OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » The Walking Dead - Bůh s námi

23.09.2014 (11:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 2× • zobrazeno 2798×

BŮH S NÁMI (THE WALKING DEAD)

Probrala se ve tmě, kde bylo vidět sotva na metr. Předtím, než se vůbec rozhlédla, i při nepatrném pohybu zaskučela bolestí. Beth byla od krve a první, co ji se strachem napadlo, bylo, jestli není pokousaná. Poslední, co si pamatovala, bylo to auto, ale nevěděla, co se stalo potom. Otočila se, aby utekla, jakmile viděla, že se dveře auta otvírají, takže neviděla, kdo byl ten člověk, který jí zacpal ústa rukou. Omdlela, takže o ničem dalším nevěděla, ale pořád věřila, že přišel včas, aby ji zachránil.

„Daryle?“ zavolala roztřeseně do tmy.

Doufala, že tu bude, přála si, aby byli zalezlí v nějakém starém domu bez elektřiny, ale s Darylem, pořád věřila, že Daryl je teď jen v nějaké jiné místnosti, a to proto, aby jí přinesl trochu vody nebo něco k snědku. Byl přeci báječný lovec a i on sám musí jíst, takže by se určitě něco našlo. Na její zavolání se ale nikdo neozval.

„Daryle!“ Zkusila to znovu, pořád doufala… Dveře se otevřely a černá silueta muže stála ve tmě. Zdál se být poněkud robustnější než Daryl, ale třeba to dělají jen ty stíny… Věřila v bezpečí s Darylem po boku, dokud nepromluvil.

„Tak ses probrala. Výborně, takže to nejdůležitější máme za sebou.“

Tohle nebyl Daryl Dixon.

***

„Musíme se odsud dostat,“ řekl Rick, opřený rukama o stěnu vagonu.

Všichni ostatní na něj hleděli s úžasem a nepochopením. Nejen, že slova, která pronesl předtím, byla úžasná, ale nikdo nechápal jejich smysl, ale ještě ke všemu nikdo neměl tušení, jak by odsud mohli utéct, když jsou tu zavření. Tuhle myšlenku také pronesl Daryl.

„Mám nůž,“ řekla Tara a vytáhla ho z koženého pouzdra na opasku. „Neukázala jsem ho, když po nás chtěli vidět zbraně. Po svých zkušenostech jsem si říkala, že si musím nechat nějakou rezervu. Ale je jenom jeden. Je mi líto.“

„I to pomůže,“ přitakala Meggie. „Ale bude to těžký, řekla bych. Každopádně… nejsme tu sami ve tmě celou dobu, Daryle. Občas přijde takovej hubenej chlapík, nosí nám jídlo. Mohli bychom ho přeprat.“

„Jo, ale pak vyjdeme ven a všechny nás postřílí,“ opáčil Carl, který celému plánu s jedním kapesním nožem moc nevěřil.

Rick ale zavrtěl hlavou a přátelsky pohladil Taru po rameni, usmál se na Meggie a po chvíli mlčení promluvil.

„Mám pocit, že jsem viděl, že se dá budova docela hladce obejít kolem dokola, tenhle areál je velký,“ řekl a Glenn mu přitakal. „Dostali jsme se sem přeci nepozorovaně zadem přes plot, a to jsme ještě trochu hlučeli se zbraněmi. Nedostali jsme se přes plot bez nejmenšího hluku. A přesto o nás ty lidi tady nevěděli. Když se toho kluka zbavíme potichu, máme šanci tou cestou i odejít.“

„Takže budeme jako oni? Budeme vrazi?“ zeptala se Tara, roztřesená a ne moc spokojená. „Od jednoho jsem se díky vám už dostala. Viděla jsem, jak bezcitně zabíjel, jak zabil toho staříka…“

„Mého tátu,“ špitla Meggie a potlačila slzy.

„Ano, tvého tátu,“ přikývla Tara. „A my teď stejně bezcitně a tiše podřízneme i toho kluka? Můžeme mu prostě… držet nůž pod krkem, vyjít ven a přísahat, že ho zabijeme, když nás nepustí.“

„Nemyslím si, že by jim záleželo na jednom člověku.“ Daryl měl co dělat, aby se při naivní Tařině představě udržel se smíchem, i když nikomu moc do vtipů nebylo. „Ještě navíc, když se jedná o nějakou vychrtlinu. Ale ten Rickův nápad se mi líbí. Zabít, pěkně potichu, a pak zdrhat. Ale bez zbraní se mi z Terminusu nechce, musíme je dostat zpátky. Škoda, že to už není o lidech, co chtěj získat tašku plnou bouchaček.“

Daryl připomněl událost z Atlanty, tu s údržbářem z domova důchodců, který se zdál být zlý a vyhrožoval, že všechny zabije, ale bylo to jen proto, že nevěděl, co od Rickových lidí čekat. Navíc na tom byli dost špatně a oni vážně potřebovali zbraně. Tohle bohužel opravdu bylo něco jiného. A navíc, ani tu tašku plnou zbraní dnes neměli.

„Bylo by to s ní všechno jednodušší,“ přitakal Glenn. „Dal bych za ni cokoliv.“

„Musíme se obejít bez ní.“ Rick přešel po vagonu a povzdychl si.

***

Beth při neznámém hlase zalapala po dechu. Cítila, jak se celým tělem třese a dokázala mluvit jen velice potichu, tak měla stažený krk strachem.

„Kde je? Kde je Daryl?“ zeptala se.

„Nevím, kdo ten tvůj Daryl je,“ odpověděl muž ve dveřích a pak se něco rozsvítilo v jeho ruce. Zápalka. Přešel místností, zastavil se uprostřed a plamínkem zažehl petrolej v lampě zavěšené nad stolem. Místností se rozlilo teplé světlo a muž, oblečen v kněžském kostýmku, se otočil k Beth. Měl milou tvář, na které se podepsal vysoký věk a události posledních měsíců, ale Beth se nebála o nic méně.

„Nevím, kdo to je,“ zopakoval. „Venku jsi byla jen ty.“

„Unesl jste mě!“ Beth konečně našla sílu zvýšit hlas. „Proč jste to udělal, pokud mě nechcete zabít?“

Muž na ni s údivem pohlédl a potom jí pokynul k židli u stolu se slibem, že přinese něco k jídlu. Ptal se také, jestli dá přednost čaji nebo kávě. Odsekla, že nemá hlad ani žízeň, ale muž jí přesto podal sklenici vody, která ležela na stole. Chvíli na něj Beth nedůvěřivě hleděla, ale pak vodu vypila. Vlastně, měla ústa celá vyschlá a vypila by klidně celý kanystr vody, tahle sklenka byla málo. Usmál se a došel pro další vodu, přinesl také trochu chleba, nůž a sýr.

„Nic lepšího teď narychlo po ruce nemám, ale pak ti ohřeji nějaké maso. Mám tu trochu srnčího,“ oznámil jí. „A abych ti odpověděl… Nechci tě zabít a ani jsem nechtěl. Jen jsem viděl tu hordu mrtvých a ty jsi neměla ani pořádnou zbraň. Říkal jsem si, že tě tam nenechám na pospas, že vypadáš vlastně docela mile a že by tě byla škoda.“

„Ani ne za pět minut by tam byl Daryl,“ odpověděla Beth s mírným úšklebkem. „Měla jsem všechno pod kontrolou a vycházelo to skvěle, dokud jste nepřijel a nenacpal mě do auta. Byli bychom oba v pohodě. Nechápu, proč jste se staral… A mohl jste se prostě zeptat. Řekla bych vám, že pomoc nepotřebuji.“

„Mrzí mě, že jsme tam nechali tvého přítele,“ řekl kněz. „Kdybych to věděl, vzal bych ho taky.“

„Nešel by.“

Chvíli mlčeli, Beth jedla. Snědla téměř půl bochníku a všechen sýr, takový měla hlad. Nebylo divu. Ale už se cítila o něco lépe, bolest pomalu přecházela. Byla nejspíše jen rozlámaná z toho auta, ve kterém byla nacpaná, a už to bylo mnohem lepší.

„Hledali jsme ostatní členy naší skupiny,“ řekla, když dojídala. „Byli jsme si jistí, že šli do Terminusu. Viděl jste venku ty cedule, ne? Jsou všude. Chtěli jsme tam jít taky. Prý je tam bezpečí. Já vím, už jsme věřili ve víc míst, ale myslím, že bychom konečně mohli mít v tomhle ohledu trochu štěstí.“

Kněz zalapal po dechu a zavrtěl prudce hlavou.

„Jestli tví přátelé dorazili do Terminusu, Bůh s nimi!“ zabědoval. „Věř mi, že tam by ses dostat nechtěla. Byl jsem tam, chvíli. A děkuji všem svatým, že se mi podařilo odtamtud zase rychle utéct. Jako by mrtví nestačili. Oni zabíjí lidi a pak si jejich maso pečou na grilu. Jsou to kanibalové, děvče! Ach svatá panno, ochraňuj její skupinu!“

Při těch slovech se Beth zatmělo před očima a zamotala se jí hlava, div neomdlela. Nejhorší na tom bylo, že si byla jistá, že jejich skupina v Terminusu je. Ach Bože, Meggie! Glenne! A Judith… pane bože, kde vlastně byla Judith, když utekli z věznice? Bral ji někdo? Snad ano! Rozbrečela se. Měla strach o své přátele a také o Daryla, protože věřila, že Daryl se ji vydal hledat tam. Určitě ji hledal. Daryl je hodný. Dosud si vzpomínala na to, jak málem položil život, aby našel to děvče, které nakonec našli proměněné v té stodole, když ten šílený policista stodolu otevřel a vypustil chodce ven. Jak byli všichni vyděšení!

„Musíme tam jet!“ zvolala a zvedla se chvatně ze židle. „Musíme tam jet a zachránit je. Musíme jim pomoct!“

***

„Někteří z nás mohou přijít o život,“ řekl Abraham.

Mluvil tiše, protože tušil, že vychrtlík s jídlem přijde co nevidět. Ostatní se na něj dívali a přikyvovali, dokonce i Rick a Daryl uznali, že chlápek se zrzavou bradkou má o světě páru a brali ho v tuto chvíli jako svého vůdce. Alespoň do chvíle, než budou pryč z Terminusu, pak se bude zase každý starat jen o své vlastní lidi a vše se vrátí do starých kolejí.

„Je potřeba, abyste s tím počítali. Může to být Tara, může to být tvůj syn,“ kývl Abraham k Rickovi. „Je nutný neohlížet se za sebe. Musíme odsud vypadnout, jak nejrychleji to půjde. Svoje mrtvý můžeme oplakávat potom.“

Po těch slovech se otevřely dveře a ostré sluneční světlo na okamžik všechny oslepilo. Ale jen na okamžik. Ten kluk, co vešel dovnitř, mohl být sotva šestnáctiletý a Daryla, který stál ve stínu vedle dveří, si ani nevšiml. Byl hodně neopatrný. Daryl mu zacpal ústa rukou a za pomoci Abrahama a Ricka ho vtáhl do zadní části vagonu. Tara s nožem v ruce přihlížela na tu akci trochu vyjukaně, takže jí Carl nůž vzal a přitiskl ho chlapci na krk. Daryl se tvrdým tónem ujistil, že kluk nebude dělat rozruch, a potom mu stáhl ruku z úst. To skoro ještě dítě opravdu nebylo schopné slova, těkalo očima z jednoho člověka na druhého a ztěžka dýchalo.

„Co jste zač? Proč jste nás tu zavřeli?!“ vyjel na něj Daryl. „A mluv, nebo tě podřízneme!“

„Zbraně jste měli odevzdat všechny,“ zakoktal kluk, vyklepaný z čepele na svém krku.

Carl se zamračil a nůž přitiskl na krk pevněji, až poranil kůži a chlapci vyteklo z rány několik kapek krve. Zaskučel strachy a bolestí, ale strach v tom hrál mnohem větší roli. Daryl na jeho poznámku nedbal, uštědřil chlapci ránu pěstí do tváře a zamračil se.

„Odpověz! Co jste zač?“ zdůrazňoval každé slovo, drsně a s vrčením, aby si všechno vryl chlapec pevně do paměti.

„My… Oni založili Terminus,“ zakoktal kluk. „Já jsem Eric, jsem tu jenom chvíli, asi měsíc, fakt toho moc nevím! Prosím, nechte mě jít! Já nic neřeknu, i když odsud zdrhnete!“

„Fakt si myslíš, že ti to věříme?“ ohnal se po jeho slovech Glenn. „Vždyť nás prozradíš už svým řevem, jakmile ti to dovolíme! Uděláme to tak, jak řekl,“ kývnul hlavou k Darylovi a schválně neříkal jména. „Zabijem tě a hladce odsud zdrhneme.“

Eric sebou trhl strachy při Glennových slovech a rozbrečel se. Slzy mu po tvářích tekly velké jako hrachy. Vrtěl hlavou a prosil a naříkal, ať ho tu nenechávají, že všechno poví, jen ať ho vezmou sebou. Najednou trochu změnil to, co před tím říkal, protože šeptal: „Oni na to přijdou, bude jim jasný, že jste proklouzli kolem mě, zabijou mě, udělaj mi to, co ostatním, já nechci umřít, já nechci! Nechci mít svoje místo u svíček, nechci! Prosím, vezměte mě sebou! Prosím!“

„Zavři hubu!“ okřikl ho Daryl, ale Rick k němu poklekl a pokynutím ruky zarazil Darylův pohyb, který by Ericovi uštědřil další bolestivou ránu do tváře. Možná by to tentokrát byl nos.

„Ta místnost se svíčkami,“ řekl, „jsou to hroby? Lidi tady umírají? Co by ti udělali? Co udělali těm ostatním, o kterých jsi mluvil? Mluv, nebo uděláme to, co řekl náš Korejec! Zabijeme tě! I když by to pro tebe asi bylo milosrdenství. Mluv! Hned!“

„Zabíjí tu lidi,“ vzlykal Eric. „rozčtvrtí je jako zvířata, vykuchaj, hodí je na gril! Jí jejich maso, i vám ho nabízeli, než se to zvrtlo!“

Kýval hlavou k Rickovi, Darylovi, Michonne a Carlovi. Carl vytřeštil oči, otřásl se, zvedl se a ustoupil o krok dozadu. Zvednul se mu žaludek při pomyšlení na to, že maso ochutnal. Díky bohu, že snědl pouze jedno sousto! Proboha, jedl člověka! Možná… možná to byla Beth. Carol. Nebo Judith. Možná to byla jeho vlastní sestra. Chtělo se mu brečet. Tara ho objala. Také zadržovala slzy. Oni dostávali maso každý den tady, i dnes Eric nějaké přinesl. Všechno to byli lidé. Bylo jí z toho na nic.

„Pane bože,“ řekl Daryl.

„Víš, kde jsou naše zbraně?“ zeptal se Rick Erica.

„Vím,“ přikývnul. „Jsou za budovou u plotu v tý velký bedně u kůlny. Můžu vám je pomoct získat, když slíbíte, že mě vezmete sebou.“

Michonne na Ricka pohlédla a vrtěla mírně hlavou. Už ví, kde mají zbraně hledat, a určitě jich tam bude i víc, od předchozích lidí. Dokážou si je vzít sami a neví, zda můžou tomuhle klukovi věřit. Co když venku zavolá svoje lidi a sám někoho z nich zastřelí? Ale Rick její pohled nevnímal a přikývnul. Pokynul Darylovi, a ten vstal, Erica vytáhnul za triko na nohy. Sotva se na nich udržel, tak byl vystrašený.

„Dobře, půjdeš s námi,“ řekl Rick a postrčil ho rozklepaného před sebe. „Ale pamatuj si, jakýkoliv podraz – a je po tobě.“

A pak ho všichni pomalu a s váháním následovali ven. Rick, za ním Daryl, Michonne, potom Abraham a Rosita, pak Meggie, Glenn a Carl. Tara, Bob a Sasha řadu uzavírali.

„Zavřete za sebou,“ šeptl Eric. „Kdyby to šli kontrolovat, ať to tu vidí zavřený a myslí, že jste vevnitř a já už pryč.“

Jeho slova byla rozumná, takže je Bob a Sasha uposlechli a společnými silami zavřeli dveře vagonu. Zmást nepřítele není špatná věc. A tohle, to obyčejné zavření dveří, jim určitě může pomoct.

***

„Umíš střílet z pistole?“ ptal se kněz, když Beth jednu podával.

Přikývla a zkontrolovala, jestli je nabitá. Oznámila samozřejmým tónem, že se to naučili všichni členi její skupiny a že si nedokáže představit, že by to někdo z nich neuměl.

„Hlavně pamatuj, že chceme co nejmíň výstřelů. Lidi budou stačit, nepotřebujeme tam ještě mrtvé.“ Jako by jí to musel připomínat.

Zapnula si pás na sedadle spolujezdce a nechala kněze nastartovat.

„Myslíte, že tam budou? V Terminusu?“ zeptala se Beth na svoji skupinu a upřela na kněze oči.

„Bohužel,“ odpověděl kněz a podíval se na Beth se smutným úsměvem, „jsem si tím na devadesát devět procent jistý. Pokud nezemřeli po cestě. A jestli se tvůj přítel Daryl dostal od těch mrtvých u márnice, je tam taky. A věř mi, za pár mrtváků by byl radši. Mnohem radši.“

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek The Walking Dead - Bůh s námi: