OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Karlíkova prokletá čokoláda 1/2

22.01.2014 (17:00) • TheCyanWolf • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 5× • zobrazeno 2433×

Karlík se rozhlédl kolem sebe a zkroušeně si povzdechl.

Již sedmá generace umpalumpů právě skotačila a zpívala stejnou píseň jako včera, předevčírem...

Před dvaatřiceti lety.

Z Karlíka se stal vážený a bohatý muž, továrna stále jen vzkvétala a čokolády se denně prodávaly tisíce tun. Ale to nebylo to, co by ho donutilo se alespoň jednou za rok usmát. Nač mu bylo nejdražší auto na světě, když trávil veškeré dny svého života v továrně? Nač ta sentimentální vzducholoď, nač tohle, nač tamto? Jeho rodiče se ze skromné chaloupky uprostřed čokoládového lesíka již odstěhovali. Jak se tak snažil rovzpomenout, kdy naposledy vyšel ven, zabolelo ho u srdce. Nepamatoval si! Zpěv ptáků, letní vánek, to vše mu nyní bylo tak cizí...

Pochopil, proč pan Wonka musel odejít. Sotva uběhlo pár let po Karlíkově získání továrny a Willy zmizel se všemi svými výstřednostmi - vzal si jeden ze svých klobouků, nejoblíbenější brýle, kabát a několik vysušených, balzamovaných umpalumpů navrch, aby se mu snad nestýskalo a nemusel se ze své bláznivé sentimentálnosti vrátit. Jednou se Karlíkovi svěřil, že továrna mu tak přirostla k srdci, že své srdce tu nakonec bude muset nechat a odejít bez něj. Proto z něj nikdy nebude šťastný muž, ale než zemře, chce ochutnat všechnu čokoládu světa, když už jí zasvětil život. Pak nenápadně mrknul a prohlásil, že pošle nějaké umpalumpí pralesní červy, načež se Karlík zhrozeně otřásl.

Pak z jeho života navždy zmizel. Žádný dopis ani pohled. Willy Wonka byl buď mrtvý, nebo se stal náčelníkem umpalumpů - Karlíkovi se zdálo pravděpodobnější to druhé.

Dlouhé dny po Willyho odchodu bloudil Karlík chodbami a pomalu se z ně stával šílenec. Oblékl si jeden ze sto čtyřiceti klobouků - které zde Willy musel ke své nelibosti zanechat - pak taky nějaký starý červený plášť, kožené rukavice a  konečně hůl. Tu dostal od Willyho ten den, kdy ho viděl naposledy.

Čím se tok času valil neúprosně vpřed, tím více o něm Karlík ztrácel pojem. Například sztrávil několik dní tím, že zastřihoval své kočce chlupy na ocase.

Ano, jen si to představte - vážený pan Karlík se stal natolik osamělým, že když mu jeden z umpalumpů přinesl to malé zbloudilé zvíře, které před továrnu zabloudilo, neváhal se ho ujmout. Nejdříve se nemohl rovzpomenout, jak se ten tvor vlastně nazývá, ale připomínal mu Fouska - jeho mazlíčka z dětství, stráveného v nuzné chatrči. A tak s tím vysoce opelichaným kotětem v náručí vzpomínal.

Jednou se před branami objevila malá holčička, hledala své koťátko. Karlík v tu chvíli ztuhl hrůzou. Díval se na ni z jedné z výhledových luxusních věží s kočkou v ruce. Byla tak smutná; slzičky jí pomalu stékaly po něžné tvářičce. Na druhou stranu, Karlík měl celé umpalumpí městečko, ale Fousek II. - jak kotě pojmenoval - mu byl jediným přítelem.

Po dlouhých dnech, kdy se děvče stále dožadovalo svého kotěte, se Karlík odhodlal jí ho osobně vrátit. Jenže... to by znamenolo opustit továrnu! A umpalumpům věřit nemůže, ti by kotě jisto jistě uvařili. Nebo hůř: udělali by z něj nějakou revoluční přísadu do hořké čokolády, už to viděl. A nakonec přijou s tím, jak přišli na novou chuť.

Byla zima, slabě sněžilo. Vzal si tedy dva kabáty, pod jedním schoval kotě a ohromeně přimhouřil oči, aby ho sněhová vánice doslova neoslepila.

Holčička čekala s pláčem venku. Jakmile spatřila skleněný výtah, jak letí k zemi, utřela si slzičky. Následně se ozvalo zamňoukání, kotě se vyklubalo zpod kabátu a pádilo ke své paničce. Holčička radostně zamrkala a podívala se do tváře starého mládence - ty oči jí něco připomínaly. Pak hlasitě zavýskala, až Karlík překvapeně uskočil.

„Pane Karlík! Pane Karlík!" křičela a tleskala drobnýma ručkama. Karlík byl celý nesvůj.

„Kdo jsi, holčičko?"

„Jmenuju se Amanda. Ale maminka mi říká Ami."

„To je hezké," odfrkl si Karlík nervózně.

„Vy jste našel moji kočičku?"

„Ehm, ano..."

„A co to má s ocasem?" zeptala se holčička, načež se Karlík nehodlal zmiňovat, že ho několik dnů sám stříhal, aby vypadal jako pravá bonsai.

„Ále nic, tak jsem ji našel," zalhal a usmál se.

„Děkuju, pane... nechcete k nám jít na oběd? Maminka dělá vačici s nádivkou."

„Ne, děkuji," odmítl rychle Karlík, „navíc už se stejně připozdívá, musím-"

„Jen pojďte, pane Karlík, maminka bude moc ráda!" namítla holčička a už ho svou drobnou ručkou táhla pryč. Karlík se chvíli vzpíral, ale holčička neustávala. Táhla ho pryč od milované továrny, od jeho milovaného i prokletého světa. Táhla ho špinavým městem. Karlík s hrůzou pozoroval, jak domy chátrají. Jediné obchody, které zůstávaly otevřené, byly ty s jeho čokoládou.

Amanda ho zavedla do jedné z chatrčí a Karlík po dvaatřiceti letech spatřil dívku, se kterou kdysi procházel továrnu. Byl si tím naprosto jistý, ty chamtivé oči si nemohl s nikým splést. Stála tam Verunka.

„Mami? To je pan Karlík," usmála se Amanda a Karlík přihlížel, jak výraz na tváři její matky klesá na bod mrazu.

Autor: TheCyanWolf (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Karlíkova prokletá čokoláda 1/2: