OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Behind a Shattered Looking Glass

01.01.2013 (08:00) • Shire • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 0× • zobrazeno 1270×

Věnování tentokrát patří YokoScarlet... 

Navazuje na Mark it with J.

Převalil jsem se na druhý bok. Zasekl jsem se ve stavu mezi spánkem a plným vědomím. Neměl jsem nad sebou kontrolu, ale věděl jsem o sobě. Něco mě muselo „probudit“...
„Jone?“
Měl jsem pocit, že jsem zaslechl své jméno. Přitáhl jsem si tenkou deku blíž k tělu.
„Jone?“ ozvalo se hlasitěji.
Cukl jsem sebou. Už jsem byl úplně vzhůru. Otevřel jsem oči. Zíral jsem na stěnu. Rychle jsem se posadil a hledal jsem zdroj onoho hlasu.
V cele byla tma. Rozmazaně jsem skrz mříže viděl malou plochu, osvětlovanou maličkou zářivkou. Pomalu jsem vstal a stoupl jsem si doprostřed cely. Nikde nic...
Začínal jsem si myslet, že se mi to jen zdálo, ale potom jsem se rozhodl zkontrolovat ještě jednu možnost. Přistoupil jsem zpátky k palandě. Podíval jsem se na vrchní matraci a polila mě nejistota. Postel byla prázdná. Jervis tam nebyl, ani jeho polštář a deka.
„Tady...“ zaslechl jsem znovu jeho tichý hlas.
Postoupil jsem ke kratší straně palandy, ke které byl přidělaný žebřík. V rohu, který vytvářela palanda přiražená ke stěně, zářil do tmy pár bledých očí. Jervis seděl vklíněný co nejvíce do rohu, byl zachumlaný v dece a křečovitě k sobě tiskl svůj polštář.
„Děje se něco?“ zeptal jsem se opatrně. (A taky naprosto zbytečně, protože bylo očividné, že něco není v pořádku.)
„To bude dobré...“ zašeptal plačtivě. Byl všechno, jen ne přesvědčivý.
„Myslím to vážně,“ dodal jsem.
Cukl sebou a ještě víc se stočil do klubíčka. „Je mi špatně... Je mi strašná zima...“ šeptal a hlas se mu třásl.
„Tak co děláš na zemi?“ ptal jsem se, když jsem mu pomáhal na nohy.
„Měl jsem zlý sen... Chtěl jsem si opláchnout obličej, ale když jsem slezl na zem, zamotala se mi hlava. Upadl jsem a začalo mi být špatně...“ vysvětloval rozklepaně.
„A proto jsi mě volal?“ zeptal jsem se. Chtěl jsem si být jistý, že se mi to jen nezdálo.
„U-hm...“ přikývl. „Nechtěl jsem tě budit... Je mi to líto...“
„Nevadí...“ přerušil jsem jeho zbytečné omluvy. Zlehka jsem mu přitiskl svou dlaň na čelo. Nezdálo se mi, že by měl horečku, ale čelo měl vlhké od ledového potu. Pomalu jsem odtahoval ruku, ale Jervis ten pohyb následoval dychtivý dalšího doteku. Ucukl jsem.
Povzdechl si a chtěl něco říct, ale ruka mu najednou vylétla k čelu a v obličeji se mu objevil bolestný škleb. Zachytil jsem ho dřív, než se mu podlomila kolena, a usadil jsem ho na svou postel.
„Proč jsi to udělal?“ zeptal se po chvíli.
„Obyčejné děkuji by stačilo...“ sykl jsem kousavě. Nechtěl jsem být hrubý, ale na tu otázku jsem neznal odpověď. Znepokojovalo mě to.
„Nemyslím jen tohle...“ pokračoval. „Joan mi řekla, že jsi měl na vybranou. Mohl jsi říct ne... Ale neřekls'...“ Smutně si povzdechl. „Tak proč?“
„Já nevím...“ odpověděl jsem nejistě.
Chytil mě za zápěstí. „Sedni!“ sykl ostře. Neodvážil jsem se mu odporovat.„Tak ty nevíš...“ pokračoval vztekle. „Celou tu dobu, co tu jsem, se ze mě ta mrcha akorát snažila vytáhnout úplně všechno, co o tobě vím. A já jsem mlčel. Ne kvůli tomu, co bylo předtím, ale protože bych nikdy nikoho nezradil... Obzvlášť tebe ne...“ odmlčel se. Neodvážil jsem se ho přerušit. „Nevěděl jsem, že jsi tu taky... Nic mi neřekla. A cpala do mě další léky... Protože jsem mlčel. Protože jsem jí neřekl, co chtěla vědět. Potom jsem začal ztrácet paměť... A ona mi potom jednoho dne oznámila, co všechno jsem jí řekl, když jsem o sobě nevěděl. Očividně byla naštvaná, že jsem neřekl víc... Neřekl jsem prý nic, co by mohla nějak použít. Nechala mě trpět... A já jsem mlčel...“ stěží držel slzy. „A pak mi řekli, že jsi pro mě obětoval svoje soukromí... Choval ses, jako by ti na mně záleželo. A nevíš proč...“ konstatoval chladně. „Já... Chci jen vědět, jestli se nehoním jen za dalším přeludem. Jestli byl to předtím jen úlet... Jestli jsi to nemyslel vážně a teď si se mnou jen hraješ...“ nechal všechno vyznít do ztracena.

Doutnal ve mně vztek. Jak se opovažuje? Kde vůbec bere žaludek mě z něčeho obviňovat?
„Realita bolí, viď?“ ozval se výsměšně Scarecrowův hlas.
„Tak něco řekni!“ sykl Jervis zoufale. „Proč?!“ zběsile rozhazoval rukama.
„Správná otázka...“ zavrčel jsem a chytil jsem ho za zápěstí. Ucítil jsem, jak sebou bolestně škubl, než se začal pokoušet vyprostit. Bez šance. Sevřel jsem svou dlaň kolem jeho zápěstí silněji. Rozklepal se, zavzlykal a z očí se mu vyvalily slzy. Pozdě mi došlo, že to, co jsem cítil pod prsty, nebyla hrubá látka vězeňské uniformy, ale obvazy.
„Dost!“ šeptal zoufale.
Povolil jsem stisk, ale úplně jsem jeho ruku nepustil. Věděl jsem, že to, co jsem se chytal udělat, nebylo pěkné, ale potřeboval jsem mu ukázat i svůj úhel pohledu.
„Kdy sis to udělal?“ zeptal jsem se ho.
Vrtěl hlavou. Nechtěl odpovědět. S těžkým srdcem jsem znovu zesílil stisk. Stačil okamžik.
„Ten den, kdy mi řekla, že jsem tě zradil...“ špitl. „Byl jsem zoufalý... Viděl jsem věci... Strašné věci... Tolik strašných věcí... A nic nebylo v pořádku... I když slibovala, že všechno bude dobré...“
Nechtěl jsem ho víc trápit. „A proč sis to udělal?“
Chvíli jen upřeně zíral nevidoucíma očima kousek nad mé pravé rameno. „Já... Já nevím...“
To bylo všechno, co jsem potřeboval slyšet. Opatrně jsem pustil jeho ruku. „A nemám tím pádem stejné právo nevědět?“
Chvíli uvažoval nad tím, co jsem řekl, a potom zareagoval tak, jak míval vždycky ve zvyku - tím nejneočekávanějším způsobem. Vrhl se mi do náruče a zabořil svou uslzenou tvář do mé košile. „Stýskalo se mi...“ špitl.
Znepokojeně jsem se rozhlédl a když jsem shledal, že v téhle tmě není vidět ani na špičku nosu, nechal jsem svou dlaň lehce přejíždět po jeho zádech.
Po chvíli sebou začal Jervis nepokojně házet a cukat. Přitáhl si kolena k bradě a tiše kňučel.
„Je to zpátky?“ zeptal jsem se ustaraně.
Rozklepaně přikývl.
„Řeknu to strážnému, až půjde okolo, ano?“ snažil jsem se ho utěšit, ale nedělal jsem si velké naděje. Noční hlídky se pravidelně flákaly.
Znovu přikývl, ale rozklepal se ještě víc. Téměř jsem mohl slyšet, jak mu drkotají zuby.
Přehodil jsem mu přes ramena ještě svoji deku. Tiše mi poděkoval.
„Měl by sis lehnout... Zkusit to zaspat,“ poznamenal jsem. „Můžeš zůstat tam, kde jsi,“ zdůraznil jsem, když se pokoušel protestovat, že zabírá moje místo.
Nakonec s tichým mumláním poslechl a stočil se do klubíčka na rohu úzké matrace. Začal jsem se zvedat. Vrhl na mě nechápavý pohled.
„Jdu se podívat, jestli už někdo nejde...“ řekl jsem mu tiše. Vstal jsem a došel ke mřížím. Rozhlédl jsem se. Jak jsem očekával - nikde ani noha. Vrátil jsem se k palandě. Když usne, tak nebudu muset nic řešit... Když ne... Tak to budu řešit, až se to stane... Nahmatal jsem před sebou příčky žebříku a přenesl jsem váhu na první z nich. Stará chatrná konstrukce zasténala.
„Kam si jako myslíš, že jdeš?“ ozvalo se nespokojené zakňučení.
„Prosím?“ sykl jsem na něj.
„Mám tvojí deku a polštář...“ vysvětlil.
Zavrtěl jsem hlavou. „Můžeš si je nechat...“
„Ne!“ přerušil mě rázně. „Byla by ti zima...“ A už je to tu zase...
„Až půjde hlídka, tak jim to řekneme. Oni nám potom ještě něco přinesou...“ snažil jsem se ho uklidnit. Sakra, měl pravdu... Sice tu nemrzlo, ale teplo vypadá jinak...
„Ó, přestaň s tím už, Jone... Víš stejně dobře jako já, že nikdo nepřijde...“ povzdechl si. „Takže si tu deku okamžitě vezmeš zpátky...“
„Ne...“ přerušil jsem ho ostře. „Teď si ji necháš...“
„Takže výborně!“ zněl nadšeně... Až nepříjemně nadšeně. „Ani jsem nedoufal, že by ses rozhodl pro druhou možnost...“
„Druhou možnost?“ opakoval jsem trochu znepokojeně.
Zahihňal se. „Koncept je zcela prostý. O tu deku se rozdělíme. Jelikož tu nemám nůžky a jelikož i ostatní ostré předměty jsou na tomhle zoufalém místě zakázané, budeme se o ni zkrátka muset rozdělit, i když bude vcelku... Což s sebou sice nese jisté...“
„Dobře, dobře - stačí. Už to chápu... Buď si tu deku vezmu nebo mám spát s tebou v jedné posteli,“ začal jsem.
„Ne...“ zahihňal se temně.
„Cože?“ Nerozuměl jsem mu.
„Ne... První možnost jsi asi před půl minutou zahodil. A pokud ti možnost dvě dělá problém, věz, že je to tím, že jsi špatně pochopil koncept celé věci. Nejde totiž o to, že budeme spát v jedné posteli, ale o to, že budeme sdílet deku. V tom je rozdíl...“ vysvětloval naprosto vážně, ale potom posmutněle dodal: „Ale já osobně bych byl spokojený i s tím prvním vysvětlením...“
Byl jsem naprosto v šachu. Vážně jsem nevěděl, co mám dělat. V první chvíli jsem měl chuť ho zabít nebo mu alespoň rozmlátit úsměv o stěnu. (Ve skutečnosti bych ho sice nejraději zlil nějakou svou chemikálií a spokojeně sledoval, jak se svíjí ve svých nočních můrách a největším strachu. Jenže teď jsem vážně po ruce žádné chemikálie neměl a psychická manipulace na někoho, jako je on, taky zrovna nefungovala. A to jsem ani nebral v potaz všechny ty léky, co ho právě ovlivňují...) Na druhou stranu mi ale přišlo, že onen vztek zmizel až příliš rychle.
Temný smích v koutku mé mysli o sobě taky dával vědět. „Jonny... Ty jsssi takový zoufalec...“
Nakonec mě přemohla únava a vyčerpání. Hodil jsem všechno za hlavu a lehl jsem si k němu na spodní matraci. Přitáhl jsem si kousek deky a ucítil jsem, že se Jervis začal převalovat.
„Fajn... Tak jsem tady. Ale opovaž se...“ Ani jsem to nestačil doříct. Okamžitě obmotal ruce kolem mého hrudníku.
„Co?“ ptal se nevině, když jsem se zadrhl.
Povzdechl jsem si: „Zapomeň na to...“

***

„Crane!“
Probudilo mě ostré syknutí. Posadil jsem se a do očí mě praštilo silné světlo. Zastínil jsem si rukou tvář a uviděl jsem siluetu strážného, který stál před celou.
„Kde je Tetch?“ sykl na mě znovu zostra. V tu chvíli jsem v nezřetelné siluetě poznal Cashe.
Byl jsem v naprosto zoufalé situaci, ale nakonec jsem udělal to jediné, co jsem mohl. Kývl jsem hlavou směrem k Jervisovi. Ihned jsem začal s vysvětlováním, když jsem viděl, jak se Cash zatvářil.
„Bylo mu zle, stěžoval si, že mrzne,“ začal jsem.
„To ti tak věřím... Že bys byl najednou takový ochotný samaritán?“ ušklíbl se.
„Ne... Jen se to jeho fňukání nedalo vydržet. Samé „Je mi zima“ a „Je mi špatně“... Kdo při tom má spát?“
„Tak proč jsi nic neřek' noční hlídce?“ zavrčel Cash podezřívavě.
Chladně jsem se uchichtl: „To si vážně myslíte, že tu něco takovýho funguje? Protože kdyby jo, řekl bych jim, ať ho okamžitě odvedou fňukat na ošetřovnu.“
„To už zní jako ty...“ sykl. „Na ty flákače si došlápnu.“
„Fajn, jen doufám, že ohledně tohohle pomlčíte,“ střelil jsem po něm nedůvěřivý pohled.
„Pokud od něj okamžitě zmizíš, nebudu to protentokrát nijak řešit,“ pokrčil rameny. „Ale nemysli si, že si na tebe nedám pozor. Jestli mu něco uděláš...“ nechal vyhrůžku viset ve vzduchu.
„Jistě,“ protočil jsem oči a přesunul jsem se na horní matraci. Ještě chvíli jsem slyšel Cashovy těžké kroky, než se za ním zavřely dveře a bylo znovu ticho.

A samozřejmě - žádnou deku nikdo nepřinesl. Nemyslím si, že by jim to Cash neřekl - spíš na něj kašlou...

***

Ačkoli jsem se toho obával, následující dva týdny proběhly bez větších problémů. Jervisovi se udělalo o dost lépe, když mu začali vysazovat léky. Zrak se mu srovnal a už se ani neopakovalo nic z prvního dne, když ho ke mně nastěhovali. Držel se zkrátka a já jsem za to byl rád. Sám jsem si nebyl jistý, jestli se mi líbí způsob, jakým se ke mně chová, a rozhodně jsem si nepřál, aby se o něco takového pokoušel veřejně.

„Jonathane, co si o tom myslíte vy?“ Doktorka mě vytrhla z přemýšlení.
„Prosím?“ zeptal jsem se.
„No, ono je to vlastně jedno...“ připustila nakonec a otočila se zpět k Jervisovi. „Necháš nás tu teď chvíli?“
Nespokojeně přikývl. „Můžu si s sebou vzít knížku?“ Jeho věčná podmínka. Bylo naprosto nemožné dostat ho za dveře bez „jeho“ knihy.
„Dneska ne. Dneska pro tebe mám tohle,“ povzbudivě se usmála, když si všimla jeho zoufalého pohledu, a ze zásuvky vytáhla balíček voskovek a několik papírů.
Jervis rozhodně nevypadal nadšeně, ale nechal se jedním strážným vyvést z místnosti. Nevedli ho nijak daleko - zkrátka čekal se dvěma strážnými za dveřmi.
Leland se ze mě snažila tahat rozumy. Její odhodlání stále nevyprchalo. Neměl jsem jí to za zlé, ale pomalu jsem to začínal nenávidět. S pohledem přilepeným na hodinách jsem odpočítával každou vteřinu. Tu a tam jsem kousavě odpověděl na nějakou její otázku a doufal, že se minutová ručička zrychlí.
Nakonec jsem se dočkal - Leland zavolala strážným, ať přivedou zpátky Jervise. Okamžitě se otevřely dveře a silné ruce strčily Jervise k nám. V jedné ruce držel pokreslený papír a v druhé voskovky, které ještě nestihl vrátit do krabičky.
„Dobře,“ usmála se na něj. „Ukážeš mi, co jsi nakreslil?“ zeptala se opatrně.
Trochu se začervenal a stydlivě přikývl. Trochu jsem se na parapetu narovnal, abych taky viděl.
Jervis zvedl před sebe papír s výkresem a nervózně těkal pohledem ze mě na doktorku. Na celém papíře byla černá spirála precizně dotažená do každého rohu.
Leland nejistě mhouřila oči. „Můžeš mi vysvětlit, co to je?“ zeptala se ho jemně.
Potřásl hlavou, jako kdyby nepochopil otázku, ale nakonec se odhodlal k odpovědi. „Díra,“ odpověděl nesměle.
„Díra? Myslíš jako králičí nora?“ snažila se z něj vytáhnou víc.
Rázně zavrtěl hlavou. „Ne, ne, ne...“ šeptal tiše.
„Tak mi to, prosím, vysvětli...“ dodala.
Jervis pomalu vstal a přistoupil k jejímu stolu. Držel obrázek v natažených rukách. „Díra,“ zopakoval. Položil obrázek na vrchní desku a prohlásil: „Díra ve stole.“ Znovu vzal obrázek do rukou, popošel ke stěně a přiložil obrázek na ni. „Díra ve stěně,“ vrhl pátravý pohled na doktorku. Potom se na nás otočil a přitáhl si papír k hrudníku.
„Díra ve mně...“

***

Jervis zůstal zamlklý celý zbytek našeho sezení. Leland se mu snažila zvednout náladu a tak nám napsala propustku do společenské místnosti. Já osobně jsem tohle vždycky odmítal - proč bych se měl na příšerném místě potkávat s příšernými lidmi i jinde než v jídelně? Na druhou stranu, s Jervisem by se tam možná dvě tři hodinky vydržet daly. Pokud jsem si dobře pamatoval, byla tam televize, u které se vždycky tísnily davy, ale u stěny, kde bývalo volněji, stával malý stolek na šachy. Možná, že to by mu mohlo zvednout náladu.

Když pro nás ale později přišli strážní, aby nás tam odvedli, Jervis si postavil hlavu, že nikam nechce. Snažil jsem se ho přemlouvat, až nakonec kývl na naprosto nemožnou podmínku. Kdo vyhraje šachy, ten si bude moct od toho, co prohraje, něco přát.
Věděl jsem, že kdyby na tom Jervis nebyl právě tak mizerně, jako zrovna byl, a nebo kdybychom nebyli v Arkhamu, nikdy bych nic takového nevypustil z úst, protože to mohlo být dost nebezpečné. V tuhle chvíli mě ale ani nenapadlo, jakým způsobem by mohl, kdyby vyhrál, svou výhru zneužít.

Když nás konečně dotáhli tam, kam měli, práskli za námi dveřmi. Zase mě nechali, ať se o všechno postarám sám. Společenská místnost byla sice docela rozlehlá, ale na můj vkus v ní bylo vždycky moc lidí. Pomalu jsem se tlačil podél stěny dál do místnosti a postrkoval jsem Jervise před sebou. Vyhýbal jsem se jakémukoli očnímu kontaktu s kýmkoliv v místnosti. Žádný pozdrav, žádné gesto. Neexistovali pro mě - jen mi stáli v cestě. Konečně jsem dotlačil Jervise do rohu místnosti, kde stál malý stolek a dvě židle. Vytáhl jsem z police krabici se šachovnicí a figurkami a začal jsem před sebe rovnat černé pěšce. Jervis mě chvíli podezřívavě sledoval, ale nakonec vytáhl z krabice bílé figurky a začal je rovnat na své straně šachovnice.
Nedokázal jsem odhadnout, co se mu právě teď honilo hlavou. Posledních pár dnů mě utvrdilo v tom, že ho vlastně vůbec neznám a vůbec mu nerozumím. Na druhou stranu jsem ale musel uznat, že takhle to bývalo vždycky. Když jsem si už už začínal myslet, že ho chápu, úplně se změnil. Jako kdyby se mi snažil dokázat opak.
„Jsi na tahu...“ zamumlal tiše a zatahal mě za rukáv.
Pohledem jsem přelétl šachovnici a posunul jsem jednoho pěšce. Netrvalo dlouho a hra začala nabírat rychlý spád. Černé řady povážlivě slábly a na Jervisově straně stolu se vršila hromádka mých padlých bojovníků. Po několika dalších tazích jsem byl naprosto v koncích. Jervis se širokým úsměvem posunul svého střelce a zatarasil tak mého krále v rohu.
„Šach-mat,“ zasmál se.
„Tys' to na mě celou dobu hrál, že?“ ptal jsem se ho trochu rozhořčeně. „Tys' mě vždycky nechával vyhrát!“
„Máš pravdu,“ pousmál se. „A nebo jsi tak dobrý učitel...“
Nemohl jsem tomu uvěřit. Hrál jsem s ním šachy už tolikrát, ale tentokrát hrál úplně jinak než pokaždé předtím. Celou tu dobu na mě hrál divadlo...
„Fajn... Vyhrál jsi,“ začal jsem. „Tak co to bude?“
Pokrčil rameny. „Já nevím... Já - já si to nechám na jindy...“ řekl nakonec a začal znovu rovnat figurky na další hru.

***

Chodbou se rozléhaly těžké kroky. Zdálo se, že se zastavují téměř u každé cely. Zněly v tenhle čas dost nepatřičně a já nebyl jediný, kdo si toho všiml. Touhle dobou se tu obvykle ozývalo rozklepané cupitání nějakého doktora nebo doktorky, co roznášeli léky.
I Jervis si všiml změny, ale stejně se jako obvykle nacpal co nejdál do rohu a přehodil přes sebe deku, jako kdyby si myslel, že ho tak nikdo neuvidí. Jen jsem nad tím kroutil hlavou. Jeho manýry už mě přestaly překvapovat, ale zdálo se, že strážní jsou z jeho výstupů stále dost v šoku.
Ozvala se rána, když se zavřely dveře vedlejší cely, a v příštím okamžiku už nějaký strážný otvíral naši celu.
„Mám tu prášky pro Tetche...“ huhlal podrážděně.
„Kde je doktor?“ ozvalo se z rohu hysterické zapištění.
„Doktor nemůže!“ odsekl strážný vztekle. „A pojď si, sakra, pro ty prášky!“
„Já nechci!“ protestoval Jervis, který byl stále schovaný v koutě.
Naštvaný strážný hrábl do kouta a vytáhl Jervise blíž k mřížím.
„Pusť mě ty tlachapoude! Nech mě být!“ protestoval Jervis.

Nijak jsem nezasahoval. Tohle nebyl můj boj. Nesouhlasil jsem s pravidly stejně jako Jervis, ale neměl jsem ani v nejmenším chuť dostat se do problémů.

Jervis potichu mumlal nadávky, ale nakonec vyndal z kelímku, který mu strážný podal, jeden prášek a zapil ho celou sklenicí vody.
„Tak a teď ty ostatní!“ bručel rozmrzele strážný.
Jervis na něj hodil nechápavý pohled. „Já nemůžu... Nemám vodu...“ Svoje tvrzení ilustroval tím, že mával prázdnou sklenicí strážnému před nosem.
„Na to jsi měl myslet dřív! Tak je budeš polykat na sucho!“ Strážný rudnul, očividně mu docházela trpělivost.
„Ale...Ale je jich moc!“ koktal Jervis hystericky.
„A co mně je do toho?!“ řval na něj strážný.
Jervis si vzal do úst další prášek a ztěžka polknul. Potom si vzal další a po něj ještě jeden. Strážnému se očividně zdálo, že to nejde dost rychle. Jervis rychle vzal ještě několik dalších prášků a vracel strážnému prázdný kelímek. Ten se ale nenechal oklamat.
„Otevři pusu! Určitěs' je nespolykal všechny!“ rozkřikl se.
Jervis zavrtěl hlavou. Strážnému vylétla ruka k jeho obličeji. Jervis před ní chvíli uhýbal, ale když ho ta mohutná dlaň chytila, Jervis se uchýlil k nouzovému řešení. Zabořil svůj předkus hluboko do masa. Strážný zařval bolestí a ucukl, ale Jervis nepovolil. Až teprve když se po Jervisovi ohnal druhou rukou, podařilo se mu dlaň vyprostit. Na zem s plesknutím dopadlo asi osm různě velkých pilulek a kapslí obalených ve slinách.
Strážný si bolestně svíral pokousanou ruku. „Ty malej šmejde!“
Jervis zděšeně ustupoval do rohu mezi stěnou a mřížemi. Znepokojeně jsem si všiml, že se strážný natáhl po obušku. Přestávalo se mi to líbit. Jervis byl chycený v rohu a hrozila mu nakládačka od dvoumetrové gorily. Strážný se napřáhl. Rána padla.
Víc jsem vidět nepotřeboval. Scarecrow věděl, co má dělat. Odrazil jsem se na záda toho šmejda a koleny jsem mu přistál na ramenou. Nečekal to, převážil se a upadl na zem. Rychle jsem ho chytil za vlasy na zátylku a ještě několikrát jsem mu praštil hlavou o tvrdou zem. Tělo pode mnou ochablo. Nevěděl jsem, jestli je mrtvý, ale cítil jsem, že Scarecrow to chce zjistit. A pozorovat, jestli umírá, nebo ho sám dorazit, pokud by byl ještě naživu. Bylo to těžké, ale nakonec jsem se odvrátil od toho těla a natáhl jsem ruku k Jervisovi, který se stále krčil v rohu. Okamžitě ji přijal. Pomohl jsem mu postavit se na nohy a začal jsem rozmýšlet, co teď uděláme.
Opřel jsem se o dveře cely. Překvapeně jsem zjistil, že nebyly zblokované. Rychle jsem je otevřel a Jervis mezitím sundal strážnému z košile přístupovou kartu a klíče. Snažil se hledat ještě něco dalšího, ale přestal, když jsem mu naznačil, ať mě následuje. Rychle jsme proběhli chodbou a on se chystal otevřít přístupovou kartou vrata. Zastavil jsem ho a ukázal jsem na dveře v pravo. Vzal jsem si od něj klíče a brzy jsem našel ten správný. Rychle jsem odemkl a zasmál jsem se jeho jeho zklamanému výrazu.
„Sklad na nářadí?“ ptal se udiveně.
„Ne, naše cesta ke svobodě... Dobře, to první taky...“ dodal jsem, když jsem viděl jeho výraz. Rychle jsem za námi zavřel a zamkl jsem dveře zevnitř.
Odstrčil jsem od stěny jeden z regálů. Z jiného jsem sebral šroubovák, kterým jsem vypáčil mřížku ventilace, která byla schovaná za prvním regálem. Naznačil jsem Jervisovi, ať jde první, ale on se na mě podíval s nedůvěrou.
„No dobrá, dobrá... Jdu první...“ rezignoval jsem. „Ale přitáhni potom ten regál zase blíž. Už několikrát se mi podařilo tuhle únikovou cestu schovat. Docela nerad bych, aby na to přišli.“
Jervis přikývl. Netrvalo mu to ani nijak dlouho.
Odhrnul jsem pavučinu před sebou a pustil jsem se dál ventilační šachtou. Nebude to nejsnadnější cesta (obzvlášť s Jervisem ne), ale brzy nás zavede ke kýžené svobodě.

(Typická a obvyklá) poznámka pod čarou:

Jelikož jsem to ještě pod jinou povídkou neudělala a jelikož mě nenapadá lepší využití tohohle prostoru, zkrátka ho vyplním vším mým nashromážděným headcanonem ohledně Jervise a Jona. Jedná se o informace, které si v komixu nejde nijak ověřit (nebo existuje více verzí), ale já je v povídce beru víceméně jako fakta.

Jonathan Crane:
Je pravák. Stále se cítí velmi nejistý ohledně všech narážek i komplimentů - obzvláště těch, které se týkají jeho těla, kvůli kterému byl v dětství často terčem posměchu (v těch dobách se poprvé objevuje přezdívka Strašák - původně jako výsměch). Časem se stal imunním vůči svému toxinu na vyvolávání strachu, ale v dřívějších dobách vyzkoušel nesčetné množství specifických fóbií právě na sobě. Pokud zrovna nemá k dispozici žádný ze svých toxinů, je schopný případného protivníka dohnat správně formulovanými narážkami a útoky na strachy a fobie protivníka až k sebevraždě. Ačkoli se v jeho okolí pohybovalo dost sympatických a krásných žen, nikdy jim, zdá se, nevěnoval pozornost. Zbožňuje knihy - obzvláště horory nebo knihy o chemii a nebo psychologii. Nenávidí vrány (vysvětlím v nějaké další povídce).

Jervis Tetch:
Není ani levák ani pravák - v tomto ohledu zcela postrádá preference. Umí plynule mluvit pozpátku. Také umí psát a číst pozpátku, zrcadlově, vzhůru nohama nebo i kombinace předešlých. Často následuje svou vlastní pokroucenou logiku, která se sice může jevit divně, ale až podezřele často se jeví jako správná. Postrádá trvalou osobnost - kombinací všech jeho psychických chorob vzniklo několik jeho stereotypních vzorců chování, které se vážou na jeho okamžité duševní rozpoložení. Ačkoli se to může zdát šílené, svých zločinů a chyb velmi lituje, ale nedokáže s ničím z toho přestat. S největší pravděpodobností je bisexuální - pokud je schopný nějak se škatulkovat. Je dost možné, že v tomto ohledu není nijak vázán.

Autor: Shire (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Behind a Shattered Looking Glass: