám a jejich hašteření. 

Hodinová ručička na jejím budíku se blížila jedenácté, za zamlženými okny jejího pokoje řádila hustá chumelenice a čas od času, když zrovna správně dopadlo světlo, jste ve tmě ulice mohly spatřit chomáče vloček, jak se nenávratně řítily k rozdrolenému chodníku.

Tessa se spokojeně usmála a opřela se zády o stěnu. Bříšky prstů přejela po sněhově bílých stránkách alba. Ne toho, co jejím kamarádkám předtím ukazoval táta. Jejího vlastního alba. Kam s přehnanou úhledností každý týden láskyplně lepila další a další fotky jejích přátel a Bradavic. Windermeru a jejích rodičů, když si mysleli, že se zrovna nedívá. 

Když se její kamarádky praly o to, kdo zabere první koupelnu, nalepila do alba dalších pět nových fotografií. A všechny byly z dnešního dne, ze sedmadvacátého prosince. 

Na první byla hlavní silnice Windermeru. Lemoval ji vánoční trh, střechy stánků byly pokryty sněhem, jež se kouzelně třpytil v ranním slunci. Tu fotku vyfotila, když šla ráno mamince pro pečivo. Musela se zastavit a zachytit tu nádheru. Nedokázala odolat. A přímo vedle ní byla další fotka pořízená na tom samém místě. Jen večer když tma obklopila ulice jejího milovaného města a rozsvítila lampy a vánoční světýlka, jež se odrážela v ledem zmrazené hladině jezera.

Na třetí fotografii byla její nová sovička. Stále jí ještě nevymyslela jméno. Věděla, že takové věci chtějí čas. Že pokud chce pojmenovat tak překrásné zvíře, musí nad tím přemýšlet. Na fotce si sovička zrovna čechrala peří a na poslední chvíli se na Tessu podívala. Až v ten moment, když se oči zvířete zahleděly do objektivu, až v ten moment stiskla Tessa tlačítko a přestala fotit.

Hope byla modelkou její čtvrté fotografie. Jako vždy byla zavěšená do Marlene a její obvykle bledé tváře byly červené od kousavého mrazu. V jejích očích se odrážela světla pouličních lamp. Byla to krásná dívka. Ale její krása nebyl důvod, proč se rozhodla ji v tu chvíli vyfotit. Ne, tím důvodem byl ten užaslý výraz v její tváři, když se rozhlížela na hlavní ulici Tessina milovaného rodného města. Tessa věděla, že si ten pohled Hopiných očí bude pamatovat navždy.

Na páté fotce už byly všechny její přítelkyně. Splašeně pobíhaly před jejich domem. Bylo to těsně předtím, než obrovský sněhulák přišel o svou hlavu. Nemotorně běhaly sněhem, do něhož byly zabořené až po kotníky, a házely po sobě sněhové koule. Smály se, oči jim zářily. Byly tak šťastné. Všechny byly tak šťastné.

A Tessa za to byla ráda.

Jak nádherný způsob strávit den, pomyslela si Tessa, když se jejím pokojem rozezněl bezstarostný smích. Prožít všechny jeho okamžiky v blízkosti těch, jež nosila ve svém srdci.


Zdravím!

A jsem zpátky s další kapitolou, která by se kvůli svátečnímu tématu hodila zveřejnit spíš až někdy na Vánoce, to uznávám. Hádám ale, že byste nebyli zrovna nadšeni, kdybych tento příběh aktualizovala až o svátcích. :-D

Celá kapitola se odehrává ve Windermeru. Je to takové půvabné městečko a já se pochlubím, že jsem měla tu čest ho v září minulého roku navštívit. Co si pamatuju, koupila jsem tam dárky s tématikou Doctora Who pro kamarádku a také poslední díl HP v angličtině v jednom knihkupectví, kde mi ho prodala usměvavá postarší dáma. (Abych byla upřímná, mamka nebyla zrovna nadšená, když jsem z toho zájezdu přijela s kufrem plným HP věcí. Já ale byla ve fanouškovské extázi, měla jsem ponožky, oblečení, knížky, hry, odznáčky, všechno...)

Jsem Vám moc vděčná za Vaši podporu, a pokud budete chtít, zanechejte mi pod kapitolou třeba jen nějaký miniaturní komentář. Jako vždy mi to udělá radost. :-)

- FNikol


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Až do úplného konce - 17. kapitola:

2. E.T.
12.06.2018 [22:13]

Skvělá kapitola. Moc jsem se na ni těšila. Jsem zvědavá, jestli sovičce zůstane jméno Bábovka. Emoticon

1. Fluffy admin
11.06.2018 [23:26]

FluffyTak tohle bylo boží. Emoticon Zubila jsem se na monitor jako idiot - pan Simms, pošťuchování holek, Bábovka. Všechno. Emoticon A i když mě kapitola hodně bavila (za což děkuju, ve zkouškovým k smíchu moc důvodů nemám Emoticon), asi se mi ještě o trochu víc líbilo, že tam byly jen holky a jejich přátelství. Konec s fotografiemi a sovičkou mě dojal. Emoticon Moc pěkný díl! Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!