OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Elenath e-guilen



Elenath e-guilenVelká bitva. Zkáza Beleriandu. Konec Prvního věku. A mezi tím vším Oropher, který se zoufale snaží najít svého syna.

Té noci vzduch nesnesitelně tížil na prsou, prosycen štiplavým pachem dýmu a slanou příchutí moře. Bitva byla vyhrána. Prořídlá vojska skřetů zběsile prchala před zuřivým davem těch, kteří dosud věrně bránili svou domovinu. Dokud skřety chránily dlouhé prsty jejich pána, se zlomyslnou radostí ničili vše, co jim přišlo pod pracky... se zprávou o jeho úplné porážce ale velmi rychle pozbyli na kuráži, třebaže jim po boku stáli démoni stínu. Jako slepé stádo se pospíchali ukrýt do smrdutých děr a slují, odkud byli vytaženi a donuceni k věrnosti.

Nepřítel byl poražen. Přišla radost? Úleva? Nadešel sladký mír...? Jeho vidina se výsměšně rozplývala v dusivých mračnech dýmu, která zakryla měsíc a hvězdy.

Skrz černý kouř jen zřídka probleskla chladivá záře, která by na krátkou chvíli zmírnila žár, jenž pohlcoval všechno, na co přišel. Země ve svých hlubinách hrozivě kvílela a otřásala se, jako by se ze všech sil snažila uniknout rozbouřenému moři, které se za burácivého řevu zdvíhalo k temnému nebi v mocných vlnách.

Kopce a hory se pod jeho dychtivou silou sesouvaly jako hromady jemného písku a stromy, které ještě nestihl pohltit oheň, se lámaly v kmenech jako stonky květin. Široké průrvy, kterými se země rozervávala vedví, znesnadňovaly vyděšeným ženám s dětmi i mužům co nejrychleji splynout s jilmovými lesy Lindonu, z nichž vřava vylákala i Zelené elfy, stvořeníčka s posedlou láskou ke svému hvozdu, kteří dávno zanevřeli nad osudem Beleriandu, zhrzeni mnoha dávnými křivdami, avšak jeho pád je dojal.

Moře stále chamtivěji vylévalo své slané vody přes břehy plameny týrané země, a pak náhle – jako když přes nebe přelétne blesk – se mračna protrhala a odhalila přízračnou záři hvězd. Jen pomíjivá naděje před koncem... svět zůstával navzdory jasnému světlu i nadále temný, ne-li temnější. Země se naposledy mohutně zachvěla. Jako se tříští křehké sklo, rozervala se na mnoho kusů a strhla s sebou severní hory, až se moře divoce vzepřelo takovému tlaku a vyzvedlo obrovskou vlnu sahající až k samotné nebeské klenbě.

Ta na okamžik zůstala přízračně viset ve vzduchu jako temný závoj a nakonec se za hromového ryku vlila tam, kde kdysi býval rozmanitý život.

Zavládlo ticho.

*

Pochmurnou, temnou šedí zakalenou oblohu jen stěží dokázaly prozářit hřejivé paprsky rozbřesku, přesto nebylo pochyb, že temná noc plná beznaděje odezněla a přichází vytoužené ráno, které jako by s sebou neslo i naději.

Širé moře se vlnilo množstvím zuřivých vln, jako by v jeho hlubinách stále převládala vzpomínka na včerejší bouři, popoháněno chladným větrem proudícím ze severu. Uběhlo spoustu hodin od posledního úderu války. Ti, kteří přežili oheň i vodu, stěží dokázali uvěřit tomu, co se doopravdy událo – vždyť ještě nedávno užívali svého domova a těšili se z míru!

Mnozí strnule, s očima zahalenýma stínem, postávali v příšeří jilmového lesa a hleděli tam, kde bývala města a zelené pláně. Těžko říct, co se jim honilo hlavou... zdali s nadějí očekávali, že se z masy vody náhle vynoří země jako ohromný koráb za slávy Ulmových rohů, anebo jen tiše dumali nad pomíjivostí vlastní existence a truchlili pro své milované.

Mlhou zahaleným hvozdem se spolu s nářky a brekem malých dětí rozléhaly tklivé zpěvy, unášeny vánkem po moři na západ, kde se tříštily v divokých vlnách.

Ztráty byly neznámé, avšak nebylo pochyb, že strašlivé. V nastalém zmatku záplav bylo nemožné hledat ztracené blízké, a dokud panovala nepropustná tma, jen slabě narušována hvězdným svitem nemohoucně zářícím za mračny dusivého dýmu, nemožné zůstávalo nemožným. Proto, při prvním bělavém náznaku časného rozbřesku, vypuklo mezi přeživšími takové šílenství, že se hledání ještě ztížilo. Každý toužil najít.

Elfové i lidé se prodírali kdysi poklidným lesem a volali své ženy, muže, děti, matky a otce... Svým křikem plašili hejna ptáků v korunách stromů, která se vracela do svých hnízd.

Oropher, jako jeden z těch, které oheň a voda odloučily od milované osoby, klopýtal po mlhavém lese. Jeho poničená zbroj a bledá tvář zkropená čůrky lepkavé krve prozrazovaly, že prožil mnoho nezdarů. Postrádal veškerou noblesu, jíž byl u královského dvora proslulý. Potem slepené světlé vlasy mu zplihle visely kolem zkřivené tváře a levou paži si bolestně tiskl k trupu. Kulhal, přesto se ale nezdálo, že by jej měla skolit únava... Jeho šedivé oči zářily odhodláním.

„Thranduile!" křičel, jen co mu hrdlo dovolovalo, a prosebně těkal pohledem mezi okolním davem. Můj syn.

Jen pár elfů, které vídal u dvora, projevilo zájem a truchlivě zakroutilo hlavou, ostatní zarytě klopili pohled k zemi zlomení svým vlastním zármutkem. Nikdo ho neviděl... Nikdo o něm neslyšel... Oropher rychle zaplašil temnotu, která se vkrádala do jeho myšlenek. Je v pořádku... musí být!

V duchu sám sebe proklel, jako už tohle ráno nesčetněkrát. Byl tak hloupý, když opustil Doriath v honbě za vyděšenými skřety, kteří se dali na úprk jako zděšené krysy! Hloupý! Když jej nakonec voda a bouře v nitru země odřízly, nezbylo mu nic jiného, než spěchat do lesů pod horami spolu s ostatními... jakkoliv se pro to nenáviděl.

Ty hodiny nepropustné temnoty, sem tam narušované záblesky na nočním nebi, pro něj byly utrpením... jako by se náhle stal chudákem, jen shrbenou existencí bez smyslu bytí. Nejdřív se vztekal... pak plakal... a nakonec s hlavou skloněnou odevzdaně očekával jitro, ať už mělo přinést cokoliv. A když nadešlo, jako by všechno pociťoval znovu –

Zlobil se na sebe. Zlobil se na ty, kterým bylo úlevou do smíchu, na nevinné paprsky světla, které se mu opovážily vstoupit do tváře... Až nakonec zvládl jen volat a bloudit.

„Saes!" vykřikl. Hrdlo mu bolestně zaplálo.

Vystoupil ze stínů lesa na velký palouk pokrytý ušlapaným kvítím, kterým protékala široká řeka a míhala se jím spousta lesních elfů s karafami naplněnými vodou v náručí. Byl by chvatem utíkal dál, kdyby náhle neměl pocit, že zahlédl někoho důvěrně známého... Postavu v otlučeném brnění vyčnívající svou výškou nad ostatními, se stříbřitými vlasy na ramenou a tváří přemýšlivě zamračenou, jak promlouval s tmavovlasým lesním elfem, jenž ve svých rukou držel složené čisté plátno. Voda jej tedy nestáhla s sebou!

S novou nadějí se Oropher rozeběhl ke svému dobrému příteli, se kterým se jako mladý elf proháněl po doriathských lesích na hřbetu statného hřebce. Když pocítil jeho dlaň, odmlčel se a pohlédl na něj... Během krátké chvilky se jeho starostí zahalené oči rozzářily radostí, a než se Oropher stačil nadát, ocitl se v jeho křečovitém objetí.

„Přežil jsi, ai," vydechl Celeborn úlevou a pozorně si prohlédl jeho zbědované vzezření. Jako by před ním stál někdo docela jiný... Oropherova hruď se zdvíhala v lapavém dechu a z úst mu splývala němá slova. Nemusel je však slyšet, aby pochopil.

„Měl by sis odpočinout," naznal.

Oropher však zakroutil hlavou. „Kde je?" zasípal.

Celeborn pokynul elfovi, se kterým předtím rozmlouval, a převzal od něho karafu naplněnou vodou. Podal ji Oropherovi. „Napij se," přikázal.

Přijmul ji s povděkem, jakmile však hltavě dopil, ptal se znovu a o mnoho naléhavěji. „Thranduil..." šeptl a ledabyle hřbetem ruky setřel pramínek krve, který mu stékal po horním rtu – krev rozmazal všude po už tak špinavé tváři. „Řekni... je můj syn v pořádku?"

„Dovedu tě k němu," slíbil Celeborn a zkroušeně sklopil pohled k zemi, neschopen dál hledět do nadějných očí svého přítele. Povzdechl si. „Ale..." Odmlčel se.

Oropher pocítil, jak ohromný a těžký kámen zavalil jeho utrápené srdce. „Co je s mým synem?" zašeptal. „Je...?"

„Není mrtvý," ujistil ho Celeborn.

Orophera však nezahltila kýžená úleva. Jakýsi podtón v Celebornově hlase naplňoval jeho mysl temným stínem, který každým dalším okamžikem rostl a rostl. Žije... ale něco je špatně. Upřeně hleděl do vodnatých očí přítele a hledal v nich cokoliv, co by mu prozradilo víc. Nacházel v nich však jen hluboký soucit... a omluvu.

Co se stalo?" naléhal Oropher vyděšeně.

Celeborn na něho okamžik zamyšleně hleděl, jako by uvažoval, zdali je moudré zatěžkávat zlomeného muže dalšími neveselostmi. Za clonou strachu, zlého očekávání a smutku, která měnila Oropherovy šedé oči téměř k nepoznání, se však dala nalézt naděje a zuřivé odhodlání – odhodlaní vydat vlastní život a duši všanc namísto syna...

„Hilya inyë," řekl Celeborn tiše. Vzal druhého muže za rameno a vydal se s ním podél řeky, která v nejbližším záhybu zatékala zpátky do hvozdu. Vedl ho hluboko do příšeří mlhou zahaleného stromořadí, v němž ticho jen hutnělo a stávalo se nepříjemnějším. Jen občas jej narušil něčí pronikavý výkřik či ozvěna pláče. Na zemi se zimomřivě choulili ženy i muži, kteří k nim obraceli své prázdné oči, když procházeli.

Oropherovi bylo úzko. Jako by usnul a uvíznul ve špatném snu, z něhož není návratu. Mnohé elfy, z kterých zbyla jen živoucí skořápka, znával za slavných dob království... Ale teď viděl jen přízraky, chabé otisky toho, co kdysi bývali.

„Když se setměním zaplálo nebe dračím ohněm," promluvil náhle Celeborn a úspěšně odvrátil přítelovu pozornost od shrbených chudáků, „většina vojska se stáhla doprostřed našeho území v bláhovém přesvědčení, že uniknou jeho strašlivosti... Jenom družina v Neldorethu vytrvala a statečně vzdorovala nepříteli tak dlouho, jak se dalo."

„A taky na to doplatila," utrousil Oropher tiše.

„To ano," přikývl Celeborn a čelo se mu zvrásnilo. „Oheň obrátil celý Neldoreth v prach, a kdyby nebylo Ëarendila, obrátil by v prach i nás. Ty okřídlené bestie dostaly co proto... Ale i přesto přinesly příliš mnoho obětí," dodal tlumeně.

Oropher mlčel. Příliš často potkávali elfy, kteří se kolem nich chvatně míhali se zakrvácenými látkami a snítkami bylin v rukou. Slyšel Celebornova opatrná slova, ale když se mu naskytl pohled na nespočet krvavých, popálených těl, sotva dokázal porozumět jejich pravému významu. Jeho mysl se upínala k jedinému – přál si, aby mezi těly s bolestně staženými tvářemi nespatřil tu, kterou tak zoufale hledal.

Zrychlil krok, aniž by si to uvědomoval, navzdory svému zranění. Celeborn zachmuřeně pohlédl do jeho týlu. „Orophere," oslovil ho tiše a přinutil jej, aby zastavil.

Rozpolceně se k němu otočil.

„Dračí oheň si vyžádal mnoho obětí," navázal Celeborn na svoji předchozí řeč, „a někteří přežili... Zatěžko říct, zdali to je k jejich dobru. Příteli," zhluboka se nadechl a zdráhavě pokračoval: „Thranduil je jedním z nich."



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Elenath e-guilen:

5. Henley přispěvatel
23.12.2014 [14:19]

HenleyPáni. Miluju Tolkiena a Thranduil je moje oblíbená postava, tohle se ti opravdu moc povedlo. Emoticon Emoticon

4. gorgona přispěvatel
22.12.2014 [20:57]

gorgonaLulikLuca: Silmarillion přečtou spíš jen takoví ti chorobní tolkienofilé, kteří mají permanentní potřebu dozvídat se něco nového o Středozemi (jako jsem třeba já Emoticon ). Jinak je podle mě škoda, že se nikde moc neobjevují české fanfikce na Tolkienovy knížky (i když to je možná na druhou stranu i dobře).

A děkuju za pochvalu. Emoticon

3. LulikLuca
22.12.2014 [20:35]

Super!!! Konečně další ff na středozemská témata, jenom je škoda že to moc lidí neocení, protože těch co četli silmarillion je málo. (no a ani se jim nedivim :)) Jinak krásně napodobuješ styl kterým je celý silmarillion napsán. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Hejly
22.12.2014 [15:58]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. domi99
21.12.2014 [18:34]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!