Albus Severus Potter a Zapovězený les 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Zapátrala jsem ve složkách ve starém počítači a co jsem nenašla. :D Musím ovšem upozornit, že je to spíš pro mladší fanoušky Harryho Pottera a je to psané mou dětskou potrhlou rukou, tak přimhuřte oko. :) Také je tam pár pasáží velmi podobných knize a některých ne úplně promyšlených zápletek... :D Děj se odehrává v rámci nové generace Harryho Pottera, tedy začíná nástupem do Bradavic jeho syna Albuse Severuse. První kapitola je spíš recenzí, přibližuje jednu z hlavních hrdinek a její život. Zbytek kapitol je pak napsán z pohledu právě Albuse Severuse. :)

09.06.2014 (16:00) • MaybellineEver • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 2225×

SIROTENSTVÍ

V posledním domě v Nafertové ulici byl neobyčejný klid. Procházejícím sousedům to připadalo tak podivné, že se zastavovali před brankou a chvilku čekali, jestli nezaslechnou nějaký zvuk nebo nezahlédnou barevná světla.

Usedlost dříve patřila Andromedě a Tedovi Tonksovým. Kde se tam tak najednou vzal ten Lupinovic kluk sousedi netušili, mohli jen předvídat, že s nimi byl nějak spřízněný.

Byl milý, zdvořilý a nebyli s ním problémy. Tedy… ze začátku.

Už to byly tři roky, co se k „tomu Lupinovic klukovi“ nastěhovala „ta černovlasá holka“, a od té doby to šlo z kopce. Byl zázrak, když se v noci neozývaly všelijaké zvuky, nebo to nevypadalo, jako kdyby za okny rezidence Lupinových vypukl ohňostroj. Lidé z Nafertové ulice se kabonili, přesvědčeni tím, že tam ty malé děti bez dozoru blbnou. Kdyby jen věděli, co všechno se dělo za zdmi domu číslo 12…

Ale dnes bylo ticho. V celém sídle, v každé místnosti panovala těžká atmosféra očekávání.

Bylo totiž prvního září – byl čas vyrazit do školy.

Teddy Lupin, chlapec se světle hnědými vlasy a medovýma očima, právě vešel do obývacího pokoje, ve tváří zoufalý výraz.

„Vzdávám to,“ řekl černovlasému děvčeti sedícímu v křesle, které si drželo před obličejem knihu s titulem Přeměňování pro začátečníky.

„Tak snadno, Theodore?“ pousmála se, potěšená svým vítězstvím.

„Už jsou to dvě hodiny, Maybeline!“ zaúpěl Teddy. „Vyhrála‘s – uznávám. Za půl hodiny musíme vyrazit. Nepojedu s tebou v jednom kupé.“

„Nepojedeš ani ve stejném vagónu,“ přisadila si Maybelline Everová, jedenáctiletá slečna, která se právě chystala na svůj první ročník v Bradavicích.

„Dobrá,“ řekl chlapec neochotně.

„Nebudeš se na mě chodit ptát profesorů, nebudeš mě pořád kontrolovat, ani nebudeš dávat pozor, jestli náhodou neporušuji školní řád.“

„No,“ zarazil se Teddy. „jelikož jsem se stal prefektem, je mou povinností-“

„Zapomeň, Tede!“

„Fajn,“ souhlasil mladík, už trochu rozladěně. „Teď mi vrať mou hůlku, prosím!“

„Je za obrazem v hale,“ houkla Maybelline a zaklapla knihu. „Proč měnit brouka v knoflík?“ zeptala se, když se Teddy vrátil.

Ten, příliš zaujatý svým znovuzískaným majetkem zamrkal. „Jestli to má být další filosofické přísloví, které nepochopím…“

„Kdepak, jde o tohle,“ zaklepala Maybelline prsty na učebnici. „Jsou tam samá užitečná kouzla – jako přeměnit zvíře v pohár – ale… proč měnit brouka v knoflík? Nedává to smysl.“

„No… co když ten knoflík potřebuješ?“ zamyslel se Teddy, kterého nikdy nenapadlo pochybovat o důmyslnosti učebnic Přeměňování.

„V tvém Přeměňování pro pokročilé-“

„Tys četla mou učebnici?“

„-je kouzlo, které dokáže předměty zdvojnásobit. Proč nevytvořit dokonalou kopii jiného knoflíku?“

„A co když nemáš ani jeden knoflík?“ zeptal se Teddy, zatímco ještě naposledy přerovnával věci ve svém kufru. Byl zvyklý, že mu Maybelline klade otázky, na které nezná odpověď, ale ani přinejmenším ho to neunavovalo. Bylo totiž fascinující, kam fantazie tohohle děvčete mohla až zajít.

„Proč nepoužít Rockulus? To dokáže přeměnit kámen v knoflík,“ navrhla Maybelline.

„Dobře, a co tohle,“ začal Teddy, který neměl ani tušení, že nějaké kouzlo Rockulus existuje. „Jsi na pustém ostrově jen… ze skla! Nemáš přístup k žádné další surovině, vedle tebe leze brouk a ty nutně potřebuješ… knoflík.“

Maybellinin pohled nemohl být výmluvnější. „Vážně, Teddy? Na pustém ostrově, bez přísunu potravin a potřebuješ zrovna knoflík?“

„Vzdávám to!“ řekl mladý Lupin, dnes už podruhé, a zvedl ruce na znamení rezignace. „Napiš na Ministerstvo kouzel, ať přehodnotí své priority ohledně školních potřeb.“

Maybelline se usmála a hodila učebnici k ostatním do velkého černého kufru. Naposledy přelétla své věci pohledem a pak ho zavřela.

„Až budeme v Bradavicích, zeptám se na to,“ oznámila samolibě, táhnouc svůj kufr ke krbu.

„Ředitelka McGonagallová bude nepochybně nadšená,“ poznamenal Teddy.

„Říkal jsi mi, že je to moc hodná a spravedlivá dáma.“

„To ano, ale…“

„Ale když jsme byli v Příčné ulici, potkala jsem tam kluka, a ten říkal, že McGonagallová je stará sůva, která strhává body i za rozvázané tkaničky, a navíc-“

„Neměla bys věřit pomluvám, Maybelline,“ napomenul ji Theodor.

„Možná bych neměla věřit tobě…“

„Cože?!“

„Podle toho, co mi vždycky vykládáš, jsou všichni lidé sladcí gumoví medvídci a pokud kolem sebe zrovna nerozhazují cukrátkové třpytky, určitě měli jen náhodou špatný den.“

Mladý Lupin si povzdechl a naposledy přelétl pohledem dům. Bylo zvláštní ho opouštět na tak dlouhou dobu. Prázdniny s Maybelline totiž trvaly nejmíň deset let. Každý den jiné dobrodružství, ale musel přiznat, že ne vždycky to byla zrovna procházka růžovým sadem. Letos to bylo poprvé, co s sebou bral Maybelline do Bradavic, byl přirozeně nervózní. Zato paní Montgomeryová – Maybellinina chůva, která se o ni starala už v dětském domově, a poslední tři roky tu dobu, kdy byl Teddy ve škole, vypadala velice spokojeně. Často říkávala, že je příliš stará na někoho tak nezbedného a že se těší do vysněného důchodu.

„Hm? Nic mi na to neřekneš?“ dožadoval se malý černovlasý rarášek pozornosti.

„Ty rozhodně nejsi sladký gumový medvídek.“

Maybelline si prohlížela Bradavický express. Navenek mohla působit klidně a umírněně, ovšem uvnitř ní to přímo vřelo energií. Musela se krotit, aby nezačala radostí poskakovat – konečně jede do Bradavic!

První dojem je nejdůležitější, nabádala se v duchu. Nehodlala vykřikovat, ani na všechno nadšeně ukazovat, jako to dělala většina dětí v jejím okolí. Nechtěla přitahovat pozornost.

Alespoň ne hned zezačátku. Byla připravená pečlivě sledovat, pozorovat, zjišťovat a přijít na kloub všem tajemstvím, o kterých se jiným ani nesnilo!

A to by samozřejmě nemohla dělat, kdyby se hned z patra zaevidovala jako problémový uličník a byla na každém kroku hlídaná svým sice laskavým, ale přespříliš ochranitelským opatrovníkem, že ne?

Vrhla na hnědovláska po svém boku zamračený pohled a ten si povzdechl.

Poslední dobou vzdychal často.

„Buď opatrná,“ snažil se jí Teddy dát ještě posledních pár rad. „Do ničeho se nezaplétej, opatrně se sladkostmi, nezapomeň se převléct do společenského hábitu a drž se dál od problémů!“

„Merline, je to jenom cesta vlakem!“ protočila oči Maybelline.

Poslušně mávala, dokud se Theodor neztratil v jednom z prvních vagónů a pak okamžitě zamířila k těm posledním. Konečně svoboda!

Byla tu brzy. Většina vagónů byla prázdná a ona neměla v úmyslu hned první den sedět sama. Pečlivě si vybírala mezi ostatními dětmi. Minula kupé o dost starších studentů a také kupé napěchované rozhihňanými holkami. Tohle bylo poprvé po dlouhé době, kdy nebyla pod Teddyho dohledem a ona ty chvíle chtěla strávit s někým zajímavým.

A taky ho našla.

Byl v jejím věku. Nejspíš. Těžko říct, protože byl dost vysoký.

Každopádně seděl v kupé sám, nohy pečlivě položené na podlaze vedle sebe a vůbec působil celý tak nějak napjatě. Byl bledý, měl ostré rysy a pečlivě sčesané blonďaté vlasy.

Maybelline si vzpomněla na obrázek z Denního věštce. Mohl by to být…?

Otevřela dveře.

Otočil k ní své studené světlé oči. Nepůsobil jako dítě, spíš jako mladý, urozený princ.

Maybelline si pomyslela, že jeho hábit vypadá velice draze.

Mírně se zamračil, nelíbilo se mu, jak si ho prohlíží.

„Máš tu místo?“ zeptala zdvořile.

Ještě chvíli se ji pokoušel vyprovodit ven svým chladným pohledem. „Vsadím se, že si přisedneš, i když řeknu ne,“ odtušil vysokým, jasným hlasem.

„Správně,“ uchechtla se Maybelline pobaveně. Není nad to narazit na někoho zajímavého.

Posadila se naproti němu, o dost pohodlněji, než seděl on.

„Kde máš zavazadla?“ zeptal se jí a tím ji překvapil. Předpokládala totiž, že bude demonstrativně mlčet. Tím líp.

„Vzal mi je jeden můj známý,“ odpověděla.

„Máš nosiče?“

„To by bylo ubohé.“

„Možná ne.“

„Spíš jo.“

Střelil po ní pohledem. Nejspíš se mu nelíbilo, že mu odporovala. „Jak se jmenuješ?“ chtěl vědět.

„Maybelline Marion Everová. A mimochodem, je slušností se nejdříve představit, než se ptáš na jméno někoho jiného,“ oznámila mu s tak nevinným úsměvem, že překvapeně zamrkal.

„Jsem Malfoy,“ řekl to dost jasně, aby se náhodou nepřeslechla. Nejspíš chtěl na něco upozornit. „Scorpius Hyperion Malfoy.“

Čekal na její reakci. Neřekla nic.

V očích jí hrály pobavené jiskřičky. Něco tu totiž nehrálo.

Příliš se snažil. Příliš se kontroloval. Příliš pečlivě si držel svůj odměřený výraz...

„Čemu se culíš?“ neodpustil si Scorpius, zjevně vytočený nedostatečnou reakcí na jeho čistokrevný původ.

„Ničemu jen…“ uchechtla se Maybelline. „Mám dojem, že všichni Malfoyové vypadají stejně.“

„Podobnost je ve starodávný rodech běžná…“ poučil ji mladý Malfoy. Na okamžik se zamyslel.

„Nejmenuje se tvůj otec náhodou Wan Ever?“

„Nemám tušení, jsem sirotek.“ Podívala se z okna.

„Do jaké půjdeš koleje?“

Maybelline se na něj podívala a chvilku jí trvalo, než odpověděla. „To přece nemůžu vědět.“

„Já to vím,“ prohlásil Scorpius pevně. „Bude to Zmijozel.“