Výtah • OurStories.cz ~ naše povídky

Tato povídka vznikla na přání jedné moc milé osůbky na téma Výtah + jeden (ne)jmenovaný muž... Podobnost jedné z postav skutečně žijící osobnosti není náhodná, děj, prostředí a vše ostatní je pouze smyšlená fikce, výplod mého chorého mozku. Doufám, že Vás tahle ptákovina alespoň trochu pobaví. A schválně, kdo a kde první pozná, o koho jde?

03.09.2015 (12:00) • Mata • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 6× • zobrazeno 2318×

Stojím na dámských záchodcích zkroucená jak paragraf, sukni shrnutou na půl žerdi a neschopna normálně myslet civím do zrcadla na svůj zadek.

Ty vole! Výraz totálního nepochopení vystřídal hysterický smích. Musím se opřít rukou o studený dlaždičky, aby to se mnou nešlehlo, a pro jistotu k ní přidám i čelo. Lidi zlatý, řekněte mi, že se mi to zdá! Jenže já něco vím jistě. NEZDÁ!

Ne, tyhle záchodky nejsou v léčebně duševně chorých, ale na místě, kde jsem regulérně zaměstnaná, a kdybych TOHLE někomu vyprávěla, tak mi neuvěří!

Začalo to nevinně. Jasně, ráno jako každý jiný, takže sem zaspala. To cosi, co sem si umotala na hlavě, vzdáleně připomínalo drdol, první kalhoty, který sem našla, halenka, co jsem ji nestihla přežehlit, brýle nakřivo, protože mi zrovna to ráno upadla pacička. No není to k vzteku? Autobus mi téměř ujel před nosem a málem jsem doma nechala mentolový bonbón, který si vždycky beru na cestu. Na kafe si budu muset počkat až o devět pater vejš, teda až se uráčí přijet výtah. To jsou ti šťastný, který si do práce vozí zadek v autě, parkují v podzemních garážích a pak tahají výtahy dolů do suterénu.

Tupě jsem civěla na dveře a snažila se aspoň vypadat inteligentně, protože obsah mé hlavy se rovnal obsahu vakuové komory. Pilně jsem se snažila přiblble se neusmívat, což dělám vždycky, když ještě spím.

Výtah cinkl a dveře se otevřely. Byla jsem tam naštěstí sama. Naše šéfová má občas i mozek a vymyslela pracovní dobu tak, aby sme se nemuseli tlačit ve věčně nefunkčních výtazích, když je „ranní špička“, jen můj biorytmus to stále nějak nepochopil.

Očima jsem přejela sportovní tašku, pohozený sako, kravatu, kus neurčitelnýho kostkovanýho špinavýho hadru, a když moje oči ulpěly na BOTÁCH... ty už sem někde viděla... Zatrnulo mě kdesi v bederní páteři. Rychle jsem vyjela pohledem nahoru a mentolovej bonbón mi málem zaskočil.

Nápis I'm lost... má na břiše jen jeden člověk! Neptejte se mě, jak dlouho jsem tu fotku studovala, než jsem to zjistila, to je moje osobní tajemství! A mimochodem, trefný... taky jsem se právě ztratila, doufám.

Během několika vteřin nápis zmizel pod bílou košilí, kterou si ten NĚKDO stáhl k pasu, a mě z deliria vytrhlo, jak odkudsi z dálky zazněla otázka: „Jedeš?“ a rychlý pohyb, jak zamáčkl tlačítko ve dveřích, aby se mi nezavřely před nosem.

„Jo, jasně,“ prohlásila jsem s hysterickým úsměvem a něco silnějšího než já mě nacpalo do prostoru jeden a půl krát jeden a půl metru čtverečního k chlapovi, kterej byl předmětem mých nemravných snů.

Jasně, kolegyně od vedlejšího stolu po něm vzdychala nahlas, příliš nahlas. K tomu bych se nikdy nesnížila! Mám svoji hrdost, že? Jenže tam nebyla ona, ale JÁ! Ty kolena, co rosolovatěly, byly taky moje! A poslední záchrana, škvíra mezi dveřmi, zákeřně zhubla, až se ztratila úplně. MRCHA! Zrovna tady musejí bezchybně fungovat redukční diety! A mě čeká devět pater s NÍM! Přesto jsem se snažila tvářit neutrálně, inteligentně a pohledem nezúčastněně studovat protější stěnu výtahu, který se konečně rozjel, a nedívat se na něj, jak si zastrkuje košili do kalhot. Bylo by to fajn, kdyby ta stěna ovšem nebyla zrcadlová! Kterej idiot vymyslel tu pakárnu a dal do výtahu zrcadla?! Nenápadně zvednu oči. Chyba, taky zrcadlo!

„Neboj, nejsem úchyl, jen se potřebuju převlíknout, jedu rovnou z placu,“ pronikl ke mně skrz bušení vlastního srdce a řev interního poplašného systému mého organismu jeho hlas. „V tomhle nemůžu mezi lidi, a už vůbec ne do rádia,“ omluvně se usmál, než sebral ten kus kostkovanýho hadru, hodil ho do tašky a natáhl na sebe černý sako.

„Už sem se lekla. Ale jo, to chápu,“ snažila jsem se, aby můj škleb aspoň vzdáleně připomínal úsměv. Jasně, regionální rádio, o dvě patra vejš, než je moje kancelář, doputovaly do mého otupělého mozku souvislosti.

„Tak, připraven,“ vycenil na mě zuby v TOM úsměvu, kterej mě posílá do mdlob už jen na fotce. Teď to bylo z jeden a půl metru! Tohle by mu vážně měli zakázat! To je veřejný ohrožení! Ovšem zaháněla jsem představu umělého dýchání v případě, že by to se mnou fakt seklo. To už bylo na moje splašený srdce opravdu moc.

„Jak reklama na zubní pastu,“ ušklíbla jsem ve snaze neztratit tvář a doufala, že tik v oku vypadá jako spiklenecké mrknutí, „trénuješ si to před zrcadlem?“

„Samozřejmě, bez toho by to nešlo,“ oplatil mi mrknutí a rozesmál se.

Jen jsem protočila oči v sloup, ale než jsem stihla něco říct, rozsvítilo se ve výtahu červený světlo a ta věc se ZASTAVILA! I jeho smích ztichl, jako když utne. S jasnou otázkou v očích jsme se podívali na sebe, posléze na ono výsměšně se šklebící červené světlo a pak zase na sebe.

A do prdele! Z něj vypadlo něco podobného, co mně zaznělo jen v hlavě, zřejmě ale z jiného důvodu, než několikrát stiskl zvonek. Nic. Prohrábl si už tak rozcuchané vlasy a nevesele se na mě usmál. „Bezva, vaše místní rádio si bude muset na rozhovor počkat. Co teď?“

Kdyby věděl, kolik různých scénářů s různým stupněm nemravnosti mi proběhlo hlavou, zřejmě by se neptal.

„Asi budeme muset počkat, stejně jako rádio,“ oplatila jsem jeho neveselý úsměv.

„Očividně,“ ušklíbl se a zadíval se na mě pozorněji, „doufám, že nemáš klaustrofobii? Abych tě nemusel křísit.“

Čte mi snad myšlenky?! Ne, nikdy jsem jí netrpěla, ale panika mě pomalu, ale jistě začala připravovat o rozum, ovšem z úplně jiného důvodu. Marně jsem přemýšlela nad technikou přemísťování, teleportace a sublimace, jenže nějak to nefungovalo... Tak jsem se aspoň opřela o studený zrcadlo za mnou ve snaze být od něj co nejdál, jinak mi hormony vylezou ušima a začnou se mi posmívat.

„Náhodou, mohl by to být fajn článek v bulváru, už vidím ty palcový titulky: Filmová hvězda zachránila život klaustrofobičce v zaseknutém výtahu,“ snažila jsem se nějak reagovat. Ještěže to zatracený světlo je červený, není vidět, že vypadám jak rajče. Jen doufám, že nezhasne. I to by se mohlo stát, v tomhle baráku je možný všechno.

„Dobrej nápad, co to secvičit? Stejně tu budeme nějakou dobu trčet...“ zašklebil se na mě a vyzývavě zvedl obočí.

Zbláznil se?! Zatracenej provokatér, taky se musí chytit všeho! Ještě z něj vyleze něco takovýho a budu to umělý dýchání vážně potřebovat. „Máš kurz první pomoci?“ snažím se udržet při smyslech a donutit mozek, aby přestal produkovat to neskutečné množství představ, které sem nepatřily...

„Jasně, kdysi jsme se ve škole něco takovýho učili,“ sledoval mě s pořád stejnou provokací.

„Amatére,“ ušklíbla jsem se a zavrtěla hlavou.

„Můžeš mě zaučit,“ založil ruce na prsou, zády se pohodlně opřel o stěnu výtahu naproti mně a křivě se usmál, v očích se mu zablesklo.

„Nejsem armáda spásy, za kurzy první pomoci se platí,“ pokusím se svůj obličej tuhnoucí hrůzou přeskládat do něčeho, co aspoň vzdáleně připomíná podobně vyzývavý úsměv, jaký nasadil on. Tohle nemůže dopadnout dobře!

„Ani pro mě bys nebyla ochotná? Prosím,“ hodil na mě pohled ztrápeného štěňátka, koutky mu ale cukaly.

Ne, tohle je regulérní VRAŽDA! A ON se dobře baví! Proč já?! Proboha, jak v tomhle absurdním rozhovoru nemám ztratit důstojnost?!

„Máš smůlu, kamaráde, nejsem nějaká fanatická fanynka, která ti padne k nohám a udělá, co ti uvidí na očích,“ měla jsem chuť vypláznout ještě jazyk, ale tohle dětinský gesto jsem nakonec nahradila bojovným zvednutím brady.

„Škoda, takže na podpis tě asi neutáhnu, co?“ zašklebil se. „Všechny ostatní moje věci zůstaly v autě. Pokud bys teda nechtěla dokončit kurz tam.“

Ten chlap je šílenec! „Smůla, platí se dopředu,“ snažím se ještě z posledních sil nahodit mozek a vymyslet, jak z toho ven. Moje splašené srdce už dávno spadlo kamsi do podbřišku a dělalo tam příšernou paseku.

Už mu očividně dělalo problémy se nerozesmát nahlas, prohrábl si vlasy, a když mu zase spadly zpět do čela, odhrnul si je za ucho. „Jestli takhle budeme pokračovat dál, za chvíli budu o podpis škemrat já u tebe.“

Ta představa byla... zatraceně lákavá. Jen jsem se pousmála a tázavě zvedla obočí ve snaze ji ihned zahnat.

„Po dlouhý době ženská, která nechce podepsat cosi včetně různých částí těla,“ ušklíbl se.

Jistě, úděl filmové hvězdy. Ovšem moje nevymáchaná huba opět předběhla myšlenky: „Když podpis, tak jedině na zadek.“

Už se neudržel. Jeho smích rozezněl omezený prostor výtahu a mě polilo horko. „Fajn,“ nasadil zas ten svůj křivý úsměv, když se opět ovládl, začal si šacovat sako, a dřív, než mi stihlo dojít, co se vlastně děje, vytáhl z jeho vnitřní kapsy propisku a lihový fix. „Pro tebe všechno, vždy připraven! Můžeš si vybrat,“ mrkl na mě spiklenecky, než se odlepil od zrcadla.

Do háje! To není pravda! Tohle nemůže být pravda! Já pitomec, to si nemůžu dávat pozor na hubu! Než jsem se stihla vzpamatovat, byl u mě, v ruce držel obě osudné propriety a s pozvednutým obočím čekal, jak zareaguji.

Vynutila jsem cosi jako úšklebek a posunula si brýle na nose. Pokud nechci ztratit tvář, tak bych mu teď měla nastavit svůj vlastní zadek! Chtělo se mi křičet, bez nadsázky, vteřiny letěly a já se modlila, aby se ten zatracenej výtah rozjel! Jenže on nic! Pomoc!

Stiskla jsem zuby, přimhouřila oči a přes počínající infarkt se ve mně vzedmul bojovný duch. Přece se nevzdám! S myšlenkou, jak daleko tohle může zajít, jsem rozepnula knoflík a velmi pomalu stáhla kalhoty tak, abych odhalila jen to, co bylo nezbytně nutné. „To abych se měsíc nemyla,“ utrousila jsem z posledních sil uštěpačně. V zrcadle jsem si s uspokojením všimla, že tentokrát zaváhal on. Chtělo se mi vítězně uchechtnout. Vidíš, hošánku, nemáš hrát hru kdo z koho! Byla jsem si téměř jistá, že to nedá, ale úsměv mi ztuhl na rtech, když se mi přes zrcadlo podíval do očí, zašklebil se a otevřel fix. Rukou lehce odhrnul halenku, když se studená špička píšícího nástroje dotkla mojí kůže těsně pod bederní páteří, husinu jsem musela mít až tam. Mé nepříčetně vybuzené mysli konečně došlo, co se mnou dotek zrovna v těch místech dělá! Musela jsem si pevně skousnout tvář zevnitř, abych nevyjekla, když si lehce přidržel kůži prsty...

Ne, to ne! Tohle ne! Nehty jsem křečovitě zaryla do stehen a chtělo se mi výt. Dokonce bych měla i na co. Šklebil se na mě do zrcadla jako měsíček na hnůj a psal příliš dlouho na to, aby moje tělo nezareagovalo. Do háje, to měl bejt podpis, a ne román! Jestli toho hned nenechá, tak za sebe neručím!

Konečně se narovnal, zavřel ten zatracenej liháč a schoval ho do kapsy. Ale místo aby se pěkně vrátil do bezpečné vzdálenosti, opřel se rukou o stěnu vedle mě, ušklíbl se a vyzývavě se mi podíval zblízka do obličeje: „Hodný fanynky dostávají k podpisu i pusu.“

Evidentně nemínil tuhle praštěnou hru prohrát. Nevěřícně jsem zvedla oči. Byl nepředstavitelně blízko, sotva deset centimetrů, zhluboka jsem nadechla vůni kolínské a přemýšlela, jestli mu dát pěstí, nebo ho znásilnit, případně obojí v různém pořadí a v jakém.

Co jsem udělala? Nic. Zazvonil mi budík...

Jenže... když jsem vystartovala s obvyklým zpožděním z postele, zůstala mi v prstech pacička od brýlí. Ve skříni jsem vyhrabala kalhoty, ale když jsem si je chtěla obléknout, zarazila jsem se. Něco mi to připomínalo. Stiskla jsem zuby a sáhla pro sukni. Vlasy stáhla do ohonu a mentolový bonbón jsem dnes zcela záměrně nechala doma. Autobus jsem doběhla stěží, v sukni a podpatcích se rychlejší pohyb než chůze provozuje dost špatně. S úlevným pocitem jsem v liduprázdné hale stiskla tlačítko výtahu, který se pohyboval někde v suterénu, ale když se po nějaké době otevřely dveře, zůstala jsem nevěřícně civět na hromádku oblečení, ty odporně známý boty a nakonec i na ten nápis na břiše, jen mi nějak nemělo co zaskočit. Je to jen sen! Jen sen! Štípla jsem se do stehna. Bolelo to! Do háje!

„Jedeš?“

Asi bych měla změnit zaměstnání, proběhlo mi hlavou, než jsem mu poděkovala, zhluboka se nadechla a vlezla do jámy lvové.

Co následovalo, už víte. Když byla zmíněna ona pusa, ten výtah se rozjel. Možná dobře, nevím, o čem by psaly zítřejší noviny. Netuším, jak jsem se z výtahu dostala až sem. A teď tu stojím, hlavu opřenou o kachle a na zadku mám podpis Jacksona Rathbonea, telefonní číslo a poznámku „Abys nemusela trpět nedostatkem hygieny.“

Autor: Mata (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní