OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Noční můra

12.08.2012 (15:00) • hanies • Povídky • komentováno 6× • zobrazeno 887×

Den první

Jmenuju se Klarisa, je mi čtrnáct let a zrovna nám začaly prázdniny. Měla bych být ráda, ale mám spíše strach. Každou noc sním stejný sen, spíše noční můru. Je o mně. Je docela krátká a rychlá, každopádně i tak dost děsivá.

Zdá se mi o tom, jak jsem na táboře. Musí být už hodně pozdě  v noci, protože vedoucí pozhasínaly lampy a sami šli spát. V tom se otevřou dveře od naší chatky, hodně to zaskřípe a vejde jeden z vedoucích, Charlie. Sedne si ke mně na postel a řekne, že se brzo shledáme u něho doma. V očích má přitom oheň a hrůzu. Potom jsem uslyšela hlasitý výkřik. Charlie se na mě pousmál a já spatřila jeho upíří zuby, z kterých tekla krev na moji postel.  Řekněte mi, jak mám v klidu usnout, když se mi tohle opakuje noc co noc. Největší strach mám ale z tábora, kam jedu za tři dny. Bojím se, že se tam něco stane. Nikomu jsem zatím o mé noční můře neřekla a budu to brát statečně jako všechno, co mě zatím v životě potkalo.

Den druhý

Hned druhý den, co jsem ráno vstala mi tady něco nesedělo. Něco bylo jinak než jindy. Samozřejmě! Já jsem se konečně vyspala. Po dlouhé době klidná a bezesná noc. Byla jsem štěstím bez sebe protože tím pádem moje předtuchy o tom, že se to může stát upadly do zapomnění. Celý den jsem si balila na tábor a na noční můru jsem už ani v jediném okamžiku nepomyslela. Byla pryč.

Den třetí

Nastal den odjezdu. Strašně jsem se těšila až po roce opět potkám moje kamarády, se kterýma strávím čtrnáct dní  v chatkách poblíž lesíku Mongu. Mamka ze mě měla radost, že mě konečně vidí šťastnou a neutrápenou.

Rozloučila jsem se s rodiči, vzala jsem si tašky a utíkala k hloučku mých kamarádech, které už mi držely místo v chatě. Jejich výrazy v obličeji však nebyly takové jako každý rok. Patricia měla dokonce slzy na krajíčku.

„Ahoj.“ Přiletěla jsem jak utrhlá ze řetězu a popadla Susan a Katy kolem krku.

„Aha, ty to ještě nevíš…“ pronesla Patricia a zalezla si do chatky.  Byla jsem z toho všeho zmatená a nevěděla jsem, co mám dělat, abych neřekla něco špatně, ale než jsem se stačila kamarádek zeptat, přišla vedoucí  Lussy a odvlekla si mě stranou.

„Klaire, naše každoroční tábory už nebudou to, co bývaly, drž se. Charlie Burket před týdnem zemřel…“ zamrazilo mě v nohách a přitom mě polilo strašné horko, tak tak jsem se udržela na nohou.

Charlie byl můj nejmilejší vedoucí. Každý rok nám tajně dával sladkosti, v odpoledním klidu nás vozil autem po okolí a celkově vůbec byl to úplně nejlepší kluk ze všech… dokonce chodil po večerce k nám na chatku a vyprávěl nám hrůzostrašné příběhy. Ta noční můra!!

Vrátila se a já ji viděla živě před očima. Neunesla jsem to a probudila jsem se až večer na ošetřovně. Když jsem otevřela oči, viděla jsem kolem mé kamarádky, usmívaly se na mě a ptaly se mě, jestli už je to dobré. Řekla jsem, že ano, že mě ta zpráva jen trochu víc dostala.

Všichni totiž věděli, že já a Charlie jsme spolu měli opravdu výborný přátelský vztah. Avšak mrknutím oka se všechno změnilo.

Já ležela na ošetřovně  sama, kamarádky jakoby  se  ničeho nic vypařily. Malým kulatým oknem jsem se dívala ven, ale nikde ani živáčka. Že by odjeli na zahajovací bojovku beze mě? To přece nemůžou, je to můj poslední tábor, kde jsem jako dítě.

Pomalu jsem otevírala dvířka ošetřovny a šla jsem se podívat do naší chatky, že se zeptám holek, kam tak rychle zmizly.

Všechno to bylo hodně zvláštní, ale byla jsem po těch několika hodin na ošetřovně jak omámená a mým jediným cílem bylo najít někoho z živých tady mezi chatkami. To se mi bohužel nepoštěstilo. Všechny chatky byly prázdné a já vůbec nevěděla, co se děje. V dálce jsem uslyšela křik dětí , určitě to je náš tábor a vrací se z nějaké výpravy. Všimla jsem si, že si kámošky  ještě nezabraly postele, tak jsem to s radostí udělala jako první a vyřechtaná jsem se těšila až přijdou a Patricie bude nadávat, že mám horní palandu.

Smích dětí se však vzdaloval a mě to začalo docházet.

Teď se určitě něco stane, to není ani trochu dobré. Měla jsem podobné pocity jako v tom snu. V tom se venku rozpršelo, setmělo se a začal foukat hlasitý vítr. Dveře od chatky, jimiž jsem vyhlížela holky, se silně zabouchly. V tomto momentě se nedalo dělat nic jiného, než se zachumlat do spacáku a čekat co bude následovat. Měla jsem strašný strach, takový že si to nikdo nedokáže ani představit.

V tom se rozletěly dveře, jen jsem to slyšela, nedívala jsem se. Nechtěla jsem, aby to dopadlo tak jako v mé noční můře. Do chatky vstoupil člověk. Snažila jsem se dělat, jakože tam nejsem. Ani koutkem oka jsem se nedívala a jen jsem poslouchala.

Byly to děti, bylo jich hodně, ale jejich hlasy jsem neznala. Podle všeho si začaly vybalovat tašky a začaly si povídat o dnešním dni, co asi budou dělat, co si pro ně asi vedoucí připraví.

Okamžitě jsem vylítla ze spacáku a chtěla jsem je vyhnat z naší chatky, že mají smůlu, že si to tu měly zabrat dřív, ale to jsem neměla dělat. V chatce bylo úplně prázdno, ale hlasy neustávaly, slyšela jsem stále rozhovor tří až pěti dětí ve věku deseti let. Vyběhla jsem ven a chtěla jsem okamžitě vylézt na kopec a zavolat domů našim, v tom mě ale někdo chytl kolem pasu a vyhodil mě do vzduchu.

„Ahoj, Klaris.“ Strnula jsem strachem, protože to byl hlas Charlieho. Otočila jsem se a opravdu jsem byla v jeho náruči. Měl ten děsivý výraz jako v tom mém snu a na rukou měl krev. Začala jsem křičet, ale nikdo mě neslyšel, nikdo ani hlavu nezvedl a to bylo kolem plno malých dětí. V životě jsem je ale neviděla.

„Já ti říkal, že se znovu setkáme.“

„Kde to jsem?“

„Na táboře, kde by jsi byla?“ Nezmohla jsem se ani na slovo…  ale nebylo třeba, Charlie pokračoval. „Jsi na táboře mrtvých, jsme tu všichni, kteří jsme umřeli tady poblíž okolí. Já jsem spadl ze skály když jsem byl hledat dřevo na novou letní sezónu a tihle všichni zemřeli buď tady, nebo sem odmalička jezdívali a pak zemřeli.“

„Ale já nejsem mrtvá, Charlie, nemůžu být mrtvá!!!“

„Bude lepší, když se na zítřejší den trošku vyspíš,“ řekl Charlie a odnesl mě do chaty. Celou vystrašenou mě posadil na postel a ještě dodal: „Za patnáct minut je večeře a hned potom je stezka odvahy, buď připravená…“

Nemůžu být mrtvá, nemůžu být mrtvá… nemůžu být mrtvá opakovala jsem si stále dokola. V sedě se mě někdo ze zadu opatrně dotknul.

„Už jsi v pořádku? Měli jsme o tebe strašný strach!“ Probudila jsem se v nemocnici poblíž tábora. Byla jsem napojená na různé hadičky a kolem mě byli všechny moje kamarádky, rodiče a vedoucí Lussy. Prý jsem se z té zprávy dostala do deprese a poté do bezvědomí. Všichni se mi začali omlouvat, že mi to měli říci dřív, každý to prý neseme trošku jinak.

 Letošní tábor byl zrušen. Nejen kvůli tomu, co se mi přihodilo. Víte, o jeho smrti se nikde nemluvilo a už vůbec né před dětmi. Nedivím se Lussy, že valila oči, když jsem jí začala vyprávět o tom,  jak Charlie zemřel. A když se mě potom zeptala, odkud to vím, řekla jsem jí, že mi to řekl sám Charlie. Myslela si, že jsem blázen, a že se jen s danou situací neumím vyrovnat.

V naší chatce však našli stopy krve na mém povlečení, nejen stopy krve po Charliem, ale i jeho hodinky. Všichni si myslí, že jsem buď blázen, nebo, že se mi to zdálo a to ostatní byla jen náhoda, že je tam třeba  nechal, když byl uklízet před prázdninami chatky. Ale já jediná vím, že jsem navštívila tábor mrtvých. Že se v těch chatkách každý rok společně s námi schází ti, co jsem rádi chodili a už mezi námi nemůžou být.

Moje noční můry mě asi chtěly napomenout, abych letos nikam nejezdila, nebo abych situaci, která mě čeká, zvládla o něco lépe. Kdo ví… ale Charlie mě prostě jen vzal na chvíli s sebou, a poté mě zase pustil zpět mezi živé.

Jak jsem již na začátku říkala, jsem docela silná, takže za několik měsíců jsem už byla psychicky naprosto smířená s tím, co se stalo, i když mi spoustu známých nevěřilo.

Jak jsem slyšela, tak se letos bude tábor opět otevírat a také jsem se dozvěděla od Katy, že ta stará uklízečka Emily, která nás každý rok hnala s koštětem, že nejsme už v posteli, umřela.

Vsadím se s vámi o co chcete, že navštíví letos o prázdninách tábor mrtvých, jen doufám, že se nikomu se svým posmrtným tábořením nebude chlubit tak jako Charlie mně.

Autor: hanies, v rubrice: Povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Noční můra: